Stone Brixia Man (edition zero)

Po Wintermanovi jsem byl namlsaný a začal hledat další extrémní triatlony.  Jelikož loterie, skrz které je třeba se na velkou trojku (Swissman, Celtman a Norseman) dostat, byly už passé, upnul se můj pohled na Stonemana, kde první ročník byl postaven na „first come, first served“, takže žádná loterie, navíc kolo jdoucí přes Mortirolo a Gavii, běh se 2000 m převýšení mezi pořádnými kopci, byl jsem jasný. Zaplatil nekřesťanské startovné a nějaký zanedbatelný 20eurový poplatek za zprocesování platby. A začal jsem trénovat. Bohužel běžecky jsem se odvařil a tak mi nezbylo než točit kolo a pokud to jen trochu šlo, sbírat výškové metry.

Příprava

Běh moc nešel s problematickým hamstringem a proto jsem provozoval poskromnu vertikální turistiku, ať už to bylo ve Skotsku, v Tatrách nebo v Ráztoce. V červnu jsem se párkrát pokusil jít běhat, ale s bolestí jsem se potázal a tak jsem to nehrotil a raději nechal čas pro kolo a hamstring nechal v klidu.

Plavání jsem flákal, v lepším případě jsem šel jednou týdně plavat. 3 týdny před závodem jsem byl hned několikrát, dal jsem 2km pod 40 minut, potom přes hodinu v neoprenu v Karolince a považoval jsem to za vyřízenou záležitost.

Kola jsem jezdil hojně. Když to šlo, tak kopce, aneb i kolem Prahy se dá za den nastoupat 3700 výškových. Najezdil jsem toho dost, ale měsíc před závodem jsem raději trávil čas s Miškou, než se ještě v týdnu někde trápit na kole. Trochu jsem přibral, ale zase kvalitním melounováním a krátkými intenzitami došlo ke zvýšení výkonu. Co jsem nestihl v týdnu, to jsem doháněl o víkendech. Lehce se pak stalo, že mě ve dvě ráno u Čáslavi přestalo bavit a dojel jsem na Praděd jen díky Mišce, která mě nejdřív namotivovala (prý ať nepřemýšlím a jedu, že kdybych furt přemýšlel, tak bych nikdy nic neudělal), abych vůbec vyjel a pak celou noc snášela mé výlevy, jak mě to nebaví. Naštěstí po prvních 150 km a východu slunce se často spraví nálada a já jsem měl vždy podporujícího kouče na telefonu, tak jsem do konce června dotáhl cykloúčet na necelých 5000 a 85 výškových kilometrů.

Sjezd z Gavie do Ponte di Legno (v 2400 m.n.m.).

Aklimatizace

Do Ponte di Legno jsem dojel obtloustlý, ale s poměrně dobrýma nohama. V pondělí jsem si dal zcela volně Gavii (40 km 1500 m+), v úterý trochu přestřeleně Gavii, Stelvio a Gavii (130 km 4400 m+), prostě mě to lákalo. Měl jsem velké štěstí v neštěstí, jelikož jsem ve stoupání na Stelvio zlomil špici. Takže středa byla zabita hledáním servisu se špicí. A i když to byla starost navíc a nohy tvrdé, tak to bylo vlastně štěstí, páč kdyby praskla v závodě, tak se zvencnu. Po opravě v Bormiu jsme dali odpoledne plavání v místním bazénu a ve čtvrtek ještě turisticky sjezdovku z Tonale na Paradiso, 3 km, 700 výškových a pak dolů proti směru konce maratonu, abych věděl, co mě čeká. Výsledek byl ten, že do Marone na start jsem jel s tvrdýma nohama, kompreskama, spoustou jídla, ale dobře srovnaný s výškou a s osahanými nejtěžšími stoupáními.

Abych uvedl na pravou míru obtloustlost,

jde o pár kilo, které na jaře nebyly, na ven to moc nejde vidět (sixpack gone),

ale v kopci je to cítit.

Závod

Ohnivá show jako na koncertě Ramsteinů,

ovšem pokožce neoprenu to nedělá dobře.

Lago d´Iseo, v němž se schylovalo k plavání, bylo čisté a teplé. Jak mi to plavání nejde, tak okolních 30 stupňů ve mně probudilo touhu plavat! Po omrknutí jezera a odevzdání kola do depa jsme šli vyslechnout moudra na brífink a taky byla nějaká ta jídla, já jsem ještě měl zásobní rohlíky s kešu máslem, abych glykogenil neustále celý den. Celé to bylo v italském stylu na poslední chvíli, tak i já jsem ještě za šera ladil obsah dropbagů do dep, cíle a na Gavii. Před desátou jsem ulehl venku na matračku, která nám byla poskytnuta, a za zvuku cikád jsem blaženě usnul. Chvíli po druhé budík, sprcha na probrání, poslední kešu bageta, pobrat věci a hurá k lagu! Poházet dropbagy na příslušné hromady, vyfasovat chip, umístit gps tracker do batůžku a pak už hurá na loď, která nás na pozadí ohňové show vezla někam na jezero. Za pozornost stojí, že odjíždíme jen o 5 minut později, v Itálii! Jsem překvapivě klidný. Popřeji si štěstí s novými známými a když se začne skákat, tak skočím taky. Začátek plavání je vždy těžší než se rozdýchám a najdu si své tempo. Když se tak nějak uklidním ve větší skupince, tak se někdo vepředu zastaví a ukáže se, že asi neplaveme správně a je třeba změnit směr. Dál už plavu za světlem, za kterým jsem plavat neměl a tak pak stáčím směrem k dalším plavcům, kterých ale ubývá, až plavu sám, potkám člun, křičím na ty lidi, zda plavu správně a kterým směrem pokračovat. Napotřetí mi odpoví. Nasraný plavu směrem k ostrovu a začínám tu nasranost prodávat do záběrů s pocitem, že jsem mezi posledními a je třeba bušit, abych ten závod neprovařil ve vodě. Míjím ostrov a už je šero a jediné viditelné světlo je přístaviště, kam mám doufám plavat. S pozdější vítěznou ženou si zanadáváme na navigaci a ujistíme se kam plavat. Stabilním záběrem jistě k depu a za chvíli jsme tam. Mou nasranost mírní Tom, když mi říká, že jsem 19., podle časomíry jsem byl 17. za 1:20.

Tohle jsme za sebou táhli, aby nás bylo vidět. Nějak se to celé zvrtlo.

Různé směry plavců v pozadí hovoří samy za sebe.

V depu jsem ukecanější, ale za 8 minut jsem ready a na 22. místě vyjíždím na kolo. Prvních 60 km bylo plochých, mírně stoupajících a tak jsem se snažil rozjet volněji a držet se mezi 140-150 tepy. Hrazdu jsem si nebral, kvůli kopcům v druhé půli, kde by byla mrtvým závažím a tak jsem položil lokty na řidítka a snažil se aspoň trochu sbalit a polykat kilometry. 

Vše probíhalo hladce, pořadí se jen lehce přelévalo, až jeden kruháč bez šipky vytvořil 5 členou skupinku. Hovor s pořadatelem a ujištění, že jedeme správně, vše mi přetlumočil Gabriel, který má českou přítelkyni a tak jsme se brzy skamarádili. 

Mezitím od začátku kola jím, protože jídlo je základ, bez něj nejsou watty. A piju, protože s ionty nejsou křeče. Nic to nemění na tom, že má regenerace nebyla úplně dobrá a mám tuhé nohy, tak se k nim snažím chovat slušně, aby vydržely. Na druhé občerstvovačce v Edolu zastavím a tlačím bresaola panini, colu a banán.

Určitě by bylo kde pošetřit čas. :-D

Přecházím kompletně na pořadatelský iont (i proto, že jedna z mých lahví začala v depu na slunci zřejmě kvasit, člověk se pořád učí), který má zvláštní chuť, ale sladkohořkost je žaludku příjemná a nohám se zase líbí stoupání do Apricy a tak za dalších 40 minut jsem na 80. km ve 1200 metrech. Beru nějaké gely od Toma a vydávám se vstříc stojce, která jasně dává najevo, že do Trivigna to nebude zadarmo. Mám trochu obavy, aby bolavé nohy vydržely celé kolo, ale vzpomenu si, co mi ráno psala Miška:“…hlavně se z toho neposrat. Mysli na to, že děláš něco, co tě baví.“ A taky, že jo. Svítí slunce, teplota je příznivá pro kombinaci krátký-krátký a nohy pořád dávají solidní watáž na to, abych po lehkém propadu na rovině stahoval šlachovité Italy ve stoupání, takhle mám kolo rád.

Ultratrailový mág, kouzelná krabice a malý cyklista odbočující na Trivigno v Aprice.

V Trivignu na občerstvovačce tlačím neskutečně do hlavy. Z Trivigna už to jsou jen krátké prudké stojky střídané mírnými klesáními, vůkol borové lesy, vlnící se louky a poctivá horská cesta, která má svou zrnitost, ale kola po ní krásně sviští. Přesně tuhle cestu jsem si nedávno prohlížel na záchodě v časopise Cycling porn. 

Neprohlížel, ale kdyby takový časopis byl, tak ta cesta tam bude. Pořád střídání světlo stín, lesy, louky, výhledy do hlubokého údolí. Teplota akorát a cesta nechce nikdy skončit. Nikoho před sebou ani za sebou a tak si šlapu pohodu a užívám si to. Po krátkém sjezdu jsem na Mortirolu, 110 km za 4:37, kolo pod 8 hodin má reálné obrysy.

Dobrá ilustrace přibližující dojem z cesty Trivigno-Mortirolo. =)

Pozitivně naladěn krájím zatáčky uzounké klikatící se cesty s průměrným sklonem 13%. Fanatický sjezd mě zcela strhne a dojíždím trojici, se kterou ještě chvíli jedu po odbočení na Ponte di Legno a zahájení stoupání, kde ale nechci draftovat a tempo bych si představoval jiné, tak jim cuknu. Tomovi dávám instrukce, co mi podat na občerstvovačce. Jede se mi moc pěkně, i když samozřejmě tělo topí pod kotlem a únava je, tak kopce do 160 tepů a dobré papú způsobily, že mi před Gavií narostla ramena. Nicméně, mírné stoupání na velkou placku mi nalilo zbytečně moc optimismu. 15 % úseky na Gaviu mě vrátily nohama na zem, nejlehčí převod a 165 tepů lámaných jak to jde.  V týdnu jsem to tady zvládal nenásilně v sedle na 155, hold plavání a 140 km kola jsou cítit. Ještěže jsem si nevzal hrazdu. 

Stoupání na Gaviu se mi dostalo hluboko pod kůži a i při závodě se zkřiveným šklebem bezděčně vnímám tu krásu kolem a i když to bolí, tak si to užívám, protože první žena už je za mnou a já tvrdý, ale za dvojicí nekompromisně spolupracují, kterou nad hranicí 2000 metrů předjíždím a trápím se dál ve vlastním rytmu na místo jejich. A to už jsem mezi loukami a vím, že už je to převýšení jako z Hvězdy na Praděd a to vždy nějak skousnu, i když jsem na kaši. A tak si užívám to, že se můžu trápit na krásném kopci a než to vylámu až nahoru, tak ještě dva kousky předjedu. Nahoře jím, beru láhev a natahuju návleky. Trvalo mi to 5 minut, asi jsem se trošinku kochal. Dolů fičím, ale je sobota a to všichni Italové jedou na Gaviu a tak je to hra brzd, jeden nezávodník mě ve sjezdu předjíždí v temném tunelu, však jo a zastav hned za ním, idiotta, stupido, spaghetti, macaroni!!! Ale což, už jen přežít sjezd a můžu jít na turistiku. Jednou jsem nedobrzdil a miškoval mezi autem a protijedoucí motorkou a všem děkuju za čtení situace a pokorné přijmutí omluvy. Dole si sjezd příliš neužívám, páč jsem unavený a hlavou mi jedou nesmysly jako, co bych dělal, kdybych měl defekt. Jsem rád, že jsem v depu, kolo za 7:47 rozhodně beru, převlékám dres za triko a dávám dolů cyklo kraťasy a dávám botky, diriguju Toma, co vzít za jídlo na běh a po 5 minutách jdeme na to.

Velice uvážlivé vyběhnutí na běh. Svaly na nohách až

nebezpečně se rýsující, product of Gavia.

Vzhledem k mé neschopnosti bezbolestně běhat volím do kopce zrychlenou chůzi střídající s pomalým klusem. Což stačilo, abych se posunul na 9. místo. Vrstevnice celá odklusaná, seběh opatrně, abych netrápil problematický hamstring. Nenechám se zneklidnit ani dvojicí, která se přes nás v seběhu přežene jak velká voda. Jdu si svoje a když je noha po deseti kilometrech dobrá, tak klušeme i menší stoupání, protože ti dva jsou pořád na dohled.  

Jen na občerstvovačkách to je dokola banán a kola a voda a to mi v tom vedru pomalu přestává chutnat. Stejně jako asfaltová cyklostezka. Pozitivní je, že hamstring drží, ale nohy tak nějak celkově bolí kompletně odshora dolů. Slunce je nemilosrdné a tak potoky potu tečou. Odírající se bradavky jen podtrhují mizérii, do které se řítím. Městem ještě probíháme, ale jak zmizí lidé, tak jde do kytek i má vůle běžet a přecházím v chůzi. Rozbíhám na rovině, ale brzy znovu přecházím. 

Krize se vším všudy. Břicho nafouklé jak žaba, další sladkou občerstvovačku pouze usrknu trochu coly a jdu pryč, protože potřebuji něco slaného a namísto toho mám přeslazený bouřící se žaludek. Tomovi vysvětluju, že jsme nějak zdolali půlmaratón (za 2:24), ale ten druhý bude zřejmě turistický, protože nohy jsou špatné podobně jako břicho a já chci hlavně vidět panorama Paradisa, čili dokončit.

Tohle jsem měl vypálené v hlavě a za tím jsem umanutě šel.

Po několika kilometrech se nechám přemluvit ke klusu po travičce. Kupodivu to není zlé a tak bez energie klusám kdejakou jehličíčkovou cestu a stoupání je chůze, která často přeteče i někam do roviny. Mezitím tlačím powerbike, který žvýkám v puse dobře dvacet minut, než jej pošlu dolů. Zkouším i GT tabletu, z něčeho musím ty kopce udělat, tak dost nekomfortně tlačím do hlavy a snažím se zapíjet jen decentně vodou, páč břicho je vody plné. Přichází nádherné trailové pasáže, kdy se škrábeme proti spádnici jehličím vzhůru, tady konečně chůze má své opodstatnění, po vrstevnici poklus a pak další stoupák. Jsem bolavý, ale když ještě předejdeme trápícího se Francouze, tak jsem zpět na 10. fleku a závod dostává nový smysl. Poklusávám častěji. 

Až seběhneme k občerstvovačce. „Anything salty?“ Klasicky „nothing“, ale to už mám u Robertina objednanou slanou bulečku a šunku (slanou šunku!!) a na Tonale to jsou tři kilometry mezi luky po pěkné cestičce s výhledy na kopce, které nás čekají. A tak si zpívám Veselého turistu a cesta ubíhá pod nohama. V hlavě pak ještě jede klasické Walk unafraid, tématicky dvě dobře zvolené písničky a za chvíli už vidíme Robertina. A hned nato už se soukám do třičtvrťáků a tlačím pečivo se šunkou a s prosciutem a znovu se šunkou a s obojím. Zapíjím colou a jednu bulečku beru s sebou. Robertino byl světlem na konci tunelu, které jasně žhnulo v podobě těch slaných dobrot. Veselý beru na občerstvovačce Powerade a jsem odhodlán, že s ním, colou a Tomem to už nějak dotlačíme na Paradiso.

Před šunkou na Tonale nebylo sil na rozdávání.

Probíháme dětským hřištěm, rozverně, potom běžíme traverz, celý. Vidím to dobře. Předzávodní cíl 16 hodin, tedy v osm večer na Paradisu je dosažitelný. Dlouhý rychlý krok funguje ve stoupání velice dobře a za chvíli procházíme tunelem nad 2000 metry a brzy jsme už na úzkém trailu ve 2150 metrech. Optimismus je teplo a na mě si chlad nepřijde. Popoběhneme pro fotografa a pak zase krok za krokem přes kameny a kořeny vzhůru až na vrchol Zikkuratu, čti Paradisa.

Otvírá se nám kamenné údolí a metry naskakují, 2300, 2400, dostáváme se na 9. flek před odfrkujícího Švéda a pomalu se blížíme cíli. Hlava se mi trochu točí, nohy nejsou jisté, ale když dosáhneme horizontu, přichází klusík, krátký seběh kolem malého jezírka a po suti na červený koberec, kde vybíháme poslední krpál a je cíl. Neskutečná radost. Nakonec 42 km zrychlené turistiky s 2000 m+ za 5:51. Super čas na tu hrůzu, ale hlavně celkový čas 15:13 a 9. místo, což je nad očekávání dobré. Nohy jsou rozbité, ale žádné kulhání nebo pichlavá bolest se neobjevují, tak můžu být šťastný. A rovnou si vyjdu na pahorek nad cílem a kochám se vrcholy zalitými sluncem sklánějícím se k západu. Stejně jako lůžko je nejměkčí po dlouhé cestě, tak tahle krása dostává další rozměr díky bolesti a úsilí, které bylo třeba vynaložit pro tento pohled. Nebudu se dlouze rozepisovat, hodnotit a srovnávat. Je to pět let a něco, když jsem nebyl schopen na jeden zátah uběhnout 5 km a musel jsem se vydýchávat chůzí no a světe div se, trocha blbnutí v keckách, na kole a v bazénu a jsem na Paradisu. Šťastný a vděčný, že jsem se sem mohl podívat.

Můj běžecký tahoun nezklamal a dostrkal mě tam.

Mám rád stylový červený koberec!

Jak na kole, tak na běhu jsem zaznamenal 7. čas, což zejména na běhu je velká motivace dát do kopy nohu a začít zase běhat, protože tam je veliký potenciál ukrojit drahocenné minuty, třeba už v září na Janošíkovi.

Děkuju Tomovi, za veškerou podporu a za tah na branku na maratonu. Robertovi, nejlepšímu řidiči a vynálezci slané občerstvovačky, Mišce za podporu v tréninku i při závodě, byť jen online. Marovi a všem dalším, že sledovali nebo si alespoň vzpomněli a fandili.

GPS track včetně tepáku: ZDE (Strava) nebo ZDE (movescount)

Přehled časů a vývoje pořadí:

Detection	Km	time	average	pos		Km	fraction	average	pos
		total	total	total		fraction	time	fraction	fraction
Swim	3,80	1:20:58	2'07" min/100m	17		3,80	1:20:58	2'07" min/100m	17
T1	4,00	1:29:15	22'18" min/Km	22		0,20	0:08:17	41'23" min/Km	39
Bike	184,00	9:16:25	19,84 Km/h	9		180,00	7:47:10	23,12 Km/h	7
T2	184,10	9:22:10	3'03" min/Km	10		0,10	0:05:46	57'39" min/Km	26
Run	226,00	15:13:44	4'02" min/Km	9		41,90	5:51:34	8'23" min/Km	7
Finish	226,00	15:13:44	14,84 Km/h	9		0,00			0