Grizzlyman - extrém který kouše!!!

Někdy přijde moment, kdy jste s rozumem v koncích. Potom je dobré naslouchat srdci…

Tak nějak bych asi v jedné větě shrnul můj niterní zážitek z prvního Grizzlyho. Krátký report hotov, všichni spokojeni.
...byl to první ročník, zjevení na českém triatlonovém nebi, tak si to zaslouží trochu faktů a nějaké to fňukání.

Sluší se hned na začátek říct, jaké jsou Grizzlyho proporce: 3.8 km plavání - 207 km kolo (4100 m+) - 46 km běh (2100 m+). Zkrátka plnotučný závod v horách.

Příprava

Snad jen na kole jsem měl něco najeto (i když žádný zázrak), abych si představil, že ho přežiju. Běžecky jsem se začal cítit dobře v Tatrách na konci května, nicméně, bolavá achilovka ukázala stopku serióznímu běhání, no a plavat jsem byl letos dvakrát, dohromady 3200 m (porovnej s 3800 m, které se plavou v závodě). Pral jsem se s myšlenkou, zda se na Grizzlyho nevybodnout. Přece jen obhajoba, hledání bytu, stěhování, událo se toho hodně, spánku moc nebylo a do toho jsem ještě chytil moribundus do krku. Nicméně, Tom Slavata mě týden před závodem při ranním běhání znova ujistil v tom, že to bude závod, který si neradno nechat ujít, tak jsem navzdory všem racionálním argumentům proč nejít poslechl srdce a Toma a v hlavě už jsem se viděl, jak se houpu na vymazlené trati kola.

Ranní romanťárna.

Plavání

Aby toho utrpení před závodem nebylo málo, tak ještě tropické počasí vyhnalo teplotu vody na 27 °C, takže pěkně naostro bez šprcky a to jsem celou svou plaveckou přípravu opíral o to, že to zachrání neoprén.

Začátek plavání jsem nebyl schopen zklidnit dech a dobře 500 metrů jsem s tím bojoval, potom dobré, dokud mě nezačalo trochu tahat v pravém rameni, ale to už bylo druhé kolo. Trochu jsem změnil záběr a podařilo se mi tomu ulevit. Třetí kolo už mi ke konci docházelo, ale vidina depa to tam dostrkala. V tu chvíli jsem začal věřit, že to dneska půjde.

Hurá z vody ven!

Kolo

Depo na mé poměry rychlé, i když jsem posnídal ,a hurá na kolo. 

Úvodní metry kola. Jel jsem bez hrazdy, abych ušetřil klíčové gramy například na Lysou. =)

Divné zvuky se ozývaly od zadního kola. Dvakrát jsem zastavil a šteloval brzdu. Smířil jsem se s tím, že je to lepší a dál to nechal žít svým životem. 20. místo po plavání jsem už před prvním opravdovým stoupáním pomalu redukoval, na Pustevny to mám letos najeté a bylo to zase fajn, i když se na mě plavání trochu podepsalo. Pod Solání jsem už někde okolo desítky a předjíždí mě Pepr, který se toho nebojí a ví, co dělá. Údolí Karlovic je vlastně takový extraktor energie, pořád to mírně stoupá a protivítr není žádným překvapením.

Příjezd na Kasárna.

Na Podťatém pak začalo poměrně přísné stoupání na Kasárna, které bolí, ale nahoře už jsem 8., ostatní to asi bolelo taky. Na občerstvovačce pivo a meloun, to byla veliká paráda. Sjezd do Makova jsem už letos jel a tak tu a tam trochu popustím brzdy a už stoupám na Bumbálku.

Meloun. Pivo přichystáno. Někdy se dokonce mluví i s plnou pusou. 

Nerozumné úsilí na Kasárna mi dalo pocítit lehkého vyčerpání, sázím tedy lehčí převody a na pohodu to utočím až nahoru, kde čeká mamka s dobrotami. Tady ještě pořád tlačím sladké tyčky. Pod stoupáním na Pustevny ještě dávám kyselici a meloun. Jakmile se potom sklon cesty zvedl, hned jsem sáhl po lehkých převodech a kontrolovaně jsem došlapal toho dne už podruhé na Pustevny. Ve sjezdu předjíždím jednoho souputníka a kousek za Trojanovicemi druhého. V Čeladné znovu řádně jím, tak mě říznou zpět, ale rovina mi jde a tak za Frýdlantem už jsem zase před nimi a ještě před Morávkou se dostávám na pátý flek. Hurá, které trvá krátce, protože mě začínají pálit, tlačit, prostě štvát prsty v botách. To je tak, když si na takový závod vezmete nové boty. Kdo se bojí nesmí do lesa. A tak za jízdy vyzouvám a šlapu jen v ponožkách, aby se chodidlům ulevilo. Zafungovalo a ve stoupání na Visalaje dojíždím Maťa – spolubydlícího z chatky a jak se později ukáže, dobrého kamaráda od Slavaťáka, svět je malý!

Závěr stoupání na Lysou.

Pod Visalajema se mi udělá lehce blujno ze sladké tyčky a taky to byla poslední, kterou jsem ten den snědl. Na Lysou mi zase nedělá dobře ananasová příchuť BCAAček, příště pěkně hořké v surové podobě a žádné fancy dochucené. Stoupání je přísné a bolí, navíc druhá polovina skoro celá na slunci. V bidonu ta žlutá srajda, co se nedá pít, chodidla zase pálí.

Bosou nohou v trávě. Velká úleva.

Takhle nějak vypadá peklo na 170. km  závodu. Nebyl to pěkný pohled, ale vylámal jsem to až na vrchol. Zul si boty za odměnu, prošel se v ponožkách po makadamu k čipu, potom po asfaltu ke kiosku pro Birell, udělal si to pěkné, zpátky se nazul a svištěl dolů. 

I takhle vypadá závodění.
"I am lit and basically give no fucks!"

Pod kopcem jsem od mamky dobral už jen ionťák a vodu a vyslal ji do depa. Že byl echtovní pařák, tak mi tejpos v Superbu zatarasil celý pruh odbočováním k domu z protisměru. Vyslal jsem k němu pár zvířátek a těsně jej objel. Hůř se pak objížděl masív Lysé, neboť jsem začal křečovat, moc a v obou stehnech, málem jsem z kola spadl, jak málo se s tím dalo dělat. Nakonec pomohl tvrdší převod a jít ze sedla. Magnézko do sebe a nohy se přestaly svíjet bolestí. Houpavý profil a protivítr, které někdo postavil mezi mě a depo, byly k vzteku.

Vysoká míra koordinace. =D

Běh

Zato depo byl malý ráj na zemi, oáza klidu, kde vám přiletí vývar nebo boloňské těstoviny. Sprcha, kde i kilo soli z obličeje se rozpustí jak nic. Botičky, hůlečky a spolu s Pavlem, který se přišel podívat se sestřenkou, vybíháme směr Lysá, potom už jenom svižně jdeme, ale svižně až nahoru. Povídáme si celou dobu a tak to pěkně utíká. Na vrcholu dávám už asi pátou bulečku se šunkou a slazený Birell, dost možná omyl, těžko říct.

Mamka mi vybírá vybrané speciality z kouzelné bedýnky.

Co se dá říct lehce, že mé tvrdé nohy nesouzněly s kamenitým chodníkem z Lysé. Navíc Pavel se vrátil do Ostravice, tak jsem pokračoval sám. Potřeboval bych jehličíčkovou cestu a místo toho pořád jen pojebané kamení! Drobný tanec stehnům nepřidává a tak se to snažím pustit, ale pro to není příliš prostor. Je to na posrání. Takže křoví. Ukázalo se, že to byl planý poplach a akorát mě chytly křeče, jak jsem přidřepnul. Po dalším půl kilometru už o planý poplach nejde, trhám kapradí a šňůrku v pase. Úleva. Seběh však bolí furt stejně. Zkusím jít – to bolí ještě víc! Tak běžím. Už jsem dole, bude proviant, těším se. Auto však nikde. Volám mamce, nejsem moc příjemný. Padají slova jako chyba v mapování a že mám chvíli počkat. Hůlky letí do příkopy, já do trávy. (Jsem zlomený, rozmazlený, malý parchant, co nic nevydrží.) Neviděl jsem svou budoucnost v běhu do cíle. Jakmile přijel proviant, tak jsem do sebe sypal solné tablety, magnézko. Trochu jsem si pobrečel, ale mamka byla nekompromisní. Poslala mě do potoka, že mi to udělá lepší. Tak s bulkou v puse jsem se po pás máčel pod splavem. Nabrat jsem dvě láhve iontu a vydal jsem se turisticky na Kykulku, že bych to mohl aspoň zkusit dokončit.

Sestřenka Míša s Pavlem, který se se mnou prošel na Lysou.

Stoupání je mírné, po asfaltu, dalo by se běžet. Po pár kilometrech mi odtrne a tak tu a tam pár kroků poklusnu. Závěr je prudký po lesní cestě. Nohy tvrdé, ale necítím se zle. Takže na horizontu rozbíhám a po širokých kamenitých cestách se dolů dá běžet, tedy běžím. Žádný turista tady neodpovídá na pozdrav, asi nemají rádi lidi s číslem. Na truc jim běžím až ke studánce, kde si poliju stehna živou vodou, namočím šáteček a šoupu nohama někam dolů, kde čeká proviant. Mamka má Colu! Nejlepší! Tlačím do hlavy bulku, zapíjím Colou, ale jen malé doušky, protože Cola je dobrý sluha, ale zlý pán. Dostává se mi hlasité podpory od supportů Matěje a Toma. Sám pak v poli zase brečím, tentokrát štěstím/dojetím, což se běžně děje, když nohy na 25. km svižně běží a víte, čím si během dne prošly. Na Ondřejník jdu už mírně stoupající asfalty. Nechci se nechat unést euforií a skapat.

Stoupání jde střídavě po pěkných pěšinách a širokých lesních cestách. Na traverzech poklusnu, ale snažím se šetřit achilovku, která je cítit. Hřeben Ondřejníku je prašná od lesáků rozježděná cesta. Je to tady jak na větrné hůrce, přitom zapadá slunce a celé to vlastně dělá dojem, že je člověku tak nějak pěkně a bytí je najednou lehké. Krize definitivně zažehnána a mám odhodlání to v seběhu rozbalit. Ale ejhle! Zase milion kýblů kamení, takže pomalý tanec. Asfalt do Metylovic už klušu jak koník. V autě dávám poslední bulečku a Birell. Dávám do sebe už třetí gel s příchutí slaný karamel, který stále jsem schopen přijímat. Třetího mám prý 10 minut. Vybíhám svižně a u odbočky na Čupek potkávám třetího, jak se vrací z kufru. Do kopce jdeme spolu, ale hůlky mě sunou kupředu a tak na vrcholu hned rozbíhám a ani se neohlížím.

Doběh potmě se vší radostí.

Já naivka si myslel, že přijde táhlý seběh. Haha. Spousta houpavých luk plných sena, kde v stoupání raději přecházím do chůze. Do Palkovic se to párkrát zhouplo. Nicméně, vytvořil jsem díru, neotáčím se a běžím. Od mamky jen lok Coly a posílám ji do cíle. Sám se ještě nechám pokousat od psa, kterému jsem zjevně nevoněl – není se čemu divit za celý den. Ale když vidím, že nohy jdou jak mašina, tak ještě přidávám. Cesta pořád někam odbočuje, tak úzkostlivě hledám šipky a dvěma randícím párům jsem zakřenil a ještě k tomu čelovkou přímo do ksichtu. Stydím se.

Trošku toho cílového povídání.

Ale mám důležitější věci na práci – běžím. Svižně běžím. Už nic nejím, ani nepiju. Zrychluji. Přichází moment, kvůli kterému to všechno dělám. Kdy naše křehká schránka dopřeje na pár desítek minut mít pocit nezničitelnosti. V tu chvíli by na mě mohli kamen lámat, necítím bolest. Krosová vložka a ani náznak křeče, celý časoprostor je nakloněný do cíle. Tam už čeká mamka a cíl probíháme spolu, protože to ona mně umožnila projíst se závodem.

Pepr zůstal v cíli ještě dlouho po doběhu a vítal závodníky.

Za 17:08 na 3. místě celkově a 2. mezi mladí klucí.

Mladí klucí na bedně.

Outro

Jakmile trochu zchladnu, tak začínám znovu cítit puchýře, tuhou achilovku, naraženou patu, ale je mi dobře, užívám si cílového filozofování. Těším se, že jsem to celé zvládl. Že se mi mamka nikde neztratila. V noci mám permanentní hlad a na chatce nic jiného než sladké tyčky – tak nějak asi vypadá peklo. Tak piju ioňták a druhý den jsem snědl asi 6 hlavních jídel během dne. Nohy kupodivu dobré, ztvrdly až cestou do Prahy v autě.

Mohl bych tady sáhodlouze hodnotit první ročník po všech stránkách. Nebudu. Je to masakr. Krásný masakr. Tak krásný, že za rok asi znovu, byť by to byl jediný triatlon za rok. Celé je to dělané z lásky k sportu a z toho závodu to jde cítit. Děkuji za slané věci na občerstvovačkách, nejlepší možná věc. I to pivo na Kasárnách. Gratuluji všem souputníkům, co se jen postavili na start- za tu odvahu a těm, co to tlačili do posledních sil – za vůli. Díky otcům tohohle závodu, podařilo se vám vyrobit unikát. Grizzly je extrém, který kouše! A v neposlední řadě díky mamce, že to celé se mnou objela a pořádně mě vykrmila.

Jsem moc rád, že jsem neposlouchal hlavu, ale nechal se přivábit vůní domácích kopců a mohl být u toho. Projít si 17-hodinovou mentální očistou. Být na pár minut nesmrtelný a o pár minut později "tvrďácky" brečet mezi poli…


Výsledky: zde
Plavání: odkaz na Stravu
Kolo: odkaz na Strava
Běh: Odkaz na Stravu - dokud se nevybila baterka v hodinkách

Duatlon 101 - "Krušnoman 5-82-15"

Příprava

Moc jsem se těšil na první závod po více jak roční pauze. Věděl jsem o něm už od zimy, takže jsem měl určitý prostor koncepčně pracovat, což mě baví, na druhou stranu jsem začínal prakticky od nuly nebo pokud bych to měl vztáhnout ke dnům, kdy jsem se cítil na kole a běhu komfortně; tak od mínus padesátosmičky.

Ilustrační foto pro zimní výletování.

Long story short: díky skialpům jsem měl aspoň malý aerobní polštář, který jsem povlékl do 1700 km na kole, což není moc, ale snažil jsem se posledních 14 dní více tlačit intenzitu, abych snesl bolest při závodu. Běh bohužel šel na druhou kolej a už o Velikonočním výstupu na Brestovou jsem pochopil, že do kopce tak maximálně můžu rychle jít, ale na seriózní běhání to není.

Ranní výhled z Brestové, kde mi docvaklo, že moje motory letos do kopce moc netáhnou.

Intenzita na kole a běhání intervalů nakonec odnesla achilovka, která řekla ne čtvrtečnímu běhu lesoparkem na Hostivaři a zároveň na mě vrhla spleen, takže předzávodní vyladění se nekonalo, ale aspoň jsem se snažil nerozpustit smutek v sladkém, abych to totálně nezařízl.

Erzgebirge

Musím zde říct, jak moc bylo hloupé spojovat si Litvínov jen s chemickým průmyslem. Už cestou od Dubí hledíme jak puci, jak pěkně jsou vyvedené asfalty v tomto odlehlém kraji, ale především na okolní lesy v plném rozpuku, což je příjemná změna oproti holinám v podhůří Beskyd a Hostýnkách. Utažené zatáčky, hladký asfalt a pohádkové okolí cestou na Klíny byly nejlepším předzávodním apetizerem, který jsem kdy v Česku zažil. Ubytování v Staré hračkárně v Českém Jiřetíně a předzávodní procházka okolo Flajského plavebního kanálu při západu slunce, …asi jsem se tam do toho zamiloval. 

Večer před závodem u flájského plavebního kanálu. Fotokvalita není volačo-mobil po západu slunce.

Závod

Konečně jsem mohl vstávat v osm, jaká slast! Už při snídani začalo pršet a pršelo vytrvale během většiny dne. Aspoň na rozpravu déšť zeslábl, ale na startu už zase férově lilo. 

Občerstvení o 40 km později než byl původní plán. 

Na startu jsem se neprozíravě postavil dozadu a tak výběh sjezdovky byl spojen se snahou trochu vylepšit svou pozici před kolem, brejličky zarosené a při seběhu po singltreku mocné prodírání se kupředu z druhé půle startovního pole. A potom táhlé stoupání, které mě posadilo na prdel a uklidnilo. Už při tom prvním 5km okruhu jsem pochopil, že tohle sakra nebude zadarmo a vidina dalších 3 okruhů po kole mě nenechávala klidným. Takže na kolo jsem sedal už solidně rozpumpovaný, okolní déšť jsem bral už jen jako kulisu, která tomu všemu dodává tu správnou atmosféru. Výjezd z depa byl svižný. Dokud v nohách bylo glykogenu přehršel, tak jsem točil jak o duši. Po dlouhém sjezdu a prvním kopci v Německu jsem dokonce měl na dohled Vabra. 

Závěrečný sjezd do depa s konečně opláchnutým kolem. =))

Mezitím jsem se co chvíli předjížděl s Martinem, který zafungoval jako velice dobrý metronom a i když mi ve stoupání z Německa uskočil, tak jsem jej na začátku druhého kola ve sjezdu opět docvakl a pak už jsme se jen navzájem motivovali, abychom to nějak obstojně objeli. Jelikož na německé straně i vysvitlo slunce, tak to bylo velice příjemné drcení klik. Jedinou obtíží bylo, že laxní rozvědčíci nás před koncem prvního kola poslali rovnou do druhého a tudíž jsme přišli o možnost doplnit vodu, takže nakonec 82 km o jedné lahvi, která musela stačit. Ale přijel jsem se sem příjemně unavit a ne brblat, takže jsme si užívali deště, mlhy, větru a výjimečně sluníčka. Poslední kilometry kola se zajídaly a jako bonus jsme ještě dostali to, o co nám trasu zkrátili v prvním kole, čili ještě jedno mírné stoupání před během a pak šup do depa. Nebyl jsem schopen obout běžecké boty, takže jsem provařil dost času, holt kolo a nedostatek závodní praxe si začali vybírat svou daň.

Mozek po kole vypnutý. Koušu do gelu, který se otevírá zlomením. Pohoda. =)

Byl jsem tvrdý jak šutr, chodidla promrzlá bez citu, ale běh po singltreku je taková zábava, že se vše nakonec rozhýbalo. První kopec a bolest, kterou jsem ještě kousnul, ale představa, že tohle půjdu ještě dvakrát… auvajs! Začali mě předbíhat ti, které jsem strouhnul na kole a tak jsem se vytratil z první dvacítky a soustředil jsem se jen na to, abych do sebe dostal nějakou energii a nezkapal. Už jsem prakticky běžel jen sám proti sobě. Těžký to boj. Naštěstí stoupání na konci okruhu nejdříve zpříjemnili Slavaťáci a pak Miška, které jsem postupně odložil orosené brýličky, rukavice a nakonec i návleky, což mě mentálně odlehčilo.

Běh byl asi tak dynamický, jak to vypadá na fotce. Zadek těžký, nohy tvrdé. Bude potřeba to ještě vyladit.

V druhém kole jsem ještě vyběhl táhlé asfaltové stoupání, snad díky tabletě, kterou jsem se snažil celé první kolo zžužlat a nakonec jsem z ní tu energii dostal. A když mi bylo nejhůř, tak jsem si uvědomil, jak je tady pěkně a užíval jsem si, že jsem v lese, na horách, mimo Prahu. Ve třetím kole už jsem si v hlavě spočítal, že svižná chůze bude do kopca podobně rychlá a mnohem ekonomičtější. Taky že jo. Navíc bříško, které bylo celý běh jen na troše Coly a magnézka už taky stávkovalo a začalo se nafukovat. Poslední stoupání tak byl boj doběhnout vcelku až do cíle, který nakonec přišel a já vyndaný jak ruce z kapes jsem úlevně proběhl cílem s pocitem solidně odpracovaného závodu.

Cílová rovinka, juhůůůůů! Duathlon 101, exam passed!

 

V souladu s mým startovním číslem – 101, můžu říct, že tohle byla lekce „Duathlon 101“, kdy jsem dostal naplácáno za tréninkovou nekázeň v podobě nedostatku kopců a zároveň mě odměnilo kolo, kde jsem nějaké ty krtince kolem Prahy jezdil, tak v kombinaci se 14. časem na kole a 40. na běhu a slabším depem jsem se nakonec dostal do cíle jako 24. za 4:26, což beru všema dvaceti a cítím se silně satisfakovaně s ohledem na to, jak moc to někdy bolelo poskládat práci, kolo, běh do týdne kdy se spánku nedostává a všude je žádán výkon.

Byl to nad očekávání pěkný víkend. Přátelská atmosféra na Klínech vytvářející dojem tepla v chladném podmáčeném dni a to celé prošpikované pořádnou náloží kola a běhu v malebném koutu země na pomezí Čech a Německa, asi se sem budu muset ještě vrátit a ne nutně jen závodit. =)

1. běh: https://www.strava.com/activities/2359064646
Kolo: https://www.strava.com/activities/2359064947
2.běh: https://www.strava.com/activities/2359064806

Výsledky: http://www.czechtriseries.cz/results/track/9232?returnUrl=%2Fresults%2Frace%2F3678