Oravaman 2015

V sobotu 18.7.2015 jsem se postavil na start ironmanské půlky – Oravamana. Rovnou říkám, že to byl můj teprve druhý triatlon a první na nějaké „serioznější distanci“. Jde sice „jen“ o půlku Ironmana, ale zase sakra těžkou půlku na to, aby se člověk otrkal na delší trati, takže se bude slušet začít tím, jak jsem se k tomu dostal. (Koho zajímá jen samotný závod, nechť přeskočí následující odstavce.)

Já a triatlon?!

Od mala se mi triatlon líbil jako zajímavý a trochu nevšední sport (stejně jako třeba skoky na lyžích nebo hod oštěpem), který jsem sledoval v televizi a byl náležitě stržený do boje Řehuly v Sydney a jestli mi něco bralo dech, tak to byl „nějaký“ Vabroušek, který na tropické Havaji byl schopen spolykat neskutečné porce v pro mě ještě méně pochopitelném čase. Ale zpátky k mému plavání, nikdy jsem nepochopil, jak se dá plavat kraul s hlavou pod vodou a udýchat to, tak triatlon býval vždy spíše takovým snem, který by případně byl podmíněn naučením se plavat. Když jsem pár let zpátky začal běhat, tak jsem trochu zvýšil pravděpodobnost mé účasti. S rostoucím množstvím běžeckých objemů a neutuchájícím zapálením pro kolo, které vyústilo koupí karbonového silničního „čmeláka“ loni na jaře, jsem zvýšil šance i v druhé disciplíně a tak zbývalo už jen zkusit potlačit plavání kupředu. Před rokem a půl jsme měli vánoční party, kde jsme v rámci dělání hladu navštívili bazén a prošli cvičením základních kraulových prvků a mně došlo, že to nebude žádná legrace a odložil plavecký quest na neurčito. V létě jsem se pak odhodlal a snažil se příležitostně zajít do Podolí na 50m bazén. Jak já jsem trpěl na konci každého bazénu, když můj dech byl v těžkém kyslíkovém deficitu. Nicméně, bral jsem to jako oříšek, který má být rozlousknut a taky jsem byl povzbuzen Ferrym a Hankou, že to dýchání se časem poddá a tak jsem (ne)pravidelně chodil plavat a občas se stalo, že jsem uplaval i 3 bazény než přišlo bezkyslíkové kóma. To mě povzbudilo natolik, že jsem v červenci absolvoval Pražský triatlon (400 m/ 36 km/ 4 km), navzdory velkému trápení v rybníce jsem byl odhodlán, že to s plaváním nevzdám a tak myšlenky na nějakou opravdovější výzvu byly čím dál častější, až jsem se rozhodl pro Oravamana, který mě lákal především svým zasazením do hor, což je mi rozhodně bližší než cokoliv plochého. Když jsem se proklikal registrační vřavou a objevil se mezi 250 šťastnými z cca 700 uchazečů, tak můj plavecký úkol byl zpečetěn a vzhledem k zimnímu zranění kolene to byla taky jedna z mála věcí, co jsem mohl beztrestně dělat. Nejpodstatnější pro mě byla chvíle, kdy jsem dokázal uplavat 2 km, bez většího vydýchávání a tak jsem se trochu uklidnil a dál jsem příliš netlačil na plaveckou pilu. Celkově jsem toho za ten rok nenaplaval moc, ale i těch cca 50 km mě posunulo o velký krok kupředu.

Sportovní předzávodní příprava

Od začátku února jsem podstupoval klid, rázové vlny, spoustu mastiček a zábalů, ale rozhodně ne běhání, na kolo byla zima a tak prvním serióznějším objemem bylo objetí vrcholů VKV, což mě alespoň trochu nastartovalo a postupně jsem začal jednou týdně testovat koleno během, což vyústilo v účast na Perunu, kde jsem trochu potrénoval výstupy a seběhy. Na začátku června jsem si vyzkoušel první bikemaraton a o týden později jsem experimentoval s kombinací dlouhého kola, závodu a vyjetí na kole během dvou dní, což mi dalo ochutnat běhu s hodně kyselýma nohama v letních teplotách a minimálně hlavu to zocelilo. Vytrvalost jsem pak přikrmil o týden později na bruslích na Olešné a potom ještě na začátku července jsem pro uklidnění dal v neděli kombinaci 3500 m v bazénu s následným 60km rychlejším kolem, což mi dodalo klidu a o víkend později jsem se uklidnil ještě víc, když jsem dal skoro 60 km pěšmo/běžmo se zrcadlovkou na zádech během odpoledne v Peak Districtu poblíž Sheffieldu. Týden před Oravamanem jsem ještě využil dovolené k potrénování kopečků doma, nenajel jsem toho moc, ale jel jsem i nějaká stoupání přes 15 %, abych tělo připravil na to nejhorší, zároveň jsem se neskutečně přežral na oslavě tety a tak jsem na závěrečný týden před závodem naordinoval sobě klid, aby tělo mohlo všechno strávit.

Nicméně, nakonec mě zlákali bratři Davidové na Dvě kola při zdi okolo Hvězdy a tak jsem ještě absolvoval 8km kros s lehkým převýšením za 32:40, s čímž jsem byl vzhledem k absenci jakékoli běžecké intenzity v posledním půlroce spokojený. Zároveň jsem nebyl spokojený s tím, že jsem spadl a znova si potloukl problematické koleno. Aspoň po závodě jsem si dal jenom Birell, abych tělo více nezatěžoval. Jenže Roman, spolužák z gymplu, si hodil smyčku a tak jsme ve středu šli sdílet svůj smutek a ač jsem se bránil, pětipivo padlo a mé ladění bylo u konce.

Lenost podpořená zraněním trochu zredukovala plánované objemy a tak, co jsem nenatrénoval, to jsem aspoň snědl čili jsem se dostal na magických předzávodních 89 kg, v únoru jsem byl cca na 83-čistě pro srovnání.

Materiální předzávodní příprava

Kolo jsem jenom promazal a dofoukal, mé oblíbené ultrovky od Salomonu jsem si nechal v Praze tak jsem vzal zavděk osvědčenými Inov8. Jen co na sebe byl trochu oříšek, který se vyřešil v místě startu koupí kapsičky na rám, tudíž jsem nepotřeboval kapsičky na dresu a šel jsem do kompresního trička. Na plavání jsem si půjčil neopren, který jsem po víkendu doplatil a nechal si jej. Kolo jsem vytunil o triatlonovou hrazdu, na kterou jsem měl už chvíli zálusk. Vše na poslední chvíli. Když už jsem měl jet na Slovensko, tak jsem rovnou vzal i nové plavecké brýlky, abych nedělal ostudu. Docela jsem se prohnul při placení, ale odjel jsem vybaven.

Den před závodem jsem v zásadě baštil hlavně banán, chia semínka a potom pořádně solené polévky a těstoviny, abych tělo zazásobil solí a glykogenem. Z celé té mašinérie předávání kola a pytlů s věcmi do depa jsem byl celý nesvůj, tak jsem se ještě večer prošel od Pribiska směrem vzhůru, abych vyčistil hlavu a taky cestou mrskl nezbytné protahovací cviky. Ještě hrst slaných arašídů a poměrně lehce jsem usnul v provizorním bivaku v autě.

Závod

Ráno jsem vstal o půl šesté, natlačil jsem do sebe směs datlí, arašídů a celé to spláchl porcí chia semínek a ionťáku. Natáhl jsem se do kompresního, vzal sebou pytel na depo mezi plaváním a kolem a vyrazil k autobusu, který nás cca v sedm přivezl na břeh Liptovské Mary, kde proběhlo uspořádání věcí v depu, kontrola kola, návštěva latríny, nasoukání do neoprénu, lehké rozplavání, tedy mé první plavání v neoprénu a pak už jen pustit hodinky a v 8:00 se všichni vrhají do vody.

Plavání v Maře. Milion rukou všude kolem.

Plavání

Plave se v Liptovské Maře, 2 x 1 km s výběhem z vody mezi koly.

Navzdory přijatelnému počtu závodníků je úvod solidní vřavou, kde se často s někým mydlíte a hledáte své místo na slunci, což mi trvá až k první bojce a až k ní je mé plavání dost zmatečné, rozhodně se necítím jako ryba ve vodě, ne a ne najít rytmus a tak chvílemi dám i pár prsových temp, abych mohl sledovat situaci nad hladinou. Když už se dostanu hlavou pod vodu, tak většinou dýchám na každý druhý záběr, za bojkou už se vše trochu uklidňuje a jak ubývá tření s ostatními (tření je bezpečné, neb všichni máme na sobě gumu), tak postupně přecházím na dýchání s každým třetím záběrem a „plavu si to svoje“. Za druhou bojkou začínám mít pocit, že bych se dneska nemusel utopit a mohl bych se dostat na kolo. První kilometr dávám za 19 minut a nořím se znova do vody. Druhé kolo už je docela na pohodu, jen občas ztratím směr a tak se musím vracet k hlavnímu proudu, ale nakonec vždy úspěšně přepočtu trasu, bójky obplavu a dostanu se do depa v čase 38:45, což je pro mě před rokem tonoucího v bazénu sen. Za odměnu si v depu dělám piknik, tlačím do hlavy tyčku a banán, piju. Po pěti minutách už je tak akorát čas vše uklidit a jít se trochu projet.

Pro představu, stoupání na Huty.

Kolo

Kolo má 90 km s úctyhodnými 2300 m převýšení, které se získají 2x při stoupání na Huty (1085 m.n.m.) od Liptovské Mary a jednou od Zuberce, na závěr pak táhlé stoupání na Tatliakovu chatu (1373 m.n.m.). 
Na úvod nás čeká malé prologové kolečko podél břehu Mary a tak se snažím najít správné tempo, abych později v kopcích neskapal. Daří se, ale tepy jsou na můj kus vysoko, asi příliš dortíků v přípravě. Cesta pod stoupání na Huty jen mírně stoupá a já se sžívám s hrazdou, když najednou cca 200 m přede mnou jde k zemi jiný cyklista, který bezvládně leží na cestě. Hned u něj zastavuje chlápek přede mnou a probírá jej. Teče mu z hlavy krev a zjevně je solidně otřesen. Volám na paní v přilehlém domu, aby volala záchranku. Zraněný je v péči několika dalších a tak trochu zaskočen pokračuji vstříc stoupání, které přichází záhy ve vší své kráse. Sázím lehké převody a snažím se nebláznit, nohy by jely, ale tepy jsou i tak na 170, tak se snažím držet to do 175 a stahuji korálky ze šňůrky. Stoupání je povětšinou ještě ve stínu a tak navzdory solidnímu sklonu příjemně ubíhá a já si rochním v serpentinách, tohle mě neskutečně baví. Přehoupnutí přes sedlo a sjezd, který úplně neprobrzdím, ale stejně se okolo mě přežene několik rychlíků. 

2. ze 3 stoupání na Huty v konverzačním tempu. =)

Průjezd Zubercem a pokračování dál v mírně zvlněné krajině je příjemné, snažím se stále držet emoce na uzdě a setrvávat blíž k aerobnímu prahu, nicméně, po otočce se jede krásně a tepy neřeším, ale za Zubercem se potkávám s protivětrem a tak rychlost šnečí a tepy vysoké dávají tušit, že stoupání na Huty od Zuberce bude  méně zábavné. Nohy tužší a tak se nikam neženu, ale že i ostatní jsou tužší, tak přeci jen nějaký posun vpřed se odehrává, vše je posvěceno tepákem a nakonec se neustále předjíždím s černobílým dresem SVK Žiara (neklame-li mě paměť) a nakonec se dáváme do řeči a rychle to ubíhá, nahoře beru jen lahev s iontem, asi jsem měl vzít i vodu. Ze sjezdu mi souputník poodskočí a ve stoupání zpět máme mezi sebou konstantní vzdálenost jedné zatáčky a tak si to užívám sám ve stoupání, kde už není moc, kde se schovat před sluncem, nohy jsou tvrdší a při druhém průjezdu stejnými místy pozoruju, jak jsem pomalejší a tak se snažím neplýtvat silami před závěrečným výjezdem na Tatliakovu chatu. Nahoru dojíždím bez vody a tak je pro mě občerstvovačka vytouženým místem, kde beru dvě lahve a pumpuju do sebe. Sjezd už mi jde líp a ve chvíli už odbočuji ze Zuberce směrem na Tatliakovu chatu.

Cesta údolím na Tatliačku, dokonce s úsměvem, protože tak to jde líp. =)

Už mi to moc nechutná ale stoupání údolím je mírné a tak je tempo přijatelné, ale jak se blíží Tatliačka, tak stoupání přitahuje závity a mě ubývá převodů, nakonec jedu na 34x28 a jsem rád že jsem rád, navíc křečuju a nevím z čeho uvařím běh začínající 500 výškovými metry na Rákoň (1876 m.n.m.). Řešením je udělat si piknik i v druhém depu, pořádně se nasolit a vyrazit vzhůru. Ještě převlíkám triko za tílko, ale ve vší odvařenosti si nechávám rukavice, tak jdu jak jouda, ale co už.

Depo II. Žlutý čmelda už na stojanu, což znamená jediné-Smrk už křečuje cestou na Rákoň.

Běh

Běh má 21 km s převýšením 1000 m, kdy 500 m výškových je rozprostřeno na prvních 2.5 km výstupu na Rákoň (1876 m.n.m.) a dalších 250 m výškových na 1 km ostrého stoupání ve Spálené dolině. 

V zásadě nejde o nic jiného než o turistiku s lahví v ruce, dvěma gely a magnéskem za pasem  a občasným zakřečováním. Jednou musím na zem a přemlouvám nohu, aby si to rozmyslela a dala ještě 20 km, že pak už ji nechám, dá si říct, ale neúprosně se musím držet pod křečovacím prahem, který je na 165 tepech. 

Na hřebenu z Rákoně s lahví okeny. =)

A tak občas ještě trochu prokřečuju, ale to už jsem nahoře a srkám dva kelímečky vody a vydávám se na seběh po hřebenu. Jsem opatrný, přeci jen křeč v seběhu by mohla pokazit den, ale postupně získávám důvěru nohou a trochu to pouštím, předbíhám i pár lidí a když se obejví stoupání, tak jdu. 

Jsem si běžel tatranskou loukou, než přišel ten pravý sešup.

Po druhé občerstvovačce následuje sešup z hřebenu po technickém trailu s dotankováním vody ve studánce. Dohání mě chlapík v Inovejtech, se kterým docela dlouho běžím a plkám, krásně to utíká po jehličíčku mezi kořeny a kameny. Na občerstvovačce si musím odskočit a tak si jej nechám utéct a celý seběh po asfaltovém úseku jej pak stahuji, ale nestáhnu, jen se mihneme na občerstvovačce, kde zase nasolím, dám trochu kofoly  a jdu zase sám vstříc vertikálním 250 metrům na 1 km.

Oblečený spíš jak řidič kamiónu než Oravaman. Ale šlo hlavně o pohodlí. =)

Cestou ještě doberu vodu z bystřiny. A nějak to bez větších křečí dojdu na vrchol, kde je další občerstvení. Jen rychlá sůl a kofolička a hurá dolů. Už je to pořád jen dolů, takže dobíhám, škubu a proces opakuju až docvaknu kluky z Lapierre-Novatop a chvíli s nimi poplkám a pak když cítím, že nohám se chce, tak jdu vstříc cíli. Mým cílem bylo pouze dokončit, ale rýsuje se reálně čas pod sedm hodin, tak přidávám a ještě korálek nebo dva stáhnu a hrotím to do cíle, nohy jsou jak znovuzrozené a tak si závěrečné proběhnutí vypáskovaným hadem mezi fanoušky užívám a plácám si s malými dětmi, dokončení je kupodivu bez křečí a o to příjemnější je zazvonit si na cílové zvonce. Dokončuji v čase 6:54:20 a jsem šťastný jak blecha. Když mi pak Mara ještě napíše, že jsem skončil 45. a mezi ženami 4., tak se konečně dozvídám, jak jsem si na tom stál v pořadí a jsem spokojen.

Konec, zvonec, spokojenost.

Slovo závěrem

Z mého pohledu vydařená premiéra na ironmanské půlce, zadarmo to rozhodně nebylo, snad na žádném závodě jsem tak poctivě nejedl jako tady (zhruba co hodina to tyčka nebo gel plus bonus v obou depech). Závod byl těžký, ale krásný, což převažuje a tak bych se chtěl do Zuberce za rok určitě vrátit i proto, abych si více užil pozávodní afterparty, neboť letos jsem skočil do auta a uháněl na oslavu babičky a tety, které dohromady slavily 140 let. Než jsem však odjel, tak jsem ještě zakončil svůj výlet jak jinak než jídlem, vývar a těstoviny od slečny, která krom na první pohled zřejmých kvalit oplývala ochotou a pochopením s odvařeným Davidem, který si musel nechat nandat na tác vše včetně ubrousku a příboru. Jídlo téměř dosahující kvalit obsluhy bylo pěknou tečkou. Rozhodně musím souhlasit s mottem závodu: „Bolo ako nebolo“ a za rok snad opět „Bude ako nebolo“.

Jelikož jsem během závodu moc neměl představu, jak si stojím v pořadí, tak aspoň po závodě jsem si připomenul progres. V rámci možného spokojenost s výsledkem a vyrovnaností běhu a kola. Rozhodně je však co zlepšovat!

GPS track: zde

Výsledky: zde

Web závodu: zde