Před dvěma roky
jsem doběhl na Ještěd a byl jsem hrdý na to, co jsem nechal v závodě. Již
od útlého dětství jsem byl náruživý fanda sportu a najednou jsem opět seděl o
Vánocích u telky a mohl se dívat, jak brblám moudra o extrémním triatlonu a
věcech s ním spojených.
Tahle mince má ovšem
i svůj rub. Když se mi začalo dít, že dokončuji závody v pořadí s jednociferným
číslem, začal jsem se upínat k redukci tohoto čísla. A tak místo abych
dělal věci z čisté lásky k přírodě a pálení tuků, začal
v mé hlavě krysí závod. Trvalo mi dlouho než jsem si tohle vůbec připustil
a ještě dnes mám problém se odprostit od očekávání, která moje hlava automaticky
chce vytvářet. Hodně mi v tomto pomohl rok bez závodění, uvědomování si,
že mě baví pohyb jako takový a nějaké měření pindíků na závodě má být jen
kořením toho všeho pěkného. Potřeboval jsem zlenivět, ztloustnout, pořádat půl
kila sušenek nebo kilo zmrzliny na posezení, abych od sebe přestal mít
očekávání. Jistě existují elegantnější řešení, ale raději si věci potentuji
sám, než abych se hněval za špatnou radu na druhého.
 |
| Druhý brod a náběh na Hrádek, odsud to sakra bolí. |
Ve středu se mě
nevinně zeptal kolega v práci, zda jdu na Kunratickou a moje hlava hned začala
racionálně vysvětlovat, že nemám naběháno, respektive vůbec neběhám, a že tudíž snad až za rok…
…Kunratická je
závod krátký, ale intenzivní, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Vzpomněl jsem
si na ty roky, co jsem udusával hrabanku v Kunraťáku a chtěl jsem prostě
jen být znovu u toho, já, sušenkofil. Tři dny pochyb, koupě registrace a v neděli
už jsem vzpomínal, jak ty kopce bolí a třeba doslova dřevěná pravá noha na
Hrádku pro mě byla novinkou přidávající dramatičnost seběhu. Bolelo to moc, ale
nakonec to v cíli nebyla taková hrůza. Zaběhl jsem to téměř totožně jako v roce
2013. Kruh se uzavřel, jsem zpět na začátku.
Nechci, aby čas v cíli
byl mým strašákem, byť jej budu vždy vnímat a do jisté míry bude vždy kritériem dobré přípravy, vnitřně mě motivují a posouvají kupředu jiné věci, ty
které mám rád, proto chci v hlavě dát stranou představu uspokojujícího
pohledu na časomíru na vrcholu Ještědu a raději ji nahradit přičichnutím k tlejícímu
listí a hrábnutí si rukou v kunratické hrabance, protože to jsou věci,
které byly vždy mému srdci bližší, které jsou prosté a které formují zdravější
pohled než hlava v oblacích.
