Janošík, Slovak extreme triathlon

(4 km – 180 km (2600m+) – 42 km (3000m+))

Janošík je v pořadí třetím extrémním triatlonem, který jsem absolvoval. Závod krásný, ale tvrdý a já jsem nesmírně rád, že něco takového vzniklo na Slovensku, kam by člověk kamenem dohodil a zbytek došel. Co z něj dělá extrémní triatlon?

Půlnoční plavání je působivé, pro mě, zlého plavce, trochu děsivé. Nicméně temná voda, černočerná noc, světla v dáli na břehu, blikotající bóje určující směr stejně jako červená světla plováků, které si za sebou všichni plavci táhnou, utváří atmosféru, kterou jen tak na Podolí v bazénu nezažijete.

Start z břehu v Námestove.

Jelikož jsem plaval naposledy v půli července, mám z plavání respekt, začínám zvolna a tak jsem spíše ceděn rychlejšími a já zase cedím vodní rostliny. Za druhou bójí pravoúhlý levý obrat a plavání do temné dáli Oravské přehrady. Plavu zig-zag a občas do někoho vrazím. Zhruba ve třetině plavání se rozdýchám a začínám mít konečně komfortní pocit. Zároveň cítím trochu pravé rameno a vyčítám si, že jsem se pořádně neprotáhl před startem, holt na všechno času dost. A tak to nějak kormidluju až k poslední bóji, kde už je nás více pořvávajících na člun, zda je ta bóje opravdu poslední. Čekal jsem tento problém, zároveň, když se ozvalo, že je, tak jsem na nic nečekal a plaval za světly přístavu v dáli. Pocitově se mi plavalo dobře, 20ti stupňová voda taky naprosto v pořádku, navíc jsem si přihřál trochu v neoprenu, jestli mi rozumíte. V hlavě mi jela písnička Nightswimming od R.E.M. a i když jsem se konečně probral a dostal chuť závodit, tak jsem měl v hlavě kolo, kde závod pro mě teprve začne, 140 tepů při výlezu z vody docela jasně říká, že jsem to nepřepálil. Do depa jsem doplaval za 1:27, tam už mě čekalo kolo celé vlhké. Padla rosa. A i když jsem se snažil, tak depo jsem opustil v čase 1:39 na 25. místě z cca 42 závodníků na startu.

Čmelák s dvacítkou už na mě čeká, jen se chudák orosil.

Plavání nikterak nepoškodilo extrémní Janošíkovu pověst, ale zvládl jej nějak i trouba, co měsíc a půl neplaval, tak by všichni čekali, že extrém přijde na kole. Ovšem start kola s rozsvícenými blikačkami a světly byl s rozumem, kolem 145 tepů a víceméně po rovině a tak mě chlapík z Bratislavy vybídl, že pojedeme vedle sebe a budeme si povídat, za což jsem později dostal 10 sekund penalizace, ale prvních 30 km krásně uteklo až pod první stoupání na Príslop, kde mu spadl řetěz a já jsem předjel prvního člověka a pak možná ještě jednoho a pak už jsem jen kroutil nohama na lehký převod. Celou noc za mnou jel můj support a svítil, za což jsem jim nesmírně vděčný stejně jako za to, že se udrželi při smyslech a nesrazili mě někde do škarpy. Mě naopak nízké otáčky dieselového motoru podvědomě nutily k vyšším otáčkám pedálů a tak byl první kopec rychle za námi a na rovině jsem letěl a i když se začalo velice mírně stoupat, tak byly nohy pořád živé až pod stojku pri Novoti, kde motory aut zdechaly a i na nejlehčí převod nebylo snadné rytmicky šlapat. Ale kopec krátký, všechno dobré a už tlačím druhou bulečku se šunkou. Jídlo rozhodně nepodceňuji a tlačím, tlačím a tlačím. Díky tomu i velice táhlé stoupání z Oravské Lesné příjemně ubíhá a postupně redukuju počet jezdců před sebou. Polovina kola za mnou, jsem unavený, nedostatek spánku je cítit, ale nohy jsou stále poslušné.

To nejsem já, ale pro představu kombinace mlhy, nástupu slunce a férového stoupání.

 Na horizontu se prolévám colou, abych byl při smyslech ve sjezdu do Zázrivé, kde trochu prochladám, ale množství zatáček, za které auto neposvítí, mě nenechává chladným. V údolí se líně válí mlha, ze které se zdvíhají svahy Fatry a celé je to moc pěkné, né už tolik stoupání v Zázrivé, které je sice krátké ale brutální. Nahoře zastavím, vyčurám se, dám bulečku, napiju se, doberu gely a valím dál. Sjezd i celé údolí Terchovou dolů je jeden veliký let a ti, co mě předjeli, když jsem čural, jsou zpět za mnou. Jen jedny Zippy se kolem mě mihnou a tak s nimi zesynchronizuji tempo a valíme lehce přes 40 až k odbočce před Belou, kde přijde mírně stoupající údolí a prudký propad rychlosti, Zippy jsou stále za mnou a ve stoupání se rozdíl ještě zvětší, ale ani já už nejedu na Lutišku s lehkostí, ale po 120 km se není čemu divit.

Stoupání na Lutišku, už za světla, ale už trochu ztuha.

Nahoře opět beru lahve od Martina, který okolo mě tancuje jako kolem malovaného vejce, a tlačím další tyčku. Dlouhý mírně klesající úsek je radostí pro unaveného Davida a tak letím vstříc Bystrici, kde se odbočuje a cesta už neklesá, slaboulinký protivítr a postupně mírňoulinké stoupání tlačí rychlost výrazně dolů a tenhle úsek bolí – hlavu, nohy jsou zásobeny a tak si předou. Začátek 4km stoupání vedoucího opět do Oravské Lesné je za odměnu, hned dávám nejlehčí převod a jedu na aerobním prahu, když se to trochu narovná, přidám. Jsem dost unavený, rozbolavělý, přeci jen srpnových 130 km na kole mě zas tak dobře nepřipravilo, ale nohy jedou, objevuje se slunce a já zase tlačím jídlo, šunka došla, už je jen domácí slanina, včerty, beru zavděk vším, co do sebe ještě jsem schopen natlačit.

Krásná ilustrace servisu. Upadla mi tyčka, Martin mi ji běží zvednout, stihl to do 5 sekund, tak jsem ji mohl bez obav pozřít.

Na konci nekonečného stoupání přichází táhlý sjezd do Lesné, kde znova najíždím na stoupání do Zázrivé, které jsme v noci jednou jeli. Dobrou zprávou je, že nohy akceptují podobné převody a o málo nižší tempo, navíc v lese je klid a tak mi nic nechybí a nahoře vím, že už mám téměř odpracováno, tlačím se gelem a piju colu.

Přineste mi vše, co máte na jídelním lístku. :o)

Zářijové slunce se začínalo dostávat do formy. Stoupání z Bystrice na Kykulu.

Sjezd je za světla krásný a teď už prozářené zbytky mlhy to jen umocňují. Kopec v Zázrivé bolí, ale vím, že jak jej přejedu, tak mám kolo za sebou a to je sakra motivace. Sjezd už je jen na vytočení noh.

Dokončení smyčky v Oravskej Lesnej a nájezd na předposlední stoupání. Krásné ráno.

Příjezd do depa, kde už čeká Miška, která přes noc dojela z Prahy, je příjemný. Zjišťuju, že jsem 7., což jej dělá ještě příjemnějším. Martin mi vzal povinnou výbavu na běh k sobě. Já láduju batoh gely, magnésky a nějakými tyčkami. Ještě stihnu ztratit startovní číslo a už si to šmarujeme z depa ven.

Daleko od auta stále se servisem. Podávání instrukcí pro začátek běhu.

Kolo nebylo extra těžké, na druhou stranu, 8 stoupání a velké množství rovin jdoucích údolím nahoru nedávalo tolik prostoru k vydechnutí a tak jsem byl po kole docela hotový, což mi samozřejmě patří, ale nohy se v decentním tempu rozeběhly a pak zase rády přešly do chůze při stoupání na Nocľahy, kde jsme sklidili 400 výškových metrů a to jsme sotva na 2 km.

Cesta na Nocľahy rozhodně nenudila.

S těmito výhledy ani nemohla.

Seběh z Nocľahů je technický, krásný, navíc jdu opatrně a noha drží, což je super. Zároveň jsme stáhli 3 závodníky před sebou, takže vše vypadá dobře, žaludek přijímá stravu a tak mezi poli běžíme. A je to příjemné poklusání. Na občerstvení je navíc iont, který mi chutná, což je vždy známka dobrého závodu. Méně mi už ale chutná asfalt, na který seběhneme a pokračujeme proti proudu říčky až do Terchové, což je prostě hnus, ale aspoň spolykáme cenné kilometry. U Lidlu čekám ženskou polovinu supportu se slaným pečivem, ta však nepřichází a tak mě s nafouklým břichem čeká smrt přecukrováním.

Abych taky trochu toho asfaltu ukázal.

Můžu si za to sám, ostatní nejsou telepati a já mám udílet jasné pokyny. Nakonec ženy si zasloužily trochu relaxu v Dierách za probdělou noc.  My zatím dobíháme čtvrtého, ač podle informací na občerstveních by měl být 3. Na občerstvení nekompromisně máčím pomeranč v soli a piju colu. Vyrážíme na měkounký trailík. Ztrácíme jednu lahev, jsem trochu smutný, ale potom utečeme v seběhu čtvrtému a už jsem trochu šťastnější, než se před námi nepostaví nekonečná panelovka, prudká jako čert! No, nějak jsme ji přežili i následné stoupání a pobíhání po loukách až po vytoužený seběh, který už jde trochu cítit, ale zase dole přechází v asfalt a tak zpětně třeba zhodnotit, že byl vlastně dobrý. =) Ale už jen trochu asfaltu a jsme v Dierách a na to jsem se moc těšil, odsud už jen spoustu vertikálních metrů a krásné přírody. Dostávám od Mišky tmavý chleba a slané tyčky. Tohle je reálné světlo na konci jednoho tunelu.

Diery, vymodlené, příjemná procházka.

Na občerstvovačce si dám Birell, veku, nějaké další slané věci a ještě to zaliju kolou a polknu tabletu vápníku, který zažene bolest hlavy. Zjišťujeme, že jsme 6. i když nás nikdo nepředběhl. Divné, ale zase zpátky nohama na zem a svižně vzhůru. Diery jsou jeden velký slalom mezi turisty, ale všichni jsou moc vstřícní a až na pár výjimek nás ochotně pouštějí. Mě cola nakopla a tak výškové metry naskakují a netrvá to dlouho a předbíháme závodníka, kterého jsme už jednou předběhli. Spoustu žebříků, řetězů a zanedlouho další závodník, kterého jsme na začátku běhu předběhli. Dejavú, které nás nemrzí, neb nám to jde a v sedle na Medzirozsutcách už máme 3. na dohled. Vypadá utrápeně. To já asi taky, ale nohy pořád jdou a už chybí jen 200 výškových a ve slabších chvílích jsem se utěšoval a Martinovi sliboval, že Rozsutec to rozsekne, že jak jej přejdeme, tak je vyhráno. Vyhráno nebylo, ale vrchol jsme přešli na 2. místě a seběhem dolů, který byl opravdu převážně seběh (jak mě ty nohy mile překvapily), jsme jej upevnili.

Hopkání dolů pred Chlebom.

Moje břicho už nechtělo o sladkém ani slyšel a tak na Medziholí jsem dal nějaký salám a magneziovou tabletu a iont a colu a s břichem jako žaba jsme vyrazili obejít Stoh. Co tím pořadatel ušetřil na metrech, to přidal na kořenech a kamení, takže spoustu hlubokých došlapů, ale už jsme na chrbátu Stohu a razíme na Poluludňový Grúň. Malinko se slunce schová za mraky, což je to nejlepší, co mohlo udělat a tak se jde pěkně, i když všechno už bolí a břicho je smutné z dalšího gelu, který má přetlumočit nohám v dalších stoupáních. Výhledy do všech stran, hřebenový klusík a spousta otázek, zda to vlastně stojí za to, takhle se muset cpát sacharidy. Ale ve stoupání jdou otázky stranou, protože to bolí i bez nich, ale každý další vrcholek dává zahnat pochybnosti. Je snad lepší způsob jak trávit sobotu?

Poslední stoupání, už mi chutnalo asi i více, ale vidina cíle to vše smázne.

Blížíme se Chlebu a ve hře je čas pod 16, tak klusáme, do kopce svižně jdeme a jsme v nejvyšším bodě závodu a já zapomínám na všechnu bolest a uvolněně běžím dolů do Snilovského sedla, kde je cíl, dokonce i trochu poodskočím Martinovi, ale hned mě má zpět, jak se to narovná. Před cílem si ještě povoláme Mišku a mamku a jako celý tým probíháme cílem, protože je to i jejich výsledek.

Závěrečný seběh za odměnu.

15h 55min, 2. místo, navíc v cíli je spousta lidí, kteří tleskají, výborná atmosféra na závod, který je limitován sloty pro 50 účastníků. Budu se opakovat, ale tohle je moment tak krásný, že by s ním chtěl člověk mít sex a pořídit si spoustu malých momentů.

Finito amigo. =)

Zároveň je jednoznačně zodpovězeno, co dělá Janošíka extrémním, je to právě závěrečná maratonská turistika, která je přísná sama o sobě, ale po plavání a kole by jen těžko hledala konkurenci a to nejen převýšením, ale i techničností. Perfektní aviváží k náročnosti je nádherné prostředí a duch celé akce, kdy i prodírání mezi turisty je super, protože fandí, občas se ptají, co je to za závod, a celkově mají super přístup. Tohle bylo zkrátka dobře investovaných 7000 kcal.

Janošíci, v pozadí hlavní hrdina, hřeben Kriváňské Fatry.

Vzhledem k tomu, že jsem za srpen naběhal jen 60 km, tak se nabízí otázka, z čeho jsem bral pro výkon? Odpověď je nasnadě; je to nošení krosny v Gruzii mezi 1800 a 3700 metry na přelomu červenec/srpen plus výstup na Kazbek (5033 m.n.m.), získaná silová vytrvalost a vyrobené krvinky odolaly tréninkové laxnosti.

Toten kluk mě dobře připravil na útrapy kdejaké turistiky.

Navíc jsme si před 3 týdny prošli trasu Diery-Rozsutec-Stoh-chata na Grúni-Poludňový Grúň-Chleb-Kriváň-Baraniarky-Vrátná, což byl s krosnou dobrý trénink a především omrknutí trasy, takže jsem pak v závodě zbytečně nedivočil. Na Wintermana už bych rád zase trochu přitrénoval, protože regenerace je sice super, ale nic se nemá přehánět.

Takový umí být hřeben, když není ani zataženo, ani slunečno. Z obhlédnutí tratě 14.8.

Poděkování patří mému perfektnímu support týmu, kde mamka celou noc řídila a Martin mě zásobil proviantem a taky Mišce že se třepala přes celou republiku, abych ji pak ani na Rozsutec nevzal. No a Martinovi samozřejmě za morální oporu na celém běhu! Hluboká poklona Peteru Palovi a celému organizačnímu týmu za přípravu těžkého, krásného a dobře zorganizovaného závodu s příjemným zázemím na Hotelu Boboty, kde proběhlo i vyhlášení s výhledem na závěrečnou „část“ běhu. Takhle zespoda to vypadalo krásně, skoro neškodně.

Plavání 25., po kole 7., běh v cíli 2. Přestože toho moc nenaběhám, je turistika pořád mou nejsilnější stránkou. =)

Strava track: zde alternativně movescount