WINTERMAN 2015

Procházíme strojovnou výletního parníku a dostáváme se na záď, je zde poměrně těsno a jen nízké zábradlí, které ve mně nevzbuzuje pocit jistoty, je jedinou překážkou „muži přes palubu“. Pohybující se temná vodní masa ve mně vyvolává pocit velké pokory a úzkosti stahující roztepané tělo napjatě očekávající start. Co tohle bylo za nápad, tohle není studený bazén, vše je až příliš hmatatelné a na dosah ruky…

Jak jsem se vůbec dostal na záď parníku a co tomu předcházelo? Po prodání registrace na Beskydskou sedmičku začalo krásné období, kdy odpadly všechny ty „MĚL BYCH“ a mohl jsem si dělat, co chci. Čili období plné kratších, intenzivních běhů a navzdory absence tréninku, spousta radosti z pohybu, zvyšující se dávky na kole s kamarády Opičáky a tak když ke mně skrz internety prosákl Winterman, lákalo přihlásit se a prodat objemy z kola. Ovšem od půli léta jsem prakticky neplaval, startovné 6000 a nutnost poskládat support tým, který by se musel kodrcat autem stovky a stovky kilometrů, byl jsem dost váhavý a nakonec jsem prováhal. Ale někdy jste prostě na správnou cestu postrkováni tak dlouho, až se tam dostanete. Když se pak po dalším 330km švihu s kucí objevila ponuka na FB stránce Petra Vabrouška, tak jsem nemohl odolat. Druhý den už jsem se sprchoval studenou vodou. Doma jsem řekl, že už mám vymyšleno, co chci k narozeninám - support.

Ranní ježdění nebo běhání do školy jsem zakončoval studenou sprchou a teplou vodu jsem potkával už jen ve formě polévky nebo nápoje. K plavání jsem se tolik neměl a spíš jsem běhal kopce nebo krátké závody. 14 dní před Wintermanem přišel čas na pořádný objem a tak jsem s podporou Vojty naplánoval dva Ještědy na kole během jednoho víkendu. V sobotu s ostřílenými triatlety, kteří nahlodali mou sebedůvěru ohledně studené vody v Labi a tak jsem přijel večer a dal si studenou sprchu delší než obvykle.

Závěrečné ladění nakonec proběhlo v duchu méně cestovat víc si užívat a tak jsem v sobotu střihl 11km Říčanský lesní běh, v úterý pak šel otestovat plavání ve studené vodě, kdy jsem po kilometru šel raději od toho s omrzlým obličejem a poznatkem, že jsem idiot nechávající věci na poslední chvíli. Ve středu 8km Běh chemiků a ve čtvrtek jsem dal 2 km v bazénu už s čepičkou pod kuklou a obličejem adaptujícím se na chlad.

13° Podolí to nejlepší pro prokrvení těla. 

V pátek jsem ještě louskal problém s neoprenem, moc děkuji Endurance labu, že mě nechali navlíkat jeden neopren na druhý, abych nakonec zjistil, že kombinace dvou neoprenu s horním bez rukávu je optimální.

Nepříjemné bylo bolavé ucho, kterému všechno to kolo a otužování zřejmě nedělalo dobře a tak v jeho okolí píchalo, omezovalo to pohyb čelisti a to že se měsíční laborování zvrtlo k horšímu v pátek, kdy se znova ozvalo silněji než předtím, mi dvakrát na psychické pohodě nepřidalo.

V sobotu před polednem přisedám do auta k mamce a Tomovi a kočírujeme do Děčína, kde dojíždím dosti malátný a zralý tak na postel a peřinu. Rozplavbu vynechávám, na brífink však ale zbystřuju, zkrátí se či nikoliv ono obávané plavání? 7 °C na výlezu, no pecka! 10 °C bez vlivu studené Ploučnice, což je prý hraniční teplota, takže nakonec 7 km místo 8, každý kilometr dobrý!

Po příjezdu na ubytování v Malevilu si hned jdu lehnout, pak teda tlačím těstoviny, chystám věci na každou část na zítra a do dep, bidony naplněny, už jen poválet se trochu po válci a v deset jdu spát, není mi dobře, chvíli mi to trvá, ale nakonec sám sebe přesvědčím, že je natrénováno a že jde o jen o předzávodní nervozitu, která nepěkně připomíná zánět středního ucha.

1:30, budíček. Protestuji a ležím. Čerstvý nejsem, nervozita se stále projevuje na rozpoložení těla, ale je to o cosi lepší. „Vstávej!“ tlačí na mě Tom. „Nemel a krájej mi ten banán do vloček.“ Nakonec vylezu a zfutruju ranní porci sacharidů, plus se dějou nějaké další věci, něco připomínající stěhování a už jedeme na start. Ostatní mají na kolech hrazdy - nechám ji tedy taky. Neopreny v taškách s sebou na loď, čímž je pro mě zodpovězena další otázka. Je to můj třetí triatlon, tak se v zásadě pořád ještě vše učím.

Noční Děčín ve vší kráse, nahoře jako maják nasvícený hrad.

Ve čtyři nasedáme na loď a vyrážíme proti proudu. Atmosféra komorní, ale rozhodně je zde ve vzduchu spoustu očekávání. Vše to umocňuje povídání matadora Petra Vabrouška a děčínského triatlonového guru Marka Peterky, který prvního železňáka šel už před 29 lety (je mu 45!!). Dozvídám se, že je tady dalších 7 ironmaských paniců, ale to už na sebe všichni natahujeme gumu, já pro jistotu dvě. Ponožky, přes to pytlík a na to neoprénové ponožky, rozerval jsem oba pytlíky při soukání do neoprének, příště to chce lepši pytlík.  Namazat obličej hřejivou, potom lehce vazelínou a nakonec zkouším i Petrovu mast, kterou vyzkoušel na obou pólech. Špunty do uší, dvě čepičky, kuklu a na to oficiální wintermanskou čepici, svítící tyčinky na temeno, společné foto a už nás vedou dozadu. A tím se dostáváme na začátek.

14 odvážných ještě pěkně v teple.

…přitahuji provázek a vyndávám plný kýbl vody z Labe, lijeme si ji pod neopreny, abychom předešli prvotnímu šoku. Najednou se ozve siréna, nikdo se nehrne, ale ubývá nás, nezbývá než skočit. Říkám si:„Hybaj na surf!“ a skáču.

Nějak dlouho jsem nad tím otálel.

Rozehřátý jsem ze všech hřejivek a dvou neoprenů, tak nakonec prvotní pocit je dobrý, rychle se vynořit nad hladinu a někoho se chytit. Snažím se držet plavce před sebou, ale mé chaotické plavání, které by mu jistě nebylo déle příjemné, velí nechat jej být a plavat osamocen, všude tma, voda studená, já neskutečně napumpovaný, nejsem schopen se zklidnit. Dýchám na každý druhý záběr, občas zvednu hlavu a kontroluji situaci před sebou. V ideálním koridoru jsou totiž bóje, které by v případě srážky mohly škaredě počesat (rychlost plavání místy až 12 kmh). Občas dám pár prsových temp s hlavou zdviženou a vydýchávám tohle všechno. Okolo jezdí chlapi v kajacích a na lodi,aby kontrolovali, že žijeme. Místy je Labe mělké a tak se mi stává, když se ocitám u břehu, že si hrábnu mezi oblázky, vracím se zpět do proudu. Nemám představu, kolik jsem uplaval a tak sleduji alespoň siluety stromů na březích, vzdaluji se jim a to je pozitivní. Občas je cítit jak proud táhne stranou, míjím tak poměrně blízko jednu bóji, hřeje mě ta rychlost, kterou ji minu.

Atmosféra v T1.

Naopak ruce mi trochu mrznou a nohy taky pociťují chlad, ale nic hrozného. Navíc před sebou vidím něco světlého na kopci. Je to osvětlený děčínský hrad! To to uteklo teda rychle. Do cíle plavání ještě něco chybí, ale optimismus je teplo a tak zvětšující se hrad a první děčínský most ve mně evokuji vidinu výlezu. Netrvá to dlouho a přichází studená facka od Ploučnice. Navíc mělké dno a tak se prakticky každý záběrem odrážím o dno a po 56 minutách vylézám z vody, nejsem zmrzlý, nicméně, jsem příliš hrrr v prudkém břehu, překroutí se mi prochladlé prsty a padám na koleno. Jsem v takové euforii, že jsem zvládl plavání, že bych vstal, i kdyby mě přejel autobus a tak jen zasakruji a rychle pryč se vším mokrým, do naha, usušit a do suchého. Tělo je pod neopreny krásně prohřáté, jsem vděčný Petrovi za jeho tip vzít si dva neopreny. Ale že je to spoustu úkonů a vše mi trvá, navíc svlékání neoprenů šlo ztuha, tak nakonec trávím v depu přes dvacet minut, ale je to investice do budoucnosti.

Po 22 minutách, když už jsem se konečně vykecal jsem opustil depo. :o)

Opatrně s kolem po schodech, mávnout na mamku do objektivu a frčíme směr Hřensko. Před Hřenskem se potkávám se supportem stojícím na parkovišti. Jsem v pohodě a jen na ně mávnu. Začíná mírné stoupání údolím, snažím se jet s rozumem a řadit spíše lehčí převody, nastavuju si to celé na 150 tepů. Už jsem předjel to, co jsem ztratil v depu. Navíc se jede příjemně, protože se postupně rozednívá a mlhavější ráno tomu všemu dává lehce mysteriózního ducha, což je velmi příznačné, protože nemám představu, co mě čeká, ale zatím se mi to moc líbí. A nejinak je tomu i v celé smyčce od Srbské Kamenice.

Krásné ráno, zde někde na 70. km zhruba.

Neustále mezi lesy nahoru a dolů teď už za ranního světla. Občas se mi stane, že se nechám unést a pak musím ve sjezdu dobrzďovat víc než je zdrávo, přeci jen mokrá cesta a listí jsou takoví strašáci, před kterými je třeba si dávat pozor. Ale smysly jsou zbystřené a ze smyčky v Srbské Kamenici vyjíždím jako třetí, předávám supportu čelovku a beru si od nich vodu. Následuje přejezd do další smyčky a vše je zdé Krásné, Lípa i Buk, nakonec i ta Česká Kamenice je krásná. Právě od ČK šla cesta nahoru a zase dolů, často po úzkých cestičkách, místy svítilo slunce a tak šlo o nefalšovanou podzimní nádheru. Vlastně jsem ani moc nesledoval ujeté kilometry, rychlost nebo tepy, ale vesměs jsem se kochal. Na tepy jsem teda občas mrkl, ale obecně jsem jel rovinky do 150 a kopce 160 a to fungovalo moc pěkně, na každých 30 km jsem se snažil do sebe nacpat gel a tyčku a docela to šlo, až před půlkou jsem si vyptal půl bagetky se salámem na srovnání chutí a kvůli objemu do žaludku. Tak jsem držel žaludek spokojen a mohl jsem si užívat krásného asfaltu na Mikulášovice, nevyvedl mě z míry ani bajker, který mi to natřel, když mě předjel ve stoupání. Prostě jsem si jel tu svou pohodku a na mamku s Tomem jsem většinou jen mávl nebo vyměnil lahev.

Tlačím rohlík, někde okolo 100. km. 

V Dolní Poustevně jsem začal mít dobrý pocit, že by se to dneska mohlo podařit a když mi to začalo docházet, tak se mi i nějaké slzy nalily do očí a tak jsem hodil velkou pilu a začal přemílat filozofické otázky. Čistění hlavy probíhalo krásně a kopečky přicházely a zase mizely a já už jsem pomalu začal vychytávat postup, jak do sebe co nejrychleji natlačit rohlík, aniž bych musel jet jak křeček x kilometrů. Od Rumburka už jsem vnímal, že se to krátí, zároveň jsem začal být už unavený, ale nohy byly vcelku poslušné, tak kilometry utěšeně ubývaly i navzdory stoupáním, až do Kytlice, kde nenápadné stoupání a jeho hrubozrnný asfalt ze mě vytřepávali poslední zbytky optimismu. Ale už další kontakt se supportem, čurpauza a hladký asfalt a karta se tedy obrátila k lepšímu.

Čurpauza za Kytlicí.

Na úseku, kde se opravoval most, jsem vyžral červenou, aspoň jsem si orazil a potom roztočil nohy na posledních pár kilometrů. Jedno, dvě krátké stoupání a už sjezdík, kde se o mě pokusila postarší turistka, když se rozhodla přejít přes cestu jen kousek přede mnou, v cca 60 kmh, naštěstí důrazné HEJ ji zastavilo a tak už jen vytáčení nožek před druhým depem a jedno mírné stoupání, kde ale museli zastavit kluci a točit a tak jsem musel taky točit jak drak, aby to nevypadalo, že se flákám. Za zatáčkou už lehký převod a pohoda a mírný sjezd do depa. Předání kola lehce zmatenému a nepřipravenému supportu, ale i tak nejrychlejší depo!

A už si to klušu. „Sundej si přilbu!“ Takže zpět a sundat přilbu. Den už byl touto dobou poměrně dlouhý a hlava už docela vymletá. Na zaváděcím kole mi to docela ťapká a dostávám se tempem i pod 5 min/km, takže vše vypadá růžově, jen nemám cit v chodidlech, která zmrzla snad už po hodině kola a až běh je postupně začal znova přivádět k životu. Už s Tomem vybíháme z Malevilu, čas je dobrý, občas i slunce vysvitne, navíc jsem na třetím místě, na Marka máme ztrátu 35 minut, na Petra lehce přes hodinu. Za sebou moc nevím, prakticky jsem nepotkal nikoho od 50. kilometru cyklistiky, tak doufám, že by tam mohla být díra. Nicméně, cíl je jediný: DOKONČIT! Vidina pěkného umístění je lákavá, ale o tom to není. První 10 km dáme za 53 minut, už jsem běžel rychlejší desítky, ale ubývající kilometry odsouvají do ústraní bolest rozmrzajících prstů. Na 15. km už je hlava hodně tupá a klusání se mi začíná zajídat, ale pořád běžím všechno a to je pozitivní, tepy mezi 140-150, což je přesně kolik je třeba, ideálních by bylo těch 150, ale nohy už mají něco za sebou, tak mě nijak netrápí zvolnění. Přidávám vždy když je mi zima. 

Nepřibližujcí se Ještěd

Občas k nám prosakují informace, že stahujeme Marka, ale mě to nechává klidnějším než Toma. Vím, že klíčové bude stoupání na Ještěd a tak to pořád tak nějak šmrdláme. Nohy bolí, ale po křečích ani stopy a tak se běží pořád všechno, zde velký dík mému žaludku, že zpracovává vše, co mu pošlu, i když hlava už je vymletá a těžko se srovnává i třeba jen s tím, že na mě někdo mluví. Navíc Ještěd je vidět, ale pořád je sakra daleko. Nakonec potkáme dva cyklisty, kteří s námi kousek jedou. Zjistím, že taky jezdí vrchařské koruny a tak si spolu docela dlouho povídáme a cesta utíká, dokud mě Tom nenapomene, že se tím mluvením vysiluju. Takže se s kluky rozloučíme a popřejeme si dobrou cestu. Vůbec mě Tom drží zkrátka, když jsem mu říkal, že mě potom bude muset proplesknout, kdybych hodně vadnul, tak mi dává lehký políček jen tak z plezíru, načež se musím držet, abych se na něj nevrhl. Skončit DNF kvůli rvačce v příkopě se však nehodí a tak adrenalin raději prodáváme do běhu a netrvá to dlouho a už po několikáté míjíme mamku v autě.

Tady už mi moc nechutná.

Bereme zase jen Colu a zanedlouho už máme na dohled Marka a Ještěd, který je pořád nějak daleko. To že mám pacera je pro mě veliká výhoda, protože můžu sledovat jeho roztrhané x-talony namísto monotónního asfaltu, ale jinak mi taky moc do řeči není. To se mění na check-pointu před stoupáním na Ještěd. Sedám si, povídám, trochu se napiju, hned je líp. Marek nám utíká. Po doplnění tekutin vybíháme a nedlouho potom stavíme u lipek na odlehčení. Cesta začíná stoupat, tady to znám, už jsem to jel na kole. Je moc fajn vědět co vás čeká, cesta pak rychleji utíká, než když ukrajujete neznámé kilometry. Na stoupání se těším, nevím proč, ale mám pocit, že to dneska půjde. Je to asfalt, nejde přes 10 %, není důvod, proč by to nešlo, krom těch 11 a půlhodiny od startu. 

Jak husy v řadě za sebou na checkpoint před začátkem stoupání.

Bolí mě kdeco všechno a asfalt tomu nepomáhá, ale znovu docvakneme Marka a v kopci jej trháme. Nohy jdou, tak jen cupitám, nakonec do kopce se mi jde líp než po rovině, alespoň hlavou. Ještě jednou zastavíme u auta, zase si na chvíli sednu a vytřepu nohy a běžíme s tím, že to doklepneme na Výpřež a pak půjdeme. Jdu už od poslední serpentiny pod Výpřeží. Sedám, dávám další karbošnek - přesně tak se cítím, pomalý a přecukrovaný, a rozebíháme to s tím, že od Vířivých kamenů půjdeme, nešli jsme, cupitání vyhrálo, nakonec vidina vrcholu působila jako magnet a tak nešlo přejít do chůze. Do cíle už všichni tři společné; já, Tom a mamka. Trochu problém trefit cíl, ale nakonec jsem tam a je to, za 12:51:21 jsem v cíli.

Jestlipak to není krása?

Obrovská euforie, ale ve velice decentním balení. Pohodová rozprava s Vláďou a Honzou (pořadateli) o tom jaké to bylo a kde to nechutnalo a kde naopak jo. Zimním vchodem po točitých schodech vzhůru a prosáklý parfémem závodu hurá pro birell a polévku. Navíc přišel pogratulovat Petr, vyměnili jsme si pár postřehů a zabořil jsem obličej do polévky. Rozmrzlé palce už byly řádně nateklé a podle bolesti asi v nic moc stavu, ale sejít na Ještědku jsem ještě zvládl, cestou ještě zastavilo auto a gratulovala mi Daniela (žena Vládi) a pak už jen přesun do Malevilu a konečně horká sprcha! Schloulil jsem se tam a nechal téct, tak nějak si představuji ráj. Trumfla to postel, která je vždy nejměkčí po dlouhé cestě.


Zde přichází prostor, kdy bych chtěl poděkovat perfektnímu supportu, který zaháněl mé chmury už před závodem, ochotně vstávali jak v sobotu, tak i v neděli, kodrcali se přes celou republiku, abych pak mohli mrznout podél cest čekajíc, až je jen tak minu nebo na ně budu štěkat, co zrovna potřebuji. Má protivnost při vymletosti na maratonku byla jen obraznou třešničkou na dortu, klobouk dolů, že to všechno snášeli a dotáhli to se mnou až do cíle. Srdečně jim děkuji, bez nich by to nešlo.

V cíli se supportem. =)

S tímhle v botách se neběželo kdovíjak.

Druhý den ráno brunch a vyhlášení. Přebíráme si finišerské trička a bundy a nutno říct, že se povedly! Tohle je moc pěkný present k narozeninám, jejichž oslavu jsem si užil s jednodenním předstihem po půlce severních Čech. Ale to nejhezčí teprve přijde. Vyhlášení, kdy Petr dostane prize money 30 000,-, kterou předává dětskému kardiocentru v Motole, což je pracoviště, kde podstoupila loni operaci dcerka pořadatelů-novorozeně s nemocným srdcem-a po měsících nejistoty z toho byl šťastný konec. Nedokážu zde interpretovat tu atmosféru, ale z hovoru o celém tomhle příběhu, který stál před zrodem celého závodu, držela plná místnost železných mužů slzy na krajíčku, z toho už se dá udělat obrázek. A stejný byl celý závod, lidé na nepřehledných místech v reflexních wintermanských topech zima nezima, vytrvale stáli, ukazovali směr, povzbuzovali a hnali dopředu, stejně tak v depech panovala takřka rodinná atmosféra, kdy se lidé navzájem znají a panuje zde oboustranná úcta.

S Alenou, Markem a Petrem při vyhlašování.

Pořadatel ví, že to závodníci na trati nemají zadarmo a závodníci vidí usměvavé pořadatele, kteří od brzkých ranních hodin fungují na 100 %, o neskutečném penzu přípravy před závodem ani nemluvím. Značení trasy je kapitola sama o sobě. Neskutečně precizní označení při každém vjezdu a výjezdu z obce, na každé odbočce a to jak na kole, tak potom na běhu dává pocit klidu a člověk se může soustředit jen a jen na pohyb kupředu a případně se kochat. Trasa z mého pohledu strhující, alespoň ta cyklistická, pořád v lesích, kopečcích, mezi loukami, vše omítnuté do krásného podzimu, maraton pěkný, ač asfaltový, stoupání na Ještěd je prostě krásné na kole i pěšky a tady platí, že čím víc to bolí, o to víc je člověk raději nahoře. Největším zážitkem ovšem bylo plavání, zvláště pro mě-zlého plavce, jsem teď zpětně rád, že to plavání nebylo výrazně zkráceno, i když voda nese, pořád člověk musel trochu pádlovat, aby v té vodě neumrzl a ten zážitek při vplutí do Děčína byl neopakovatelný, všechna ta světýlka a řeka hučící při podplavávání mostů. Kdybych to měl shrnout, tak je až s podivem, jak precizně vychytaný byl první ročník Wintermana, největší devizou je pak snoubení technické dokonalosti, která se potkává s tím, že je závod dělán srdcem. Jelikož to byl teprve můj třetí triatlon vůbec, tak si dovolím vypomoct citováním člověka na slovo vzatého, Marka Peterky, pod tento komentář bych se směle podepsal: "A v čem je tento závod jiný? Vše bylo od začátku jiné než na závodech Ironmana, kterými jsem prošel. Atmosféra rodinného krámku s věcmi, které v supermarketu nekoupíte. Čas myslet na věci, které jsou asi v životě důležité a dle mého názoru návrat ke kořenům. Radost z dokončení kamarádů, pomoci dobré věci, spokojenost všech kolem."

13 Wintermanů v Malevilu.

Stránky závodu: www.czxtri.com
GPS tracky: plavání+kolo a běh
Výsledky: zde

Rozloučení s Malevilem a návrat do našeho milovaného Mongolska.

Oravaman 2015

V sobotu 18.7.2015 jsem se postavil na start ironmanské půlky – Oravamana. Rovnou říkám, že to byl můj teprve druhý triatlon a první na nějaké „serioznější distanci“. Jde sice „jen“ o půlku Ironmana, ale zase sakra těžkou půlku na to, aby se člověk otrkal na delší trati, takže se bude slušet začít tím, jak jsem se k tomu dostal. (Koho zajímá jen samotný závod, nechť přeskočí následující odstavce.)

Já a triatlon?!

Od mala se mi triatlon líbil jako zajímavý a trochu nevšední sport (stejně jako třeba skoky na lyžích nebo hod oštěpem), který jsem sledoval v televizi a byl náležitě stržený do boje Řehuly v Sydney a jestli mi něco bralo dech, tak to byl „nějaký“ Vabroušek, který na tropické Havaji byl schopen spolykat neskutečné porce v pro mě ještě méně pochopitelném čase. Ale zpátky k mému plavání, nikdy jsem nepochopil, jak se dá plavat kraul s hlavou pod vodou a udýchat to, tak triatlon býval vždy spíše takovým snem, který by případně byl podmíněn naučením se plavat. Když jsem pár let zpátky začal běhat, tak jsem trochu zvýšil pravděpodobnost mé účasti. S rostoucím množstvím běžeckých objemů a neutuchájícím zapálením pro kolo, které vyústilo koupí karbonového silničního „čmeláka“ loni na jaře, jsem zvýšil šance i v druhé disciplíně a tak zbývalo už jen zkusit potlačit plavání kupředu. Před rokem a půl jsme měli vánoční party, kde jsme v rámci dělání hladu navštívili bazén a prošli cvičením základních kraulových prvků a mně došlo, že to nebude žádná legrace a odložil plavecký quest na neurčito. V létě jsem se pak odhodlal a snažil se příležitostně zajít do Podolí na 50m bazén. Jak já jsem trpěl na konci každého bazénu, když můj dech byl v těžkém kyslíkovém deficitu. Nicméně, bral jsem to jako oříšek, který má být rozlousknut a taky jsem byl povzbuzen Ferrym a Hankou, že to dýchání se časem poddá a tak jsem (ne)pravidelně chodil plavat a občas se stalo, že jsem uplaval i 3 bazény než přišlo bezkyslíkové kóma. To mě povzbudilo natolik, že jsem v červenci absolvoval Pražský triatlon (400 m/ 36 km/ 4 km), navzdory velkému trápení v rybníce jsem byl odhodlán, že to s plaváním nevzdám a tak myšlenky na nějakou opravdovější výzvu byly čím dál častější, až jsem se rozhodl pro Oravamana, který mě lákal především svým zasazením do hor, což je mi rozhodně bližší než cokoliv plochého. Když jsem se proklikal registrační vřavou a objevil se mezi 250 šťastnými z cca 700 uchazečů, tak můj plavecký úkol byl zpečetěn a vzhledem k zimnímu zranění kolene to byla taky jedna z mála věcí, co jsem mohl beztrestně dělat. Nejpodstatnější pro mě byla chvíle, kdy jsem dokázal uplavat 2 km, bez většího vydýchávání a tak jsem se trochu uklidnil a dál jsem příliš netlačil na plaveckou pilu. Celkově jsem toho za ten rok nenaplaval moc, ale i těch cca 50 km mě posunulo o velký krok kupředu.

Sportovní předzávodní příprava

Od začátku února jsem podstupoval klid, rázové vlny, spoustu mastiček a zábalů, ale rozhodně ne běhání, na kolo byla zima a tak prvním serióznějším objemem bylo objetí vrcholů VKV, což mě alespoň trochu nastartovalo a postupně jsem začal jednou týdně testovat koleno během, což vyústilo v účast na Perunu, kde jsem trochu potrénoval výstupy a seběhy. Na začátku června jsem si vyzkoušel první bikemaraton a o týden později jsem experimentoval s kombinací dlouhého kola, závodu a vyjetí na kole během dvou dní, což mi dalo ochutnat běhu s hodně kyselýma nohama v letních teplotách a minimálně hlavu to zocelilo. Vytrvalost jsem pak přikrmil o týden později na bruslích na Olešné a potom ještě na začátku července jsem pro uklidnění dal v neděli kombinaci 3500 m v bazénu s následným 60km rychlejším kolem, což mi dodalo klidu a o víkend později jsem se uklidnil ještě víc, když jsem dal skoro 60 km pěšmo/běžmo se zrcadlovkou na zádech během odpoledne v Peak Districtu poblíž Sheffieldu. Týden před Oravamanem jsem ještě využil dovolené k potrénování kopečků doma, nenajel jsem toho moc, ale jel jsem i nějaká stoupání přes 15 %, abych tělo připravil na to nejhorší, zároveň jsem se neskutečně přežral na oslavě tety a tak jsem na závěrečný týden před závodem naordinoval sobě klid, aby tělo mohlo všechno strávit.

Nicméně, nakonec mě zlákali bratři Davidové na Dvě kola při zdi okolo Hvězdy a tak jsem ještě absolvoval 8km kros s lehkým převýšením za 32:40, s čímž jsem byl vzhledem k absenci jakékoli běžecké intenzity v posledním půlroce spokojený. Zároveň jsem nebyl spokojený s tím, že jsem spadl a znova si potloukl problematické koleno. Aspoň po závodě jsem si dal jenom Birell, abych tělo více nezatěžoval. Jenže Roman, spolužák z gymplu, si hodil smyčku a tak jsme ve středu šli sdílet svůj smutek a ač jsem se bránil, pětipivo padlo a mé ladění bylo u konce.

Lenost podpořená zraněním trochu zredukovala plánované objemy a tak, co jsem nenatrénoval, to jsem aspoň snědl čili jsem se dostal na magických předzávodních 89 kg, v únoru jsem byl cca na 83-čistě pro srovnání.

Materiální předzávodní příprava

Kolo jsem jenom promazal a dofoukal, mé oblíbené ultrovky od Salomonu jsem si nechal v Praze tak jsem vzal zavděk osvědčenými Inov8. Jen co na sebe byl trochu oříšek, který se vyřešil v místě startu koupí kapsičky na rám, tudíž jsem nepotřeboval kapsičky na dresu a šel jsem do kompresního trička. Na plavání jsem si půjčil neopren, který jsem po víkendu doplatil a nechal si jej. Kolo jsem vytunil o triatlonovou hrazdu, na kterou jsem měl už chvíli zálusk. Vše na poslední chvíli. Když už jsem měl jet na Slovensko, tak jsem rovnou vzal i nové plavecké brýlky, abych nedělal ostudu. Docela jsem se prohnul při placení, ale odjel jsem vybaven.

Den před závodem jsem v zásadě baštil hlavně banán, chia semínka a potom pořádně solené polévky a těstoviny, abych tělo zazásobil solí a glykogenem. Z celé té mašinérie předávání kola a pytlů s věcmi do depa jsem byl celý nesvůj, tak jsem se ještě večer prošel od Pribiska směrem vzhůru, abych vyčistil hlavu a taky cestou mrskl nezbytné protahovací cviky. Ještě hrst slaných arašídů a poměrně lehce jsem usnul v provizorním bivaku v autě.

Závod

Ráno jsem vstal o půl šesté, natlačil jsem do sebe směs datlí, arašídů a celé to spláchl porcí chia semínek a ionťáku. Natáhl jsem se do kompresního, vzal sebou pytel na depo mezi plaváním a kolem a vyrazil k autobusu, který nás cca v sedm přivezl na břeh Liptovské Mary, kde proběhlo uspořádání věcí v depu, kontrola kola, návštěva latríny, nasoukání do neoprénu, lehké rozplavání, tedy mé první plavání v neoprénu a pak už jen pustit hodinky a v 8:00 se všichni vrhají do vody.

Plavání v Maře. Milion rukou všude kolem.

Plavání

Plave se v Liptovské Maře, 2 x 1 km s výběhem z vody mezi koly.

Navzdory přijatelnému počtu závodníků je úvod solidní vřavou, kde se často s někým mydlíte a hledáte své místo na slunci, což mi trvá až k první bojce a až k ní je mé plavání dost zmatečné, rozhodně se necítím jako ryba ve vodě, ne a ne najít rytmus a tak chvílemi dám i pár prsových temp, abych mohl sledovat situaci nad hladinou. Když už se dostanu hlavou pod vodu, tak většinou dýchám na každý druhý záběr, za bojkou už se vše trochu uklidňuje a jak ubývá tření s ostatními (tření je bezpečné, neb všichni máme na sobě gumu), tak postupně přecházím na dýchání s každým třetím záběrem a „plavu si to svoje“. Za druhou bojkou začínám mít pocit, že bych se dneska nemusel utopit a mohl bych se dostat na kolo. První kilometr dávám za 19 minut a nořím se znova do vody. Druhé kolo už je docela na pohodu, jen občas ztratím směr a tak se musím vracet k hlavnímu proudu, ale nakonec vždy úspěšně přepočtu trasu, bójky obplavu a dostanu se do depa v čase 38:45, což je pro mě před rokem tonoucího v bazénu sen. Za odměnu si v depu dělám piknik, tlačím do hlavy tyčku a banán, piju. Po pěti minutách už je tak akorát čas vše uklidit a jít se trochu projet.

Pro představu, stoupání na Huty.

Kolo

Kolo má 90 km s úctyhodnými 2300 m převýšení, které se získají 2x při stoupání na Huty (1085 m.n.m.) od Liptovské Mary a jednou od Zuberce, na závěr pak táhlé stoupání na Tatliakovu chatu (1373 m.n.m.). 
Na úvod nás čeká malé prologové kolečko podél břehu Mary a tak se snažím najít správné tempo, abych později v kopcích neskapal. Daří se, ale tepy jsou na můj kus vysoko, asi příliš dortíků v přípravě. Cesta pod stoupání na Huty jen mírně stoupá a já se sžívám s hrazdou, když najednou cca 200 m přede mnou jde k zemi jiný cyklista, který bezvládně leží na cestě. Hned u něj zastavuje chlápek přede mnou a probírá jej. Teče mu z hlavy krev a zjevně je solidně otřesen. Volám na paní v přilehlém domu, aby volala záchranku. Zraněný je v péči několika dalších a tak trochu zaskočen pokračuji vstříc stoupání, které přichází záhy ve vší své kráse. Sázím lehké převody a snažím se nebláznit, nohy by jely, ale tepy jsou i tak na 170, tak se snažím držet to do 175 a stahuji korálky ze šňůrky. Stoupání je povětšinou ještě ve stínu a tak navzdory solidnímu sklonu příjemně ubíhá a já si rochním v serpentinách, tohle mě neskutečně baví. Přehoupnutí přes sedlo a sjezd, který úplně neprobrzdím, ale stejně se okolo mě přežene několik rychlíků. 

2. ze 3 stoupání na Huty v konverzačním tempu. =)

Průjezd Zubercem a pokračování dál v mírně zvlněné krajině je příjemné, snažím se stále držet emoce na uzdě a setrvávat blíž k aerobnímu prahu, nicméně, po otočce se jede krásně a tepy neřeším, ale za Zubercem se potkávám s protivětrem a tak rychlost šnečí a tepy vysoké dávají tušit, že stoupání na Huty od Zuberce bude  méně zábavné. Nohy tužší a tak se nikam neženu, ale že i ostatní jsou tužší, tak přeci jen nějaký posun vpřed se odehrává, vše je posvěceno tepákem a nakonec se neustále předjíždím s černobílým dresem SVK Žiara (neklame-li mě paměť) a nakonec se dáváme do řeči a rychle to ubíhá, nahoře beru jen lahev s iontem, asi jsem měl vzít i vodu. Ze sjezdu mi souputník poodskočí a ve stoupání zpět máme mezi sebou konstantní vzdálenost jedné zatáčky a tak si to užívám sám ve stoupání, kde už není moc, kde se schovat před sluncem, nohy jsou tvrdší a při druhém průjezdu stejnými místy pozoruju, jak jsem pomalejší a tak se snažím neplýtvat silami před závěrečným výjezdem na Tatliakovu chatu. Nahoru dojíždím bez vody a tak je pro mě občerstvovačka vytouženým místem, kde beru dvě lahve a pumpuju do sebe. Sjezd už mi jde líp a ve chvíli už odbočuji ze Zuberce směrem na Tatliakovu chatu.

Cesta údolím na Tatliačku, dokonce s úsměvem, protože tak to jde líp. =)

Už mi to moc nechutná ale stoupání údolím je mírné a tak je tempo přijatelné, ale jak se blíží Tatliačka, tak stoupání přitahuje závity a mě ubývá převodů, nakonec jedu na 34x28 a jsem rád že jsem rád, navíc křečuju a nevím z čeho uvařím běh začínající 500 výškovými metry na Rákoň (1876 m.n.m.). Řešením je udělat si piknik i v druhém depu, pořádně se nasolit a vyrazit vzhůru. Ještě převlíkám triko za tílko, ale ve vší odvařenosti si nechávám rukavice, tak jdu jak jouda, ale co už.

Depo II. Žlutý čmelda už na stojanu, což znamená jediné-Smrk už křečuje cestou na Rákoň.

Běh

Běh má 21 km s převýšením 1000 m, kdy 500 m výškových je rozprostřeno na prvních 2.5 km výstupu na Rákoň (1876 m.n.m.) a dalších 250 m výškových na 1 km ostrého stoupání ve Spálené dolině. 

V zásadě nejde o nic jiného než o turistiku s lahví v ruce, dvěma gely a magnéskem za pasem  a občasným zakřečováním. Jednou musím na zem a přemlouvám nohu, aby si to rozmyslela a dala ještě 20 km, že pak už ji nechám, dá si říct, ale neúprosně se musím držet pod křečovacím prahem, který je na 165 tepech. 

Na hřebenu z Rákoně s lahví okeny. =)

A tak občas ještě trochu prokřečuju, ale to už jsem nahoře a srkám dva kelímečky vody a vydávám se na seběh po hřebenu. Jsem opatrný, přeci jen křeč v seběhu by mohla pokazit den, ale postupně získávám důvěru nohou a trochu to pouštím, předbíhám i pár lidí a když se obejví stoupání, tak jdu. 

Jsem si běžel tatranskou loukou, než přišel ten pravý sešup.

Po druhé občerstvovačce následuje sešup z hřebenu po technickém trailu s dotankováním vody ve studánce. Dohání mě chlapík v Inovejtech, se kterým docela dlouho běžím a plkám, krásně to utíká po jehličíčku mezi kořeny a kameny. Na občerstvovačce si musím odskočit a tak si jej nechám utéct a celý seběh po asfaltovém úseku jej pak stahuji, ale nestáhnu, jen se mihneme na občerstvovačce, kde zase nasolím, dám trochu kofoly  a jdu zase sám vstříc vertikálním 250 metrům na 1 km.

Oblečený spíš jak řidič kamiónu než Oravaman. Ale šlo hlavně o pohodlí. =)

Cestou ještě doberu vodu z bystřiny. A nějak to bez větších křečí dojdu na vrchol, kde je další občerstvení. Jen rychlá sůl a kofolička a hurá dolů. Už je to pořád jen dolů, takže dobíhám, škubu a proces opakuju až docvaknu kluky z Lapierre-Novatop a chvíli s nimi poplkám a pak když cítím, že nohám se chce, tak jdu vstříc cíli. Mým cílem bylo pouze dokončit, ale rýsuje se reálně čas pod sedm hodin, tak přidávám a ještě korálek nebo dva stáhnu a hrotím to do cíle, nohy jsou jak znovuzrozené a tak si závěrečné proběhnutí vypáskovaným hadem mezi fanoušky užívám a plácám si s malými dětmi, dokončení je kupodivu bez křečí a o to příjemnější je zazvonit si na cílové zvonce. Dokončuji v čase 6:54:20 a jsem šťastný jak blecha. Když mi pak Mara ještě napíše, že jsem skončil 45. a mezi ženami 4., tak se konečně dozvídám, jak jsem si na tom stál v pořadí a jsem spokojen.

Konec, zvonec, spokojenost.

Slovo závěrem

Z mého pohledu vydařená premiéra na ironmanské půlce, zadarmo to rozhodně nebylo, snad na žádném závodě jsem tak poctivě nejedl jako tady (zhruba co hodina to tyčka nebo gel plus bonus v obou depech). Závod byl těžký, ale krásný, což převažuje a tak bych se chtěl do Zuberce za rok určitě vrátit i proto, abych si více užil pozávodní afterparty, neboť letos jsem skočil do auta a uháněl na oslavu babičky a tety, které dohromady slavily 140 let. Než jsem však odjel, tak jsem ještě zakončil svůj výlet jak jinak než jídlem, vývar a těstoviny od slečny, která krom na první pohled zřejmých kvalit oplývala ochotou a pochopením s odvařeným Davidem, který si musel nechat nandat na tác vše včetně ubrousku a příboru. Jídlo téměř dosahující kvalit obsluhy bylo pěknou tečkou. Rozhodně musím souhlasit s mottem závodu: „Bolo ako nebolo“ a za rok snad opět „Bude ako nebolo“.

Jelikož jsem během závodu moc neměl představu, jak si stojím v pořadí, tak aspoň po závodě jsem si připomenul progres. V rámci možného spokojenost s výsledkem a vyrovnaností běhu a kola. Rozhodně je však co zlepšovat!

GPS track: zde

Výsledky: zde

Web závodu: zde

STRC Dolní Morava 2015

Jsem jak přeskakující deska, když pořád dokola vykládám, jak letos nemám naběháno a tudíž jezdím na závody nenechat propadnout registraci, trochu potrénovat a užít si pěkný den v kopcích, není-li pohybový aparát proti. Po loňské bedně na Dolní Moravě šly letos ambice tak trochu stranou a na závod jsem jel hlavně užít si krásnou trať. Jelikož se však blíží Oravaman, tak jsem si vzal v pátek volno a na Dolní Moravu jsem si dojel na kole.

Cyklistický prolog

Zobání na cestu v podobě 6 Corny tyčinek a trochy datlí, spolu s pitným režimem „uvařeným z vody“ byl vrcholem mé bohorovnosti. Lehkovážně jsem si říkal, že když jsem jel před třemi týdny podobnou trasou až domů (Praha - Valmez) s nabouchaným batůžkem, tak na necelé 2/3 vzdálenosti se sbalím rychle, lehce a jednoduše. Přesně tak se mi taky vrátila má lehkovážnost, když jsem po dvou hodinách dojel do Kutné hory a navzdory ranní náloži quinoy jsem se začínal pomalu propadat do kalorického deficitu. Neúprosná asfaltová grilovačka mohla začít! Už za Čáslaví přestalo chutnat a tak jsem dal první nákupní pauzu. Zazásoben kolou a řádně schlazen vodou jsem vyrazil vstříc Chrudimi, ale úspěšně jsem ignoroval fakt, že jsem potil a potil, ale tělu soli nevracel a tak se celý ten stroj zadrhl na neefektivních vysokých tepech i při údržbovém tempu, v Luži jsem na sílu do sebe lil minerálku a druhou jsem naplnil vše, do čeho se vešla a šnečím tempem jsem si užíval slunečného dne v krásném okolí, navzdory jankovitosti vlastního organizmu, kterému jsem to ani trochu neulehčil. Naštěstí přes Litomyšl, Českou Třebovou, Lanškroun, Štíty, Králíky až na Dolní Moravu vede cesta, která opravdu zaslouží zvláštní číslo v časopise Cycling porn a tak navzdory řádnému progrilování, následnému kličkování mezi bouřkami a snaze nezatěžovat rozbitou achilovku, cesta pěkně utíkala a na závěr v Králíkách, zpoza bouřkových mraků vykouklo slunce klonící se k západu a rozlilo své zlaté paprsky po posečených loukách a lipových alejích, idylický konec cesty v poklidném kraji plném hor a tečkou ubytování v Zátiší na Dolní Moravě v neméně příjemném penzionu.

"Rozjetí před závodem"

Aklimatizace na Dolní Moravě

Po chvilce dojel Honza s Markem a tak po smytí prachu z cest jsme vyrazili na večeři, kterou jsem chtěl zachránit, co se dalo. Jenže ejhle, naše otázka, zda se o půl desáté ještě vaří, vyvolala odmítnutí ze strany hospodského a poctivý „hate“ ze strany čísnice, která nás rovnou poslala pryč. Wow. Takže jsme všechny naděje vložili do hotelu Vista, ujištěni, že v tuhle dobu nám nikdo v celém údolí nedá najíst. Na profíky na Vistě si ale nepřijdou! Ochotný personál nám chvíli před zavíračkou naservíloval luxusní rizoto a tak spolu s valením všemožných solí před spaním bylo aspoň povinné minimum pro tělo učiněno.

Závod

Ráno jsem stejně jako večer cítil ztuhlost a bylo mi jasné, že to zase taková sranda nebude. Byla. Jakožto devátý z loňska jsem byl vyvolán do přední řady favoritů. Bylo to pěkné, postavit se tam třeba s Robertem Krupičkou, který nám všem potřásl rukou, abychom si jej alespoň jednou prohlédli zepředu. Ale to už se vybíhá a já se zkušeně řadím za vedoucí trojici a asi ještě kilometr trvá než mě začnou houfně proceďovat skuteční bězci, netrvá to dlouho a v prvním stoupání už běžím sám na konci druhé desítky.

Ve vybrané společnosti

Předbíhá mě i Honza, který má cyklistickou fazónu a neběhá mu to o nic hůř. Já se trápím a navzdory relativně nízkým tepům (na mé poměry) nohy tvrdnou, zkrátka mi jen nastavují zrcadlo toho, co jsem jim v pátek prováděl. A tak do kopce jdu, protože závod bude ještě dlouhý. V mírnějších úsecích se občas rozeběhnu, ale v zásadě pořád mě předbíhají davy a já si bojuji svůj boj s vlastní hlavou a nohama jako šutr. Krásné prostředí nechává vyvanout myšlenky na zabalení a bolest v problematickém chodidle je znatelná, ale neomezující a tak se na vrstevnicové cestě znova rozbíhám, ale kyselost se projeví hned ve stoupání nad občerstvovačkou a zase jdu i do mírného kopce, prostě to nejde. Jenom se pousměji při vzpomínce, jak jsem si tohle všechno loni běžel a šmaruju dál, levá, pravá. Pořád se propadám pořadím, na hřebenu rozbíhám neochotné nohy a užívám si měkkého trailu, ještě trochu chůze do kopce a potom už seběh, který si užívám a konečně předbíhám nějaké lidi. Při zhoupnutí do kopce zase pomalu přecházím do chůze a to se opakuje. Dávám gel, který v tom vedru kupodivu docela funguje.

Pro fotku jsem to rozběhl =)

Po vrcholu závodu, kde je druhá občerstvovačka, cítím že se nohy alespoň trochu odkyselily a tak dlouhý seběh běžím uvolněně a stahuju tolik lidí, kolik jen můžu, jsem zatuhlý, ne tak rychlý jak bych chtěl, ale neskutečně mě to mezi kameny baví a vybavují se mi pozitivní vzpomínky na loňský seběh, který mě dostal do desítky. Letos mě dostal v zásadě jen do údolí, ale byl krásný, ne už tolik cesta k druhé občerstvovačce, kterou teda běžím, ale na slunci mi to nechutná a i voda mi dojde a tak před občerstvovačkou seskočím pod neskutečně příjemně chladnou bystřinu valící se přes břeh nad cestou, doplním vodu do cecíku a na občerstvovačce to potvrdím iontem.

S břichem plným vody bojuju s tím, abych asfaltové stoupání vůbec vyšel. Co jsem seběhl z kopce, to se přese mě zase zpátky dostane i s úrokem a tak se snažím nemyslet a jít, cesta je nekonečná, tělo hotové, ale nakonec se objevuje vrstevnice. Sil není na rozdávání, ale rozeběhnu to. Docela to jde aspoň vyklusávat a když už slyším rachot z cíle, tak vím, že to nějak dotáhnu. Seběh pustím a do cíle po třech hodinách a nějakých sekundách dobíhám dostatečně tuhý, ale spokojený, že jsem dokončil.

Do cíle co by dup

Pozávodní chill-out

Odevzdávám čip a jdu se ládovat melounem a i těstovinový salát přijde vhod. Dám si i půlku tatranky a chvíli posedím na trávníku. Potkávám Honzu, který za 2:27 doběhl 15., což je supr výkon, který mu přeji. Sám jsem byl celý závod pěkně zdrblý a v hlavě se mi honily kdejaké chmurné myšlenky, ale už jenom to, že jsem tu jednu velkou krizi zvládl mi udělalo radost a čas 3:00 beru, i když je to o 40 minut pomaleji než loni. Ale nakonec není času příliš kontemplovat a je třeba nahodit cyklistické a valit na vlak do Zábřehu.

Vyjetí

Loučím se s Honzou a Markem, kterým patří dík, že mě nakrmili před závodem, přivezli mi běhací věci a odvezli běhací věci. S takovými kamarády je dvoufázový trénink hračka. Už jen dojet do Zábřehu, což je pořád z kopce a tak 44 km bylo pěkným vyjetím za 1:22. Vlak v 17:20 stíhám s rezervou, navíc ještě stihne nabrat 45 minut zpoždění než se dokodrcá kluk jedna ušatá.

Zhodnocení

Jen bych se opakoval, ale já to udělám, moderování Aleše Valenty je vkusné a vtipné, prostředí závodu nádherné a to vše jištěno zázemím Visty, kde vám ochotně připraví jídlo i v pátek před zavíračkou. STRC na Kraličáku je prostě krásný závod, který člověk musí mít rád. Extra palec nahoru za kvantum fotek ze závodu i díky fotografům Světu běhu. Příští rok rozhodně zase! Snad i ambice na umístění budou.

Tréninkový bloček to byl pěkný, 275 km v sedle čmeláka, 30 km běžmo/pěšmo v kopcích. Až se Oravaman zeptá, tak budu moci mít zase o něco čistší svědomí.

89. za 3:00:11 (GPS track zde)

Výsledková listina zde.

GPS track rozjetí a vyjetí (zde a zde).

Perun Skymarathon 2015

Byl leden a náš malý běžec se po promaroděném začátku roku snažil naběhat nějaké objemy. Kunraťák křižovaný po nocích obvykle dvakrát dokola s nějakými těmi kudrlinkami, tepy do 140 a tempo šlo postupně nahoru, vypadalo to na poctivě zadělanou sezonu, dokud se neprovalila lež s nedoléčeným nateklým kondylem holenní kosti, který kontraproduktivně interagoval s mým oblíbeným starým dobrým iliotibiálním traktem. Čili sled událostí nabral následující obrátky: nasranost, ortoped, kortikoidy, znovu nasránost, klid, druhý ortoped, rázová vlna, chondroitin, glukosamin, MSM, mastičky, foam roller, plavání. Postupně se kondyl začal lepšit, takže mě noha nebolela při chůzi, ale na běhání to nebylo, a to dlouho. Na sobotu 2.5. jsem měl koupenou registraci na Perun, které bych se snad i snažil zbavit, jenže jsem se přes Máru dostal k participaci na zkoumání variability srdeční frekvence v podání přední české skyrunnerky-Míši Mertové. Takže jsem prošel spiroergometrickým zátěžovým testem, čímž byla do mého skotačení jednou pro vždy zatažena věda a zapůjčení sporttestru pro měření mě nasměrovalo na Peruna. Přece jen jsem byl trochu nesvůj, když jsem vyjel bilanci za uplynulé tři měsíce, která dala neskutečných 42 km běhu a tak jsem ještě ve středu šel vyklusat okolo Kunraťáku, abych otestoval magické účinky úmorného protahování. Běh byl překvapivě lehký a snad i místy ladný, nicméně, jakmile jsem dorazil domů, tak se objevila píchavě palčivá bolest v oblasti vnějšku kolene a tak jsem mazal, balil a protahoval nohy, co to jen šlo a v sobotu vyrazil s Michalem pod Javorový s tím, že úkol je jediný: dokončit.

Profil trati, který takhle po závodě vypadá docela dobře.

Počasí jako přes kopírák podle loňského; mlha, mrholení, ale pár stupínků navíc, ale ne moc horko, zkrátka ideální počasí na výlet. A tak po úvodních asfaltových metrech přišly na řadu hole a šmatlání vzhůru sjezdovkou, kdy jsem se snažil udržet tepy na uzdě a zároveň stále jít. Vzhledem k chabému tréninku, tepy vystřelily do astronomických výšin a dolů jsem je už nedostal. „Zvolníš v seběhu a prodáš laktát na něco schopnějšího,“ říkal jsem si. Chybělo pár tepů a byl jsem tam, kde jsem chtěl být, ovšem okolo mě se přehnalo početné stádo, kterému byly moje tepy volné a tak po krátkém občerstvení, kde jsem se raději pořádně napil, neb jak neběhám, tak jsem až těsně před závodem zjistil, že hydropack teče a má rezerva vody na zádech se začala dostávat až na samotná záda.

Sjezdovka v Řece, zjevně spodní část neb mlha nikde.

Napitý jsem se vydal na úsek připomínající Velkou kunratickou (video zde), jen zde byla instalována lana a poctivá porce bahna, stěna neskutečná, hůlky naprosto k ničemu, tak jsem nějak uvisel na laně a silou vůle se proškrábal k dalšímu turistickému úseku, který by měl být neškodný z pohledu škádlení problematického kondylu. A tak jsem si zase hlídal tepy. Vidina blížící se Řeky ve mně probudila instinkt nikam se nehnat a tak jsem se zařadil za laňku, která zvolila tempo, jež dělalo dobře mým tepům. Na Javorový jsem si tak nějak v pohodě došel a v seběhu jsem zvolil opět volnější tempo. Ovšem v prudší pasáži níže jsem už nechtěl dále drtit stehna drobným krokem a tak jsem vystoupil z prošláplého singletracku a vzal to listím krokem volným, ale svižným. Trochu mě umravnila technická pasáž korytem potoka, kde to letos jaksi více klouzalo nebo co a už jsem byl pod sjezdovkou (1km, 361m+) v Řece a že jsem byl odpočatý, tak jsem odvrátil zrak od tepáku a šmaroval to okolo těch, co mě až doposud předbíhali, opět začala hra stahování korálků a že jich přede mnou bylo! Cestou dolů krpálem pod lany vleku trpěla chodidla a stehna, ovšem krátká čurpauza a jedno magnézko pro stěstí uprostřed seběhu rozdělily utrpení vejpůl a to už jsem tlačil do hlavy jídlo z občerstvovačky a rozvážným krokem začal stoupat na Šindelnou.

Z "běžcovy" perspektivy.

Tady jsem zapauzoval hru stahování korálků a zase si to výletnicky šmaroval s občasným klusem, s tím, že to nahoře rozeběhnu. Jenže pak jsem se dostal nahoru a viděl to bahno. To, co zde vytvořila těžká technika, to považuji za umění, už jen podávat víno a vernisáž může začít, takže výletničení pokračovalo, ale to už mě dohnala trojice, které jsem se dříve vzdálil, navíc mi začalo být zima a tak jsem se rozběhl a tím sfoukl dvě mouchy jednou ranou, tedy trojici a zároveň jsem se zahřál. Po chvíli jsem se dozvěděl, že jsem 99., což nezní lichotivě, ale já jsem běžel, nohy neprotestovaly, zranění nevykazovala zásadní nedoléčení, tepy se chovaly mravně a tak, kde se vzal, tu se vzal, optimismus. S přibývajícím optimismem ubývalo lidí přede mnou a to i v stoupání na Ostrý, které bylo letos nějaké kratší než loni. =)

Přehoupnutí přes vrchol, poctivě se napít na dlouhý seběh, nacpat se ovesnou tyčinkou a pak už opravdový běh se vším, co k němu patří, jen hůlky v rukách překážely. Prve jsem dlouho běžel sám, ale jak jsem docvakl prvního běžce před sebou, tak už jsem měl na dohled dalšího a dalšího a tady už popouštím tepům fantazii, proto seběh utekl rychle, já jsem se zase vyškrábl pořadím o nějakou příčku vzhůru a nakonec ani nedošlo na šetření sil před závěrečným výstupem.

Byl jsem strašen Tomem, že závěrečná sjezdovka je peklo a v zásadě totéž zaznívalo od všech, co o ní mluvili. Jenže já jsem zatím stahoval korálky na zelené značce příjemně stoupající serpentinami vzhůru a jen jsem si představoval, jak může vypadat „ono peklo“. No křeč do levého lýtka mi dala pocítit blížící se peklo, nicméně, traverz pod sjezdovku běžíme a už jsem pod ní. Ne nadarmo se na Stravě objevil segment s názvem Makyho peklo Perunu. Nástup má impozantní sklon na hraně použitelnosti holí, ale nakonec se hole chytají. Lýtko neustále hrozí křečí, tak se snažím využít stehna do mrtě, načež začíná tuhnout přitahovač iliotibiálu a vlastně kdeco, co má latinský název a nachází se od kolena nahoru, tak je finální akcent kladen na ruce a že to jde bez dalších křečí, tak to jde korálek za korálkem a už jsem nahoře a lidi fandí a já už se vidím v cíli, ale ještě jedna zbytečná kudrlinka a s nohama tuhýma potupně dojít zapřený do cíle. Avšak optimismus je teplo a slunce svítí a nohy to vydržely, čili optimismu plno a už jen jít si lehnout na 30 minut a měřit přitom klidnící se tepovku a je dokonáno.

A takhle vypadám zničen. 

Nedbaje rýpání škarohlídů zmlsaných vápencem, žulou a čtyřcifernými nadmořskými výškami (zde prosím nebýt doslovný, protože i 1000 je čtyřciferné číslo), předvedly se „beskydské bláto“ a „sjezdovky“ ve velice dobré jarní formě. Příroda v zenitu jarního rozpuku, místy krom bahna i libový „green" po němž se ťapká jedna radost, ale především je to perfektně organizovaný závod se silně blbuvzdorným značením, dobře vybavenýma občerstvovačkama a trasou, která vás může srát, ale rozhodně vás nenechá chladnými.

Nakonec jsem navzdory absence běžecké přípravy vylepšil svůj loňský čas (i když trasa byla o něco málo kratší, za cenu mnohem prudšího závěru) o 10 minut a tak ty mtb výlety po zasněžených valašských kopcích s kolem na zádech zřejmě měly něco do sebe. Nicméně, pocit „pohodového závodění“ mi dopřála především nejistota okolo trvanlivosti pohybového aparátu nohou, vedoucí k opatrnosti v sebězích a celkovému šetření sil v první půli závodu. Takže vlastně díky běžeckému výpadku jsem si závod mohl užít. Navíc s Polarem pro měření tepové frekvence a Ambitem obstarávajícím GPS služby jsem byl jak mafián s hodinkami na každé ruce, který budí respekt, čili turistika po Beskydech se společenským přesahem končícím ve chvíli, kdy pokladní na lanovce dojdou drobné a rozbolavělí běžci se baví tím, že začnou z peněženky tasit Boženy, Palacké a další celebrity české historie. Fajna sobota. Dobrý první jarní objemový trénink. =)

Výsledný čas/pořadí: 5h24min45s/59. ze 406 v cíli

Energetická spotřeba: 6030 kcal (los mrťos burgros); tepy: 168 (průměr), 193 (max)

GPS track: zde

Stránky závodu: zde