Mamut Tour 136 km

Mohlo mi být sedm let, když jsem poprvé viděl v televizi Tour de France. Mario Cipollini byl největší frajer, ale jen do chvíle než přišly kopce a on odjel na dovolenou a já jsem začal fandit Pantanimu a Virenqueovi. Neskutečné nástupy v kopcích, boj o pořadí, celoetapové úniky, krásně se na to dívalo, dech se tajil. Když jsem potom jel kopec za městem na svém ocelovém horáku, tak jsem občas šel ze sedla a představoval si jaký jsem vrchařský frajer, úsměvná představa. Nicméně, na svůj první opravdový závod jsem si 20 let počkal.

V rozvolěné části balíku. Poprvé v takovémhle chumlu, ale dalo se to.

V sobotu o půl deváté za lehkého mrholení po propršené noci se řádím téměř na chvost a snažím se alespoň trochu posunout kupředu (kdybych já jednou přišel s dostatečným předstihem!), výstřel a po počátečním poklidném výjezdu začíná tempo postupně gradovat a za Přerovem už se projíždí obcemi 40tkou, mezi poli na hladkém asfaltu se letí i 50tkou, nesměle přepínám na hodinkách na tepy a už tam vidím 165, no pěkně chlapče. Držím pěsti, abys to udržel další 4 hodiny!

Stoupání na Tesák, tepy vysoko, nicméně, tady jsem si začal říkat,

že bych to dneska prostě na těch vysokých tepech mohl zkusit dojet.

No stačilo pár natažení balíku a opakované úsilí to docvaknout a je mi jasné, že takhle bych brzo skapal a tak nad 180 tepy v jednom kratším, ale výživném stoupání nechávám balík balíkem a vytváříme s dalšími odpadlíky skupinu. Naštěstí všichni chtějí jet a tak náměstím v Bystřici jen proletíme a poctivě se jede až na Tesák, ve stoupání se teda trochu drobíme, ale po krátkém výšvihu na Troják a sjezdu do Držkové už jsme zase početná skupinka a poctivě se tahá. Tepy se pořád drží nezvykle vysoko, ale hold tohle není žádný výlet a já mám radost, že žiju a chci, aby to tak zůstalo, proto na střídačku tlačím co půl hodiny Powerbike nebo Endurosnack, aby měl motor z čeho točit a vysoké tepy nevypálily kotel. Po 50 km stoupáme na Hadovnu a trochu uskakuju skupince. Pod sjezdem jsme ve dvou a tak si střídáme až pod Grapy (nejprudší stoupání), o kterých všichni mluvili jen v „superlativech“.

Dacan na anaerobním prahu na Grapech.
Fajný kopec.

Tepy hned na 180, ale já kluk zocelený Búřovem a „žlutou na Lhoty“ si tohle skoro až užívám, je to prudké, ale bolest je snesitelná a vidím nataženého hada před sebou a to rozdmýchává oheň, tepy letí přes 185 a to už nemá smysl si na něco hrát, nechávám to na základních instinktech, pár tepů navíc už nehraje roli, dávám těžší převod a sjíždím hada. Na rovnější části dávám velkou placku, pak zase slevuji na malý převodník při výšvihu na Bukoviny. Už jen malý kopeček a frčíme po cestě z Hostýna. Je mokro. Bál jsem se mokra, ale dnes jsem se rychle otrkal a adrenalin to posvětil a tak ve sjezdech letím, ale tady mi občas cvakají půlky v mokrých zatáčkách pocukrovaných jarním sajrajtem. Před Bystřicí ostrá levá, lehký drift na naplavených jehnědách a začíná závěrečných houpavých 50 km v polích na větru.

Tvrdá šichta ve větru mezi poli.

Hned tlačím do hlavy tyčku a dobře dělám, na občerstvovačce beru bidon, páč pití dochází a ranní deštík se postupně mění v pěkné teplé odpoledne. Vytváříme 3-člennou skupinku a pravidelně střídáme, ale vítr a zvlněný profil z toho dělají zkoušku hlavy. Úsilí vysoké, tempo nízké, protivítr způsobuje dilataci prostoru a tak kilometry neutíkají dle představ, ale pohyb je neustále kupředu, tak jednou do toho cíle dojet musíme. Ztratili jsme třetího, neb jede 212km trasu, vážíme si tedy protivětru a našich ušmudlaných 30 km do cíle. A protože sladkých lepítek není nikdy dost, tak zase tlačím do hlavy. Ve sjezdu do Týna se nás sjíždí asi 7, ale na rovině se dělí ti, co si spolu povídají, pán v letech, co se rozhodl pro časovku, a trojice, která chce jet. Já jsem v trojici. A i když se snažíme, vidíme jen strýcovy záda za zatáčkou, až nám nakonec ujede úplně. Slunce svítí, chvílemi se přehánějí kapky a do Přerova je to kousek, navíc občas foukne do zad a to je potom radostný pohled do údolí. Mám vše snědeno, tak dávám ještě GT tabletu, ale poslední kilák před cílovou rovinou odtahám, tak o spurtu není řeč a projíždím spokojen, že jsem přežil, cílem.

Jsem šťastný, protože jsem po nekonečných jarních nízkointenzitních objemech zjistil, že to jde i výš, když je motivace a jí se do toho. Zároveň v kopcích jsem si vesměs polepšil v pořadí, takže Zvole, Kamenná vrata a Řevničák fungují, což je pozitivní. Rovina byla tupější v mém podání, ale to nějak kousnu a trochu přitrénuju. 54. Ze 136 není kdovíjaká hitparáda, ale já jsem spokojen, navíc vím, že všichni kolem prostě dřou a dřou víc, takže je třeba se dívat spíše na předvedený výkon; 135 km, 2100 m+ za 4h19min, 167 tepů (průměr, 191 max), průměná rychlost 31.4 kmh, což je na mé poměry super příslib před sezonou dlouhých triatlonů, které se blíží. Nicméně, za rok bych si to asi chtěl zkusit znova a vpašovat se do balíku a pokusit se v něm přežít déle. Zjištění, že jsem schopen přežít 4 hodiny vysoké intenzity, mi dává sebevědomí a to trápení v polích mi dává motivaci přikrmit nohy. Nejsem kdovíjaký cyklistický talent, ale ten pocit, když se jedou na anaerobním prahu Grapy a přibližuji se borcům před sebou, to je navzdory pozici v hloubi startovního pole ten krásný pocit závodníka, který vlévá krev do žil a odměňuje za všechnu tu dřinu, kterou jsem odvedl mezi krtincema za Prahou.

Záznam z hodinek: zde
Výsledky: zde

Nedělní poledne na Bílém Kříži.

Epilog: Neděle mne neodradila chladným a větrným počasím. Jak se v mechu schovávají hříbci, tak se i mé nohy schovaly v pod aerobní práh a jen kvůli protivnému větru a závěrečným serpentýnám na Bílý Kříž párkrát vykoukli ze své skrýše, jinak řečeno, na pohodku na Bílý Kříž a zpět. Krom čokla, co se rozhodl kousat mi botu za jízdy na Bílém Kříži, to bylo krásné. Asfaltová balada se zhrzeným proměnlivým západním větrem. 104 km, 1100 m+, 3h30min, 140 tepů (průměr, 162 max). Po 470 km a 5000 m+, tak mám dva vrcholy VKV.