Winterman 2016 (english version)

Winterman will forever be my first long triathlon and has became a race of my heart. Since last October I have also done Stone Brixia Man in Italy and Janošík Slovak extreme triathlon in Slovakia so I've gained more experience.

Me 

Few friends including Vojta, another Winterman, and I rode the bike course two weeks before the race. I had been struggling since 30^th kilometer  while other guys were OK and after 90 km it was unbearable, I did drop them and went back home with ruined self-esteem. Lot of doubts about Winterman participation revealed...

Autumn in Valachia.

I made a decision to relax myself and find lost joy. Weekend in the Valachia (the East of Czech republic) and its mountains was the best possible choice. Next weekend we visited the Western Tatras with Miška (a girlfriend and support). I competed in a vertical race, suffered, failed, but finished. When I put on my shoes the afternoon after race I went low pace and just enjoyed the moving forward and lovely surroundings so much, that I ran half a minute faster than in the race with considerably lower heart beat rate, I got the trust in endurance in my legs despite of the missing power. Sunday hike to Rákoň (1870 m), where a snow cap reached 60 cm was totally refreshing. White mountain tops, sun and dramatic clouds provided full package sensual experience. We figuratively and literally found a peace there.

Western Tatras, what an autumn day?! =)

In the working week before race I have prepared new Equinox carbon wheels and hoped that they would help me to improve the poor bike performance which has stuck to me during autumn season. Since my throat was sore I ate a lot of garlic to get rid of this pain in the ass throat. It was typical pre-Winterman illness which left a day before the race.

With Vojta on a ferry.

Registration, briefing, accommodation, everything went smooth, thanks to the  organizers providing comfort to their athletes.

At 5 AM we stood on a pier (me and Vojta, who was attending his first long distance triathlon) and were waiting for the shot which started the race.

At your command!

I stepped on and suddenly had fairly meter of dark cold water above my head. However, water was a bit warmer than last year, swimming course prolonged from 7 to 8 km and my goggles were leaking. Those were main differencies, otherwise my swimming was slow and steady, I felt well. Arrival to Decin remained as impressive as I remembered.

Fighting with wetsuits. :-D

Transition 1 was the first supporter experience for Miška, she fought with my two wetsuits, but otherwise did well which resulted into an 8-minute improvement with respect to the last year.

After dawn.

The start of the bike should have been loosely ridden, but I got over few racers what encouraged me to push a little bit more than I had planned, but I still tried to keep the heartbeat rate in a reasonable zone. I got into a spiral with increasing heart rate and decreasing power which forced me to slow down the speed. My shifter didn't work properly  (string popped up) due to a rush during early morning bike preparation, so I had to go with the gear 34-26 instead of 34-28 in the steep climbs.

Smooth tarmac, new wheels, cycling made me happy.

I have approached the part, where I died during ride two weeks before race, so keeping the rhythm  was the only goal. I went from the saddle when the ascent told about it and when I finally rode away the Polish guy, I got calm and I believed that different day is coming. Eventually I started to feel better, because my stomach was working pretty well and I had been eating since T1, sweet gels and energy bars were compensated by salty baguettes with ham and it was something, which worked for me really well! When heart rate dropped down I shifted harder gears. No more valleys full of tears, I was enjoying happy sights from tops and horizons. I was totally in the race but didn't see other racers for maybe 50 km. I had info that I was catching Vojta, but did not see him, we went had similar velocity and serious effort, at least I had.

Love these roads in the middle of the forest.

Whole cycling was painful (it is always hard with lack of serious training) but I really enjoyed being able to squeeze out myself enough. Km 160, I caught some guy, then Tomas Racek and at T2 also Vojta. To see Mara Peterka was promising (he was 35 minutes ahead after the bike part last year).

My mother learnt how to do with camera. =)

I had no info about my position and that was good point, because I went according to my feelings. Nevertheless the desire to catch Vojta had changed my plans to save some energy for running. Anyway I looked forward to run and also felt confident (and a bit foolish).

Chips as a compensation to sweet things. I did not feel like to eat them during the race.

I started with the pace below 5 min/km and after a while, when I caught Vojta, we exchanged our feelings, wished all the best to each other and I run away from him slowly. After 5k I felt my problematic hamstring which set the pace lower. I ran first 10k in 51 minutes but still was not able to catch Tomas, until we reached the first serious ascent. Then we ran together, compared our egos and talked about man things, training portions, etc. When we met Mara, I was not able to keep up with Tom and after a while storm in my belly escalated quickly into a brief trip with pants down into the bushes. In a minute I was back on  the track one kilo lighter. 

It looks, that I lost my taste.

Despite of the good pace I still ran alone without eye contact and in combination with weaker stomach I was down and continuously falling deeper and deeper into crisis. Road to Křižany going through the valley was endless. I suffered badly. Fortunately, Miška read the situation pretty well and ran short parts with me and supplied me with BCAAs dissolved in coke with water. I realized that nobody was curious to see my crooked face. “Fuck it” moment did come.

Synchronize your run. =)

“You are not here to walk the tarmac road, but you should squeeze out everything! Support is not here to see your crooked face during hiking.” I realized how awesome was that I could still run only with some minor pains like breaking blisters and I should enjoy actual moment. Once Miška joined me again I ran freely some serious ascent and from this moment everything turned better. Bitter BCAAs with coke neutralized my stomach saturated by sweet gels and I believed that I could push harder and improve my position during last 15k. Time up to time the tears welled into my eyes. It  was touching to see what legs are capable of and once the legs are yours, you are defenceless.

Ascenting Ještěd.

When pace dropped below 5 min/km, I got back racing and I was determined to improve my 5^th place. According to the information from my support the 4^th, 3^rd and 2^nd place were in my possibilities in the best case scenario. Briefly behind Januv Dul I got over David who probably paid for really fast bike. In the steep part at Rozstani Martin was caught and on the 38^th km I caught Tom who run away from me at 15^th km. I felt really well and pace in ascent remained between 6:00 and 6:30. The 4^th 10k with 400 meters of elevation were under 57 minutes, which was great and satisfying! However, fatigue accumulated for the whole day and I heard last call of my stomach. Pace decrease was logical consequence. Since the slope of ascent was really steep in next two kilometers, the pace was 7:35. I reached Jestedka, „flamme rouge“ and place to meet with support and enjoyed the rest of the course with ladies. Getting through the finnish line before sunset was romantic and definitely relieving.

Finishline with my support. (=

Great atmosphere, full of positive energy, in the finishline as well as along the whole course, where supporters, random people, volunteers and organizers cheered racers up, that is a great thing on extreme triathlons and especially on the Winterman! Atmosphere was great since very beginning, especially a cruise on the boat to the startline with inspiring people like Petr Vabrousek, Tomas Slavata and Marek Peterka, who gave the race dimension of humanity.  Yet I am not talking about organizers, who had to spend hundreds of hours by preparing this awesome race and in the end they donated 2000 € through winners hands to chief of medicine from children cardiocentre Motol. Organizers performance was flawless and it was an honor for a racer to be there, to see it and to feel it. Eventually, everybody left Malevil after final ceremony with yawning face and good feeling. Good feeling, they did something right. Good feeling came out from sharing a tough day in beautiful nature with great people in supporter t-shirts in a friendly atmosphere. All pre-race doubts are pointless and even result wasn't so important, but just all those emotions create unique experience and all the pain and struggling that’s the fair price for that.

Panorama from the finishline.

After short interview we found the shelter in the tower on the top of Jested. I breathed out and saw the whole day in front of my eyes, all emotions touched me and I was defenceless, again. Tears welled into my eyes. Nevermind, a soup need some salt. What a day full of contemplation and living in a presence! The greatest victory is victory over yourself, moments when you stop to perceive all the disturbing things and get to the zone where time flows smoothly and you just put one foot in front of the other.  That happened to me and it was wonderful!

Top 3, what an honour to stand right next to Petr.

Here comes thanks and honour for professional work to everybody who participated on the organization of the race. I have to thank Miška and my mom for the great support from start to the end. They got me over the crisis on the run, they were magnificent! Thanks to Ferry firstly for support in sport generally and secondly for lending me a wetsuit. And of course thanks to everybody following on the internet and cheering, because audience is motivating and also kind of commitment to do my best. 

With women of my life.

Congratulations to everybody who faced Winterman, because you did the race!

Complete results

Before Winterman I was demotivated and had escaping intentions, but now I know, that Socrates was right when told:

„No man has the right to be an amateur in the matter of physical training. It is a shame for a man to grow old without seeing the beauty and strength of which his body is capable. “

Winterman 2016

Winterman je pro mě navždy první dlouhý triatlon a závod, který mám moc rád. Budu se snažit nebýt příliš květnatý, aby povídání nebylo delší než závod.

Takhle jsem vypadal po 80 km wintermanského kola nanečisto.

Dva týdny před závodem, na Václava, jsme byli s Vojtou a kamarády projet trasu a tempo teda nebylo lážové, nicméně, já jsem byl jediný, který po 30 km začal trpět a po 90 km svěsil krovky a trápil se sám zpátky do Prahy, zatímco ostatní si dali i Ještěd a natočili 330 km. Mé sebevědomí se rozplynulo jak pára nad gulášem a uvažoval jsem i o tom, zda se závodu samotného zúčastnit…

Takhle jsem relaxoval doma na Valašsku.

Místo zběsilého trénování jsem nakonec šel cestou „udělat si to pěkné“ a získat zpět psychickou pohodu. Víkend doma na Valašsku to dokáže jako nic. Další víkend v Roháčích s Miškou, kde odpolední vyklusání po trati závodu nakonec bylo rychlejší, než závod samotný v mém podání, mě utvrdilo v tom, že výkon chybí, ale vytrvalosti bych mohl rozdávat. Navíc hromady sněhu a slunce = relax, který jsem potřeboval.

Finální vyladění v Roháčích. <3

V týdnu jsem už jen nalepil galusky na nové Equatory a doufal, že alespoň nová kola zamaskují, že mi to až tak moc na tom kole nechutná. Taky jsem teda snědl kilo česneku, protože mě bolelo v krku – tradiční „předwintermanská nemoc“ , která rychle pominula.

S Vojtou na parníku, obličej natřený hřejivkou a nalitý krví.

V 5:00 stojíme s Vojtou, který jede svůj první dlouhý triatlon, na mole a napjatě čekáme na výstřel, který spustí celý ten studený cirkus.

Jednotka nastoupena ke skoku.

Já jsem nakročil, Labe se rozestoupilo a najednou jsem měl dobře metr vody nad hlavou. Voda teplejší než loni, trasa 8.3 místo 7 km a brýle, do kterých teče. To byly hlavní rozdíly. Jinak se mi plavalo dobře, stabilně, pomalu, ale jistě. Vplutí do Děčína neztratilo nic na své působivosti!

Stahování neoprénů. =))

Depo, kde čekal na Mišku supporterský křest ohněm v podobě stahování dvou neoprenů, jsme zvládli o 8 minut rychleji než loni, ruce ani nebylo třeba rozehřívat, jak ve vodě tolik nezmrzly.

Poprvé na galuskách, moc pěkné svezení, než přišla první krizička.

Na kole jsem se snažil rozjet volněji, ovšem už do Hřenska jsem začal předjíždět ty, co umí splývat v proudu líp než já (a že jich bylo! spolu s depem jsem byl klidně kolem 25. místa) a když jsem byl předjet, tak jsem poprvé musel tlumit vášně, zkontrolovat tepy a nechat jet, co jede. I tak jsem se postupně dostával do spirály rostoucích tepů a vadnoucích noh. Ke vší radosti mi moc nefungovala přehazovačka - vyskočilo mi lanko, zřejmě při nasazování kol před závodem. Rozhodl jsem se, že se tím nebudu trápit a prostě pojedu s tím, co mám, takže žádných 28 zubů, ale 26. =)

Ostrých fotek z kola není nikdy dost. =)

Celé mě to vedlo ke zvolnění, protože jsem se blížil k pasáži, kde mě před dva a půl týdny posekalo. Dnes jsem rozhodně nechtěl zopakovat exitus a tak jsem kopce nelámal a šel si ze sedla dle potřeby. Když jsem předjel Poláka a ujel mu, tak jsem začínal věřit, že to bude dobré. A že férově solené bagetky se šunkou krásně kompenzovaly gely a sladké tyčky, tak jsem od 100. km začal mít krom pocitu dobré i nohy. Nejeden kopec jsem jel na velkou pilu a začal jsem si kolo užívat jako za starých dobrých časů. Najednou to nebyla slzavá údolí, ale radostné shlížení z vrcholků hor kopečků.

Pěkné asfalty a les, to je Winterman v nejlepší formě!

Celá cyklistika mě bolela, ale získal jsem důvěru v nohy. Když mi support ladies řekly, že doháním Vojtu, který od srpnového víkendu na Stelviu jezdí v nevídané pohodě, tak jsem musel ještě přidat. Bolelo to, ale věděl jsem, že se ten dieselový motor ve mně rozjel a je škoda jej přidušovat. Tak jsem zodpovědně jedl a hnal to v kopcích, až jsem po cca 50 km před sebou zase viděl závodníka a za chvíli druhého a v depu nakonec i Vojtu. Zároveň jsem při dojezdu viděl Máru Peterku, který mi loni po kole dával 35 minut, jak doklusává zaváděcí kolečko a tak jsem začal mít z celého průběhu dobrý pocit.

Mamce to začíná s tím foťákem docela jít. =)

Jinak jsem nevěděl, kolikátý jsem a bylo to dobře, jel jsem si svoje a nebýt informace o Vojtovi, možná bych se i malinko šetřil. Na běh, na který jsem si věřil, na který jsem se těšil.

Sladké chutě se dají kompenzovat různě. Bohužel na tohle jsem moc při závodě neměl chuť, já největší brambůrker!

Začátek taky byl svižný tempem pod 5 min/km, poměrně záhy jsem předběhl Vojtu, popřáli jsme si mnohý zdar a běželi si každý to svoje. Začal jsem trochu cítit hamstring, tak jsem malinko slevil z nasazení a snažil jsem se uvolnit tuhnoucí nohy. Prvních 10 km za 51 minut, ale pořád ne a ne doběhnout Tomáše, který byl na dohled. Nakonec se mi to v stoupání povedlo. Pár kilometrů jsme běželi spolu a povídali, ale potom jsme doběhli Máru a to Toma akcelerovalo tak, že jsem si raději vystoupil a běžel sám. Břicho jak Zeppelin a píchalo v něm a vůbec se tam odehrávaly divoké věci, tak jsem skončil v křoví se staženým dresem. O kilo lehčí jsem se vrátil zpět na trať s odhodláním získat zpátky kontakt.

Tady už mi moc nechutná.

Bohužel navzdory solidnímu tempu jsem běžel stále osamocen a po dvacátém kilometru přišla krize. Nohy naštěstí stále běžely, ale hlava byla vymletá. Ochota přijímat potravu blížící se nule. Miška, když viděla, že se trápím, tak běhala kratší úseky se mnou a napájela mě bcaačkama s colou a vodou. Údolí Křižan nekonečné. Pár kilometrů jsem se trápil a křivil ksicht, ale potom mi došlo, že na můj útrpný výraz není nikdo zvědavý a rozhodně tím ničemu nepomůžu.  Přišel „fuck it“ moment.

S mojím trenérem. <3

„Nejsi tady, aby ses procházel, ale proto, abys tu nechal všechno. Support s tebou nejede proto, abys na ně křivil ksicht při turistice.“  Uvědomil jsem si, jak je super, že můžu běžet pouze s menší bolestí typu praskající puchýř a že je tohle vlastně radostný okamžik a měl bych si jej užívat. Do toho se ke mně připojila opět Miška a začalo krátké stoupání, které jsem vyběhl jako nic a v tu chvíli se karta k lepšímu obrátila, věřil jsem, že těch posledních 15 km doklušu. Chvílemi mi propukaly slzy, protože vidět, co všechno nohy dokážou, je prostě emotivní a jedná-li se o vaše nohy, jste bezbranní.

Stoupání na Ještěd, pár zatáček pod Výpřeží.

 Když pak tempo spadlo pod 5 min/km, tak jsem byl jako politý živou vodou a odhodlaný zamíchat kartami na 2. - 5. místě. Podle informací supportu byli všichni přede mnou docela blízko. Jdoucího Davida, který zaplatil za ostře jeté kolo, jsem předběhl hned za Janovým Dolem. Martina, kterého trápilo koleno, v ostrém stoupání na Rozstání a nakonec jediného Tomáše, kterého jsem v tu chvíli trápil jen já, jsem doběhl v rovnějším úseku dále a jakmile se cesta postavila, tak jsem mu cuknul. Až na Výpřež jsem sázel kilometry tempem těsně nad 6 min/km, takže čtvrtá desítka se 400 metry převýšení byla za 57 minut, což je super! Ovšem žádný strom neroste do nebe a i mě začalo tělo říkat, že utahujeme poslední závity a tak jsem trochu zvolnil, ale stále v cupitavém modu jsem doskotačil až na Ještědku a poslední kilometr s Miškou a mamkou jsme si užili včetně závěrečného „grand finale“ trailu a cílové čáry ozářené zapadajícím sluncem. 

Po pořádné práci sladkou odměnu.

Atmosféra v cíli hodně pohodová a milá, nabíjející pozitivní energií, stejně jako podél celé trati, kde povzbuzovali sami pořadatelé, dobrovolníci a support ostatních závodníků. Stejně tak na lodi cestou na start bylo spoustu legrace a lidi jako Petr Vabroušek, Mára Peterka nebo Tom Slavata dělají závod jedinečným pro jeho lidský rozměr a to ani nemluvím o pořadatelích, kteří tomu museli věnovat neskutečné usilí a nakonec ještě věnují 50 000,- skrz prostředníka v podobě vítěze na dětské kardiocentrum v Motole. Takže na konci všem zůstanou nevyspané obličeje a dobrý pocit. Dobrý pocit, že se pomohlo na dobrou věc. Dobrý pocit, že jste sdíleli vyčerpávající den s někým blízkým. Dobrý pocit z výkonu, krásného prostředí, přátelské atmosféry. Všechny předzávodní pochybnosti jsou v tu chvíli absolutně liché a nakonec ani ten výsledek není to nejdůležitější, ale právě všechny ty emoce, kterými byl celý víkend prošpikovaný, ty vytvářejí neopakovatelný zážitek a za to všechna ta bolest stojí!

Krásné odpoledne na Ještědu.

Po krátkém interview jsme zašli na polévku do útrob věže. Jak mi začalo vše pomalu docházet, tak jsem to nějak nedal a rozbrečel se nad tou nedobrou gulášovou, čímž jsem ji aspoň přisolil. Dlouho jsem si tak pěkně nevyvětral hlavu jako na severu Čech. Největším vítězstvím je vítězství nad sebou samým, moment, kdy se odprostíte od malých útrap a necháte se unášet sledem událostí, přesně to se mi stalo na běhu a bylo to letos asi poprvé v takhle čisté podobě a bylo to krásné.

S Petrem a Tomem, který předvedl heroický výkon, o Petrovi ani nemluvím!

Zde přichází poděkování a úcta ke všem, kteří se podíleli na organizaci celého víkendu. Potom děkuji Mišce a mamce za perfektní support. Děkuji Ferrymu jednak za podporu ve sportovním snažení a taky za to, že mi půjčil druhý neopren. A samozřejmě děkuji všem, kteří sledovali a drželi pěsti, vědomí publika za svými zády to je hodně silná motivace a závazek. Všechny gratulace mi udělaly velkou radost.

S celým týmem, ženy mého života!

Gratuluji všem, kteří se postavili tváří v tvář Wintermanovi, protože oni dělají závod!

A Vojtovi potom k parádní premiéře na dlouhých tratích! ;-)

Kompletní výsledky.

Před Wintermanem jsem byl docela demotivovaný a měl často zaječí úmysly, ale teď vím, že Sokrates měl pravdu, když jednou řekl:

“Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aby okusil tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.”

GPS track: plavání plus kolo a běh

Stránky závodu: tady