Winterman 2016

Winterman je pro mě navždy první dlouhý triatlon a závod, který mám moc rád. Budu se snažit nebýt příliš květnatý, aby povídání nebylo delší než závod.

Takhle jsem vypadal po 80 km wintermanského kola nanečisto.

Dva týdny před závodem, na Václava, jsme byli s Vojtou a kamarády projet trasu a tempo teda nebylo lážové, nicméně, já jsem byl jediný, který po 30 km začal trpět a po 90 km svěsil krovky a trápil se sám zpátky do Prahy, zatímco ostatní si dali i Ještěd a natočili 330 km. Mé sebevědomí se rozplynulo jak pára nad gulášem a uvažoval jsem i o tom, zda se závodu samotného zúčastnit…

Takhle jsem relaxoval doma na Valašsku.

Místo zběsilého trénování jsem nakonec šel cestou „udělat si to pěkné“ a získat zpět psychickou pohodu. Víkend doma na Valašsku to dokáže jako nic. Další víkend v Roháčích s Miškou, kde odpolední vyklusání po trati závodu nakonec bylo rychlejší, než závod samotný v mém podání, mě utvrdilo v tom, že výkon chybí, ale vytrvalosti bych mohl rozdávat. Navíc hromady sněhu a slunce = relax, který jsem potřeboval.

Finální vyladění v Roháčích. <3

V týdnu jsem už jen nalepil galusky na nové Equatory a doufal, že alespoň nová kola zamaskují, že mi to až tak moc na tom kole nechutná. Taky jsem teda snědl kilo česneku, protože mě bolelo v krku – tradiční „předwintermanská nemoc“ , která rychle pominula.

S Vojtou na parníku, obličej natřený hřejivkou a nalitý krví.

V 5:00 stojíme s Vojtou, který jede svůj první dlouhý triatlon, na mole a napjatě čekáme na výstřel, který spustí celý ten studený cirkus.

Jednotka nastoupena ke skoku.

Já jsem nakročil, Labe se rozestoupilo a najednou jsem měl dobře metr vody nad hlavou. Voda teplejší než loni, trasa 8.3 místo 7 km a brýle, do kterých teče. To byly hlavní rozdíly. Jinak se mi plavalo dobře, stabilně, pomalu, ale jistě. Vplutí do Děčína neztratilo nic na své působivosti!

Stahování neoprénů. =))

Depo, kde čekal na Mišku supporterský křest ohněm v podobě stahování dvou neoprenů, jsme zvládli o 8 minut rychleji než loni, ruce ani nebylo třeba rozehřívat, jak ve vodě tolik nezmrzly.

Poprvé na galuskách, moc pěkné svezení, než přišla první krizička.

Na kole jsem se snažil rozjet volněji, ovšem už do Hřenska jsem začal předjíždět ty, co umí splývat v proudu líp než já (a že jich bylo! spolu s depem jsem byl klidně kolem 25. místa) a když jsem byl předjet, tak jsem poprvé musel tlumit vášně, zkontrolovat tepy a nechat jet, co jede. I tak jsem se postupně dostával do spirály rostoucích tepů a vadnoucích noh. Ke vší radosti mi moc nefungovala přehazovačka - vyskočilo mi lanko, zřejmě při nasazování kol před závodem. Rozhodl jsem se, že se tím nebudu trápit a prostě pojedu s tím, co mám, takže žádných 28 zubů, ale 26. =)

Ostrých fotek z kola není nikdy dost. =)

Celé mě to vedlo ke zvolnění, protože jsem se blížil k pasáži, kde mě před dva a půl týdny posekalo. Dnes jsem rozhodně nechtěl zopakovat exitus a tak jsem kopce nelámal a šel si ze sedla dle potřeby. Když jsem předjel Poláka a ujel mu, tak jsem začínal věřit, že to bude dobré. A že férově solené bagetky se šunkou krásně kompenzovaly gely a sladké tyčky, tak jsem od 100. km začal mít krom pocitu dobré i nohy. Nejeden kopec jsem jel na velkou pilu a začal jsem si kolo užívat jako za starých dobrých časů. Najednou to nebyla slzavá údolí, ale radostné shlížení z vrcholků hor kopečků.

Pěkné asfalty a les, to je Winterman v nejlepší formě!

Celá cyklistika mě bolela, ale získal jsem důvěru v nohy. Když mi support ladies řekly, že doháním Vojtu, který od srpnového víkendu na Stelviu jezdí v nevídané pohodě, tak jsem musel ještě přidat. Bolelo to, ale věděl jsem, že se ten dieselový motor ve mně rozjel a je škoda jej přidušovat. Tak jsem zodpovědně jedl a hnal to v kopcích, až jsem po cca 50 km před sebou zase viděl závodníka a za chvíli druhého a v depu nakonec i Vojtu. Zároveň jsem při dojezdu viděl Máru Peterku, který mi loni po kole dával 35 minut, jak doklusává zaváděcí kolečko a tak jsem začal mít z celého průběhu dobrý pocit.

Mamce to začíná s tím foťákem docela jít. =)

Jinak jsem nevěděl, kolikátý jsem a bylo to dobře, jel jsem si svoje a nebýt informace o Vojtovi, možná bych se i malinko šetřil. Na běh, na který jsem si věřil, na který jsem se těšil.

Sladké chutě se dají kompenzovat různě. Bohužel na tohle jsem moc při závodě neměl chuť, já největší brambůrker!

Začátek taky byl svižný tempem pod 5 min/km, poměrně záhy jsem předběhl Vojtu, popřáli jsme si mnohý zdar a běželi si každý to svoje. Začal jsem trochu cítit hamstring, tak jsem malinko slevil z nasazení a snažil jsem se uvolnit tuhnoucí nohy. Prvních 10 km za 51 minut, ale pořád ne a ne doběhnout Tomáše, který byl na dohled. Nakonec se mi to v stoupání povedlo. Pár kilometrů jsme běželi spolu a povídali, ale potom jsme doběhli Máru a to Toma akcelerovalo tak, že jsem si raději vystoupil a běžel sám. Břicho jak Zeppelin a píchalo v něm a vůbec se tam odehrávaly divoké věci, tak jsem skončil v křoví se staženým dresem. O kilo lehčí jsem se vrátil zpět na trať s odhodláním získat zpátky kontakt.

Tady už mi moc nechutná.

Bohužel navzdory solidnímu tempu jsem běžel stále osamocen a po dvacátém kilometru přišla krize. Nohy naštěstí stále běžely, ale hlava byla vymletá. Ochota přijímat potravu blížící se nule. Miška, když viděla, že se trápím, tak běhala kratší úseky se mnou a napájela mě bcaačkama s colou a vodou. Údolí Křižan nekonečné. Pár kilometrů jsem se trápil a křivil ksicht, ale potom mi došlo, že na můj útrpný výraz není nikdo zvědavý a rozhodně tím ničemu nepomůžu.  Přišel „fuck it“ moment.

S mojím trenérem. <3

„Nejsi tady, aby ses procházel, ale proto, abys tu nechal všechno. Support s tebou nejede proto, abys na ně křivil ksicht při turistice.“  Uvědomil jsem si, jak je super, že můžu běžet pouze s menší bolestí typu praskající puchýř a že je tohle vlastně radostný okamžik a měl bych si jej užívat. Do toho se ke mně připojila opět Miška a začalo krátké stoupání, které jsem vyběhl jako nic a v tu chvíli se karta k lepšímu obrátila, věřil jsem, že těch posledních 15 km doklušu. Chvílemi mi propukaly slzy, protože vidět, co všechno nohy dokážou, je prostě emotivní a jedná-li se o vaše nohy, jste bezbranní.

Stoupání na Ještěd, pár zatáček pod Výpřeží.

 Když pak tempo spadlo pod 5 min/km, tak jsem byl jako politý živou vodou a odhodlaný zamíchat kartami na 2. - 5. místě. Podle informací supportu byli všichni přede mnou docela blízko. Jdoucího Davida, který zaplatil za ostře jeté kolo, jsem předběhl hned za Janovým Dolem. Martina, kterého trápilo koleno, v ostrém stoupání na Rozstání a nakonec jediného Tomáše, kterého jsem v tu chvíli trápil jen já, jsem doběhl v rovnějším úseku dále a jakmile se cesta postavila, tak jsem mu cuknul. Až na Výpřež jsem sázel kilometry tempem těsně nad 6 min/km, takže čtvrtá desítka se 400 metry převýšení byla za 57 minut, což je super! Ovšem žádný strom neroste do nebe a i mě začalo tělo říkat, že utahujeme poslední závity a tak jsem trochu zvolnil, ale stále v cupitavém modu jsem doskotačil až na Ještědku a poslední kilometr s Miškou a mamkou jsme si užili včetně závěrečného „grand finale“ trailu a cílové čáry ozářené zapadajícím sluncem. 

Po pořádné práci sladkou odměnu.

Atmosféra v cíli hodně pohodová a milá, nabíjející pozitivní energií, stejně jako podél celé trati, kde povzbuzovali sami pořadatelé, dobrovolníci a support ostatních závodníků. Stejně tak na lodi cestou na start bylo spoustu legrace a lidi jako Petr Vabroušek, Mára Peterka nebo Tom Slavata dělají závod jedinečným pro jeho lidský rozměr a to ani nemluvím o pořadatelích, kteří tomu museli věnovat neskutečné usilí a nakonec ještě věnují 50 000,- skrz prostředníka v podobě vítěze na dětské kardiocentrum v Motole. Takže na konci všem zůstanou nevyspané obličeje a dobrý pocit. Dobrý pocit, že se pomohlo na dobrou věc. Dobrý pocit, že jste sdíleli vyčerpávající den s někým blízkým. Dobrý pocit z výkonu, krásného prostředí, přátelské atmosféry. Všechny předzávodní pochybnosti jsou v tu chvíli absolutně liché a nakonec ani ten výsledek není to nejdůležitější, ale právě všechny ty emoce, kterými byl celý víkend prošpikovaný, ty vytvářejí neopakovatelný zážitek a za to všechna ta bolest stojí!

Krásné odpoledne na Ještědu.

Po krátkém interview jsme zašli na polévku do útrob věže. Jak mi začalo vše pomalu docházet, tak jsem to nějak nedal a rozbrečel se nad tou nedobrou gulášovou, čímž jsem ji aspoň přisolil. Dlouho jsem si tak pěkně nevyvětral hlavu jako na severu Čech. Největším vítězstvím je vítězství nad sebou samým, moment, kdy se odprostíte od malých útrap a necháte se unášet sledem událostí, přesně to se mi stalo na běhu a bylo to letos asi poprvé v takhle čisté podobě a bylo to krásné.

S Petrem a Tomem, který předvedl heroický výkon, o Petrovi ani nemluvím!

Zde přichází poděkování a úcta ke všem, kteří se podíleli na organizaci celého víkendu. Potom děkuji Mišce a mamce za perfektní support. Děkuji Ferrymu jednak za podporu ve sportovním snažení a taky za to, že mi půjčil druhý neopren. A samozřejmě děkuji všem, kteří sledovali a drželi pěsti, vědomí publika za svými zády to je hodně silná motivace a závazek. Všechny gratulace mi udělaly velkou radost.

S celým týmem, ženy mého života!

Gratuluji všem, kteří se postavili tváří v tvář Wintermanovi, protože oni dělají závod!

A Vojtovi potom k parádní premiéře na dlouhých tratích! ;-)

Kompletní výsledky.

Před Wintermanem jsem byl docela demotivovaný a měl často zaječí úmysly, ale teď vím, že Sokrates měl pravdu, když jednou řekl:

“Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aby okusil tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.”

GPS track: plavání plus kolo a běh

Stránky závodu: tady