"Rozhodl jsem se vést si záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara." A.J.R.

středa 2. prosince 2015

Předvánoční povídání o tepech

Jak se blíží konec roku, tak si občas přemítám, co ten uplynulý přinesl a zda má všechno to pachtění nějaký hlubší smysl nebo třeba nemá, protože člověku dost možná stačí pocit volnosti, když nazuje cvičky nebo uchopí řidítka. A že má lenost zase jednou vyhrála a do obchodu je to pro brambůrky daleko, tak alespoň trochu toho svého vnitřního mudrování hodím na papír.


Konečně mám fotky bez pupku, tak je třeba to sem cpát. =)) 
Asi jsem se chtěl trochu pochlubit tím, co za šílenosti jsem spáchal, co se povedlo a co se nepovedlo. Nicméně, o výsledcích toho bylo napovídáno dost a to zajímavé přišlo až v období sklizně: na podzim, kdy jsem se cíleně připravoval na Velkou Kunratickou. Do přípravy se mi namotal Winterman, takže tréninky okolo anaerobního prahu na dráze byly doplněny tréninky aerobní vytrvalosti při celodenních výletech na kole. Tento tréninkový model kupodivu fungoval dostatečně dobře, abych se nemusel stydět za svou Ironmanskou premiéru a zároveň dosáhl velice solidního výsledku na krátké trati věhlasného krosu. Rád to opakuji: 2. místo na Wintermanu a 31. na Velké Kunratické ze 2000 účastníků, pouhé 4 sekundy za časem, který by mě poslal mezi elitu. Ovšem to co mi doopravdy dělá radost je zlepšení oproti loňsku o 53 sekund, což na 14 minutách už je něco! Je to příslib odměny za poctivou práci. Nicméně, když jsem po doběhu zjistil, že podle mezičasů jsem byl loni o 10 sekund rychlejší v závěřečné ploché části, tak mi to neskutečně začalo šrotovat hlavou a navzdory neskutečně kyselému závodu, kdy jsem se celou druhou půlku držel nad anaerobním prahem a tudíž to rval na morál, červíček vrtal hlavou, zda jsem se nešetřil a i rozzlobení se dostavilo, že jsem si nekontroloval mezičas, který by mě více namotivoval. Klid v duši přinesla až analýza GPS záznamu včetně tepové frekvence.

Jeden ze dvou Ještědů během víkendu, příprava na Wintermana.
Stává se vám, že pozorujete výsledky druhých a máte potřebu se s nimi v hlavě porovnávat? Nemusí jít nutně o sport. Já se veřejně přiznám, že to dělám. Dříve se mi stávalo, že jsem si představoval, jak někoho porážím nebo když jsem toho nebyl schopen ani v mysli, tak jsem vzorový subjekt alespoň nějak myšlenkovými hrami znevažoval. Naštěstí v dnešní době se to posunulo do roviny, že mě spíš zajímá, jak kdo trénuje a to závodění je jenom takovým logickým důsledkem předešlého drilu, proto nemá smysl někoho v hlavě porážet, většinou bojuji spíše sám se sebou. Čili se soustředím především na sebe. A tak se mi stává, že si analyzuju své dřívější tréninky a sám sobě se vysmívám, jaký jsem byl looser! Občas se ale stane, že mi spadne brada a říkám si, kde se to v tom klukovi sakra vzalo?! A tady bych to pomlouvání chudáka Davida rád utnul a vnesl do toho trochu racionality. Zrovna dnes jsem četl článek o tom, jak je prospěšné kombinování tréninku vysoké a nízké intenzity, kdy ta nízká by měla převažovat, což je dosti podobné tomu, co jsem praktikoval při podzimní přípravě. Hodně tréninku při nízkých intenzitách, které dávají tělu prostor rozvíjet aerobní vytrvalost, čili pálení tuků a ty věci kolem toho a zároveň se jedná i o solidní přístup směrem k regeneraci, aby potom tréninkové dny s vysokými intenzitami měly potřebnou kvalitu. Já jsem tohle samozřejmě nevěděl a netrénoval jsem stoprocentně podle tepových zón a když se jel segment, tak jsem neznal bratra, nýbrž Honzíkova záda. Ideálním tréninkem nakonec byl Winterman, kde jsem příliš nevystrkoval růžky z předepsané zóny a taky týden potom jsem zboural nějaké dřívější časy na segmentech kolem Berouna, čímž se jen potvrdila tahle má slova.

Ukázka tepového záznamu z kola Wintermana. Poctivé držení hladiny.
183 je výlez z vody, propad je depo a zbylé propady jsou obvykle sjezdy.
Abych tomu povídání dal trochu rámec, tak nastíním, o čem je řeč. Existují tři magické hodnoty, které člověku pomohou lépe chápat, co se v těle děje. Já je udávám i s čísly, které mi byly na jaře změřeny (vše je uvedeno v počtu tepů na minutu):

Aerobní práh (AP): 151-154
Anaerobní práh (ANP): 184-189
Maximální tep (maxTF): 199

Musel jsem si něco přečíst, abych byl vůbec schopen tato čísla uchopit. Pohybujeme-li se pod aerobním prahem (AP), tělo je schopno energetické požadavky pokrývat převážně z tuků. Pálí-li cukry, tak je z nich energie uvolněna pomaleji, ale množství získané energie je vysoké (z jedné jednotky glukózy se získá až 38 ATP-molekula bohatá na energii, která se ve svalech přeměňuje na práci). AP je pak oblast nejvyššího zatížení, při kterém je organizmus schopen efektivně získávat energii z tuků (až z 80% u špičkových sportovců). Nad AP začne narůstat podíl anaerobního spalování cukrů, které je rychlé ale výrazně méně efektivní (z jedné glukózy se získají 3 ATP) a jako bonus laktát, který ztěžuje stahy svalů a způsobuje pocit těžkosti. S vyšším tepem je spojeno vyšší zakyselení svalů, ale až po anaerobní práh (ANP) je schopno tělo odbourávat laktát a udržovat tak konstantní míru zakyselení. Nad ANP je jediným zdrojem glukóza a to výše zmíněným nevýhodným způsobem. Tělo podává vysoký výkon za cenu zvyšování míry zakyselení, dokud bolest nevyhraje nad vůlí a hlava to nevzdá, což je v ideálním případě nějakou chvíli po dosažení maximálního tepu maxTF, v reálu dříve.
Ve výběhu nad Hrádek, zde ani ne po kilometru
 jsem se dostal na ANP a už z něj nespadl.
Když jsme pod AP a tělo nepotřebuje toliko energie, méně se zatěžuje pohybový aparát, ale zároveň se zefektivňuje využívání tuků, které se ve větší míře pálí. Výhodou tréninku v této zóně je poměrně snadná regenerace a zároveň schopnost organizmu vydržet delší trénink. Druhou zónou je potom oblast mezi AP a ANP, tedy oblast, kde se většinou člověk pohybuje na závodech a třetí zónou je oblast okolo ANP. Tréninky nad ANP jsou užitečné pro výbušnost, zlepšení techniky, učení těla odbourávat laktát. Trénování na vyšší intenzitě má taky pozitivní dopad na míru zásobení svalů kyslíkem (tzv. VO2max). Nícméně, třeba mít stálena paměti, že tělo potřebuje právě prostor k regeneraci, což v kombinaci se zátěží posílá člověka do oblasti AP nebo pod něj.

Abych nemlátil prázdnou slámu, dal jsem do tabulky pár svých výsledků ze závodů spolu s hodnotami tepové frekvence:


vzdálenost [km]
čas [h:mm:ss]
tepy-průměr [bpm]
tepy-max [bpm]
pořadí [#]
převýšení [m+]
tempo [min/km]
RV
5.2
0:16:12
182
192
3
711
7:39
K5
10.0
0:51:12
185
195
2
402
5:07
VŠ10
10.0
0:38:02
185
198
2
10
3:48
LBŘ
11.0
0:44:56
188
199
8
243
4:08
BCH
8.4
0:32:25
183
191
5
213
4:06
VK2013
3.1
0:14:37
184
195
96
130
4:43
VK2014
3.1
0:14:13
188
197
78
130
4:35
VK2015
3.1
0:13:19
190
197
31
130
4:22
VH_2014
53.1
4:35:03
177
192
9
1512
5:10
STRC_DM_2014
28.6
2:20:29
176
190
9
943
4:54
STRC_DM_2015
28.6
3:00:19
163
180
89
943
6:20
Perun_2014
41.9
5:32:42
159
184
97
3000
7:56
Perun_2015
40.7
5:24:45
168
190
59
3000
8:00
WM_maraton
42.8
4:33:02
141
160
2
977
6:22
P100_2014
116.6
19:20:50
135
176
DNF
4100
9:57

U fialové části tabulky se jedná o závody kratší hodiny, kde rozhodně nemá příliš smysl nějak zvlášť se řídit pohledem na tepák, já na něj mrkám po startu, zda to nesmažím příliš zostra, ale jinak je limitem pro tempo závodu ANP (u mě 184-189), který úspěšně atakuji. Světle fialové závody jsou seřazeny chronologicky a jde vidět, že jak jsem postupně podstoupil více a více rychlostní přípravy, tak se i míra žvýknutí v závodě zvyšovala; 182 na RV, 185 na K5 a VŠ10 po 188 na LBŘ. Běch chemiků (BCH) byl ve středu po Lesním běhu v Říčanech (LBŘ) a před Wintermanem, takže tuhé nohy a vidina víkendového závodu trochu srazily ten průměr. Nicméně, ukázalo se, že opravdovým vrcholem byla Kunratická, kde i podle tepů nad ANP šlo o umírání zaživa s euforickým koncem, což teda strašně bolí, ale potom člověk stejně přemýšlí, zda to nemohlo bolet ještě víc.

Porovnání tepů ze tří různých ročníků Kunratické ukazuje na posun, který krom míry žvýknutí (tepy) je dán i zlepšením schopností metabolismu a kdoví, třeba i efektivity techniky běhu (výrazně rychlejší tempo), za všechno to protahování bych si to zasloužil.

U červených závodů, které jsou v řádu hodin, které je možno spočítat na jedné ruce, jsou typické tepy mezi AP a ANP délka závodu a forma pak rozhodují o tom, jak moc se člověk přibližuje k ANP. Největší výkon jsem podal na Valašském hrbu (VH_2014), kdy průměrných 177 tepů na 4 a půl hodinách, to už bylo něco. Naopak na příkladu STRC_DM_201x jde vidět, jak to vypadá, když jde forma meziročně do háje a pokusíte si udělat alibi v podobě 220km rozjetí na kole den před závodem, hlava se chuděra snažila, ale z kyselých nohou ty tepy prostě vytočit nešly.

Ukázka tepového záznamu z Hrbu, po třech hodinách náraz do zdi a odpovídající zvadnutí tepů.
U závodů, kde se počítají hodiny na prstech více než dvou rukou jsem potom rád za každý tep směrem k AP, což jde vidět na případu mého loňského pokusu na Pražské stovce (P100_2014) a letošního maratonu na Wintermanu, kdy přeci jen únava z kola byla patrná. Rozhodujícím faktorem je schopnost hlavy donutit ústa přijímat potravu, pokud možno pravidelně. V případě P100 byly tepy uvařené v druhé půli na polévce, kole a pivu, takže se pak není čemu divit, že jsem netočil více jak 150 tepů, z čeho by to ty nohy vzaly?! =))


Tepy na Pražské, úvodní bláznění, krize, zvetění a potom postupný rozpad těla.
Mě tyhle čísla baví, pomáhají mi uvědomovat, co se děje, proč se to děje a hodnotit, co jsem dělal dobře, co špatně a co a kde by šlo lépe. Samozřejmě někdy jsem s tím otravný a plně si to uvědomuju. Nakonec taky nejraději běžím jen tak a jen příležitostně zkontroluji, že pocit odpovídá tomu, kde bych měl běžet. Zda tyhle má moudra k něčemu jsou, se ukáže příští rok na dlouhých triatlonech, kde bych na Moraviamanovi moc chtěl atakovat 10 hodin a u těch extrémních dlouhých triatlonů především dokončit a ideálně na běhu běžet co nejdéle (tzn. nejít). A co se rychlosti týče, roky přibývají, tak snad bude dost objemů, ze kterých se bude dát vymlátit bušením na dráze co nejlepší čas na podzim, ideálně někde k 35 minutám, což stejně jako 10 hodin na Ironmanu není vůbec skromný cíl. Ovšem bez pořádného cíle bych se mohl rovnou začít přejídat a flákat, což není v ničím zájmu, takže nezbývá než přežít Silvestra a začít plnit novoroční tréninková předsevzetí. Samozřejmě, že člověk chce vidět výsledky, ale i kdyby se něco chtělo zvrtnout, pořád je tady varianta, že to budu dělat jen proto, že mě to baví.


Asi největší výzva. Gavia, Mortirolo a Aprica included.

středa 21. října 2015

WINTERMAN 2015


Procházíme strojovnou výletního parníku a dostáváme se na záď, je zde poměrně těsno a jen nízké zábradlí, které ve mně nevzbuzuje pocit jistoty, je jedinou překážkou „muži přes palubu“. Pohybující se temná vodní masa ve mně vyvolává pocit velké pokory a úzkosti stahující roztepané tělo napjatě očekávající start. Co tohle bylo za nápad, tohle není studený bazén, vše je až příliš hmatatelné a na dosah ruky…




Jak jsem se vůbec dostal na záď parníku a co tomu předcházelo? Po prodání registrace na Beskydskou sedmičku začalo krásné období, kdy odpadly všechny ty „MĚL BYCH“ a mohl jsem si dělat, co chci. Čili období plné kratších, intenzivních běhů a navzdory absence tréninku, spousta radosti z pohybu, zvyšující se dávky na kole s kamarády Opičáky a tak když ke mně skrz internety prosákl Winterman, lákalo přihlásit se a prodat objemy z kola. Ovšem od půli léta jsem prakticky neplaval, startovné 6000 a nutnost poskládat support tým, který by se musel kodrcat autem stovky a stovky kilometrů, byl jsem dost váhavý a nakonec jsem prováhal. Ale někdy jste prostě na správnou cestu postrkováni tak dlouho, až se tam dostanete. Když se pak po dalším 330km švihu s kucí objevila ponuka na FB stránce Petra Vabrouška, tak jsem nemohl odolat. Druhý den už jsem se sprchoval studenou vodou. Doma jsem řekl, že už mám vymyšleno, co chci k narozeninám - support.

Ranní ježdění nebo běhání do školy jsem zakončoval studenou sprchou a teplou vodu jsem potkával už jen ve formě polévky nebo nápoje. K plavání jsem se tolik neměl a spíš jsem běhal kopce nebo krátké závody. 14 dní před Wintermanem přišel čas na pořádný objem a tak jsem s podporou Vojty naplánoval dva Ještědy na kole během jednoho víkendu. V sobotu s ostřílenými triatlety, kteří nahlodali mou sebedůvěru ohledně studené vody v Labi a tak jsem přijel večer a dal si studenou sprchu delší než obvykle.

Závěrečné ladění nakonec proběhlo v duchu méně cestovat víc si užívat a tak jsem v sobotu střihl 11km Říčanský lesní běh, v úterý pak šel otestovat plavání ve studené vodě, kdy jsem po kilometru šel raději od toho s omrzlým obličejem a poznatkem, že jsem idiot nechávající věci na poslední chvíli. Ve středu 8km Běh chemiků a ve čtvrtek jsem dal 2 km v bazénu už s čepičkou pod kuklou a obličejem adaptujícím se na chlad.


13° Podolí to nejlepší pro prokrvení těla. 
V pátek jsem ještě louskal problém s neoprenem, moc děkuji Endurance labu, že mě nechali navlíkat jeden neopren na druhý, abych nakonec zjistil, že kombinace dvou neoprenu s horním bez rukávu je optimální.

Nepříjemné bylo bolavé ucho, kterému všechno to kolo a otužování zřejmě nedělalo dobře a tak v jeho okolí píchalo, omezovalo to pohyb čelisti a to že se měsíční laborování zvrtlo k horšímu v pátek, kdy se znova ozvalo silněji než předtím, mi dvakrát na psychické pohodě nepřidalo.

V sobotu před polednem přisedám do auta k mamce a Tomovi a kočírujeme do Děčína, kde dojíždím dosti malátný a zralý tak na postel a peřinu. Rozplavbu vynechávám, na brífink však ale zbystřuju, zkrátí se či nikoliv ono obávané plavání? 7 °C na výlezu, no pecka! 10 °C bez vlivu studené Ploučnice, což je prý hraniční teplota, takže nakonec 7 km místo 8, každý kilometr dobrý!

Po příjezdu na ubytování v Malevilu si hned jdu lehnout, pak teda tlačím těstoviny, chystám věci na každou část na zítra a do dep, bidony naplněny, už jen poválet se trochu po válci a v deset jdu spát, není mi dobře, chvíli mi to trvá, ale nakonec sám sebe přesvědčím, že je natrénováno a že jde o jen o předzávodní nervozitu, která nepěkně připomíná zánět středního ucha.

1:30, budíček. Protestuji a ležím. Čerstvý nejsem, nervozita se stále projevuje na rozpoložení těla, ale je to o cosi lepší. „Vstávej!“ tlačí na mě Tom. „Nemel a krájej mi ten banán do vloček.“ Nakonec vylezu a zfutruju ranní porci sacharidů, plus se dějou nějaké další věci, něco připomínající stěhování a už jedeme na start. Ostatní mají na kolech hrazdy - nechám ji tedy taky. Neopreny v taškách s sebou na loď, čímž je pro mě zodpovězena další otázka. Je to můj třetí triatlon, tak se v zásadě pořád ještě vše učím.


Noční Děčín ve vší kráse, nahoře jako maják nasvícený hrad.

Ve čtyři nasedáme na loď a vyrážíme proti proudu. Atmosféra komorní, ale rozhodně je zde ve vzduchu spoustu očekávání. Vše to umocňuje povídání matadora Petra Vabrouška a děčínského triatlonového guru Marka Peterky, který prvního železňáka šel už před 29 lety (je mu 45!!). Dozvídám se, že je tady dalších 7 ironmaských paniců, ale to už na sebe všichni natahujeme gumu, já pro jistotu dvě. Ponožky, přes to pytlík a na to neoprénové ponožky, rozerval jsem oba pytlíky při soukání do neoprének, příště to chce lepši pytlík.  Namazat obličej hřejivou, potom lehce vazelínou a nakonec zkouším i Petrovu mast, kterou vyzkoušel na obou pólech. Špunty do uší, dvě čepičky, kuklu a na to oficiální wintermanskou čepici, svítící tyčinky na temeno, společné foto a už nás vedou dozadu. A tím se dostáváme na začátek.


14 odvážných ještě pěkně v teple.
…přitahuji provázek a vyndávám plný kýbl vody z Labe, lijeme si ji pod neopreny, abychom předešli prvotnímu šoku. Najednou se ozve siréna, nikdo se nehrne, ale ubývá nás, nezbývá než skočit. Říkám si:„Hybaj na surf!“ a skáču.


Nějak dlouho jsem nad tím otálel.
Rozehřátý jsem ze všech hřejivek a dvou neoprenů, tak nakonec prvotní pocit je dobrý, rychle se vynořit nad hladinu a někoho se chytit. Snažím se držet plavce před sebou, ale mé chaotické plavání, které by mu jistě nebylo déle příjemné, velí nechat jej být a plavat osamocen, všude tma, voda studená, já neskutečně napumpovaný, nejsem schopen se zklidnit. Dýchám na každý druhý záběr, občas zvednu hlavu a kontroluji situaci před sebou. V ideálním koridoru jsou totiž bóje, které by v případě srážky mohly škaredě počesat (rychlost plavání místy až 12 kmh). Občas dám pár prsových temp s hlavou zdviženou a vydýchávám tohle všechno. Okolo jezdí chlapi v kajacích a na lodi,aby kontrolovali, že žijeme. Místy je Labe mělké a tak se mi stává, když se ocitám u břehu, že si hrábnu mezi oblázky, vracím se zpět do proudu. Nemám představu, kolik jsem uplaval a tak sleduji alespoň siluety stromů na březích, vzdaluji se jim a to je pozitivní. Občas je cítit jak proud táhne stranou, míjím tak poměrně blízko jednu bóji, hřeje mě ta rychlost, kterou ji minu.

Atmosféra v T1.
Naopak ruce mi trochu mrznou a nohy taky pociťují chlad, ale nic hrozného. Navíc před sebou vidím něco světlého na kopci. Je to osvětlený děčínský hrad! To to uteklo teda rychle. Do cíle plavání ještě něco chybí, ale optimismus je teplo a tak zvětšující se hrad a první děčínský most ve mně evokuji vidinu výlezu. Netrvá to dlouho a přichází studená facka od Ploučnice. Navíc mělké dno a tak se prakticky každý záběrem odrážím o dno a po 56 minutách vylézám z vody, nejsem zmrzlý, nicméně, jsem příliš hrrr v prudkém břehu, překroutí se mi prochladlé prsty a padám na koleno. Jsem v takové euforii, že jsem zvládl plavání, že bych vstal, i kdyby mě přejel autobus a tak jen zasakruji a rychle pryč se vším mokrým, do naha, usušit a do suchého. Tělo je pod neopreny krásně prohřáté, jsem vděčný Petrovi za jeho tip vzít si dva neopreny. Ale že je to spoustu úkonů a vše mi trvá, navíc svlékání neoprenů šlo ztuha, tak nakonec trávím v depu přes dvacet minut, ale je to investice do budoucnosti.

Po 22 minutách, když už jsem se konečně vykecal jsem opustil depo. :o)
Opatrně s kolem po schodech, mávnout na mamku do objektivu a frčíme směr Hřensko. Před Hřenskem se potkávám se supportem stojícím na parkovišti. Jsem v pohodě a jen na ně mávnu. Začíná mírné stoupání údolím, snažím se jet s rozumem a řadit spíše lehčí převody, nastavuju si to celé na 150 tepů. Už jsem předjel to, co jsem ztratil v depu. Navíc se jede příjemně, protože se postupně rozednívá a mlhavější ráno tomu všemu dává lehce mysteriózního ducha, což je velmi příznačné, protože nemám představu, co mě čeká, ale zatím se mi to moc líbí. A nejinak je tomu i v celé smyčce od Srbské Kamenice.
Krásné ráno, zde někde na 70. km zhruba.
Neustále mezi lesy nahoru a dolů teď už za ranního světla. Občas se mi stane, že se nechám unést a pak musím ve sjezdu dobrzďovat víc než je zdrávo, přeci jen mokrá cesta a listí jsou takoví strašáci, před kterými je třeba si dávat pozor. Ale smysly jsou zbystřené a ze smyčky v Srbské Kamenici vyjíždím jako třetí, předávám supportu čelovku a beru si od nich vodu. Následuje přejezd do další smyčky a vše je zdé Krásné, Lípa i Buk, nakonec i ta Česká Kamenice je krásná. Právě od ČK šla cesta nahoru a zase dolů, často po úzkých cestičkách, místy svítilo slunce a tak šlo o nefalšovanou podzimní nádheru. Vlastně jsem ani moc nesledoval ujeté kilometry, rychlost nebo tepy, ale vesměs jsem se kochal. Na tepy jsem teda občas mrkl, ale obecně jsem jel rovinky do 150 a kopce 160 a to fungovalo moc pěkně, na každých 30 km jsem se snažil do sebe nacpat gel a tyčku a docela to šlo, až před půlkou jsem si vyptal půl bagetky se salámem na srovnání chutí a kvůli objemu do žaludku. Tak jsem držel žaludek spokojen a mohl jsem si užívat krásného asfaltu na Mikulášovice, nevyvedl mě z míry ani bajker, který mi to natřel, když mě předjel ve stoupání. Prostě jsem si jel tu svou pohodku a na mamku s Tomem jsem většinou jen mávl nebo vyměnil lahev.


Tlačím rohlík, někde okolo 100. km. 
V Dolní Poustevně jsem začal mít dobrý pocit, že by se to dneska mohlo podařit a když mi to začalo docházet, tak se mi i nějaké slzy nalily do očí a tak jsem hodil velkou pilu a začal přemílat filozofické otázky. Čistění hlavy probíhalo krásně a kopečky přicházely a zase mizely a já už jsem pomalu začal vychytávat postup, jak do sebe co nejrychleji natlačit rohlík, aniž bych musel jet jak křeček x kilometrů. Od Rumburka už jsem vnímal, že se to krátí, zároveň jsem začal být už unavený, ale nohy byly vcelku poslušné, tak kilometry utěšeně ubývaly i navzdory stoupáním, až do Kytlice, kde nenápadné stoupání a jeho hrubozrnný asfalt ze mě vytřepávali poslední zbytky optimismu. Ale už další kontakt se supportem, čurpauza a hladký asfalt a karta se tedy obrátila k lepšímu.


Čurpauza za Kytlicí.
Na úseku, kde se opravoval most, jsem vyžral červenou, aspoň jsem si orazil a potom roztočil nohy na posledních pár kilometrů. Jedno, dvě krátké stoupání a už sjezdík, kde se o mě pokusila postarší turistka, když se rozhodla přejít přes cestu jen kousek přede mnou, v cca 60 kmh, naštěstí důrazné HEJ ji zastavilo a tak už jen vytáčení nožek před druhým depem a jedno mírné stoupání, kde ale museli zastavit kluci a točit a tak jsem musel taky točit jak drak, aby to nevypadalo, že se flákám. Za zatáčkou už lehký převod a pohoda a mírný sjezd do depa. Předání kola lehce zmatenému a nepřipravenému supportu, ale i tak nejrychlejší depo!


A už si to klušu. „Sundej si přilbu!“ Takže zpět a sundat přilbu. Den už byl touto dobou poměrně dlouhý a hlava už docela vymletá. Na zaváděcím kole mi to docela ťapká a dostávám se tempem i pod 5 min/km, takže vše vypadá růžově, jen nemám cit v chodidlech, která zmrzla snad už po hodině kola a až běh je postupně začal znova přivádět k životu. Už s Tomem vybíháme z Malevilu, čas je dobrý, občas i slunce vysvitne, navíc jsem na třetím místě, na Marka máme ztrátu 35 minut, na Petra lehce přes hodinu. Za sebou moc nevím, prakticky jsem nepotkal nikoho od 50. kilometru cyklistiky, tak doufám, že by tam mohla být díra. Nicméně, cíl je jediný: DOKONČIT! Vidina pěkného umístění je lákavá, ale o tom to není. První 10 km dáme za 53 minut, už jsem běžel rychlejší desítky, ale ubývající kilometry odsouvají do ústraní bolest rozmrzajících prstů. Na 15. km už je hlava hodně tupá a klusání se mi začíná zajídat, ale pořád běžím všechno a to je pozitivní, tepy mezi 140-150, což je přesně kolik je třeba, ideálních by bylo těch 150, ale nohy už mají něco za sebou, tak mě nijak netrápí zvolnění. Přidávám vždy když je mi zima. 


Nepřibližujcí se Ještěd
Občas k nám prosakují informace, že stahujeme Marka, ale mě to nechává klidnějším než Toma. Vím, že klíčové bude stoupání na Ještěd a tak to pořád tak nějak šmrdláme. Nohy bolí, ale po křečích ani stopy a tak se běží pořád všechno, zde velký dík mému žaludku, že zpracovává vše, co mu pošlu, i když hlava už je vymletá a těžko se srovnává i třeba jen s tím, že na mě někdo mluví. Navíc Ještěd je vidět, ale pořád je sakra daleko. Nakonec potkáme dva cyklisty, kteří s námi kousek jedou. Zjistím, že taky jezdí vrchařské koruny a tak si spolu docela dlouho povídáme a cesta utíká, dokud mě Tom nenapomene, že se tím mluvením vysiluju. Takže se s kluky rozloučíme a popřejeme si dobrou cestu. Vůbec mě Tom drží zkrátka, když jsem mu říkal, že mě potom bude muset proplesknout, kdybych hodně vadnul, tak mi dává lehký políček jen tak z plezíru, načež se musím držet, abych se na něj nevrhl. Skončit DNF kvůli rvačce v příkopě se však nehodí a tak adrenalin raději prodáváme do běhu a netrvá to dlouho a už po několikáté míjíme mamku v autě.

Tady už mi moc nechutná.
Bereme zase jen Colu a zanedlouho už máme na dohled Marka a Ještěd, který je pořád nějak daleko. To že mám pacera je pro mě veliká výhoda, protože můžu sledovat jeho roztrhané x-talony namísto monotónního asfaltu, ale jinak mi taky moc do řeči není. To se mění na check-pointu před stoupáním na Ještěd. Sedám si, povídám, trochu se napiju, hned je líp. Marek nám utíká. Po doplnění tekutin vybíháme a nedlouho potom stavíme u lipek na odlehčení. Cesta začíná stoupat, tady to znám, už jsem to jel na kole. Je moc fajn vědět co vás čeká, cesta pak rychleji utíká, než když ukrajujete neznámé kilometry. Na stoupání se těším, nevím proč, ale mám pocit, že to dneska půjde. Je to asfalt, nejde přes 10 %, není důvod, proč by to nešlo, krom těch 11 a půlhodiny od startu. 


Jak husy v řadě za sebou na checkpoint před začátkem stoupání.
Bolí mě kdeco všechno a asfalt tomu nepomáhá, ale znovu docvakneme Marka a v kopci jej trháme. Nohy jdou, tak jen cupitám, nakonec do kopce se mi jde líp než po rovině, alespoň hlavou. Ještě jednou zastavíme u auta, zase si na chvíli sednu a vytřepu nohy a běžíme s tím, že to doklepneme na Výpřež a pak půjdeme. Jdu už od poslední serpentiny pod Výpřeží. Sedám, dávám další karbošnek - přesně tak se cítím, pomalý a přecukrovaný, a rozebíháme to s tím, že od Vířivých kamenů půjdeme, nešli jsme, cupitání vyhrálo, nakonec vidina vrcholu působila jako magnet a tak nešlo přejít do chůze. Do cíle už všichni tři společné; já, Tom a mamka. Trochu problém trefit cíl, ale nakonec jsem tam a je to, za 12:51:21 jsem v cíli.


Jestlipak to není krása?
Obrovská euforie, ale ve velice decentním balení. Pohodová rozprava s Vláďou a Honzou (pořadateli) o tom jaké to bylo a kde to nechutnalo a kde naopak jo. Zimním vchodem po točitých schodech vzhůru a prosáklý parfémem závodu hurá pro birell a polévku. Navíc přišel pogratulovat Petr, vyměnili jsme si pár postřehů a zabořil jsem obličej do polévky. Rozmrzlé palce už byly řádně nateklé a podle bolesti asi v nic moc stavu, ale sejít na Ještědku jsem ještě zvládl, cestou ještě zastavilo auto a gratulovala mi Daniela (žena Vládi) a pak už jen přesun do Malevilu a konečně horká sprcha! Schloulil jsem se tam a nechal téct, tak nějak si představuji ráj. Trumfla to postel, která je vždy nejměkčí po dlouhé cestě.


Zde přichází prostor, kdy bych chtěl poděkovat perfektnímu supportu, který zaháněl mé chmury už před závodem, ochotně vstávali jak v sobotu, tak i v neděli, kodrcali se přes celou republiku, abych pak mohli mrznout podél cest čekajíc, až je jen tak minu nebo na ně budu štěkat, co zrovna potřebuji. Má protivnost při vymletosti na maratonku byla jen obraznou třešničkou na dortu, klobouk dolů, že to všechno snášeli a dotáhli to se mnou až do cíle. Srdečně jim děkuji, bez nich by to nešlo.



V cíli se supportem. =)


S tímhle v botách se neběželo kdovíjak.
Druhý den ráno brunch a vyhlášení. Přebíráme si finišerské trička a bundy a nutno říct, že se povedly! Tohle je moc pěkný present k narozeninám, jejichž oslavu jsem si užil s jednodenním předstihem po půlce severních Čech. Ale to nejhezčí teprve přijde. Vyhlášení, kdy Petr dostane prize money 30 000,-, kterou předává dětskému kardiocentru v Motole, což je pracoviště, kde podstoupila loni operaci dcerka pořadatelů-novorozeně s nemocným srdcem-a po měsících nejistoty z toho byl šťastný konec. Nedokážu zde interpretovat tu atmosféru, ale z hovoru o celém tomhle příběhu, který stál před zrodem celého závodu, držela plná místnost železných mužů slzy na krajíčku, z toho už se dá udělat obrázek. A stejný byl celý závod, lidé na nepřehledných místech v reflexních wintermanských topech zima nezima, vytrvale stáli, ukazovali směr, povzbuzovali a hnali dopředu, stejně tak v depech panovala takřka rodinná atmosféra, kdy se lidé navzájem znají a panuje zde oboustranná úcta.


S Alenou, Markem a Petrem při vyhlašování.
Pořadatel ví, že to závodníci na trati nemají zadarmo a závodníci vidí usměvavé pořadatele, kteří od brzkých ranních hodin fungují na 100 %, o neskutečném penzu přípravy před závodem ani nemluvím. Značení trasy je kapitola sama o sobě. Neskutečně precizní označení při každém vjezdu a výjezdu z obce, na každé odbočce a to jak na kole, tak potom na běhu dává pocit klidu a člověk se může soustředit jen a jen na pohyb kupředu a případně se kochat. Trasa z mého pohledu strhující, alespoň ta cyklistická, pořád v lesích, kopečcích, mezi loukami, vše omítnuté do krásného podzimu, maraton pěkný, ač asfaltový, stoupání na Ještěd je prostě krásné na kole i pěšky a tady platí, že čím víc to bolí, o to víc je člověk raději nahoře. Největším zážitkem ovšem bylo plavání, zvláště pro mě-zlého plavce, jsem teď zpětně rád, že to plavání nebylo výrazně zkráceno, i když voda nese, pořád člověk musel trochu pádlovat, aby v té vodě neumrzl a ten zážitek při vplutí do Děčína byl neopakovatelný, všechna ta světýlka a řeka hučící při podplavávání mostů. Kdybych to měl shrnout, tak je až s podivem, jak precizně vychytaný byl první ročník Wintermana, největší devizou je pak snoubení technické dokonalosti, která se potkává s tím, že je závod dělán srdcem. Jelikož to byl teprve můj třetí triatlon vůbec, tak si dovolím vypomoct citováním člověka na slovo vzatého, Marka Peterky, pod tento komentář bych se směle podepsal: "A v čem je tento závod jiný? Vše bylo od začátku jiné než na závodech Ironmana, kterými jsem prošel. Atmosféra rodinného krámku s věcmi, které v supermarketu nekoupíte. Čas myslet na věci, které jsou asi v životě důležité a dle mého názoru návrat ke kořenům. Radost z dokončení kamarádů, pomoci dobré věci, spokojenost všech kolem."

13 Wintermanů v Malevilu.

Stránky závodu: www.czxtri.com
GPS tracky: plavání+kolo a běh
Výsledky: zde
Rozloučení s Malevilem a návrat do našeho milovaného Mongolska.