Perun Skymarathon 2015

Byl leden a náš malý běžec se po promaroděném začátku roku snažil naběhat nějaké objemy. Kunraťák křižovaný po nocích obvykle dvakrát dokola s nějakými těmi kudrlinkami, tepy do 140 a tempo šlo postupně nahoru, vypadalo to na poctivě zadělanou sezonu, dokud se neprovalila lež s nedoléčeným nateklým kondylem holenní kosti, který kontraproduktivně interagoval s mým oblíbeným starým dobrým iliotibiálním traktem. Čili sled událostí nabral následující obrátky: nasranost, ortoped, kortikoidy, znovu nasránost, klid, druhý ortoped, rázová vlna, chondroitin, glukosamin, MSM, mastičky, foam roller, plavání. Postupně se kondyl začal lepšit, takže mě noha nebolela při chůzi, ale na běhání to nebylo, a to dlouho. Na sobotu 2.5. jsem měl koupenou registraci na Perun, které bych se snad i snažil zbavit, jenže jsem se přes Máru dostal k participaci na zkoumání variability srdeční frekvence v podání přední české skyrunnerky-Míši Mertové. Takže jsem prošel spiroergometrickým zátěžovým testem, čímž byla do mého skotačení jednou pro vždy zatažena věda a zapůjčení sporttestru pro měření mě nasměrovalo na Peruna. Přece jen jsem byl trochu nesvůj, když jsem vyjel bilanci za uplynulé tři měsíce, která dala neskutečných 42 km běhu a tak jsem ještě ve středu šel vyklusat okolo Kunraťáku, abych otestoval magické účinky úmorného protahování. Běh byl překvapivě lehký a snad i místy ladný, nicméně, jakmile jsem dorazil domů, tak se objevila píchavě palčivá bolest v oblasti vnějšku kolene a tak jsem mazal, balil a protahoval nohy, co to jen šlo a v sobotu vyrazil s Michalem pod Javorový s tím, že úkol je jediný: dokončit.

Profil trati, který takhle po závodě vypadá docela dobře.

Počasí jako přes kopírák podle loňského; mlha, mrholení, ale pár stupínků navíc, ale ne moc horko, zkrátka ideální počasí na výlet. A tak po úvodních asfaltových metrech přišly na řadu hole a šmatlání vzhůru sjezdovkou, kdy jsem se snažil udržet tepy na uzdě a zároveň stále jít. Vzhledem k chabému tréninku, tepy vystřelily do astronomických výšin a dolů jsem je už nedostal. „Zvolníš v seběhu a prodáš laktát na něco schopnějšího,“ říkal jsem si. Chybělo pár tepů a byl jsem tam, kde jsem chtěl být, ovšem okolo mě se přehnalo početné stádo, kterému byly moje tepy volné a tak po krátkém občerstvení, kde jsem se raději pořádně napil, neb jak neběhám, tak jsem až těsně před závodem zjistil, že hydropack teče a má rezerva vody na zádech se začala dostávat až na samotná záda.

Sjezdovka v Řece, zjevně spodní část neb mlha nikde.

Napitý jsem se vydal na úsek připomínající Velkou kunratickou (video zde), jen zde byla instalována lana a poctivá porce bahna, stěna neskutečná, hůlky naprosto k ničemu, tak jsem nějak uvisel na laně a silou vůle se proškrábal k dalšímu turistickému úseku, který by měl být neškodný z pohledu škádlení problematického kondylu. A tak jsem si zase hlídal tepy. Vidina blížící se Řeky ve mně probudila instinkt nikam se nehnat a tak jsem se zařadil za laňku, která zvolila tempo, jež dělalo dobře mým tepům. Na Javorový jsem si tak nějak v pohodě došel a v seběhu jsem zvolil opět volnější tempo. Ovšem v prudší pasáži níže jsem už nechtěl dále drtit stehna drobným krokem a tak jsem vystoupil z prošláplého singletracku a vzal to listím krokem volným, ale svižným. Trochu mě umravnila technická pasáž korytem potoka, kde to letos jaksi více klouzalo nebo co a už jsem byl pod sjezdovkou (1km, 361m+) v Řece a že jsem byl odpočatý, tak jsem odvrátil zrak od tepáku a šmaroval to okolo těch, co mě až doposud předbíhali, opět začala hra stahování korálků a že jich přede mnou bylo! Cestou dolů krpálem pod lany vleku trpěla chodidla a stehna, ovšem krátká čurpauza a jedno magnézko pro stěstí uprostřed seběhu rozdělily utrpení vejpůl a to už jsem tlačil do hlavy jídlo z občerstvovačky a rozvážným krokem začal stoupat na Šindelnou.

Z "běžcovy" perspektivy.

Tady jsem zapauzoval hru stahování korálků a zase si to výletnicky šmaroval s občasným klusem, s tím, že to nahoře rozeběhnu. Jenže pak jsem se dostal nahoru a viděl to bahno. To, co zde vytvořila těžká technika, to považuji za umění, už jen podávat víno a vernisáž může začít, takže výletničení pokračovalo, ale to už mě dohnala trojice, které jsem se dříve vzdálil, navíc mi začalo být zima a tak jsem se rozběhl a tím sfoukl dvě mouchy jednou ranou, tedy trojici a zároveň jsem se zahřál. Po chvíli jsem se dozvěděl, že jsem 99., což nezní lichotivě, ale já jsem běžel, nohy neprotestovaly, zranění nevykazovala zásadní nedoléčení, tepy se chovaly mravně a tak, kde se vzal, tu se vzal, optimismus. S přibývajícím optimismem ubývalo lidí přede mnou a to i v stoupání na Ostrý, které bylo letos nějaké kratší než loni. =)

Přehoupnutí přes vrchol, poctivě se napít na dlouhý seběh, nacpat se ovesnou tyčinkou a pak už opravdový běh se vším, co k němu patří, jen hůlky v rukách překážely. Prve jsem dlouho běžel sám, ale jak jsem docvakl prvního běžce před sebou, tak už jsem měl na dohled dalšího a dalšího a tady už popouštím tepům fantazii, proto seběh utekl rychle, já jsem se zase vyškrábl pořadím o nějakou příčku vzhůru a nakonec ani nedošlo na šetření sil před závěrečným výstupem.

Byl jsem strašen Tomem, že závěrečná sjezdovka je peklo a v zásadě totéž zaznívalo od všech, co o ní mluvili. Jenže já jsem zatím stahoval korálky na zelené značce příjemně stoupající serpentinami vzhůru a jen jsem si představoval, jak může vypadat „ono peklo“. No křeč do levého lýtka mi dala pocítit blížící se peklo, nicméně, traverz pod sjezdovku běžíme a už jsem pod ní. Ne nadarmo se na Stravě objevil segment s názvem Makyho peklo Perunu. Nástup má impozantní sklon na hraně použitelnosti holí, ale nakonec se hole chytají. Lýtko neustále hrozí křečí, tak se snažím využít stehna do mrtě, načež začíná tuhnout přitahovač iliotibiálu a vlastně kdeco, co má latinský název a nachází se od kolena nahoru, tak je finální akcent kladen na ruce a že to jde bez dalších křečí, tak to jde korálek za korálkem a už jsem nahoře a lidi fandí a já už se vidím v cíli, ale ještě jedna zbytečná kudrlinka a s nohama tuhýma potupně dojít zapřený do cíle. Avšak optimismus je teplo a slunce svítí a nohy to vydržely, čili optimismu plno a už jen jít si lehnout na 30 minut a měřit přitom klidnící se tepovku a je dokonáno.

A takhle vypadám zničen. 

Nedbaje rýpání škarohlídů zmlsaných vápencem, žulou a čtyřcifernými nadmořskými výškami (zde prosím nebýt doslovný, protože i 1000 je čtyřciferné číslo), předvedly se „beskydské bláto“ a „sjezdovky“ ve velice dobré jarní formě. Příroda v zenitu jarního rozpuku, místy krom bahna i libový „green" po němž se ťapká jedna radost, ale především je to perfektně organizovaný závod se silně blbuvzdorným značením, dobře vybavenýma občerstvovačkama a trasou, která vás může srát, ale rozhodně vás nenechá chladnými.

Nakonec jsem navzdory absence běžecké přípravy vylepšil svůj loňský čas (i když trasa byla o něco málo kratší, za cenu mnohem prudšího závěru) o 10 minut a tak ty mtb výlety po zasněžených valašských kopcích s kolem na zádech zřejmě měly něco do sebe. Nicméně, pocit „pohodového závodění“ mi dopřála především nejistota okolo trvanlivosti pohybového aparátu nohou, vedoucí k opatrnosti v sebězích a celkovému šetření sil v první půli závodu. Takže vlastně díky běžeckému výpadku jsem si závod mohl užít. Navíc s Polarem pro měření tepové frekvence a Ambitem obstarávajícím GPS služby jsem byl jak mafián s hodinkami na každé ruce, který budí respekt, čili turistika po Beskydech se společenským přesahem končícím ve chvíli, kdy pokladní na lanovce dojdou drobné a rozbolavělí běžci se baví tím, že začnou z peněženky tasit Boženy, Palacké a další celebrity české historie. Fajna sobota. Dobrý první jarní objemový trénink. =)

Výsledný čas/pořadí: 5h24min45s/59. ze 406 v cíli

Energetická spotřeba: 6030 kcal (los mrťos burgros); tepy: 168 (průměr), 193 (max)

GPS track: zde

Stránky závodu: zde