S blížící se Velkou
Kunratickou jsem začal přehodnocovat dřívější distancování od běhání. Zásadní
zlom přišel minulou neděli, kdy jsem po cyklovýletu Praha-Bedřichov nenašel
morál jet zpět na kole a tak jsem si při dobrém rozmaru zašel večer na dráhu zkusit
intervaly a ejhle-noha nebolela. Hned jsem se musel registrovat na City Trail
Run, který mi doporučil Ferry, jenž jako správný vedoucí krom vědy dohlíží i na
můj sportovní rozvoj. V týdnu jsem ještě zběsile pálil na kole kalorie
během cest do a ze školy, což se mi ve středu vymstilo. Zapršelo. I když jsem se
krotil na mokrých kostkách, tak v Libuši jsem to doslova přesral a na
neškodné asfaltové křižovatce jsem si ustlal před autem. Kolo počesané, kyčel
nateklá více než po návštěvě akvaparku v Čestlicích, zkrátka pravá strana
Davida nemůže být chvíli v klidu. Ve čtvrtek jsem ještě otestoval trasu
Dejvice-Kunratice běžmo a prohlásil jsem se za způsobilého nedělního startu.
Zrádnost City Trail Runu spočívala v nastavení udržitelného tempa.
Stačilo přepálit jedno kilometr dlouhé stoupání a bylo zle.
Start probíhal inteligentně ve
vlnách po 100 kouscích, takže začátek byl jako po másle, pokud si pod máslem
představíte kilometr s převýšením přes 110 metrů. Chybějící závodní praxe
a hloupost mě sice dostaly rychle nahoru, ale zároveň jsem tak vytvářel rychle tuhnoucí
směs v lýtkách. Z Petřína až na Letnou prakticky pořád mírně z kopce,
takže tempo vysoké a prudký výběh z Jeleního příkopu mi vystavil stopku,
odsud jsem se šoural.
Jelení příkop, premiérová návštěva v mém podání.
Nadával sám sobě za přepálené tempo. Sakroval nad volbou
obuvi. Jen malou vzpruhou
byla občerstvovačka na Letné. Trápení po asfaltě nechtělo mít konce. Nechutnalo
mi ani trochu. V seběhu do Stromovky jsem prodal všechna svá kila a to
bylo tak vše, co jsem byl schopen předvést. Ploužení a co chvíli mě předbíhal
nějaký „elitní hobík“. Snažil jsem držet alespoň optický kontakt se slečnou v červeném
tričku, co mě předběhla už nahoře na Letné, ale nakonec jsem se zlomil a vzdal to
stejně jako pronásledování Ferryho, který okolo mě proběhl lehce jakoby nic. Před
výběhem v Troji jsem definitivně zvolnil.
Botanická zahrada a vinice svaté Kláry,
kompenzace za nikdy nekončící asfaltový úsek na předešlých kilometrech.
Ovšem stoupání přineslo zajímavý
obrat. Více práce pro stehna a rozhýbání lýtek. 10 nebo 15% stoupání nehrálo
roli, držel jsem tempo pod 5:30 a nutno říct, že jsem vždycky věřil, že to ty
nohy ještě dají a že přestanou dělat krky. Slečnu v červeném jsem střihl s nečekanou
lehkostí a netrvalo to dlouho a dostal jsem se i před Ferryho. Lehce jsem
krotil své emoce, abych znova nevytuhl, ale to už bylo do cíle jen 4 km a tak
jsem se rozhodl, že si taky trochu užiju pocitu z běhání. Nebržděné
seběhy, trochu adrenalinu při předbíhání lidí z dřívějších vln na
členitých lesních trailech ale i doprava na stupni čtyři, když se trasa zúžila a jak husy
všichni šmarovali za sebou, abychom to pak na širším úseku mohli pořádně
osolit. Poslední lesní seběh a výživný výběh a pak už jen po rovině do cíle.
Tempo slušné, lehce nad 4 min/km a už kalkuluju koho ještě předběhnout, abych
si vytvořil dobrou pozici pro cílové foto.
Finiš na pohodu.
Po takticky nezvládnuté první
půlce jsem od poloviny devátého kilometru běžel pocitově slušně a co je
nejdůležitější: koleno skoro nebolelo a běh mě bavil! Cílový čas 1:09:14 je po
tréninkovém výpadku jednoznačný úspěch a pro mě další motivace redukovat
přebytečná kila a naopak zvýšit tréninkové objemy. Nakonec i 54. místo z 567
nevypadá zle. Ferry doběhl chvíli po mně a podtrhl solidní prezentaci „Chobotix
běžců“. Prapor „Chobotix běžkyň“ držela Saša, která „vyžrala“ ve štafetách druhou-těžší
půlku trati.
S blížící se Velkou
Kunratickou jsem začal přehodnocovat dřívější distancování od běhání. Zásadní
zlom přišel minulou neděli, kdy jsem po cyklovýletu Praha-Bedřichov nenašel
morál jet zpět na kole a tak jsem si při dobrém rozmaru zašel večer na dráhu zkusit
intervaly a ejhle-noha nebolela. Hned jsem se musel registrovat na City Trail
Run, který mi doporučil Ferry, jenž jako správný vedoucí krom vědy dohlíží i na
můj sportovní rozvoj. V týdnu jsem ještě zběsile pálil na kole kalorie
během cest do a ze školy, což se mi ve středu vymstilo. Zapršelo. I když jsem se
krotil na mokrých kostkách, tak v Libuši jsem to doslova přesral a na
neškodné asfaltové křižovatce jsem si ustlal před autem. Kolo počesané, kyčel
nateklá více než po návštěvě akvaparku v Čestlicích, zkrátka pravá strana
Davida nemůže být chvíli v klidu. Ve čtvrtek jsem ještě otestoval trasu
Dejvice-Kunratice běžmo a prohlásil jsem se za způsobilého nedělního startu.
|
| Zrádnost City Trail Runu spočívala v nastavení udržitelného tempa. Stačilo přepálit jedno kilometr dlouhé stoupání a bylo zle. |
Start probíhal inteligentně ve
vlnách po 100 kouscích, takže začátek byl jako po másle, pokud si pod máslem
představíte kilometr s převýšením přes 110 metrů. Chybějící závodní praxe
a hloupost mě sice dostaly rychle nahoru, ale zároveň jsem tak vytvářel rychle tuhnoucí
směs v lýtkách. Z Petřína až na Letnou prakticky pořád mírně z kopce,
takže tempo vysoké a prudký výběh z Jeleního příkopu mi vystavil stopku,
odsud jsem se šoural.
|
| Jelení příkop, premiérová návštěva v mém podání. |
Nadával sám sobě za přepálené tempo. Sakroval nad volbou
obuvi. Jen malou vzpruhou
byla občerstvovačka na Letné. Trápení po asfaltě nechtělo mít konce. Nechutnalo
mi ani trochu. V seběhu do Stromovky jsem prodal všechna svá kila a to
bylo tak vše, co jsem byl schopen předvést. Ploužení a co chvíli mě předbíhal
nějaký „elitní hobík“. Snažil jsem držet alespoň optický kontakt se slečnou v červeném
tričku, co mě předběhla už nahoře na Letné, ale nakonec jsem se zlomil a vzdal to
stejně jako pronásledování Ferryho, který okolo mě proběhl lehce jakoby nic. Před
výběhem v Troji jsem definitivně zvolnil.
|
Botanická zahrada a vinice svaté Kláry,
kompenzace za nikdy nekončící asfaltový úsek na předešlých kilometrech.
|
Ovšem stoupání přineslo zajímavý
obrat. Více práce pro stehna a rozhýbání lýtek. 10 nebo 15% stoupání nehrálo
roli, držel jsem tempo pod 5:30 a nutno říct, že jsem vždycky věřil, že to ty
nohy ještě dají a že přestanou dělat krky. Slečnu v červeném jsem střihl s nečekanou
lehkostí a netrvalo to dlouho a dostal jsem se i před Ferryho. Lehce jsem
krotil své emoce, abych znova nevytuhl, ale to už bylo do cíle jen 4 km a tak
jsem se rozhodl, že si taky trochu užiju pocitu z běhání. Nebržděné
seběhy, trochu adrenalinu při předbíhání lidí z dřívějších vln na
členitých lesních trailech ale i doprava na stupni čtyři, když se trasa zúžila a jak husy
všichni šmarovali za sebou, abychom to pak na širším úseku mohli pořádně
osolit. Poslední lesní seběh a výživný výběh a pak už jen po rovině do cíle.
Tempo slušné, lehce nad 4 min/km a už kalkuluju koho ještě předběhnout, abych
si vytvořil dobrou pozici pro cílové foto.
|
| Finiš na pohodu. |
Po takticky nezvládnuté první
půlce jsem od poloviny devátého kilometru běžel pocitově slušně a co je
nejdůležitější: koleno skoro nebolelo a běh mě bavil! Cílový čas 1:09:14 je po
tréninkovém výpadku jednoznačný úspěch a pro mě další motivace redukovat
přebytečná kila a naopak zvýšit tréninkové objemy. Nakonec i 54. místo z 567
nevypadá zle. Ferry doběhl chvíli po mně a podtrhl solidní prezentaci „Chobotix
běžců“. Prapor „Chobotix běžkyň“ držela Saša, která „vyžrala“ ve štafetách druhou-těžší
půlku trati.
