WINTERMAN 2015

Procházíme strojovnou výletního parníku a dostáváme se na záď, je zde poměrně těsno a jen nízké zábradlí, které ve mně nevzbuzuje pocit jistoty, je jedinou překážkou „muži přes palubu“. Pohybující se temná vodní masa ve mně vyvolává pocit velké pokory a úzkosti stahující roztepané tělo napjatě očekávající start. Co tohle bylo za nápad, tohle není studený bazén, vše je až příliš hmatatelné a na dosah ruky…

Jak jsem se vůbec dostal na záď parníku a co tomu předcházelo? Po prodání registrace na Beskydskou sedmičku začalo krásné období, kdy odpadly všechny ty „MĚL BYCH“ a mohl jsem si dělat, co chci. Čili období plné kratších, intenzivních běhů a navzdory absence tréninku, spousta radosti z pohybu, zvyšující se dávky na kole s kamarády Opičáky a tak když ke mně skrz internety prosákl Winterman, lákalo přihlásit se a prodat objemy z kola. Ovšem od půli léta jsem prakticky neplaval, startovné 6000 a nutnost poskládat support tým, který by se musel kodrcat autem stovky a stovky kilometrů, byl jsem dost váhavý a nakonec jsem prováhal. Ale někdy jste prostě na správnou cestu postrkováni tak dlouho, až se tam dostanete. Když se pak po dalším 330km švihu s kucí objevila ponuka na FB stránce Petra Vabrouška, tak jsem nemohl odolat. Druhý den už jsem se sprchoval studenou vodou. Doma jsem řekl, že už mám vymyšleno, co chci k narozeninám - support.

Ranní ježdění nebo běhání do školy jsem zakončoval studenou sprchou a teplou vodu jsem potkával už jen ve formě polévky nebo nápoje. K plavání jsem se tolik neměl a spíš jsem běhal kopce nebo krátké závody. 14 dní před Wintermanem přišel čas na pořádný objem a tak jsem s podporou Vojty naplánoval dva Ještědy na kole během jednoho víkendu. V sobotu s ostřílenými triatlety, kteří nahlodali mou sebedůvěru ohledně studené vody v Labi a tak jsem přijel večer a dal si studenou sprchu delší než obvykle.

Závěrečné ladění nakonec proběhlo v duchu méně cestovat víc si užívat a tak jsem v sobotu střihl 11km Říčanský lesní běh, v úterý pak šel otestovat plavání ve studené vodě, kdy jsem po kilometru šel raději od toho s omrzlým obličejem a poznatkem, že jsem idiot nechávající věci na poslední chvíli. Ve středu 8km Běh chemiků a ve čtvrtek jsem dal 2 km v bazénu už s čepičkou pod kuklou a obličejem adaptujícím se na chlad.

13° Podolí to nejlepší pro prokrvení těla. 

V pátek jsem ještě louskal problém s neoprenem, moc děkuji Endurance labu, že mě nechali navlíkat jeden neopren na druhý, abych nakonec zjistil, že kombinace dvou neoprenu s horním bez rukávu je optimální.

Nepříjemné bylo bolavé ucho, kterému všechno to kolo a otužování zřejmě nedělalo dobře a tak v jeho okolí píchalo, omezovalo to pohyb čelisti a to že se měsíční laborování zvrtlo k horšímu v pátek, kdy se znova ozvalo silněji než předtím, mi dvakrát na psychické pohodě nepřidalo.

V sobotu před polednem přisedám do auta k mamce a Tomovi a kočírujeme do Děčína, kde dojíždím dosti malátný a zralý tak na postel a peřinu. Rozplavbu vynechávám, na brífink však ale zbystřuju, zkrátí se či nikoliv ono obávané plavání? 7 °C na výlezu, no pecka! 10 °C bez vlivu studené Ploučnice, což je prý hraniční teplota, takže nakonec 7 km místo 8, každý kilometr dobrý!

Po příjezdu na ubytování v Malevilu si hned jdu lehnout, pak teda tlačím těstoviny, chystám věci na každou část na zítra a do dep, bidony naplněny, už jen poválet se trochu po válci a v deset jdu spát, není mi dobře, chvíli mi to trvá, ale nakonec sám sebe přesvědčím, že je natrénováno a že jde o jen o předzávodní nervozitu, která nepěkně připomíná zánět středního ucha.

1:30, budíček. Protestuji a ležím. Čerstvý nejsem, nervozita se stále projevuje na rozpoložení těla, ale je to o cosi lepší. „Vstávej!“ tlačí na mě Tom. „Nemel a krájej mi ten banán do vloček.“ Nakonec vylezu a zfutruju ranní porci sacharidů, plus se dějou nějaké další věci, něco připomínající stěhování a už jedeme na start. Ostatní mají na kolech hrazdy - nechám ji tedy taky. Neopreny v taškách s sebou na loď, čímž je pro mě zodpovězena další otázka. Je to můj třetí triatlon, tak se v zásadě pořád ještě vše učím.

Noční Děčín ve vší kráse, nahoře jako maják nasvícený hrad.

Ve čtyři nasedáme na loď a vyrážíme proti proudu. Atmosféra komorní, ale rozhodně je zde ve vzduchu spoustu očekávání. Vše to umocňuje povídání matadora Petra Vabrouška a děčínského triatlonového guru Marka Peterky, který prvního železňáka šel už před 29 lety (je mu 45!!). Dozvídám se, že je tady dalších 7 ironmaských paniců, ale to už na sebe všichni natahujeme gumu, já pro jistotu dvě. Ponožky, přes to pytlík a na to neoprénové ponožky, rozerval jsem oba pytlíky při soukání do neoprének, příště to chce lepši pytlík.  Namazat obličej hřejivou, potom lehce vazelínou a nakonec zkouším i Petrovu mast, kterou vyzkoušel na obou pólech. Špunty do uší, dvě čepičky, kuklu a na to oficiální wintermanskou čepici, svítící tyčinky na temeno, společné foto a už nás vedou dozadu. A tím se dostáváme na začátek.

14 odvážných ještě pěkně v teple.

…přitahuji provázek a vyndávám plný kýbl vody z Labe, lijeme si ji pod neopreny, abychom předešli prvotnímu šoku. Najednou se ozve siréna, nikdo se nehrne, ale ubývá nás, nezbývá než skočit. Říkám si:„Hybaj na surf!“ a skáču.

Nějak dlouho jsem nad tím otálel.

Rozehřátý jsem ze všech hřejivek a dvou neoprenů, tak nakonec prvotní pocit je dobrý, rychle se vynořit nad hladinu a někoho se chytit. Snažím se držet plavce před sebou, ale mé chaotické plavání, které by mu jistě nebylo déle příjemné, velí nechat jej být a plavat osamocen, všude tma, voda studená, já neskutečně napumpovaný, nejsem schopen se zklidnit. Dýchám na každý druhý záběr, občas zvednu hlavu a kontroluji situaci před sebou. V ideálním koridoru jsou totiž bóje, které by v případě srážky mohly škaredě počesat (rychlost plavání místy až 12 kmh). Občas dám pár prsových temp s hlavou zdviženou a vydýchávám tohle všechno. Okolo jezdí chlapi v kajacích a na lodi,aby kontrolovali, že žijeme. Místy je Labe mělké a tak se mi stává, když se ocitám u břehu, že si hrábnu mezi oblázky, vracím se zpět do proudu. Nemám představu, kolik jsem uplaval a tak sleduji alespoň siluety stromů na březích, vzdaluji se jim a to je pozitivní. Občas je cítit jak proud táhne stranou, míjím tak poměrně blízko jednu bóji, hřeje mě ta rychlost, kterou ji minu.

Atmosféra v T1.

Naopak ruce mi trochu mrznou a nohy taky pociťují chlad, ale nic hrozného. Navíc před sebou vidím něco světlého na kopci. Je to osvětlený děčínský hrad! To to uteklo teda rychle. Do cíle plavání ještě něco chybí, ale optimismus je teplo a tak zvětšující se hrad a první děčínský most ve mně evokuji vidinu výlezu. Netrvá to dlouho a přichází studená facka od Ploučnice. Navíc mělké dno a tak se prakticky každý záběrem odrážím o dno a po 56 minutách vylézám z vody, nejsem zmrzlý, nicméně, jsem příliš hrrr v prudkém břehu, překroutí se mi prochladlé prsty a padám na koleno. Jsem v takové euforii, že jsem zvládl plavání, že bych vstal, i kdyby mě přejel autobus a tak jen zasakruji a rychle pryč se vším mokrým, do naha, usušit a do suchého. Tělo je pod neopreny krásně prohřáté, jsem vděčný Petrovi za jeho tip vzít si dva neopreny. Ale že je to spoustu úkonů a vše mi trvá, navíc svlékání neoprenů šlo ztuha, tak nakonec trávím v depu přes dvacet minut, ale je to investice do budoucnosti.

Po 22 minutách, když už jsem se konečně vykecal jsem opustil depo. :o)

Opatrně s kolem po schodech, mávnout na mamku do objektivu a frčíme směr Hřensko. Před Hřenskem se potkávám se supportem stojícím na parkovišti. Jsem v pohodě a jen na ně mávnu. Začíná mírné stoupání údolím, snažím se jet s rozumem a řadit spíše lehčí převody, nastavuju si to celé na 150 tepů. Už jsem předjel to, co jsem ztratil v depu. Navíc se jede příjemně, protože se postupně rozednívá a mlhavější ráno tomu všemu dává lehce mysteriózního ducha, což je velmi příznačné, protože nemám představu, co mě čeká, ale zatím se mi to moc líbí. A nejinak je tomu i v celé smyčce od Srbské Kamenice.

Krásné ráno, zde někde na 70. km zhruba.

Neustále mezi lesy nahoru a dolů teď už za ranního světla. Občas se mi stane, že se nechám unést a pak musím ve sjezdu dobrzďovat víc než je zdrávo, přeci jen mokrá cesta a listí jsou takoví strašáci, před kterými je třeba si dávat pozor. Ale smysly jsou zbystřené a ze smyčky v Srbské Kamenici vyjíždím jako třetí, předávám supportu čelovku a beru si od nich vodu. Následuje přejezd do další smyčky a vše je zdé Krásné, Lípa i Buk, nakonec i ta Česká Kamenice je krásná. Právě od ČK šla cesta nahoru a zase dolů, často po úzkých cestičkách, místy svítilo slunce a tak šlo o nefalšovanou podzimní nádheru. Vlastně jsem ani moc nesledoval ujeté kilometry, rychlost nebo tepy, ale vesměs jsem se kochal. Na tepy jsem teda občas mrkl, ale obecně jsem jel rovinky do 150 a kopce 160 a to fungovalo moc pěkně, na každých 30 km jsem se snažil do sebe nacpat gel a tyčku a docela to šlo, až před půlkou jsem si vyptal půl bagetky se salámem na srovnání chutí a kvůli objemu do žaludku. Tak jsem držel žaludek spokojen a mohl jsem si užívat krásného asfaltu na Mikulášovice, nevyvedl mě z míry ani bajker, který mi to natřel, když mě předjel ve stoupání. Prostě jsem si jel tu svou pohodku a na mamku s Tomem jsem většinou jen mávl nebo vyměnil lahev.

Tlačím rohlík, někde okolo 100. km. 

V Dolní Poustevně jsem začal mít dobrý pocit, že by se to dneska mohlo podařit a když mi to začalo docházet, tak se mi i nějaké slzy nalily do očí a tak jsem hodil velkou pilu a začal přemílat filozofické otázky. Čistění hlavy probíhalo krásně a kopečky přicházely a zase mizely a já už jsem pomalu začal vychytávat postup, jak do sebe co nejrychleji natlačit rohlík, aniž bych musel jet jak křeček x kilometrů. Od Rumburka už jsem vnímal, že se to krátí, zároveň jsem začal být už unavený, ale nohy byly vcelku poslušné, tak kilometry utěšeně ubývaly i navzdory stoupáním, až do Kytlice, kde nenápadné stoupání a jeho hrubozrnný asfalt ze mě vytřepávali poslední zbytky optimismu. Ale už další kontakt se supportem, čurpauza a hladký asfalt a karta se tedy obrátila k lepšímu.

Čurpauza za Kytlicí.

Na úseku, kde se opravoval most, jsem vyžral červenou, aspoň jsem si orazil a potom roztočil nohy na posledních pár kilometrů. Jedno, dvě krátké stoupání a už sjezdík, kde se o mě pokusila postarší turistka, když se rozhodla přejít přes cestu jen kousek přede mnou, v cca 60 kmh, naštěstí důrazné HEJ ji zastavilo a tak už jen vytáčení nožek před druhým depem a jedno mírné stoupání, kde ale museli zastavit kluci a točit a tak jsem musel taky točit jak drak, aby to nevypadalo, že se flákám. Za zatáčkou už lehký převod a pohoda a mírný sjezd do depa. Předání kola lehce zmatenému a nepřipravenému supportu, ale i tak nejrychlejší depo!

A už si to klušu. „Sundej si přilbu!“ Takže zpět a sundat přilbu. Den už byl touto dobou poměrně dlouhý a hlava už docela vymletá. Na zaváděcím kole mi to docela ťapká a dostávám se tempem i pod 5 min/km, takže vše vypadá růžově, jen nemám cit v chodidlech, která zmrzla snad už po hodině kola a až běh je postupně začal znova přivádět k životu. Už s Tomem vybíháme z Malevilu, čas je dobrý, občas i slunce vysvitne, navíc jsem na třetím místě, na Marka máme ztrátu 35 minut, na Petra lehce přes hodinu. Za sebou moc nevím, prakticky jsem nepotkal nikoho od 50. kilometru cyklistiky, tak doufám, že by tam mohla být díra. Nicméně, cíl je jediný: DOKONČIT! Vidina pěkného umístění je lákavá, ale o tom to není. První 10 km dáme za 53 minut, už jsem běžel rychlejší desítky, ale ubývající kilometry odsouvají do ústraní bolest rozmrzajících prstů. Na 15. km už je hlava hodně tupá a klusání se mi začíná zajídat, ale pořád běžím všechno a to je pozitivní, tepy mezi 140-150, což je přesně kolik je třeba, ideálních by bylo těch 150, ale nohy už mají něco za sebou, tak mě nijak netrápí zvolnění. Přidávám vždy když je mi zima. 

Nepřibližujcí se Ještěd

Občas k nám prosakují informace, že stahujeme Marka, ale mě to nechává klidnějším než Toma. Vím, že klíčové bude stoupání na Ještěd a tak to pořád tak nějak šmrdláme. Nohy bolí, ale po křečích ani stopy a tak se běží pořád všechno, zde velký dík mému žaludku, že zpracovává vše, co mu pošlu, i když hlava už je vymletá a těžko se srovnává i třeba jen s tím, že na mě někdo mluví. Navíc Ještěd je vidět, ale pořád je sakra daleko. Nakonec potkáme dva cyklisty, kteří s námi kousek jedou. Zjistím, že taky jezdí vrchařské koruny a tak si spolu docela dlouho povídáme a cesta utíká, dokud mě Tom nenapomene, že se tím mluvením vysiluju. Takže se s kluky rozloučíme a popřejeme si dobrou cestu. Vůbec mě Tom drží zkrátka, když jsem mu říkal, že mě potom bude muset proplesknout, kdybych hodně vadnul, tak mi dává lehký políček jen tak z plezíru, načež se musím držet, abych se na něj nevrhl. Skončit DNF kvůli rvačce v příkopě se však nehodí a tak adrenalin raději prodáváme do běhu a netrvá to dlouho a už po několikáté míjíme mamku v autě.

Tady už mi moc nechutná.

Bereme zase jen Colu a zanedlouho už máme na dohled Marka a Ještěd, který je pořád nějak daleko. To že mám pacera je pro mě veliká výhoda, protože můžu sledovat jeho roztrhané x-talony namísto monotónního asfaltu, ale jinak mi taky moc do řeči není. To se mění na check-pointu před stoupáním na Ještěd. Sedám si, povídám, trochu se napiju, hned je líp. Marek nám utíká. Po doplnění tekutin vybíháme a nedlouho potom stavíme u lipek na odlehčení. Cesta začíná stoupat, tady to znám, už jsem to jel na kole. Je moc fajn vědět co vás čeká, cesta pak rychleji utíká, než když ukrajujete neznámé kilometry. Na stoupání se těším, nevím proč, ale mám pocit, že to dneska půjde. Je to asfalt, nejde přes 10 %, není důvod, proč by to nešlo, krom těch 11 a půlhodiny od startu. 

Jak husy v řadě za sebou na checkpoint před začátkem stoupání.

Bolí mě kdeco všechno a asfalt tomu nepomáhá, ale znovu docvakneme Marka a v kopci jej trháme. Nohy jdou, tak jen cupitám, nakonec do kopce se mi jde líp než po rovině, alespoň hlavou. Ještě jednou zastavíme u auta, zase si na chvíli sednu a vytřepu nohy a běžíme s tím, že to doklepneme na Výpřež a pak půjdeme. Jdu už od poslední serpentiny pod Výpřeží. Sedám, dávám další karbošnek - přesně tak se cítím, pomalý a přecukrovaný, a rozebíháme to s tím, že od Vířivých kamenů půjdeme, nešli jsme, cupitání vyhrálo, nakonec vidina vrcholu působila jako magnet a tak nešlo přejít do chůze. Do cíle už všichni tři společné; já, Tom a mamka. Trochu problém trefit cíl, ale nakonec jsem tam a je to, za 12:51:21 jsem v cíli.

Jestlipak to není krása?

Obrovská euforie, ale ve velice decentním balení. Pohodová rozprava s Vláďou a Honzou (pořadateli) o tom jaké to bylo a kde to nechutnalo a kde naopak jo. Zimním vchodem po točitých schodech vzhůru a prosáklý parfémem závodu hurá pro birell a polévku. Navíc přišel pogratulovat Petr, vyměnili jsme si pár postřehů a zabořil jsem obličej do polévky. Rozmrzlé palce už byly řádně nateklé a podle bolesti asi v nic moc stavu, ale sejít na Ještědku jsem ještě zvládl, cestou ještě zastavilo auto a gratulovala mi Daniela (žena Vládi) a pak už jen přesun do Malevilu a konečně horká sprcha! Schloulil jsem se tam a nechal téct, tak nějak si představuji ráj. Trumfla to postel, která je vždy nejměkčí po dlouhé cestě.


Zde přichází prostor, kdy bych chtěl poděkovat perfektnímu supportu, který zaháněl mé chmury už před závodem, ochotně vstávali jak v sobotu, tak i v neděli, kodrcali se přes celou republiku, abych pak mohli mrznout podél cest čekajíc, až je jen tak minu nebo na ně budu štěkat, co zrovna potřebuji. Má protivnost při vymletosti na maratonku byla jen obraznou třešničkou na dortu, klobouk dolů, že to všechno snášeli a dotáhli to se mnou až do cíle. Srdečně jim děkuji, bez nich by to nešlo.

V cíli se supportem. =)

S tímhle v botách se neběželo kdovíjak.

Druhý den ráno brunch a vyhlášení. Přebíráme si finišerské trička a bundy a nutno říct, že se povedly! Tohle je moc pěkný present k narozeninám, jejichž oslavu jsem si užil s jednodenním předstihem po půlce severních Čech. Ale to nejhezčí teprve přijde. Vyhlášení, kdy Petr dostane prize money 30 000,-, kterou předává dětskému kardiocentru v Motole, což je pracoviště, kde podstoupila loni operaci dcerka pořadatelů-novorozeně s nemocným srdcem-a po měsících nejistoty z toho byl šťastný konec. Nedokážu zde interpretovat tu atmosféru, ale z hovoru o celém tomhle příběhu, který stál před zrodem celého závodu, držela plná místnost železných mužů slzy na krajíčku, z toho už se dá udělat obrázek. A stejný byl celý závod, lidé na nepřehledných místech v reflexních wintermanských topech zima nezima, vytrvale stáli, ukazovali směr, povzbuzovali a hnali dopředu, stejně tak v depech panovala takřka rodinná atmosféra, kdy se lidé navzájem znají a panuje zde oboustranná úcta.

S Alenou, Markem a Petrem při vyhlašování.

Pořadatel ví, že to závodníci na trati nemají zadarmo a závodníci vidí usměvavé pořadatele, kteří od brzkých ranních hodin fungují na 100 %, o neskutečném penzu přípravy před závodem ani nemluvím. Značení trasy je kapitola sama o sobě. Neskutečně precizní označení při každém vjezdu a výjezdu z obce, na každé odbočce a to jak na kole, tak potom na běhu dává pocit klidu a člověk se může soustředit jen a jen na pohyb kupředu a případně se kochat. Trasa z mého pohledu strhující, alespoň ta cyklistická, pořád v lesích, kopečcích, mezi loukami, vše omítnuté do krásného podzimu, maraton pěkný, ač asfaltový, stoupání na Ještěd je prostě krásné na kole i pěšky a tady platí, že čím víc to bolí, o to víc je člověk raději nahoře. Největším zážitkem ovšem bylo plavání, zvláště pro mě-zlého plavce, jsem teď zpětně rád, že to plavání nebylo výrazně zkráceno, i když voda nese, pořád člověk musel trochu pádlovat, aby v té vodě neumrzl a ten zážitek při vplutí do Děčína byl neopakovatelný, všechna ta světýlka a řeka hučící při podplavávání mostů. Kdybych to měl shrnout, tak je až s podivem, jak precizně vychytaný byl první ročník Wintermana, největší devizou je pak snoubení technické dokonalosti, která se potkává s tím, že je závod dělán srdcem. Jelikož to byl teprve můj třetí triatlon vůbec, tak si dovolím vypomoct citováním člověka na slovo vzatého, Marka Peterky, pod tento komentář bych se směle podepsal: "A v čem je tento závod jiný? Vše bylo od začátku jiné než na závodech Ironmana, kterými jsem prošel. Atmosféra rodinného krámku s věcmi, které v supermarketu nekoupíte. Čas myslet na věci, které jsou asi v životě důležité a dle mého názoru návrat ke kořenům. Radost z dokončení kamarádů, pomoci dobré věci, spokojenost všech kolem."

13 Wintermanů v Malevilu.

Stránky závodu: www.czxtri.com
GPS tracky: plavání+kolo a běh
Výsledky: zde

Rozloučení s Malevilem a návrat do našeho milovaného Mongolska.

Oravaman 2015

V sobotu 18.7.2015 jsem se postavil na start ironmanské půlky – Oravamana. Rovnou říkám, že to byl můj teprve druhý triatlon a první na nějaké „serioznější distanci“. Jde sice „jen“ o půlku Ironmana, ale zase sakra těžkou půlku na to, aby se člověk otrkal na delší trati, takže se bude slušet začít tím, jak jsem se k tomu dostal. (Koho zajímá jen samotný závod, nechť přeskočí následující odstavce.)

Já a triatlon?!

Od mala se mi triatlon líbil jako zajímavý a trochu nevšední sport (stejně jako třeba skoky na lyžích nebo hod oštěpem), který jsem sledoval v televizi a byl náležitě stržený do boje Řehuly v Sydney a jestli mi něco bralo dech, tak to byl „nějaký“ Vabroušek, který na tropické Havaji byl schopen spolykat neskutečné porce v pro mě ještě méně pochopitelném čase. Ale zpátky k mému plavání, nikdy jsem nepochopil, jak se dá plavat kraul s hlavou pod vodou a udýchat to, tak triatlon býval vždy spíše takovým snem, který by případně byl podmíněn naučením se plavat. Když jsem pár let zpátky začal běhat, tak jsem trochu zvýšil pravděpodobnost mé účasti. S rostoucím množstvím běžeckých objemů a neutuchájícím zapálením pro kolo, které vyústilo koupí karbonového silničního „čmeláka“ loni na jaře, jsem zvýšil šance i v druhé disciplíně a tak zbývalo už jen zkusit potlačit plavání kupředu. Před rokem a půl jsme měli vánoční party, kde jsme v rámci dělání hladu navštívili bazén a prošli cvičením základních kraulových prvků a mně došlo, že to nebude žádná legrace a odložil plavecký quest na neurčito. V létě jsem se pak odhodlal a snažil se příležitostně zajít do Podolí na 50m bazén. Jak já jsem trpěl na konci každého bazénu, když můj dech byl v těžkém kyslíkovém deficitu. Nicméně, bral jsem to jako oříšek, který má být rozlousknut a taky jsem byl povzbuzen Ferrym a Hankou, že to dýchání se časem poddá a tak jsem (ne)pravidelně chodil plavat a občas se stalo, že jsem uplaval i 3 bazény než přišlo bezkyslíkové kóma. To mě povzbudilo natolik, že jsem v červenci absolvoval Pražský triatlon (400 m/ 36 km/ 4 km), navzdory velkému trápení v rybníce jsem byl odhodlán, že to s plaváním nevzdám a tak myšlenky na nějakou opravdovější výzvu byly čím dál častější, až jsem se rozhodl pro Oravamana, který mě lákal především svým zasazením do hor, což je mi rozhodně bližší než cokoliv plochého. Když jsem se proklikal registrační vřavou a objevil se mezi 250 šťastnými z cca 700 uchazečů, tak můj plavecký úkol byl zpečetěn a vzhledem k zimnímu zranění kolene to byla taky jedna z mála věcí, co jsem mohl beztrestně dělat. Nejpodstatnější pro mě byla chvíle, kdy jsem dokázal uplavat 2 km, bez většího vydýchávání a tak jsem se trochu uklidnil a dál jsem příliš netlačil na plaveckou pilu. Celkově jsem toho za ten rok nenaplaval moc, ale i těch cca 50 km mě posunulo o velký krok kupředu.

Sportovní předzávodní příprava

Od začátku února jsem podstupoval klid, rázové vlny, spoustu mastiček a zábalů, ale rozhodně ne běhání, na kolo byla zima a tak prvním serióznějším objemem bylo objetí vrcholů VKV, což mě alespoň trochu nastartovalo a postupně jsem začal jednou týdně testovat koleno během, což vyústilo v účast na Perunu, kde jsem trochu potrénoval výstupy a seběhy. Na začátku června jsem si vyzkoušel první bikemaraton a o týden později jsem experimentoval s kombinací dlouhého kola, závodu a vyjetí na kole během dvou dní, což mi dalo ochutnat běhu s hodně kyselýma nohama v letních teplotách a minimálně hlavu to zocelilo. Vytrvalost jsem pak přikrmil o týden později na bruslích na Olešné a potom ještě na začátku července jsem pro uklidnění dal v neděli kombinaci 3500 m v bazénu s následným 60km rychlejším kolem, což mi dodalo klidu a o víkend později jsem se uklidnil ještě víc, když jsem dal skoro 60 km pěšmo/běžmo se zrcadlovkou na zádech během odpoledne v Peak Districtu poblíž Sheffieldu. Týden před Oravamanem jsem ještě využil dovolené k potrénování kopečků doma, nenajel jsem toho moc, ale jel jsem i nějaká stoupání přes 15 %, abych tělo připravil na to nejhorší, zároveň jsem se neskutečně přežral na oslavě tety a tak jsem na závěrečný týden před závodem naordinoval sobě klid, aby tělo mohlo všechno strávit.

Nicméně, nakonec mě zlákali bratři Davidové na Dvě kola při zdi okolo Hvězdy a tak jsem ještě absolvoval 8km kros s lehkým převýšením za 32:40, s čímž jsem byl vzhledem k absenci jakékoli běžecké intenzity v posledním půlroce spokojený. Zároveň jsem nebyl spokojený s tím, že jsem spadl a znova si potloukl problematické koleno. Aspoň po závodě jsem si dal jenom Birell, abych tělo více nezatěžoval. Jenže Roman, spolužák z gymplu, si hodil smyčku a tak jsme ve středu šli sdílet svůj smutek a ač jsem se bránil, pětipivo padlo a mé ladění bylo u konce.

Lenost podpořená zraněním trochu zredukovala plánované objemy a tak, co jsem nenatrénoval, to jsem aspoň snědl čili jsem se dostal na magických předzávodních 89 kg, v únoru jsem byl cca na 83-čistě pro srovnání.

Materiální předzávodní příprava

Kolo jsem jenom promazal a dofoukal, mé oblíbené ultrovky od Salomonu jsem si nechal v Praze tak jsem vzal zavděk osvědčenými Inov8. Jen co na sebe byl trochu oříšek, který se vyřešil v místě startu koupí kapsičky na rám, tudíž jsem nepotřeboval kapsičky na dresu a šel jsem do kompresního trička. Na plavání jsem si půjčil neopren, který jsem po víkendu doplatil a nechal si jej. Kolo jsem vytunil o triatlonovou hrazdu, na kterou jsem měl už chvíli zálusk. Vše na poslední chvíli. Když už jsem měl jet na Slovensko, tak jsem rovnou vzal i nové plavecké brýlky, abych nedělal ostudu. Docela jsem se prohnul při placení, ale odjel jsem vybaven.

Den před závodem jsem v zásadě baštil hlavně banán, chia semínka a potom pořádně solené polévky a těstoviny, abych tělo zazásobil solí a glykogenem. Z celé té mašinérie předávání kola a pytlů s věcmi do depa jsem byl celý nesvůj, tak jsem se ještě večer prošel od Pribiska směrem vzhůru, abych vyčistil hlavu a taky cestou mrskl nezbytné protahovací cviky. Ještě hrst slaných arašídů a poměrně lehce jsem usnul v provizorním bivaku v autě.

Závod

Ráno jsem vstal o půl šesté, natlačil jsem do sebe směs datlí, arašídů a celé to spláchl porcí chia semínek a ionťáku. Natáhl jsem se do kompresního, vzal sebou pytel na depo mezi plaváním a kolem a vyrazil k autobusu, který nás cca v sedm přivezl na břeh Liptovské Mary, kde proběhlo uspořádání věcí v depu, kontrola kola, návštěva latríny, nasoukání do neoprénu, lehké rozplavání, tedy mé první plavání v neoprénu a pak už jen pustit hodinky a v 8:00 se všichni vrhají do vody.

Plavání v Maře. Milion rukou všude kolem.

Plavání

Plave se v Liptovské Maře, 2 x 1 km s výběhem z vody mezi koly.

Navzdory přijatelnému počtu závodníků je úvod solidní vřavou, kde se často s někým mydlíte a hledáte své místo na slunci, což mi trvá až k první bojce a až k ní je mé plavání dost zmatečné, rozhodně se necítím jako ryba ve vodě, ne a ne najít rytmus a tak chvílemi dám i pár prsových temp, abych mohl sledovat situaci nad hladinou. Když už se dostanu hlavou pod vodu, tak většinou dýchám na každý druhý záběr, za bojkou už se vše trochu uklidňuje a jak ubývá tření s ostatními (tření je bezpečné, neb všichni máme na sobě gumu), tak postupně přecházím na dýchání s každým třetím záběrem a „plavu si to svoje“. Za druhou bojkou začínám mít pocit, že bych se dneska nemusel utopit a mohl bych se dostat na kolo. První kilometr dávám za 19 minut a nořím se znova do vody. Druhé kolo už je docela na pohodu, jen občas ztratím směr a tak se musím vracet k hlavnímu proudu, ale nakonec vždy úspěšně přepočtu trasu, bójky obplavu a dostanu se do depa v čase 38:45, což je pro mě před rokem tonoucího v bazénu sen. Za odměnu si v depu dělám piknik, tlačím do hlavy tyčku a banán, piju. Po pěti minutách už je tak akorát čas vše uklidit a jít se trochu projet.

Pro představu, stoupání na Huty.

Kolo

Kolo má 90 km s úctyhodnými 2300 m převýšení, které se získají 2x při stoupání na Huty (1085 m.n.m.) od Liptovské Mary a jednou od Zuberce, na závěr pak táhlé stoupání na Tatliakovu chatu (1373 m.n.m.). 
Na úvod nás čeká malé prologové kolečko podél břehu Mary a tak se snažím najít správné tempo, abych později v kopcích neskapal. Daří se, ale tepy jsou na můj kus vysoko, asi příliš dortíků v přípravě. Cesta pod stoupání na Huty jen mírně stoupá a já se sžívám s hrazdou, když najednou cca 200 m přede mnou jde k zemi jiný cyklista, který bezvládně leží na cestě. Hned u něj zastavuje chlápek přede mnou a probírá jej. Teče mu z hlavy krev a zjevně je solidně otřesen. Volám na paní v přilehlém domu, aby volala záchranku. Zraněný je v péči několika dalších a tak trochu zaskočen pokračuji vstříc stoupání, které přichází záhy ve vší své kráse. Sázím lehké převody a snažím se nebláznit, nohy by jely, ale tepy jsou i tak na 170, tak se snažím držet to do 175 a stahuji korálky ze šňůrky. Stoupání je povětšinou ještě ve stínu a tak navzdory solidnímu sklonu příjemně ubíhá a já si rochním v serpentinách, tohle mě neskutečně baví. Přehoupnutí přes sedlo a sjezd, který úplně neprobrzdím, ale stejně se okolo mě přežene několik rychlíků. 

2. ze 3 stoupání na Huty v konverzačním tempu. =)

Průjezd Zubercem a pokračování dál v mírně zvlněné krajině je příjemné, snažím se stále držet emoce na uzdě a setrvávat blíž k aerobnímu prahu, nicméně, po otočce se jede krásně a tepy neřeším, ale za Zubercem se potkávám s protivětrem a tak rychlost šnečí a tepy vysoké dávají tušit, že stoupání na Huty od Zuberce bude  méně zábavné. Nohy tužší a tak se nikam neženu, ale že i ostatní jsou tužší, tak přeci jen nějaký posun vpřed se odehrává, vše je posvěceno tepákem a nakonec se neustále předjíždím s černobílým dresem SVK Žiara (neklame-li mě paměť) a nakonec se dáváme do řeči a rychle to ubíhá, nahoře beru jen lahev s iontem, asi jsem měl vzít i vodu. Ze sjezdu mi souputník poodskočí a ve stoupání zpět máme mezi sebou konstantní vzdálenost jedné zatáčky a tak si to užívám sám ve stoupání, kde už není moc, kde se schovat před sluncem, nohy jsou tvrdší a při druhém průjezdu stejnými místy pozoruju, jak jsem pomalejší a tak se snažím neplýtvat silami před závěrečným výjezdem na Tatliakovu chatu. Nahoru dojíždím bez vody a tak je pro mě občerstvovačka vytouženým místem, kde beru dvě lahve a pumpuju do sebe. Sjezd už mi jde líp a ve chvíli už odbočuji ze Zuberce směrem na Tatliakovu chatu.

Cesta údolím na Tatliačku, dokonce s úsměvem, protože tak to jde líp. =)

Už mi to moc nechutná ale stoupání údolím je mírné a tak je tempo přijatelné, ale jak se blíží Tatliačka, tak stoupání přitahuje závity a mě ubývá převodů, nakonec jedu na 34x28 a jsem rád že jsem rád, navíc křečuju a nevím z čeho uvařím běh začínající 500 výškovými metry na Rákoň (1876 m.n.m.). Řešením je udělat si piknik i v druhém depu, pořádně se nasolit a vyrazit vzhůru. Ještě převlíkám triko za tílko, ale ve vší odvařenosti si nechávám rukavice, tak jdu jak jouda, ale co už.

Depo II. Žlutý čmelda už na stojanu, což znamená jediné-Smrk už křečuje cestou na Rákoň.

Běh

Běh má 21 km s převýšením 1000 m, kdy 500 m výškových je rozprostřeno na prvních 2.5 km výstupu na Rákoň (1876 m.n.m.) a dalších 250 m výškových na 1 km ostrého stoupání ve Spálené dolině. 

V zásadě nejde o nic jiného než o turistiku s lahví v ruce, dvěma gely a magnéskem za pasem  a občasným zakřečováním. Jednou musím na zem a přemlouvám nohu, aby si to rozmyslela a dala ještě 20 km, že pak už ji nechám, dá si říct, ale neúprosně se musím držet pod křečovacím prahem, který je na 165 tepech. 

Na hřebenu z Rákoně s lahví okeny. =)

A tak občas ještě trochu prokřečuju, ale to už jsem nahoře a srkám dva kelímečky vody a vydávám se na seběh po hřebenu. Jsem opatrný, přeci jen křeč v seběhu by mohla pokazit den, ale postupně získávám důvěru nohou a trochu to pouštím, předbíhám i pár lidí a když se obejví stoupání, tak jdu. 

Jsem si běžel tatranskou loukou, než přišel ten pravý sešup.

Po druhé občerstvovačce následuje sešup z hřebenu po technickém trailu s dotankováním vody ve studánce. Dohání mě chlapík v Inovejtech, se kterým docela dlouho běžím a plkám, krásně to utíká po jehličíčku mezi kořeny a kameny. Na občerstvovačce si musím odskočit a tak si jej nechám utéct a celý seběh po asfaltovém úseku jej pak stahuji, ale nestáhnu, jen se mihneme na občerstvovačce, kde zase nasolím, dám trochu kofoly  a jdu zase sám vstříc vertikálním 250 metrům na 1 km.

Oblečený spíš jak řidič kamiónu než Oravaman. Ale šlo hlavně o pohodlí. =)

Cestou ještě doberu vodu z bystřiny. A nějak to bez větších křečí dojdu na vrchol, kde je další občerstvení. Jen rychlá sůl a kofolička a hurá dolů. Už je to pořád jen dolů, takže dobíhám, škubu a proces opakuju až docvaknu kluky z Lapierre-Novatop a chvíli s nimi poplkám a pak když cítím, že nohám se chce, tak jdu vstříc cíli. Mým cílem bylo pouze dokončit, ale rýsuje se reálně čas pod sedm hodin, tak přidávám a ještě korálek nebo dva stáhnu a hrotím to do cíle, nohy jsou jak znovuzrozené a tak si závěrečné proběhnutí vypáskovaným hadem mezi fanoušky užívám a plácám si s malými dětmi, dokončení je kupodivu bez křečí a o to příjemnější je zazvonit si na cílové zvonce. Dokončuji v čase 6:54:20 a jsem šťastný jak blecha. Když mi pak Mara ještě napíše, že jsem skončil 45. a mezi ženami 4., tak se konečně dozvídám, jak jsem si na tom stál v pořadí a jsem spokojen.

Konec, zvonec, spokojenost.

Slovo závěrem

Z mého pohledu vydařená premiéra na ironmanské půlce, zadarmo to rozhodně nebylo, snad na žádném závodě jsem tak poctivě nejedl jako tady (zhruba co hodina to tyčka nebo gel plus bonus v obou depech). Závod byl těžký, ale krásný, což převažuje a tak bych se chtěl do Zuberce za rok určitě vrátit i proto, abych si více užil pozávodní afterparty, neboť letos jsem skočil do auta a uháněl na oslavu babičky a tety, které dohromady slavily 140 let. Než jsem však odjel, tak jsem ještě zakončil svůj výlet jak jinak než jídlem, vývar a těstoviny od slečny, která krom na první pohled zřejmých kvalit oplývala ochotou a pochopením s odvařeným Davidem, který si musel nechat nandat na tác vše včetně ubrousku a příboru. Jídlo téměř dosahující kvalit obsluhy bylo pěknou tečkou. Rozhodně musím souhlasit s mottem závodu: „Bolo ako nebolo“ a za rok snad opět „Bude ako nebolo“.

Jelikož jsem během závodu moc neměl představu, jak si stojím v pořadí, tak aspoň po závodě jsem si připomenul progres. V rámci možného spokojenost s výsledkem a vyrovnaností běhu a kola. Rozhodně je však co zlepšovat!

GPS track: zde

Výsledky: zde

Web závodu: zde

STRC Dolní Morava 2015

Jsem jak přeskakující deska, když pořád dokola vykládám, jak letos nemám naběháno a tudíž jezdím na závody nenechat propadnout registraci, trochu potrénovat a užít si pěkný den v kopcích, není-li pohybový aparát proti. Po loňské bedně na Dolní Moravě šly letos ambice tak trochu stranou a na závod jsem jel hlavně užít si krásnou trať. Jelikož se však blíží Oravaman, tak jsem si vzal v pátek volno a na Dolní Moravu jsem si dojel na kole.

Cyklistický prolog

Zobání na cestu v podobě 6 Corny tyčinek a trochy datlí, spolu s pitným režimem „uvařeným z vody“ byl vrcholem mé bohorovnosti. Lehkovážně jsem si říkal, že když jsem jel před třemi týdny podobnou trasou až domů (Praha - Valmez) s nabouchaným batůžkem, tak na necelé 2/3 vzdálenosti se sbalím rychle, lehce a jednoduše. Přesně tak se mi taky vrátila má lehkovážnost, když jsem po dvou hodinách dojel do Kutné hory a navzdory ranní náloži quinoy jsem se začínal pomalu propadat do kalorického deficitu. Neúprosná asfaltová grilovačka mohla začít! Už za Čáslaví přestalo chutnat a tak jsem dal první nákupní pauzu. Zazásoben kolou a řádně schlazen vodou jsem vyrazil vstříc Chrudimi, ale úspěšně jsem ignoroval fakt, že jsem potil a potil, ale tělu soli nevracel a tak se celý ten stroj zadrhl na neefektivních vysokých tepech i při údržbovém tempu, v Luži jsem na sílu do sebe lil minerálku a druhou jsem naplnil vše, do čeho se vešla a šnečím tempem jsem si užíval slunečného dne v krásném okolí, navzdory jankovitosti vlastního organizmu, kterému jsem to ani trochu neulehčil. Naštěstí přes Litomyšl, Českou Třebovou, Lanškroun, Štíty, Králíky až na Dolní Moravu vede cesta, která opravdu zaslouží zvláštní číslo v časopise Cycling porn a tak navzdory řádnému progrilování, následnému kličkování mezi bouřkami a snaze nezatěžovat rozbitou achilovku, cesta pěkně utíkala a na závěr v Králíkách, zpoza bouřkových mraků vykouklo slunce klonící se k západu a rozlilo své zlaté paprsky po posečených loukách a lipových alejích, idylický konec cesty v poklidném kraji plném hor a tečkou ubytování v Zátiší na Dolní Moravě v neméně příjemném penzionu.

"Rozjetí před závodem"

Aklimatizace na Dolní Moravě

Po chvilce dojel Honza s Markem a tak po smytí prachu z cest jsme vyrazili na večeři, kterou jsem chtěl zachránit, co se dalo. Jenže ejhle, naše otázka, zda se o půl desáté ještě vaří, vyvolala odmítnutí ze strany hospodského a poctivý „hate“ ze strany čísnice, která nás rovnou poslala pryč. Wow. Takže jsme všechny naděje vložili do hotelu Vista, ujištěni, že v tuhle dobu nám nikdo v celém údolí nedá najíst. Na profíky na Vistě si ale nepřijdou! Ochotný personál nám chvíli před zavíračkou naservíloval luxusní rizoto a tak spolu s valením všemožných solí před spaním bylo aspoň povinné minimum pro tělo učiněno.

Závod

Ráno jsem stejně jako večer cítil ztuhlost a bylo mi jasné, že to zase taková sranda nebude. Byla. Jakožto devátý z loňska jsem byl vyvolán do přední řady favoritů. Bylo to pěkné, postavit se tam třeba s Robertem Krupičkou, který nám všem potřásl rukou, abychom si jej alespoň jednou prohlédli zepředu. Ale to už se vybíhá a já se zkušeně řadím za vedoucí trojici a asi ještě kilometr trvá než mě začnou houfně proceďovat skuteční bězci, netrvá to dlouho a v prvním stoupání už běžím sám na konci druhé desítky.

Ve vybrané společnosti

Předbíhá mě i Honza, který má cyklistickou fazónu a neběhá mu to o nic hůř. Já se trápím a navzdory relativně nízkým tepům (na mé poměry) nohy tvrdnou, zkrátka mi jen nastavují zrcadlo toho, co jsem jim v pátek prováděl. A tak do kopce jdu, protože závod bude ještě dlouhý. V mírnějších úsecích se občas rozeběhnu, ale v zásadě pořád mě předbíhají davy a já si bojuji svůj boj s vlastní hlavou a nohama jako šutr. Krásné prostředí nechává vyvanout myšlenky na zabalení a bolest v problematickém chodidle je znatelná, ale neomezující a tak se na vrstevnicové cestě znova rozbíhám, ale kyselost se projeví hned ve stoupání nad občerstvovačkou a zase jdu i do mírného kopce, prostě to nejde. Jenom se pousměji při vzpomínce, jak jsem si tohle všechno loni běžel a šmaruju dál, levá, pravá. Pořád se propadám pořadím, na hřebenu rozbíhám neochotné nohy a užívám si měkkého trailu, ještě trochu chůze do kopce a potom už seběh, který si užívám a konečně předbíhám nějaké lidi. Při zhoupnutí do kopce zase pomalu přecházím do chůze a to se opakuje. Dávám gel, který v tom vedru kupodivu docela funguje.

Pro fotku jsem to rozběhl =)

Po vrcholu závodu, kde je druhá občerstvovačka, cítím že se nohy alespoň trochu odkyselily a tak dlouhý seběh běžím uvolněně a stahuju tolik lidí, kolik jen můžu, jsem zatuhlý, ne tak rychlý jak bych chtěl, ale neskutečně mě to mezi kameny baví a vybavují se mi pozitivní vzpomínky na loňský seběh, který mě dostal do desítky. Letos mě dostal v zásadě jen do údolí, ale byl krásný, ne už tolik cesta k druhé občerstvovačce, kterou teda běžím, ale na slunci mi to nechutná a i voda mi dojde a tak před občerstvovačkou seskočím pod neskutečně příjemně chladnou bystřinu valící se přes břeh nad cestou, doplním vodu do cecíku a na občerstvovačce to potvrdím iontem.

S břichem plným vody bojuju s tím, abych asfaltové stoupání vůbec vyšel. Co jsem seběhl z kopce, to se přese mě zase zpátky dostane i s úrokem a tak se snažím nemyslet a jít, cesta je nekonečná, tělo hotové, ale nakonec se objevuje vrstevnice. Sil není na rozdávání, ale rozeběhnu to. Docela to jde aspoň vyklusávat a když už slyším rachot z cíle, tak vím, že to nějak dotáhnu. Seběh pustím a do cíle po třech hodinách a nějakých sekundách dobíhám dostatečně tuhý, ale spokojený, že jsem dokončil.

Do cíle co by dup

Pozávodní chill-out

Odevzdávám čip a jdu se ládovat melounem a i těstovinový salát přijde vhod. Dám si i půlku tatranky a chvíli posedím na trávníku. Potkávám Honzu, který za 2:27 doběhl 15., což je supr výkon, který mu přeji. Sám jsem byl celý závod pěkně zdrblý a v hlavě se mi honily kdejaké chmurné myšlenky, ale už jenom to, že jsem tu jednu velkou krizi zvládl mi udělalo radost a čas 3:00 beru, i když je to o 40 minut pomaleji než loni. Ale nakonec není času příliš kontemplovat a je třeba nahodit cyklistické a valit na vlak do Zábřehu.

Vyjetí

Loučím se s Honzou a Markem, kterým patří dík, že mě nakrmili před závodem, přivezli mi běhací věci a odvezli běhací věci. S takovými kamarády je dvoufázový trénink hračka. Už jen dojet do Zábřehu, což je pořád z kopce a tak 44 km bylo pěkným vyjetím za 1:22. Vlak v 17:20 stíhám s rezervou, navíc ještě stihne nabrat 45 minut zpoždění než se dokodrcá kluk jedna ušatá.

Zhodnocení

Jen bych se opakoval, ale já to udělám, moderování Aleše Valenty je vkusné a vtipné, prostředí závodu nádherné a to vše jištěno zázemím Visty, kde vám ochotně připraví jídlo i v pátek před zavíračkou. STRC na Kraličáku je prostě krásný závod, který člověk musí mít rád. Extra palec nahoru za kvantum fotek ze závodu i díky fotografům Světu běhu. Příští rok rozhodně zase! Snad i ambice na umístění budou.

Tréninkový bloček to byl pěkný, 275 km v sedle čmeláka, 30 km běžmo/pěšmo v kopcích. Až se Oravaman zeptá, tak budu moci mít zase o něco čistší svědomí.

89. za 3:00:11 (GPS track zde)

Výsledková listina zde.

GPS track rozjetí a vyjetí (zde a zde).

Perun Skymarathon 2015

Byl leden a náš malý běžec se po promaroděném začátku roku snažil naběhat nějaké objemy. Kunraťák křižovaný po nocích obvykle dvakrát dokola s nějakými těmi kudrlinkami, tepy do 140 a tempo šlo postupně nahoru, vypadalo to na poctivě zadělanou sezonu, dokud se neprovalila lež s nedoléčeným nateklým kondylem holenní kosti, který kontraproduktivně interagoval s mým oblíbeným starým dobrým iliotibiálním traktem. Čili sled událostí nabral následující obrátky: nasranost, ortoped, kortikoidy, znovu nasránost, klid, druhý ortoped, rázová vlna, chondroitin, glukosamin, MSM, mastičky, foam roller, plavání. Postupně se kondyl začal lepšit, takže mě noha nebolela při chůzi, ale na běhání to nebylo, a to dlouho. Na sobotu 2.5. jsem měl koupenou registraci na Perun, které bych se snad i snažil zbavit, jenže jsem se přes Máru dostal k participaci na zkoumání variability srdeční frekvence v podání přední české skyrunnerky-Míši Mertové. Takže jsem prošel spiroergometrickým zátěžovým testem, čímž byla do mého skotačení jednou pro vždy zatažena věda a zapůjčení sporttestru pro měření mě nasměrovalo na Peruna. Přece jen jsem byl trochu nesvůj, když jsem vyjel bilanci za uplynulé tři měsíce, která dala neskutečných 42 km běhu a tak jsem ještě ve středu šel vyklusat okolo Kunraťáku, abych otestoval magické účinky úmorného protahování. Běh byl překvapivě lehký a snad i místy ladný, nicméně, jakmile jsem dorazil domů, tak se objevila píchavě palčivá bolest v oblasti vnějšku kolene a tak jsem mazal, balil a protahoval nohy, co to jen šlo a v sobotu vyrazil s Michalem pod Javorový s tím, že úkol je jediný: dokončit.

Profil trati, který takhle po závodě vypadá docela dobře.

Počasí jako přes kopírák podle loňského; mlha, mrholení, ale pár stupínků navíc, ale ne moc horko, zkrátka ideální počasí na výlet. A tak po úvodních asfaltových metrech přišly na řadu hole a šmatlání vzhůru sjezdovkou, kdy jsem se snažil udržet tepy na uzdě a zároveň stále jít. Vzhledem k chabému tréninku, tepy vystřelily do astronomických výšin a dolů jsem je už nedostal. „Zvolníš v seběhu a prodáš laktát na něco schopnějšího,“ říkal jsem si. Chybělo pár tepů a byl jsem tam, kde jsem chtěl být, ovšem okolo mě se přehnalo početné stádo, kterému byly moje tepy volné a tak po krátkém občerstvení, kde jsem se raději pořádně napil, neb jak neběhám, tak jsem až těsně před závodem zjistil, že hydropack teče a má rezerva vody na zádech se začala dostávat až na samotná záda.

Sjezdovka v Řece, zjevně spodní část neb mlha nikde.

Napitý jsem se vydal na úsek připomínající Velkou kunratickou (video zde), jen zde byla instalována lana a poctivá porce bahna, stěna neskutečná, hůlky naprosto k ničemu, tak jsem nějak uvisel na laně a silou vůle se proškrábal k dalšímu turistickému úseku, který by měl být neškodný z pohledu škádlení problematického kondylu. A tak jsem si zase hlídal tepy. Vidina blížící se Řeky ve mně probudila instinkt nikam se nehnat a tak jsem se zařadil za laňku, která zvolila tempo, jež dělalo dobře mým tepům. Na Javorový jsem si tak nějak v pohodě došel a v seběhu jsem zvolil opět volnější tempo. Ovšem v prudší pasáži níže jsem už nechtěl dále drtit stehna drobným krokem a tak jsem vystoupil z prošláplého singletracku a vzal to listím krokem volným, ale svižným. Trochu mě umravnila technická pasáž korytem potoka, kde to letos jaksi více klouzalo nebo co a už jsem byl pod sjezdovkou (1km, 361m+) v Řece a že jsem byl odpočatý, tak jsem odvrátil zrak od tepáku a šmaroval to okolo těch, co mě až doposud předbíhali, opět začala hra stahování korálků a že jich přede mnou bylo! Cestou dolů krpálem pod lany vleku trpěla chodidla a stehna, ovšem krátká čurpauza a jedno magnézko pro stěstí uprostřed seběhu rozdělily utrpení vejpůl a to už jsem tlačil do hlavy jídlo z občerstvovačky a rozvážným krokem začal stoupat na Šindelnou.

Z "běžcovy" perspektivy.

Tady jsem zapauzoval hru stahování korálků a zase si to výletnicky šmaroval s občasným klusem, s tím, že to nahoře rozeběhnu. Jenže pak jsem se dostal nahoru a viděl to bahno. To, co zde vytvořila těžká technika, to považuji za umění, už jen podávat víno a vernisáž může začít, takže výletničení pokračovalo, ale to už mě dohnala trojice, které jsem se dříve vzdálil, navíc mi začalo být zima a tak jsem se rozběhl a tím sfoukl dvě mouchy jednou ranou, tedy trojici a zároveň jsem se zahřál. Po chvíli jsem se dozvěděl, že jsem 99., což nezní lichotivě, ale já jsem běžel, nohy neprotestovaly, zranění nevykazovala zásadní nedoléčení, tepy se chovaly mravně a tak, kde se vzal, tu se vzal, optimismus. S přibývajícím optimismem ubývalo lidí přede mnou a to i v stoupání na Ostrý, které bylo letos nějaké kratší než loni. =)

Přehoupnutí přes vrchol, poctivě se napít na dlouhý seběh, nacpat se ovesnou tyčinkou a pak už opravdový běh se vším, co k němu patří, jen hůlky v rukách překážely. Prve jsem dlouho běžel sám, ale jak jsem docvakl prvního běžce před sebou, tak už jsem měl na dohled dalšího a dalšího a tady už popouštím tepům fantazii, proto seběh utekl rychle, já jsem se zase vyškrábl pořadím o nějakou příčku vzhůru a nakonec ani nedošlo na šetření sil před závěrečným výstupem.

Byl jsem strašen Tomem, že závěrečná sjezdovka je peklo a v zásadě totéž zaznívalo od všech, co o ní mluvili. Jenže já jsem zatím stahoval korálky na zelené značce příjemně stoupající serpentinami vzhůru a jen jsem si představoval, jak může vypadat „ono peklo“. No křeč do levého lýtka mi dala pocítit blížící se peklo, nicméně, traverz pod sjezdovku běžíme a už jsem pod ní. Ne nadarmo se na Stravě objevil segment s názvem Makyho peklo Perunu. Nástup má impozantní sklon na hraně použitelnosti holí, ale nakonec se hole chytají. Lýtko neustále hrozí křečí, tak se snažím využít stehna do mrtě, načež začíná tuhnout přitahovač iliotibiálu a vlastně kdeco, co má latinský název a nachází se od kolena nahoru, tak je finální akcent kladen na ruce a že to jde bez dalších křečí, tak to jde korálek za korálkem a už jsem nahoře a lidi fandí a já už se vidím v cíli, ale ještě jedna zbytečná kudrlinka a s nohama tuhýma potupně dojít zapřený do cíle. Avšak optimismus je teplo a slunce svítí a nohy to vydržely, čili optimismu plno a už jen jít si lehnout na 30 minut a měřit přitom klidnící se tepovku a je dokonáno.

A takhle vypadám zničen. 

Nedbaje rýpání škarohlídů zmlsaných vápencem, žulou a čtyřcifernými nadmořskými výškami (zde prosím nebýt doslovný, protože i 1000 je čtyřciferné číslo), předvedly se „beskydské bláto“ a „sjezdovky“ ve velice dobré jarní formě. Příroda v zenitu jarního rozpuku, místy krom bahna i libový „green" po němž se ťapká jedna radost, ale především je to perfektně organizovaný závod se silně blbuvzdorným značením, dobře vybavenýma občerstvovačkama a trasou, která vás může srát, ale rozhodně vás nenechá chladnými.

Nakonec jsem navzdory absence běžecké přípravy vylepšil svůj loňský čas (i když trasa byla o něco málo kratší, za cenu mnohem prudšího závěru) o 10 minut a tak ty mtb výlety po zasněžených valašských kopcích s kolem na zádech zřejmě měly něco do sebe. Nicméně, pocit „pohodového závodění“ mi dopřála především nejistota okolo trvanlivosti pohybového aparátu nohou, vedoucí k opatrnosti v sebězích a celkovému šetření sil v první půli závodu. Takže vlastně díky běžeckému výpadku jsem si závod mohl užít. Navíc s Polarem pro měření tepové frekvence a Ambitem obstarávajícím GPS služby jsem byl jak mafián s hodinkami na každé ruce, který budí respekt, čili turistika po Beskydech se společenským přesahem končícím ve chvíli, kdy pokladní na lanovce dojdou drobné a rozbolavělí běžci se baví tím, že začnou z peněženky tasit Boženy, Palacké a další celebrity české historie. Fajna sobota. Dobrý první jarní objemový trénink. =)

Výsledný čas/pořadí: 5h24min45s/59. ze 406 v cíli

Energetická spotřeba: 6030 kcal (los mrťos burgros); tepy: 168 (průměr), 193 (max)

GPS track: zde

Stránky závodu: zde

VKV 2015

Kde leží hranice mezi uspokojením vlastního ega a prostou radostí z pohybu? Uspokojivou odpověď neznám, nicméně, na začátku dubna jsem ji hledal během cyklistického dobrodružství, které bylo oděné do chladného aprílového počasí, jež poměrně výrazně určovalo kolorit celého podniku.

Po loňském objevení Vrchařské koruny Valašska a relativně zdařilém absolvování během tří dní (což byl můj, až do té chvíle, nejvýraznější, nejdelší a nejnáročnější cyklistický počin), jsem samo sebou na letošek spřádal plány, jak svůj loňský výkon vylepšit. V tuto chvíli se sluší říct, že vzhledem k vlekoucímu se zranění a odporu k mrznutí na kole jsem toho během zimy ani moc nenaběhal, ani moc nenajezdil a tak pro mě objetí 20 vrcholů mělo být velice žádoucím jarním objemem, který měl nechat zapomenout velice tupému předešlému období. Aby toho nebylo málo, začal jsem osnovat plány, jak střihnu i Vrchařskou korunu Jesenicka. Nicméně, počasí se rozhodlo být proti. Sněhu na kopcích fůra a po týdnech pomalého odtávání se výrazně ochladilo a začalo sněžit i v nížinách. A tak se mé veškeré plány smrskly na objetí valašských kopců.

V předvelikonočním týdnu jsem ještě koupil pořádné neoprenové návleky na tretry, rukavice s membránou a taky jídlo do batůžku (hromadu ovesných a ořechových tyčinek, tortilly, ořechová másla a pomazánky, datle a slunečnicové zrní). Samotný pátek před vypuknutím jsem si vzal volno a odstraňoval technické závady na kole. S vypětím všech sil bylo kolo večer připraveno k použití a já jsem si šel zdřímnout, abych načerpal trochu sil a napumpoval oční víčka před nočním ježděním. Vzbudil jsem se před půlnocí a uvědomil si, že jsem nějak nenapsal itinerář a tak jsem ještě naposledy drtil mapu a pakoval batoh. Venku svítil měsíc a na první pohled tam muselo být docela frišno. Kvůli laxnosti vlastní přípravy jsem byl slušně nahlodaný a tak jsem si ještě na chvíli lehl a pustil si oddechový seriálek a potom ještě jeden, namísto pocitu pohody se jen prohloubila lenost, takže se není čemu divit, že jsem nakonec zalomil a probudil se až za světla. S tím, že už mi nejde o dobrý výsledek, jsem vyjel někdy po deváté a šinul si to na Petřkovickou horu. Obutí 2.35“ pláště na zadní kolo s sebou neslo určitý hluk při jízdě po asfaltu, na který jsem nebyl zvyklý. „Tahle investice se ti vrátí v terénu,“ říkal jsem si. Vrátila, jakmile jsem uhnul na polní cestu nad Straníkem, tak jsem začal nabalovat neskutečná kvanta bahna. V tomhle se nedalo jet a tak jsem poprvé tlačil. Při tlačení přírůstek bahna silně převyšuje množství bahna, kterého se zbaví odstředivá síla a tak nebýt rámu, tak se z kola stane bahnité monstrum. Nahoru jsem vyjel/dotlačil docela znechucený. Ve sjezdu jsem ještě namotal pořádný kus dřeva do přehazovačky a tak jsem v Jasenici nejen vyprošťoval přesmykač z bláta, ale zároveň rovnal přehazovačku. Slunce vysvitlo a tím se mi nalil i optimismus do žil. Jenomže ve stoupání na rozhlednu Jarcová jsem znova nabyl pocitu, že mám těžký batoh a že se strašně šťavím i na lehké převody a tak to netrvalo dlouho a znova jsem tlačil tentokrát „z rozumu“ a nedostatku jarních objemů. Cestou jsem potkal cyklistu (Jiří Tkadlec), se kterým jsme prohodili pár slov. Vyjel ze Zlína a už jel s fotkou z rozhledny a dalších vrchů, které byly cestou. Zjevně nízké teploty neodradily kdekoho. To bylo zřejmé u samotné rozhledny, kde už stál Pavel Březovják s dalším cyklistou a za chvíli dojel Michal s Adamem ze Vsetína. Když jsme se takhle v pěti sešli s výhledem na zasněžené valašské kopečky, na člověka dýchl ten pravý duch celé akce. Bylo do mě rýpnuto, že jsem údajně měl v plánu objet to co nejrychleji, tak jsem se pokulhávajíc za původním plánem moc nevybavoval a vyrazil na další vrchol. Nemá smysl dlouze vysvětlovat, jak jsem dvakrát špatně odbočil a najednou se objevil u Bečvy a nadával, ale nakonec objetí těch kopců po asfaltu bylo rychlejší a zanedlouho z Mikulůvky stoupám na Pržáky, ale tady se neochota nohou projevuje na plné čáře a zase tlačím, po asfaltu. Cítím se dost blbě, v nohách prostě není a pochybuju sám o sobě. Zjevně tříměsíční dieta s minimem živočišných produktů a jen výjimečným pivkem udržela váhu na velice sympatických hodnotách, nicméně, 200 km, které jsem našlapal na trase Kunratice – Dejvice, nejsou v kombinaci s vlekoucími se rýmičkami tím pravým ořechovým. Ještě ke všemu na Pržákách lehce tápu, kde že to jen je ta rozhledna U Holáňů, nakonec nacházím, potkávám zde Martina Fohlera, jak se rychtuje na fotku. Já jen rychlé selfie a frčím směr Lázy. Tady potkávám sněhu, bahna a mokřadů v bohaté míře. Přes Bílovou krom ježdění v jednom velkém zatravněném jezeře lehce improvizuju oproti původnímu plánu, ale zanedlouho jsem pod Kunovickou Hůrkou a už si to šmaruju vedle kola blátivou cestou nahoru, rychlé bliknutí, svačinka a už to svištím přímo jak jen to jde do Rajnochovic. Výše v údolí začíná sníh a mé mrznoucí prsty si říkají o cestu zpět domů. Je to dilema, jet domů s pěti vrcholy, ale s vidinou teploučka nebo to hecnout a pokračovat na jih. Srát na ego říkám si, budu mít pro jednou rozum a pojedu dom. Ale na Marušce modré nebe, všude bílo, slunce a prohrnutá asfaltová cesta. Přesně ten moment, kdy doplníte vodu, dáte si jedny česnekové chipsy a namísto cesty domů se vydáte na Lukov. Cestou na Lukov se nohy tváří lépe, jenže po všem tom bahně, vodě a sněhu začíná zlobit vysychající řetěz a v kombinaci s lehce pokřivenou hazkou se jízda na malou placku stává nemožnou a tak nezbývá než zase tlačit, i když nohám by se chtělo. Z Lukova volím cestu po červené. Nepoučen z „Hostýnky“ opět slepě následuji červenou značku až do lesní školy, čili tlačím i z kopce. Údolím na Držkovou se jede příjemně, když trochu mrznu, tak po chvíli odbočuji směrem pod Humenec a jedu na velkou placku dokud to jde a potom už jen tlačím po asfaltě, ale co, už jsem si dneska zvykl a navíc během tlačení je hnána krev do chodidel a prsty tak mohou rozmrzat. Občas potkám stádo srnek a jiného zvěrstva, zatímco si ukracuji cestu popěvky (z toho všeho tlačení mi jde na jazyk čím dál častěji "Walk unafraid") a tak se brzy dostávám pod Kopnou, kde už jsem opět v sedle a mířím si to na Baťkovou. Nohy si zjevně začínají přivykat a tak z kola slézám stále méně a navzdory občasným stoupáním, velká placka se točí. Na Baťkovou se dostávám před západem slunce a cítím se dobře, jenže s kolem v tomhle stavu si netroufnu vydat se na Lačnovské skály a tak sklápím krovky a vracím se domů. Jenže místo po zelené jedu po chvíli po červené a tak chvíli jedu a chvíli tlačím řádňáckým bahnem a sněhem až to nevydržím a střihnu to do údolí s vidinou Liptálu. Po jehličíčkovém sjezdu se z cesty najednou stane regulérní potok, ale to už jsem v údolí a za chvílí z potoka vyjíždím na asfalt a už polykám kilometry domů. Domů přijíždím méně zničený než kolo. Obávám se, že přehazovačka je na tom zle. Takže to považuji za neslavný konec mého snažení.

V neděli dopoledne myju kolo, kleštěmi rovnám pozohýbané části hazky a promazávám řetěz. Kolo se tváří provozuschopně. Já ovšem jedu na oběd k babi, dědovi na hrob a odpoledne zpět domů. Nohy mě svrbí, včerejší nezdar zapomenut a tak si plánuju, že vyrazím na noc. Jdu si zdřímnout, budím se zase až za tmy, začínám pomalu balit věci, natahuju si voňavé vyprané svršky a potom bojuju s návleky, kterým se na boty nikdy moc nechce a tak o čtvrt na dvě vyrážím vzhůru. Po nastoupání metrů na Lhoty jedu víceméně po hřebeni. Měsíc je jak kolo od vozu a krásně prosvěcuje ztichlou, sněhem pocukrovanou krajinu. Cestou přes Spinu a na Hlaváčky mám jak na dlani oba hřebeny, jak Veřovických, tak Vsetínských vrchů. Přes ten vsetínský hřeben se přelévají mraky, které končí v údolí Bystřičky a Bystřic, kde se líně převalují. Naopak mraky nad veřovským hřebenem jsou prozářené obcemi v údolí a zkrátka celá tahle noční taškařice skýtá spoustu úžasných rozhledů a boží klid všude vůkol a tak se mi nikdo nemůže divit, že zhasínám čelovku a regulérně se kochám. Pod Hážovickými díly mám trochu promrzlé prsty a tak to beru na tlačenku po červené, abych zahřál prstečky. Brýle zarosené a tak selfie dosahuje vysokého standardu a já už se šinu na Tanečnici. Je to poměrně štreka a sněhu přibývá, ovšem Nobby se ve sněhu chová jako velký kluk a tak provozuju cyklistiku až někam nad 750 výškových metrů a potom přepínám do cykloturistického modu. Jako malý a někdy i dnes se sám v noci v lese bojím, ale tady mám pocit klidu a míru. Po kotníky prašánku a kolo se příjemně tlačí po projeté stopě od skútru. Cesta je delší než jsem si ji pamatoval, ale přesto mě baví, a když o půl čtvrté vidím dvě čelovky, tak si jen říkám, kdo to bude. Kupodivu je to civilista-pěší, ale za tím už někdo tlačí kolo, přes zarosené brýle nejsem schopen rozeznat, ovšem po krátké rozvaze docházím k závěru, že to musel být Svaťa Božák a zatímco on se blíží ke konci své pouti, já připisuji devátý vrchol svého snažení. Dávám lehkou sváču a šroubovák multifunkčního udělátka využívám k odtesání ledu z kufrů treter a pedálů, vždy mi vrtalo hlavou, zda využiju deklarovaných 17 funkcí a teď vím, že klidně i víc. Dolů se snažím jet, ale po najetí do hlubokého prašanu, tady nahoře cca 30 cm, končím v kotrmelcích a raději běžím vedle kola. S klesající výškou ubývá sněhu a já sedám na kolo. Občas ještě nějaké piruetky, ale jinak plynulá jízda, po krátkých námluvách zavrhuji žlutou značku na Hutisko a jedu na jistotu do Rožnova. Na Dolní Bečvě mě zaráží divný zvuk řetězu, když si všimnu nereagujícího přesmykače, chudákovi se stalo totéž, co tretrám a tak obětuji jeden bidon vlažné vody z batohu na rozmražení. Za nedlouho už vjíždím do údolí Kněhyně, kde mě vítá zasněžená cesta, ovšem trakce je dobrá, den je v rozbřesku a tak si s písničkou na rtech chviličku po sedmé připisuju Radegasta-vrchol, ne ionťák.

A čeká mě cesta na Martiňák, ovšem až po krátké sváči. Ze všeho sladkého mě pálí žáha a tak plním škraně zrním ze slunečnic a kalkuluju čas dosažení dalšího vrcholu. Kupodivu červená značka je strojově upravená a navzdory boření zadního kola je postup kontinuální bez tlačení, ač místy silovější než bych asi sám chtěl. A tak před osmou na Martiňáku osnuji další plány. Sjezd až na Horní Bečvu byl ovšem dlouhý a tak jsem vyškrtl ze svých plánů Vysokou a šinu si to přímo na Lysou. Hlavní cesta přes Bílou se mi vůbec nelíbí, malá vrstva na led uježděného sněhu a lehké koleje posypané štěrkem, pokračuju tedy pomaleji na jistotu. Ovšem ve Starých Hamrech je cesta leduprostá, tak se opírám do pedálu, a polykám kilometry k Lysé, dokud je cesta prohrnutá. Potom se z toho stává závodění na ploché dráze, kdy po ochutnání sněhu raději zase tlačím nebo jedu jak na koloběžce. Takže kombinovaně se dostávám až do údolí Řečice, kde jsou spolehlivé koleje, ve kterých se dá pohodlně jet a tak si šlapu postupně zužujícími se kolejemi až do cca 650 výškových metrů, potom už tlačení a plynulý přechod k nesení kola. Ovšem slunce svítí a tak ani do půl lýtek hutného sněhu nemůže pokazit dobrou náladu a poctivě kráčím s kolem na zádech a krom shrnujícího se návleku na levé noze si to užívám. V 850 metrech výškových se napojuji na cestu od Zlatníku a po vysvětlení klukům skialpinistickým, co to je VKV, nasedám na kolo a jedu. Kupodivu trakce dobrá, nohám se taky chce a mě tohle měkké ježdění nesmírně baví. Po sušší zimě v Praze si konečně užívám zimy, jak se sluší a patří. Optimismus mi vydrží docela dlouho, nicméně, můj úspěch je spojen s přítomností skialpinistů, jakmile zmizí, tak se na neuježděné cestě začnu bořit a od 1150 výškových metrů jsem marný a tlačím. Rozjedu se až na uježděné cestě kousek pod Šantánem, ale zase vyjedu až k hladícímu bodu a cítím, že jsem byl přírodě důstojným soupeřem, dá-li se mé parazitování na ni tak nazvat.

Jsem tady tak trochu jako exot, všichni se dívají, co tu dělá maník s kolem a tak dám jednu kofolu a valím do Ostarvice. Chtěl jsem jít pěšo, ale absence turistů během velikonočního pondělí mi dovolí jet a tak si užívám sjezd bez kamení po ušlapaném sněhu, krásná tečka za touto dosti zimně laděnou etapou. Je poměrně brzo po obědě, ale večer mám řídit do Prahy a tak se srabíčkovsky nechávám odvézt z Ostarvice domů autem.

Přes týden se výrazně oteplí a tak se úkol na víkend jasný-dokončit. Po pátečním zátěžovém testu v Olomouci se přesouvám domů, zdřímnu a po deváté večer vyrážím. Na cyklostezce se pořád něco leskne, ale na střepy je to příliš malé, až za Rožnovem identifikuji blyštící se prdelky nějakých broučků, čili jaro je zde. S tím souhlasí i skupinky lehce oděných mladých lidí kalících čůčo okolo Bečvy. Zkrátka je pátek večer a jde se do akce. Snažím se začít z lehka a tak jen usrkávám vodu z bidonu a ta pravá párty začíná až na Třeštíku, kde je ještě bílo a tedy na Vysokou tlačím. Pod vrcholem vidím krom stop od kol taky biky ve vší kráse obtisknuté do sněhu, mám pocit, že nejsem sám ve svém snažení a zanedlouho sbíhám sněhem z Vysoké a od Laďova pramenu už jedu po suché cestě. Dny jsou sice jarní, ale noci chladné a tak promrzlý po sjezdu stoupám na Kasárna a jde na mě spaní. Slupnu jednu kofeinovou tabletu a na deset minut si bucnu v jehličí vedle cesty. Probírám se a bač-šlapu dál. Pod sjezdovkami ještě sněhu dost a tak po první serpentině se opět bořím s kolem po svém boku. Na levé sjezdovce dokonce potkávám dva urolbované pruhy zmrzlého sněhu. Zde dělám chybu a nevydám se po sjezdovce nahoru, nýbrž jedu po asfaltu dál na Butorky, odkud po hřebeni tlačím bořícím se sněhem po nekonečné cestě na Velký Javorník. Psychických sil ubývá, ale Javorník mám a už mi chybí jen šest vrcholů. Od sedla Gežov je sníh dokonce udusaný a zmrzlý, nasedám a jedu, ovšem místy jsou zrádné plochy nezhutnělého sněhu, kde se propadne přední kolo a tak střídavě jedu/jdu až do chvíle, kdy v nezanedbatelné rychlosti zmizí přední kolo a já se jako tučňák kloužu bradou napřed, zatímco kolo stojí na sedle a na řidítkách a kola se točí. Příděl zábavy je pro mě tímto vyčerpán a já zase jen pobíhám vedle kola. Na Stratenci potkávám stan s pěšími výletníky a říkám si, že kdyby se zde potuloval medvěd, tak jistě sežere raději je, jsem tudíž v klidu a za chvíli na sedle Bukovina odbočuji po málo projeté lesní cestě směr Javorníček. Pobíhám, potom jedu, potom jdu, sníh taje, občas sucho, občas potůčky. Nakonec si promočím boty, ale cesta ubíhá a zanedlouho jsem na Javorníčku, je tu pěkně, srpeček měsíce svítí a sjezd do Karlovic se navzdory slábnoucí čelovce jeví rozumněji než tlačení na hřeben. A tak si svištím údolím a posléze už stoupám na Kohútku. Tempo není nikterak závratné, ale oproti minulému víkendu je to nebe a dudy, co se noh týče. I když promočené nohy trochu prochladají, tak ani v nejprudších pasážích netlačím a nahoru dojíždím s úsměvem vstříc teplému jižnímu vánku. Měsíc prosvěcuje ztichlou krajinu pokrytou odtávajícím firnem a je tady fakt pěkně, ale mám ještě nějakou práci, tak se nevybavuji a pomalu sjíždím zpět do údolí. V Huslenkách uhnu vpravo po značce, jejíž barva se neshoduje s tou v mé mapě, ale dovede mě na velmi pěkné asfaltové stoupání k Sivkům a odtud ještě kousek na vysílač pod Ochmelovem.

Ráno je těsně před prahem východu slunce a tak si užívám všech těch nachových odstínů oblohy a jen mě trochu mrzí zmrzlé nohy a nutnost sjet do údolí, kde se válí chladný vlhký vzduch. Ale už zbývají jen tři a tak jedu, brzy jsem ve Zděchově a nohám se stále chce.

Až v lese, kdy se objeví víc bahna přejdu k folklornímu tlačení, takže napumpuju trochu krve do chodidel a hned se pokračuje líp. Trochu bahenních koupelí, malinko sněhu, lehké stoupání, krátký sjezdík a jsem na Pulčíně a už si to šinu po lukách prosvětlených ranním sluncem. Potom docela dlouhý přejezd po asfaltě do Brumova a odsud, protože jsem jouda a nečetl si všechny průvodce, tak po žluté na Holý vrch. Docela dlouho se snažím kroutit pedály na lehký převod, ale potom to vzdám a přes větve, kamení a jiné překážky tlačím kolo. Už docela vysoko potkávám solidně vyhlížející hliněnou cestu vedoucí z údolí a tak po zdolání vrcholu, který je opravdu holý a tudíž tam i pořádně vyfukuje, razím dolů po oné solidní hliněné cestě a trochu si nadávám za výstup po žluté. V brumovských potravinách kofola v akci je jasnou volbou spolu se dvěma ořechovými hřebeny bych měl dostat do sebe dost kalorií pro zdolání Lačnovských skal. Cesta po asfaltu rychle utíká, míjím Valašské Klobouky a blížím se k Lačnovu, cestou potkávám dvě hlídky policie, zřejmě nějaká razie. Moje razie je téměř u konce, ale rozkopaný Lačnov mi dává ještě spolykat předobědovou porci prachu. Ale svítí sluníčko, pofukuje bríza, horní vrstva oblečení šla dolů a tak nejde jinak než si spokojeně šlapat. Nic na tom nemění ani přechod na rozoranou polní cestu. Jsem si trochu nejistý, tak kontroluji mapu a vidím, že mě nečekají žádné velké kopce a tak zvesela projíždím kalužemi na lesní cestě a snažím se volit cestu nejmenšího bláta. Je to takový primovní konec mé pouti až do chvíle, kdy něco zřejmě přehlídnu, proříznu zadní plášť a ani „všemocné latté“ nezvládá zacelit tržnou ránu, která byla uštědřena Nobbymu a tak nezbývá než vytáhnout náhradní duši a tu transplantovat pod plášť celý od bahna. Po této malé technické vložce po chvíli dojíždím k Lačnovským skalám, kde zakončuji stylově-tlačením k ceduli naučné stezky a zde se s nasvícenými skalami nechávám vyfotit.

Nasedám na kolo a zbytek si už odšlapu. Nahoře potkávám další dva „Véčkaře“, kteří mají v plánu ještě Pulčín a Kohútku, tak se s nimi ještě chvíli bavím a nechávám si od nich poradit cestu, tímto jim moc děkuji a přeji pohodovou cestu na další vrcholy. Poučen z předešlých nezdarů vytahuji mazivo z batohu a prostříknu řetěz a pln radosti, že mé chodidla brzy rozmrznou a já budu moci vyprázdnit složku se selfíčky, sázím nejtěžší převod a krájím asfalt na Vsetín, bez ohledu na pláště to letí pořád 30 - 40 km/h a já si užívám teplého jarního větru ve vlasech. Na závěr si ještě vyšlápnu na Vrch hůru, abych mohl domů už jenom sjet. Volím nejkratší cestu-přes Brňov poctivým 14% stoupáním, nohy se nebrání. Bolí to, ale jde to, jen sundávám nějaké svršky, protože se peču, jinak hladký výjezd až na vrchol a nebýt prstů na nohách, které rozmrzly a tudíž přivedly k životu bolest otlačených nehtových lůžek na palcích, tak to nemá chybu. Domu dojíždím po třetí odpoledne za jarního počasí, relativně svěží, navzdory počínající rýmičce, která se mi vrací celé jaro.

A co ego? Měl jsem v plánu zkusit to hecnout a najít své limity při non-stop jízdě, což by přineslo boj s nejrychlejšími, k čemuž díky mé laxní přípravě (fyzické, psychické i materiální) nedošlo a dokončil jsem 6. v pořadí týden po zahájení. Měl bych tedy být zklamaný a ne jen trochu. Ale nejsem. Nemá smysl přesvědčovat všechny škarohlídy, jak to bylo úžasné a skvělé a zážitek, který se neopakuje. V tom sněhu to nebyla vždycky zase taková prdel, takže pravda je někde uprostřed.

Kdyby to mělo být na pohodu, tak by to muselo být z tepla domova, na gauči, u facebooku a asi bych profanoval, že na kole by se do toho pustil jen blázen. Jenže většina silných zážitků nebývá spojena s atributy typu „pohoda“. A tak tomu bylo i u letošního VKVčka. Jelikož je to z kraje cyklistické sezony, tak s batohem nabitým kaloriemi, nářadím, vodou a náhradním oblečením to do těch kopců asi jen stěží bude pohoda, i kdyby sněhu nebylo, ale přesto, když jsem po 20. vrcholu valil domů, ona pohoda se dostavila, byla vykoupena poctivým objemem, ale byla tam. Mohl bych teď rozebírat to, jak jsem zimomřivý a jak jsem se s tím nějak srovnal i za cenu nemoci, která se dostavila. Výsledek je takový, že ze mě, odpůrce jízdy pod 10 °C, se stal člověk, který si umí představit jízdu při 0 °C a zároveň ví, že si to může i užít. Pár zmrzlých prstů je cena, kterou jsem ochoten položit na oltář „něčeho většího“. Takže krom přivyknutí po zimě zlenivělých nohou na šlapání došlo i k tomu, že jsem odstranil vlastní „zimomřivý blok“. Už jen proto mi to za to stálo. A pořád platí, že postel je nejměkčí po těžké cestě a jídlo nejvíc chutná po hladu. 

Ale teď k tomu doopravdy zábavnému. Pro mě je VKV především o tom, že si naplánuji na cykloserveru trasu a pak se ji snažím promítnout do těch našich kopečků. Ovšem přijdou momenty, kdy udržení nadmořské výšky, volba nejkratší trasy nebo jiná logistická vychytávka ztratí smysl třeba proto, že na začátku dubna napadne sníh a vy se musíte přizpůsobit daným podmínkám. Často dochází k operativním úpravám trasy. A to je to, co mě baví, ježdění po místech, kde bych se sám od sebe nevydal, ježdění po travnatých lukách, protože je to zrovna nejkratší cesta nebo třeba malý nicotný rádoby cyklista nesoucí kolo na zádech v závějích sněhu, kterému jeho trpělivost dopřeje dostat se kam chce a tím získat pocit svobody a volnosti, protože kdybych si chtěl užít cyklistiky, tak si zajedu na silničce na Slapy po pěkném suchém asfaltu, ale chci-li mít pocit svobody bajku, tak se vydám libovolnou (obvykle nejkratší) možnou cestou k vrcholu a užiju si potom sjezdu. Bonusem bylo „blbnutí ve sněhu“, což sice není nejrychlejší způsob přibližování, ale rozhodně je to způsob zábavný a už jako malé dítě mě bavilo klouzat se ve sněhu, ať už s kolem nebo bez.

Vrcholem celého putování je jeho kontemplativní stránka. Nejlíp se to dá demonstrovat na tom, že v batohu vozím mp3ku pro případ, že bych si chtěl zpříjemnit ono lopocení trochou hudby. Za více jak 40 hodin v terénu na ni nedošlo, neboť vždy bylo něco zajímavějšího k poslechu nebo si prostě užíváte panoramat nebo třeba meditujete za svitu měsíce a přece se nenecháte vyrušovat hudbou, která by odváděla vaši pozornost. Druhým příkladem je vnímání prostoročasu, kdy běžně sleduji, kolik mám ujeto kilometrů, jaká je průměrná rychlost atp. Během zdolávání vrcholů se zabývám jen jedinou věcí-kudy se nejlépe dostat na další vrchol a nějaké kilometry jsou zcela bezpředmětné. Vzdálenost se počítá na stupnici 1 až 20. Ano, když pak dojíždím domů, tak si zkontroluji, zda počet kilometrů hodí nějakou pěknou kulatou cifru, a když hodí, jsem o to více spokojený. Jistá nespokojenost panuje v oblasti řešení otázek "vesmíru, života a vůbec", pořád se mi nepodařilo rozseknout, zda podoba Bruno Marse a Listerové je ryze náhodná nebo je v tom záměr. =)

Jsou vrcholy, které cyklisticky utrpěly a tak se k nim budu muset vrátit jako cyklista, namísto pokořitele výzvy, a užít si je na lehko a pln sil. 14 dní po dokončení, kdy sníh je ten tam už jsme s malým Jeňou (9 let) udělali okruh na Cáb a tím si připsal první 4 vrcholy do VKV Junior, s jediným kratičkým tlačením. Bajk žije!

V krátkém doslovu bych chtěl poděkovat Adamovi s Michalem za to, že neustále zvelebují vlastní nápad a rozvíjejí tak cyklistické povědomí na Valašsku a ukazují zajímavá místa, na která by se jeden jen tak nedostal. Zároveň bych chtěl pogratulovat pětici hardcore jezdců, kteří na rozdíl ode mě měli dostatek odhodlání a za tři dny sfoukli všechny vrcholy. A taky bych chtěl poděkovat domů mamce, že pro mě přijela pod Lysou a nemusel jsem po mokrých asfaltech kroutit nezáživné kilometry domů.

Seznam vrcholů na stránkách Vrchařské koruny Valašska: http://www.vkv-bike.cz/vrcholy

Malé interview mě jakožto držitele: http://www.vkv-bike.cz/drzitele/145-2015-04-11-15-29-39

Statistika mého putování:

457 km; 9929 m+ ; 41h9min

Jednotlivé etapy:

I.                    133 km, 2756 m+, 11h6min, http://www.movescount.com/moves/move58076246

II.                  109 km, 3084 m+, 12h3min, http://www.movescount.com/moves/move58234216

III.                215 km, 4089 m+, 17h59min http://www.movescount.com/moves/move58734893