Logicky po kratších závodech typu
Velké Kunratické (3km) bylo třeba zkusit taky něco delšího. Takže jsem celý
listopad byl váben vůní Pražské stovky (130km) z nedalekých Modřan, ale
při každém delším vyběhnutí (čili asi 3 ze 3) jsem se začal dušovat, že to je
nesmysl a nic pro mě, což mi většinou vydrželo ještě tak deset minut po běhu. „Telenovela
na pokračování“ tak to označil Kuba. Týden před akcí samotnou se z toho stala
telenovela se zaplacenou registrací. Jedinou nepříjemností bylo stále citlivé
koleno, které jsem si rozbil při brouzdavém seběhu listím skrývajícím kámen
před třemi týdny na Radhošti. Takže má finální příprava se stávala z desetidenního
lenošení proloženého sem tam plaváním.
Doprava vlakem na start dělala
celou záležitost logisticky náročnější. Vznikala časová okénka a tak se nikdo
nemůže divit, že jsme si čekání na vlak odbyli raději v teple s jedním
oroseným, podstatné je, že jsem se v týdnu před akcí omezoval a snažil se
pivo vytěsnit z jídelníčku. No abych to nenatahoval, po příjezdu do Staré
Huti ve 23:30 jsem dostal ještě štamprli od „Mikunduláše“, zatímco čelo už
vybíhalo na trať. Takže kvapík a natlačit se někam, kde budu spokojen s tempem.
Tak došlo k tomu, že při absenci větších kopců probíháme po hodině desátým
kilometrem. Za další hodinu už měním baterky v čelovce na 20.km, jenže ten
bazmek se opět rozhodl svítit jen na nejnižší intenzitu, což mě na asfaltu
nijak zvlášť nebolelo.
 |
| Drbákovské skály, techničtější noční úsek. |
Ovšem na Drbákovských skalách jsem byl rád za pohyb ve
skupině, kde všichni svítili více než já. Asi bylo dobře, že se tady šlo v noci,
protože to bylo nahoru dolů a po levici jen černá díra a tam někde dole klidná
vodní plocha. Náročnost terénu ovšem začala vybírat daň a nějak mě síly
opouštěly. A tak jsem sáhl po gelu, který mi neudělal dvakrát dobře. A aby toho
nebylo málo, tak rozbolelo problematické koleno. Tedy krize se vším všudy,
zpomalení a postupné mrznutí.
 |
| Tajná kontrola na 30. km a energetická spása v podobě kofoly. |
Naštěstí po 30 km tajná kontrola
a občerstvení. Kofola a pár koleček klobásy mě vyvedly ze stavu nejhlubší
skepse, ale vzhledem ke kolenu neochotnému běhu jsem zhodnotil situaci takto:“Jsi
idiot, co neumí odhadnout své možnosti a hlásí se z hecu na stovky, tak si
teď budeš mrznout až na 45.km, kde počkáš na občerstvovačce na první bus a
pofrčíš domů než naděláš více škody.“ A bylo pro mě prakticky rozhodnuto.
Nakonec chůze ztichlou noční krajinou polí a lesů byla oázou klidu po
celotýdenním shonu a krásně mi pročistila hlavu. Abych se zahřál, krátce jsem
popoběhl, ale kolenu se příliš nepáčilo. Tak jsem jen šel s cílem dojít na
občerstvovačku a tam to vzdát. Ale vůbec to neubíhalo a tak jsem se rozběhl, abych
to ukrátil.
 |
| Klasický off-trail. |
 |
| Tady se mi hodně lepilo, velice pomalu jsem přecházel. |
Koleno se umravnilo, nejspíš mu
nedělal dobře tlak, který byl na něj kladen, a vidina návratu domů mu umožnila
bezstarostně pracovat. Radost z běhu byla taková, že jsem běžel i do
menších stoupání a postupně docvakával běžce přede mnou. Terén byl v mlze hůře
čitelný, naštěstí alespoň perfektní Olafovo značení člověka bezproblémově vedlo
tím správným směrem. Občerstvovačka bodla, teplo, polévka, naplnit vak colou a
rychle na trať vylepšit dojem.
Při odchodu jsem se dal dohromady s Martinem,
který taky vykrizoval a tak jsme zažívali comeback do závodu. Začali jsme do
toho dupat a výsledkem byl posun z 59. na 40. místo na další občerstovačce,
kde nás přivítaly čarodějnice z Moravy (ale hodné), dokonce i sladké jsem
dostal-perníčky a slivovici a po zhltnutí polévky a doplnění kofoly jsme byli
zase na cestě. A po polykání kilometrů přišla vyhlídka Máj s krásnými výhledy
utopenými v nikdy nekončící mlze a potom už Olafovy technické kilometry,
kde největším hitem byl seběh do Třebenic. Totální off-road, tady by nikoho
normálního nenapadlo v těchto podmínkách jít. Traverzy 45stupňovými svahy
tvořenými bahnem a listím, kde co chvíli člověk klouže po zadku dolů do strže.
Dokázal bych si tenhle terén představit s pytlíkem popcornu a dvěma spoře
oděnými děvami, které by měly za úkol spolu zápasit.
 |
| NS Svatojánské proudy. |
V Třebenicích (80. km) jsem konečně
potkal v hospodě skoro spícího Toma, kterého jsme docvakli pár kilometrů
dál. Tempo jsme drželi dobré a postupně redukovali počet běžců před námi, až jsme
se prokousali na 28. místo. Na 100. km nás ovšem zklamala občerstovačka a tak
jsme vyrazili rychle dál s tím, že si to vynahradíme na další, která bude
už za 11 km. Jenže opotřebení kolen bylo vysoké a strategie všechno nebo nic se
začala klonit více k tomu nic. Už za šera jsme dorazili na občerstvovačku
na 111. km, kde bylo krásně teplo a i žampiónová polévka byla fajn. Jen
vykodrcání po schodech dolů docela bolelo a zuby mi cvakaly zimou ještě několik
minut. Nakonec jsme i trochu popoběhli, ale to už byl můj takový poslední
výstřel, vazy v kolenech a vůbec vše, co jim běžně dává pevnost, vystavily
stopku a v kombinaci s puchýři a rozmočenýma nohama, kdy každý krok
je hluboce procítěným zážitkem akupunkturního rázu, jsem věděl, že to bude
nejpekelnějších 20 km.
 |
| S Martinem na Svatojánských proudech. |
Nebylo. Po dvou a půl hodinách,
kdy jsme ukrojili cca 11 km s vypětím všech sil, jsem se šoural z kopce
jak důchodce čekající na umělý kloub. Bylo na čase přiznat si pár věcí: Olaf
není vůl, že vede poslední kilometry nahorů a dolů, ale zkrátka už na to nemám.
Stálo to hodně sil rozejít to z občerstvovačky, ale prostě už nedám pohled
na Martina, který na mě pořád čeká cestou dolů, zatím co já tiše polykám bolest
při každém šlápnutí. Kdo mě zažil ve stavu rozbitosti kolen, ten ví jaký umím
být protivný fouňa, kterého byste raději utratili ve škarpě než se s ním vléct
další kilometr. A tak jsem Martinovi vrátil hole, vyměnil si kontakt a s díky
se rozloučil. Dopajdal jsem na autobusovou zastávku na Zbraslavi a tam se
rozbrečel jak malé děcko.
V tom autobuse něco divně
smrdělo, po chvíli jsem přišel na původ toho puchu, byl jsem to já. Po 19
hodinách v bahně, lesami, loukami, olafovinami není divu, že člověk pochytí
trochu té divočiny. Tak jsem se radši moc nehýbal (jako bych byl schopen),
abych nevířil vzduch. Raději jsem vysedl už v Kunraticích a doklopýtal
domů po svých. Neskutečný úkol sundat ze sebe všechny ty kompresní věci přes
chodidla, na kterých se 20 hodin tvořily varhánky. Chtěl jsem to vyfotit, ale
neměl jsem na to žaludek ani sílu, tu jsem investoval na cestu do sprchy, kde
jsem si sedl a pak lehl a nechal na sebe téct horkou vodu. Příjemná změna po
deštivém dni. Den poté už dojdu bez větších problémů až do kuchyně nebo třeba
na záchod.
I když zabalit kousek před cílem
je kaňkou, kterou těžko budu obhajovat, tak šlo o rozhodnutí z rozumu.
Úsek mezi 40. a 100. km mě neskutečně bavil a běželo se jedna radost. Proto
jsem paradoxně, ač jsem nedokončil, spokojený. Život holt není jen radostné hledění z
vrcholků hor na rozesmáté šťastné zítřky, ale i topení se v slzavých údolích.
Postup závodu:
| km | čas | pořadí |
| 18.2 | 1:50:52 | 41 |
| 46.4 | 6:28:17 | 59 |
| 61.9 | 8:44:36 | 40 |
| 80 | 11:44:51 | 36 |
| 99.1 | 14:40:33 | 30 |
| 110.3 | 16:36:31 | 28 |
| 130.9 | - | DNF |
