VKV 2015

Kde leží hranice mezi uspokojením vlastního ega a prostou radostí z pohybu? Uspokojivou odpověď neznám, nicméně, na začátku dubna jsem ji hledal během cyklistického dobrodružství, které bylo oděné do chladného aprílového počasí, jež poměrně výrazně určovalo kolorit celého podniku.

Po loňském objevení Vrchařské koruny Valašska a relativně zdařilém absolvování během tří dní (což byl můj, až do té chvíle, nejvýraznější, nejdelší a nejnáročnější cyklistický počin), jsem samo sebou na letošek spřádal plány, jak svůj loňský výkon vylepšit. V tuto chvíli se sluší říct, že vzhledem k vlekoucímu se zranění a odporu k mrznutí na kole jsem toho během zimy ani moc nenaběhal, ani moc nenajezdil a tak pro mě objetí 20 vrcholů mělo být velice žádoucím jarním objemem, který měl nechat zapomenout velice tupému předešlému období. Aby toho nebylo málo, začal jsem osnovat plány, jak střihnu i Vrchařskou korunu Jesenicka. Nicméně, počasí se rozhodlo být proti. Sněhu na kopcích fůra a po týdnech pomalého odtávání se výrazně ochladilo a začalo sněžit i v nížinách. A tak se mé veškeré plány smrskly na objetí valašských kopců.

V předvelikonočním týdnu jsem ještě koupil pořádné neoprenové návleky na tretry, rukavice s membránou a taky jídlo do batůžku (hromadu ovesných a ořechových tyčinek, tortilly, ořechová másla a pomazánky, datle a slunečnicové zrní). Samotný pátek před vypuknutím jsem si vzal volno a odstraňoval technické závady na kole. S vypětím všech sil bylo kolo večer připraveno k použití a já jsem si šel zdřímnout, abych načerpal trochu sil a napumpoval oční víčka před nočním ježděním. Vzbudil jsem se před půlnocí a uvědomil si, že jsem nějak nenapsal itinerář a tak jsem ještě naposledy drtil mapu a pakoval batoh. Venku svítil měsíc a na první pohled tam muselo být docela frišno. Kvůli laxnosti vlastní přípravy jsem byl slušně nahlodaný a tak jsem si ještě na chvíli lehl a pustil si oddechový seriálek a potom ještě jeden, namísto pocitu pohody se jen prohloubila lenost, takže se není čemu divit, že jsem nakonec zalomil a probudil se až za světla. S tím, že už mi nejde o dobrý výsledek, jsem vyjel někdy po deváté a šinul si to na Petřkovickou horu. Obutí 2.35“ pláště na zadní kolo s sebou neslo určitý hluk při jízdě po asfaltu, na který jsem nebyl zvyklý. „Tahle investice se ti vrátí v terénu,“ říkal jsem si. Vrátila, jakmile jsem uhnul na polní cestu nad Straníkem, tak jsem začal nabalovat neskutečná kvanta bahna. V tomhle se nedalo jet a tak jsem poprvé tlačil. Při tlačení přírůstek bahna silně převyšuje množství bahna, kterého se zbaví odstředivá síla a tak nebýt rámu, tak se z kola stane bahnité monstrum. Nahoru jsem vyjel/dotlačil docela znechucený. Ve sjezdu jsem ještě namotal pořádný kus dřeva do přehazovačky a tak jsem v Jasenici nejen vyprošťoval přesmykač z bláta, ale zároveň rovnal přehazovačku. Slunce vysvitlo a tím se mi nalil i optimismus do žil. Jenomže ve stoupání na rozhlednu Jarcová jsem znova nabyl pocitu, že mám těžký batoh a že se strašně šťavím i na lehké převody a tak to netrvalo dlouho a znova jsem tlačil tentokrát „z rozumu“ a nedostatku jarních objemů. Cestou jsem potkal cyklistu (Jiří Tkadlec), se kterým jsme prohodili pár slov. Vyjel ze Zlína a už jel s fotkou z rozhledny a dalších vrchů, které byly cestou. Zjevně nízké teploty neodradily kdekoho. To bylo zřejmé u samotné rozhledny, kde už stál Pavel Březovják s dalším cyklistou a za chvíli dojel Michal s Adamem ze Vsetína. Když jsme se takhle v pěti sešli s výhledem na zasněžené valašské kopečky, na člověka dýchl ten pravý duch celé akce. Bylo do mě rýpnuto, že jsem údajně měl v plánu objet to co nejrychleji, tak jsem se pokulhávajíc za původním plánem moc nevybavoval a vyrazil na další vrchol. Nemá smysl dlouze vysvětlovat, jak jsem dvakrát špatně odbočil a najednou se objevil u Bečvy a nadával, ale nakonec objetí těch kopců po asfaltu bylo rychlejší a zanedlouho z Mikulůvky stoupám na Pržáky, ale tady se neochota nohou projevuje na plné čáře a zase tlačím, po asfaltu. Cítím se dost blbě, v nohách prostě není a pochybuju sám o sobě. Zjevně tříměsíční dieta s minimem živočišných produktů a jen výjimečným pivkem udržela váhu na velice sympatických hodnotách, nicméně, 200 km, které jsem našlapal na trase Kunratice – Dejvice, nejsou v kombinaci s vlekoucími se rýmičkami tím pravým ořechovým. Ještě ke všemu na Pržákách lehce tápu, kde že to jen je ta rozhledna U Holáňů, nakonec nacházím, potkávám zde Martina Fohlera, jak se rychtuje na fotku. Já jen rychlé selfie a frčím směr Lázy. Tady potkávám sněhu, bahna a mokřadů v bohaté míře. Přes Bílovou krom ježdění v jednom velkém zatravněném jezeře lehce improvizuju oproti původnímu plánu, ale zanedlouho jsem pod Kunovickou Hůrkou a už si to šmaruju vedle kola blátivou cestou nahoru, rychlé bliknutí, svačinka a už to svištím přímo jak jen to jde do Rajnochovic. Výše v údolí začíná sníh a mé mrznoucí prsty si říkají o cestu zpět domů. Je to dilema, jet domů s pěti vrcholy, ale s vidinou teploučka nebo to hecnout a pokračovat na jih. Srát na ego říkám si, budu mít pro jednou rozum a pojedu dom. Ale na Marušce modré nebe, všude bílo, slunce a prohrnutá asfaltová cesta. Přesně ten moment, kdy doplníte vodu, dáte si jedny česnekové chipsy a namísto cesty domů se vydáte na Lukov. Cestou na Lukov se nohy tváří lépe, jenže po všem tom bahně, vodě a sněhu začíná zlobit vysychající řetěz a v kombinaci s lehce pokřivenou hazkou se jízda na malou placku stává nemožnou a tak nezbývá než zase tlačit, i když nohám by se chtělo. Z Lukova volím cestu po červené. Nepoučen z „Hostýnky“ opět slepě následuji červenou značku až do lesní školy, čili tlačím i z kopce. Údolím na Držkovou se jede příjemně, když trochu mrznu, tak po chvíli odbočuji směrem pod Humenec a jedu na velkou placku dokud to jde a potom už jen tlačím po asfaltě, ale co, už jsem si dneska zvykl a navíc během tlačení je hnána krev do chodidel a prsty tak mohou rozmrzat. Občas potkám stádo srnek a jiného zvěrstva, zatímco si ukracuji cestu popěvky (z toho všeho tlačení mi jde na jazyk čím dál častěji "Walk unafraid") a tak se brzy dostávám pod Kopnou, kde už jsem opět v sedle a mířím si to na Baťkovou. Nohy si zjevně začínají přivykat a tak z kola slézám stále méně a navzdory občasným stoupáním, velká placka se točí. Na Baťkovou se dostávám před západem slunce a cítím se dobře, jenže s kolem v tomhle stavu si netroufnu vydat se na Lačnovské skály a tak sklápím krovky a vracím se domů. Jenže místo po zelené jedu po chvíli po červené a tak chvíli jedu a chvíli tlačím řádňáckým bahnem a sněhem až to nevydržím a střihnu to do údolí s vidinou Liptálu. Po jehličíčkovém sjezdu se z cesty najednou stane regulérní potok, ale to už jsem v údolí a za chvílí z potoka vyjíždím na asfalt a už polykám kilometry domů. Domů přijíždím méně zničený než kolo. Obávám se, že přehazovačka je na tom zle. Takže to považuji za neslavný konec mého snažení.

V neděli dopoledne myju kolo, kleštěmi rovnám pozohýbané části hazky a promazávám řetěz. Kolo se tváří provozuschopně. Já ovšem jedu na oběd k babi, dědovi na hrob a odpoledne zpět domů. Nohy mě svrbí, včerejší nezdar zapomenut a tak si plánuju, že vyrazím na noc. Jdu si zdřímnout, budím se zase až za tmy, začínám pomalu balit věci, natahuju si voňavé vyprané svršky a potom bojuju s návleky, kterým se na boty nikdy moc nechce a tak o čtvrt na dvě vyrážím vzhůru. Po nastoupání metrů na Lhoty jedu víceméně po hřebeni. Měsíc je jak kolo od vozu a krásně prosvěcuje ztichlou, sněhem pocukrovanou krajinu. Cestou přes Spinu a na Hlaváčky mám jak na dlani oba hřebeny, jak Veřovických, tak Vsetínských vrchů. Přes ten vsetínský hřeben se přelévají mraky, které končí v údolí Bystřičky a Bystřic, kde se líně převalují. Naopak mraky nad veřovským hřebenem jsou prozářené obcemi v údolí a zkrátka celá tahle noční taškařice skýtá spoustu úžasných rozhledů a boží klid všude vůkol a tak se mi nikdo nemůže divit, že zhasínám čelovku a regulérně se kochám. Pod Hážovickými díly mám trochu promrzlé prsty a tak to beru na tlačenku po červené, abych zahřál prstečky. Brýle zarosené a tak selfie dosahuje vysokého standardu a já už se šinu na Tanečnici. Je to poměrně štreka a sněhu přibývá, ovšem Nobby se ve sněhu chová jako velký kluk a tak provozuju cyklistiku až někam nad 750 výškových metrů a potom přepínám do cykloturistického modu. Jako malý a někdy i dnes se sám v noci v lese bojím, ale tady mám pocit klidu a míru. Po kotníky prašánku a kolo se příjemně tlačí po projeté stopě od skútru. Cesta je delší než jsem si ji pamatoval, ale přesto mě baví, a když o půl čtvrté vidím dvě čelovky, tak si jen říkám, kdo to bude. Kupodivu je to civilista-pěší, ale za tím už někdo tlačí kolo, přes zarosené brýle nejsem schopen rozeznat, ovšem po krátké rozvaze docházím k závěru, že to musel být Svaťa Božák a zatímco on se blíží ke konci své pouti, já připisuji devátý vrchol svého snažení. Dávám lehkou sváču a šroubovák multifunkčního udělátka využívám k odtesání ledu z kufrů treter a pedálů, vždy mi vrtalo hlavou, zda využiju deklarovaných 17 funkcí a teď vím, že klidně i víc. Dolů se snažím jet, ale po najetí do hlubokého prašanu, tady nahoře cca 30 cm, končím v kotrmelcích a raději běžím vedle kola. S klesající výškou ubývá sněhu a já sedám na kolo. Občas ještě nějaké piruetky, ale jinak plynulá jízda, po krátkých námluvách zavrhuji žlutou značku na Hutisko a jedu na jistotu do Rožnova. Na Dolní Bečvě mě zaráží divný zvuk řetězu, když si všimnu nereagujícího přesmykače, chudákovi se stalo totéž, co tretrám a tak obětuji jeden bidon vlažné vody z batohu na rozmražení. Za nedlouho už vjíždím do údolí Kněhyně, kde mě vítá zasněžená cesta, ovšem trakce je dobrá, den je v rozbřesku a tak si s písničkou na rtech chviličku po sedmé připisuju Radegasta-vrchol, ne ionťák.

A čeká mě cesta na Martiňák, ovšem až po krátké sváči. Ze všeho sladkého mě pálí žáha a tak plním škraně zrním ze slunečnic a kalkuluju čas dosažení dalšího vrcholu. Kupodivu červená značka je strojově upravená a navzdory boření zadního kola je postup kontinuální bez tlačení, ač místy silovější než bych asi sám chtěl. A tak před osmou na Martiňáku osnuji další plány. Sjezd až na Horní Bečvu byl ovšem dlouhý a tak jsem vyškrtl ze svých plánů Vysokou a šinu si to přímo na Lysou. Hlavní cesta přes Bílou se mi vůbec nelíbí, malá vrstva na led uježděného sněhu a lehké koleje posypané štěrkem, pokračuju tedy pomaleji na jistotu. Ovšem ve Starých Hamrech je cesta leduprostá, tak se opírám do pedálu, a polykám kilometry k Lysé, dokud je cesta prohrnutá. Potom se z toho stává závodění na ploché dráze, kdy po ochutnání sněhu raději zase tlačím nebo jedu jak na koloběžce. Takže kombinovaně se dostávám až do údolí Řečice, kde jsou spolehlivé koleje, ve kterých se dá pohodlně jet a tak si šlapu postupně zužujícími se kolejemi až do cca 650 výškových metrů, potom už tlačení a plynulý přechod k nesení kola. Ovšem slunce svítí a tak ani do půl lýtek hutného sněhu nemůže pokazit dobrou náladu a poctivě kráčím s kolem na zádech a krom shrnujícího se návleku na levé noze si to užívám. V 850 metrech výškových se napojuji na cestu od Zlatníku a po vysvětlení klukům skialpinistickým, co to je VKV, nasedám na kolo a jedu. Kupodivu trakce dobrá, nohám se taky chce a mě tohle měkké ježdění nesmírně baví. Po sušší zimě v Praze si konečně užívám zimy, jak se sluší a patří. Optimismus mi vydrží docela dlouho, nicméně, můj úspěch je spojen s přítomností skialpinistů, jakmile zmizí, tak se na neuježděné cestě začnu bořit a od 1150 výškových metrů jsem marný a tlačím. Rozjedu se až na uježděné cestě kousek pod Šantánem, ale zase vyjedu až k hladícímu bodu a cítím, že jsem byl přírodě důstojným soupeřem, dá-li se mé parazitování na ni tak nazvat.

Jsem tady tak trochu jako exot, všichni se dívají, co tu dělá maník s kolem a tak dám jednu kofolu a valím do Ostarvice. Chtěl jsem jít pěšo, ale absence turistů během velikonočního pondělí mi dovolí jet a tak si užívám sjezd bez kamení po ušlapaném sněhu, krásná tečka za touto dosti zimně laděnou etapou. Je poměrně brzo po obědě, ale večer mám řídit do Prahy a tak se srabíčkovsky nechávám odvézt z Ostarvice domů autem.

Přes týden se výrazně oteplí a tak se úkol na víkend jasný-dokončit. Po pátečním zátěžovém testu v Olomouci se přesouvám domů, zdřímnu a po deváté večer vyrážím. Na cyklostezce se pořád něco leskne, ale na střepy je to příliš malé, až za Rožnovem identifikuji blyštící se prdelky nějakých broučků, čili jaro je zde. S tím souhlasí i skupinky lehce oděných mladých lidí kalících čůčo okolo Bečvy. Zkrátka je pátek večer a jde se do akce. Snažím se začít z lehka a tak jen usrkávám vodu z bidonu a ta pravá párty začíná až na Třeštíku, kde je ještě bílo a tedy na Vysokou tlačím. Pod vrcholem vidím krom stop od kol taky biky ve vší kráse obtisknuté do sněhu, mám pocit, že nejsem sám ve svém snažení a zanedlouho sbíhám sněhem z Vysoké a od Laďova pramenu už jedu po suché cestě. Dny jsou sice jarní, ale noci chladné a tak promrzlý po sjezdu stoupám na Kasárna a jde na mě spaní. Slupnu jednu kofeinovou tabletu a na deset minut si bucnu v jehličí vedle cesty. Probírám se a bač-šlapu dál. Pod sjezdovkami ještě sněhu dost a tak po první serpentině se opět bořím s kolem po svém boku. Na levé sjezdovce dokonce potkávám dva urolbované pruhy zmrzlého sněhu. Zde dělám chybu a nevydám se po sjezdovce nahoru, nýbrž jedu po asfaltu dál na Butorky, odkud po hřebeni tlačím bořícím se sněhem po nekonečné cestě na Velký Javorník. Psychických sil ubývá, ale Javorník mám a už mi chybí jen šest vrcholů. Od sedla Gežov je sníh dokonce udusaný a zmrzlý, nasedám a jedu, ovšem místy jsou zrádné plochy nezhutnělého sněhu, kde se propadne přední kolo a tak střídavě jedu/jdu až do chvíle, kdy v nezanedbatelné rychlosti zmizí přední kolo a já se jako tučňák kloužu bradou napřed, zatímco kolo stojí na sedle a na řidítkách a kola se točí. Příděl zábavy je pro mě tímto vyčerpán a já zase jen pobíhám vedle kola. Na Stratenci potkávám stan s pěšími výletníky a říkám si, že kdyby se zde potuloval medvěd, tak jistě sežere raději je, jsem tudíž v klidu a za chvíli na sedle Bukovina odbočuji po málo projeté lesní cestě směr Javorníček. Pobíhám, potom jedu, potom jdu, sníh taje, občas sucho, občas potůčky. Nakonec si promočím boty, ale cesta ubíhá a zanedlouho jsem na Javorníčku, je tu pěkně, srpeček měsíce svítí a sjezd do Karlovic se navzdory slábnoucí čelovce jeví rozumněji než tlačení na hřeben. A tak si svištím údolím a posléze už stoupám na Kohútku. Tempo není nikterak závratné, ale oproti minulému víkendu je to nebe a dudy, co se noh týče. I když promočené nohy trochu prochladají, tak ani v nejprudších pasážích netlačím a nahoru dojíždím s úsměvem vstříc teplému jižnímu vánku. Měsíc prosvěcuje ztichlou krajinu pokrytou odtávajícím firnem a je tady fakt pěkně, ale mám ještě nějakou práci, tak se nevybavuji a pomalu sjíždím zpět do údolí. V Huslenkách uhnu vpravo po značce, jejíž barva se neshoduje s tou v mé mapě, ale dovede mě na velmi pěkné asfaltové stoupání k Sivkům a odtud ještě kousek na vysílač pod Ochmelovem.

Ráno je těsně před prahem východu slunce a tak si užívám všech těch nachových odstínů oblohy a jen mě trochu mrzí zmrzlé nohy a nutnost sjet do údolí, kde se válí chladný vlhký vzduch. Ale už zbývají jen tři a tak jedu, brzy jsem ve Zděchově a nohám se stále chce.

Až v lese, kdy se objeví víc bahna přejdu k folklornímu tlačení, takže napumpuju trochu krve do chodidel a hned se pokračuje líp. Trochu bahenních koupelí, malinko sněhu, lehké stoupání, krátký sjezdík a jsem na Pulčíně a už si to šinu po lukách prosvětlených ranním sluncem. Potom docela dlouhý přejezd po asfaltě do Brumova a odsud, protože jsem jouda a nečetl si všechny průvodce, tak po žluté na Holý vrch. Docela dlouho se snažím kroutit pedály na lehký převod, ale potom to vzdám a přes větve, kamení a jiné překážky tlačím kolo. Už docela vysoko potkávám solidně vyhlížející hliněnou cestu vedoucí z údolí a tak po zdolání vrcholu, který je opravdu holý a tudíž tam i pořádně vyfukuje, razím dolů po oné solidní hliněné cestě a trochu si nadávám za výstup po žluté. V brumovských potravinách kofola v akci je jasnou volbou spolu se dvěma ořechovými hřebeny bych měl dostat do sebe dost kalorií pro zdolání Lačnovských skal. Cesta po asfaltu rychle utíká, míjím Valašské Klobouky a blížím se k Lačnovu, cestou potkávám dvě hlídky policie, zřejmě nějaká razie. Moje razie je téměř u konce, ale rozkopaný Lačnov mi dává ještě spolykat předobědovou porci prachu. Ale svítí sluníčko, pofukuje bríza, horní vrstva oblečení šla dolů a tak nejde jinak než si spokojeně šlapat. Nic na tom nemění ani přechod na rozoranou polní cestu. Jsem si trochu nejistý, tak kontroluji mapu a vidím, že mě nečekají žádné velké kopce a tak zvesela projíždím kalužemi na lesní cestě a snažím se volit cestu nejmenšího bláta. Je to takový primovní konec mé pouti až do chvíle, kdy něco zřejmě přehlídnu, proříznu zadní plášť a ani „všemocné latté“ nezvládá zacelit tržnou ránu, která byla uštědřena Nobbymu a tak nezbývá než vytáhnout náhradní duši a tu transplantovat pod plášť celý od bahna. Po této malé technické vložce po chvíli dojíždím k Lačnovským skalám, kde zakončuji stylově-tlačením k ceduli naučné stezky a zde se s nasvícenými skalami nechávám vyfotit.

Nasedám na kolo a zbytek si už odšlapu. Nahoře potkávám další dva „Véčkaře“, kteří mají v plánu ještě Pulčín a Kohútku, tak se s nimi ještě chvíli bavím a nechávám si od nich poradit cestu, tímto jim moc děkuji a přeji pohodovou cestu na další vrcholy. Poučen z předešlých nezdarů vytahuji mazivo z batohu a prostříknu řetěz a pln radosti, že mé chodidla brzy rozmrznou a já budu moci vyprázdnit složku se selfíčky, sázím nejtěžší převod a krájím asfalt na Vsetín, bez ohledu na pláště to letí pořád 30 - 40 km/h a já si užívám teplého jarního větru ve vlasech. Na závěr si ještě vyšlápnu na Vrch hůru, abych mohl domů už jenom sjet. Volím nejkratší cestu-přes Brňov poctivým 14% stoupáním, nohy se nebrání. Bolí to, ale jde to, jen sundávám nějaké svršky, protože se peču, jinak hladký výjezd až na vrchol a nebýt prstů na nohách, které rozmrzly a tudíž přivedly k životu bolest otlačených nehtových lůžek na palcích, tak to nemá chybu. Domu dojíždím po třetí odpoledne za jarního počasí, relativně svěží, navzdory počínající rýmičce, která se mi vrací celé jaro.

A co ego? Měl jsem v plánu zkusit to hecnout a najít své limity při non-stop jízdě, což by přineslo boj s nejrychlejšími, k čemuž díky mé laxní přípravě (fyzické, psychické i materiální) nedošlo a dokončil jsem 6. v pořadí týden po zahájení. Měl bych tedy být zklamaný a ne jen trochu. Ale nejsem. Nemá smysl přesvědčovat všechny škarohlídy, jak to bylo úžasné a skvělé a zážitek, který se neopakuje. V tom sněhu to nebyla vždycky zase taková prdel, takže pravda je někde uprostřed.

Kdyby to mělo být na pohodu, tak by to muselo být z tepla domova, na gauči, u facebooku a asi bych profanoval, že na kole by se do toho pustil jen blázen. Jenže většina silných zážitků nebývá spojena s atributy typu „pohoda“. A tak tomu bylo i u letošního VKVčka. Jelikož je to z kraje cyklistické sezony, tak s batohem nabitým kaloriemi, nářadím, vodou a náhradním oblečením to do těch kopců asi jen stěží bude pohoda, i kdyby sněhu nebylo, ale přesto, když jsem po 20. vrcholu valil domů, ona pohoda se dostavila, byla vykoupena poctivým objemem, ale byla tam. Mohl bych teď rozebírat to, jak jsem zimomřivý a jak jsem se s tím nějak srovnal i za cenu nemoci, která se dostavila. Výsledek je takový, že ze mě, odpůrce jízdy pod 10 °C, se stal člověk, který si umí představit jízdu při 0 °C a zároveň ví, že si to může i užít. Pár zmrzlých prstů je cena, kterou jsem ochoten položit na oltář „něčeho většího“. Takže krom přivyknutí po zimě zlenivělých nohou na šlapání došlo i k tomu, že jsem odstranil vlastní „zimomřivý blok“. Už jen proto mi to za to stálo. A pořád platí, že postel je nejměkčí po těžké cestě a jídlo nejvíc chutná po hladu. 

Ale teď k tomu doopravdy zábavnému. Pro mě je VKV především o tom, že si naplánuji na cykloserveru trasu a pak se ji snažím promítnout do těch našich kopečků. Ovšem přijdou momenty, kdy udržení nadmořské výšky, volba nejkratší trasy nebo jiná logistická vychytávka ztratí smysl třeba proto, že na začátku dubna napadne sníh a vy se musíte přizpůsobit daným podmínkám. Často dochází k operativním úpravám trasy. A to je to, co mě baví, ježdění po místech, kde bych se sám od sebe nevydal, ježdění po travnatých lukách, protože je to zrovna nejkratší cesta nebo třeba malý nicotný rádoby cyklista nesoucí kolo na zádech v závějích sněhu, kterému jeho trpělivost dopřeje dostat se kam chce a tím získat pocit svobody a volnosti, protože kdybych si chtěl užít cyklistiky, tak si zajedu na silničce na Slapy po pěkném suchém asfaltu, ale chci-li mít pocit svobody bajku, tak se vydám libovolnou (obvykle nejkratší) možnou cestou k vrcholu a užiju si potom sjezdu. Bonusem bylo „blbnutí ve sněhu“, což sice není nejrychlejší způsob přibližování, ale rozhodně je to způsob zábavný a už jako malé dítě mě bavilo klouzat se ve sněhu, ať už s kolem nebo bez.

Vrcholem celého putování je jeho kontemplativní stránka. Nejlíp se to dá demonstrovat na tom, že v batohu vozím mp3ku pro případ, že bych si chtěl zpříjemnit ono lopocení trochou hudby. Za více jak 40 hodin v terénu na ni nedošlo, neboť vždy bylo něco zajímavějšího k poslechu nebo si prostě užíváte panoramat nebo třeba meditujete za svitu měsíce a přece se nenecháte vyrušovat hudbou, která by odváděla vaši pozornost. Druhým příkladem je vnímání prostoročasu, kdy běžně sleduji, kolik mám ujeto kilometrů, jaká je průměrná rychlost atp. Během zdolávání vrcholů se zabývám jen jedinou věcí-kudy se nejlépe dostat na další vrchol a nějaké kilometry jsou zcela bezpředmětné. Vzdálenost se počítá na stupnici 1 až 20. Ano, když pak dojíždím domů, tak si zkontroluji, zda počet kilometrů hodí nějakou pěknou kulatou cifru, a když hodí, jsem o to více spokojený. Jistá nespokojenost panuje v oblasti řešení otázek "vesmíru, života a vůbec", pořád se mi nepodařilo rozseknout, zda podoba Bruno Marse a Listerové je ryze náhodná nebo je v tom záměr. =)

Jsou vrcholy, které cyklisticky utrpěly a tak se k nim budu muset vrátit jako cyklista, namísto pokořitele výzvy, a užít si je na lehko a pln sil. 14 dní po dokončení, kdy sníh je ten tam už jsme s malým Jeňou (9 let) udělali okruh na Cáb a tím si připsal první 4 vrcholy do VKV Junior, s jediným kratičkým tlačením. Bajk žije!

V krátkém doslovu bych chtěl poděkovat Adamovi s Michalem za to, že neustále zvelebují vlastní nápad a rozvíjejí tak cyklistické povědomí na Valašsku a ukazují zajímavá místa, na která by se jeden jen tak nedostal. Zároveň bych chtěl pogratulovat pětici hardcore jezdců, kteří na rozdíl ode mě měli dostatek odhodlání a za tři dny sfoukli všechny vrcholy. A taky bych chtěl poděkovat domů mamce, že pro mě přijela pod Lysou a nemusel jsem po mokrých asfaltech kroutit nezáživné kilometry domů.

Seznam vrcholů na stránkách Vrchařské koruny Valašska: http://www.vkv-bike.cz/vrcholy

Malé interview mě jakožto držitele: http://www.vkv-bike.cz/drzitele/145-2015-04-11-15-29-39

Statistika mého putování:

457 km; 9929 m+ ; 41h9min

Jednotlivé etapy:

I.                    133 km, 2756 m+, 11h6min, http://www.movescount.com/moves/move58076246

II.                  109 km, 3084 m+, 12h3min, http://www.movescount.com/moves/move58234216

III.                215 km, 4089 m+, 17h59min http://www.movescount.com/moves/move58734893