P100 O tom jak jsem se (opět) pokoušel zdolat stovku

Logicky po kratších závodech typu Velké Kunratické (3km) bylo třeba zkusit taky něco delšího. Takže jsem celý listopad byl váben vůní Pražské stovky (130km) z nedalekých Modřan, ale při každém delším vyběhnutí (čili asi 3 ze 3) jsem se začal dušovat, že to je nesmysl a nic pro mě, což mi většinou vydrželo ještě tak deset minut po běhu. „Telenovela na pokračování“ tak to označil Kuba. Týden před akcí samotnou se z toho stala telenovela se zaplacenou registrací. Jedinou nepříjemností bylo stále citlivé koleno, které jsem si rozbil při brouzdavém seběhu listím skrývajícím kámen před třemi týdny na Radhošti. Takže má finální příprava se stávala z desetidenního lenošení proloženého sem tam plaváním. 

Doprava vlakem na start dělala celou záležitost logisticky náročnější. Vznikala časová okénka a tak se nikdo nemůže divit, že jsme si čekání na vlak odbyli raději v teple s jedním oroseným, podstatné je, že jsem se v týdnu před akcí omezoval a snažil se pivo vytěsnit z jídelníčku. No abych to nenatahoval, po příjezdu do Staré Huti ve 23:30 jsem dostal ještě štamprli od „Mikunduláše“, zatímco čelo už vybíhalo na trať. Takže kvapík a natlačit se někam, kde budu spokojen s tempem. Tak došlo k tomu, že při absenci větších kopců probíháme po hodině desátým kilometrem. Za další hodinu už měním baterky v čelovce na 20.km, jenže ten bazmek se opět rozhodl svítit jen na nejnižší intenzitu, což mě na asfaltu nijak zvlášť nebolelo.

Drbákovské skály, techničtější noční úsek.

Ovšem na Drbákovských skalách jsem byl rád za pohyb ve skupině, kde všichni svítili více než já. Asi bylo dobře, že se tady šlo v noci, protože to bylo nahoru dolů a po levici jen černá díra a tam někde dole klidná vodní plocha. Náročnost terénu ovšem začala vybírat daň a nějak mě síly opouštěly. A tak jsem sáhl po gelu, který mi neudělal dvakrát dobře. A aby toho nebylo málo, tak rozbolelo problematické koleno. Tedy krize se vším všudy, zpomalení a postupné mrznutí.

Tajná kontrola na 30. km a energetická spása v podobě kofoly.

Naštěstí po 30 km tajná kontrola a občerstvení. Kofola a pár koleček klobásy mě vyvedly ze stavu nejhlubší skepse, ale vzhledem ke kolenu neochotnému běhu jsem zhodnotil situaci takto:“Jsi idiot, co neumí odhadnout své možnosti a hlásí se z hecu na stovky, tak si teď budeš mrznout až na 45.km, kde počkáš na občerstvovačce na první bus a pofrčíš domů než naděláš více škody.“ A bylo pro mě prakticky rozhodnuto. Nakonec chůze ztichlou noční krajinou polí a lesů byla oázou klidu po celotýdenním shonu a krásně mi pročistila hlavu. Abych se zahřál, krátce jsem popoběhl, ale kolenu se příliš nepáčilo. Tak jsem jen šel s cílem dojít na občerstvovačku a tam to vzdát. Ale vůbec to neubíhalo a tak jsem se rozběhl, abych to ukrátil.

Klasický off-trail.

Tady se mi hodně lepilo, velice pomalu jsem přecházel.

Koleno se umravnilo, nejspíš mu nedělal dobře tlak, který byl na něj kladen, a vidina návratu domů mu umožnila bezstarostně pracovat. Radost z běhu byla taková, že jsem běžel i do menších stoupání a postupně docvakával běžce přede mnou. Terén byl v mlze hůře čitelný, naštěstí alespoň perfektní Olafovo značení člověka bezproblémově vedlo tím správným směrem. Občerstvovačka bodla, teplo, polévka, naplnit vak colou a rychle na trať vylepšit dojem.

Při odchodu jsem se dal dohromady s Martinem, který taky vykrizoval a tak jsme zažívali comeback do závodu. Začali jsme do toho dupat a výsledkem byl posun z 59. na 40. místo na další občerstovačce, kde nás přivítaly čarodějnice z Moravy (ale hodné), dokonce i sladké jsem dostal-perníčky a slivovici a po zhltnutí polévky a doplnění kofoly jsme byli zase na cestě. A po polykání kilometrů přišla vyhlídka Máj s krásnými výhledy utopenými v nikdy nekončící mlze a potom už Olafovy technické kilometry, kde největším hitem byl seběh do Třebenic. Totální off-road, tady by nikoho normálního nenapadlo v těchto podmínkách jít. Traverzy 45stupňovými svahy tvořenými bahnem a listím, kde co chvíli člověk klouže po zadku dolů do strže. Dokázal bych si tenhle terén představit s pytlíkem popcornu a dvěma spoře oděnými děvami, které by měly za úkol spolu zápasit.

NS Svatojánské proudy.

V Třebenicích (80. km) jsem konečně potkal v hospodě skoro spícího Toma, kterého jsme docvakli pár kilometrů dál. Tempo jsme drželi dobré a postupně redukovali počet běžců před námi, až jsme se prokousali na 28. místo. Na 100. km nás ovšem zklamala občerstovačka a tak jsme vyrazili rychle dál s tím, že si to vynahradíme na další, která bude už za 11 km. Jenže opotřebení kolen bylo vysoké a strategie všechno nebo nic se začala klonit více k tomu nic. Už za šera jsme dorazili na občerstvovačku na 111. km, kde bylo krásně teplo a i žampiónová polévka byla fajn. Jen vykodrcání po schodech dolů docela bolelo a zuby mi cvakaly zimou ještě několik minut. Nakonec jsme i trochu popoběhli, ale to už byl můj takový poslední výstřel, vazy v kolenech a vůbec vše, co jim běžně dává pevnost, vystavily stopku a v kombinaci s puchýři a rozmočenýma nohama, kdy každý krok je hluboce procítěným zážitkem akupunkturního rázu, jsem věděl, že to bude nejpekelnějších 20 km.

S Martinem na Svatojánských proudech.

Nebylo. Po dvou a půl hodinách, kdy jsme ukrojili cca 11 km s vypětím všech sil, jsem se šoural z kopce jak důchodce čekající na umělý kloub. Bylo na čase přiznat si pár věcí: Olaf není vůl, že vede poslední kilometry nahorů a dolů, ale zkrátka už na to nemám. Stálo to hodně sil rozejít to z občerstvovačky, ale prostě už nedám pohled na Martina, který na mě pořád čeká cestou dolů, zatím co já tiše polykám bolest při každém šlápnutí. Kdo mě zažil ve stavu rozbitosti kolen, ten ví jaký umím být protivný fouňa, kterého byste raději utratili ve škarpě než se s ním vléct další kilometr. A tak jsem Martinovi vrátil hole, vyměnil si kontakt a s díky se rozloučil. Dopajdal jsem na autobusovou zastávku na Zbraslavi a tam se rozbrečel jak malé děcko.

V tom autobuse něco divně smrdělo, po chvíli jsem přišel na původ toho puchu, byl jsem to já. Po 19 hodinách v bahně, lesami, loukami, olafovinami není divu, že člověk pochytí trochu té divočiny. Tak jsem se radši moc nehýbal (jako bych byl schopen), abych nevířil vzduch. Raději jsem vysedl už v Kunraticích a doklopýtal domů po svých. Neskutečný úkol sundat ze sebe všechny ty kompresní věci přes chodidla, na kterých se 20 hodin tvořily varhánky. Chtěl jsem to vyfotit, ale neměl jsem na to žaludek ani sílu, tu jsem investoval na cestu do sprchy, kde jsem si sedl a pak lehl a nechal na sebe téct horkou vodu. Příjemná změna po deštivém dni. Den poté už dojdu bez větších problémů až do kuchyně nebo třeba na záchod.

I když zabalit kousek před cílem je kaňkou, kterou těžko budu obhajovat, tak šlo o rozhodnutí z rozumu. Úsek mezi 40. a 100. km mě neskutečně bavil a běželo se jedna radost. Proto jsem paradoxně, ač jsem nedokončil, spokojený. Život holt není jen radostné hledění z vrcholků hor na rozesmáté šťastné zítřky, ale i topení se v slzavých údolích.

Postup závodu:

km	čas	pořadí
18.2	1:50:52	41
46.4	6:28:17	59
61.9	8:44:36	40
80	11:44:51	36
99.1	14:40:33	30
110.3	16:36:31	28
130.9	-	DNF

City Trail Run 2014

S blížící se Velkou Kunratickou jsem začal přehodnocovat dřívější distancování od běhání. Zásadní zlom přišel minulou neděli, kdy jsem po cyklovýletu Praha-Bedřichov nenašel morál jet zpět na kole a tak jsem si při dobrém rozmaru zašel večer na dráhu zkusit intervaly a ejhle-noha nebolela. Hned jsem se musel registrovat na City Trail Run, který mi doporučil Ferry, jenž jako správný vedoucí krom vědy dohlíží i na můj sportovní rozvoj. V týdnu jsem ještě zběsile pálil na kole kalorie během cest do a ze školy, což se mi ve středu vymstilo. Zapršelo. I když jsem se krotil na mokrých kostkách, tak v Libuši jsem to doslova přesral a na neškodné asfaltové křižovatce jsem si ustlal před autem. Kolo počesané, kyčel nateklá více než po návštěvě akvaparku v Čestlicích, zkrátka pravá strana Davida nemůže být chvíli v klidu. Ve čtvrtek jsem ještě otestoval trasu Dejvice-Kunratice běžmo a prohlásil jsem se za způsobilého nedělního startu.

Zrádnost City Trail Runu spočívala v nastavení udržitelného tempa.
Stačilo přepálit jedno kilometr dlouhé stoupání a bylo zle.

Start probíhal inteligentně ve vlnách po 100 kouscích, takže začátek byl jako po másle, pokud si pod máslem představíte kilometr s převýšením přes 110 metrů. Chybějící závodní praxe a hloupost mě sice dostaly rychle nahoru, ale zároveň jsem tak vytvářel rychle tuhnoucí směs v lýtkách. Z Petřína až na Letnou prakticky pořád mírně z kopce, takže tempo vysoké a prudký výběh z Jeleního příkopu mi vystavil stopku, odsud jsem se šoural.

Jelení příkop, premiérová návštěva v mém podání.

Nadával sám sobě za přepálené tempo. Sakroval nad volbou obuvi. Jen malou vzpruhou byla občerstvovačka na Letné. Trápení po asfaltě nechtělo mít konce. Nechutnalo mi ani trochu. V seběhu do Stromovky jsem prodal všechna svá kila a to bylo tak vše, co jsem byl schopen předvést. Ploužení a co chvíli mě předbíhal nějaký „elitní hobík“. Snažil jsem držet alespoň optický kontakt se slečnou v červeném tričku, co mě předběhla už nahoře na Letné, ale nakonec jsem se zlomil a vzdal to stejně jako pronásledování Ferryho, který okolo mě proběhl lehce jakoby nic. Před výběhem v Troji jsem definitivně zvolnil. 

Botanická zahrada a vinice svaté Kláry,

kompenzace za nikdy nekončící asfaltový úsek na předešlých kilometrech.

Ovšem stoupání přineslo zajímavý obrat. Více práce pro stehna a rozhýbání lýtek. 10 nebo 15% stoupání nehrálo roli, držel jsem tempo pod 5:30 a nutno říct, že jsem vždycky věřil, že to ty nohy ještě dají a že přestanou dělat krky. Slečnu v červeném jsem střihl s nečekanou lehkostí a netrvalo to dlouho a dostal jsem se i před Ferryho. Lehce jsem krotil své emoce, abych znova nevytuhl, ale to už bylo do cíle jen 4 km a tak jsem se rozhodl, že si taky trochu užiju pocitu z běhání. Nebržděné seběhy, trochu adrenalinu při předbíhání lidí z dřívějších vln na členitých lesních trailech ale i doprava na stupni čtyři, když se trasa zúžila a jak husy všichni šmarovali za sebou, abychom to pak na širším úseku mohli pořádně osolit. Poslední lesní seběh a výživný výběh a pak už jen po rovině do cíle. Tempo slušné, lehce nad 4 min/km a už kalkuluju koho ještě předběhnout, abych si vytvořil dobrou pozici pro cílové foto.

Finiš na pohodu.

Po takticky nezvládnuté první půlce jsem od poloviny devátého kilometru běžel pocitově slušně a co je nejdůležitější: koleno skoro nebolelo a běh mě bavil! Cílový čas 1:09:14 je po tréninkovém výpadku jednoznačný úspěch a pro mě další motivace redukovat přebytečná kila a naopak zvýšit tréninkové objemy. Nakonec i 54. místo z 567 nevypadá zle. Ferry doběhl chvíli po mně a podtrhl solidní prezentaci „Chobotix běžců“. Prapor „Chobotix běžkyň“ držela Saša, která „vyžrala“ ve štafetách druhou-těžší půlku trati.

Výsledky: http://results.onlinesystem.cz/upload/2014/ctr/Hobby_Men.pdf

GPS track: http://www.strava.com/activities/209182125/overview

Radhošťská výzva

Nejde o nic kratšího a prostšího než dostat se velice přímočarou cestou z Dolní Bečvy na vrchol Radhoště. Startovné dobrovolné, výtěžek jde na opravu toho, co zbylo z Libušína na blízkých Pustevnách. Délka 5 km, převýšení 666 metrů. Ideální příležitost sundat běžecké boty z hřebíku a jít se projít. Navíc se nechal zviklat i Marek Strava a Martin, kterému jsem nemusel říkat dvakrát. Jako bonus s sebou vzal Terezku. Trochu nás opozdilo Marovo zaspání, trochu jsme rozehnali svatebčany, když jsme bloudili po „rozlehlém“ centru Dolní Bečvy, ale nakonec jsme start našli. Start byl intervalový, takže spousta času na přípravu nás, co jsme běželi až ke konci. Čili předstartovní kafíčko či domácí zázvorový čaj na umravnění mého bolavého krku a pak hurá na start.

2.5 km pohodového proběhnutí a potom pořádný krpál

Start těsně po druhé, první půlka je po asfaltu a jen mírně stoupá. Tempo cca 4:15 min/km a neběželo se mi kdovíjak zle a za chvíli vidím před sebou Maru, který startoval o minutu dřív. Jenže cesta stále stoupá a docvaknutí nakonec trvá až na konec asfaltu, zbytečně jsem to tempo nehrotil, věděl jsem, že pravý kopec potřebuje celého muže a ne zakyselenou trosku. Posuďte sami, 2.1km úsek s 26% stoupáním. Těžko se tady vylhat z absence tréninku a přítomnosti nějakých těch kilíček navíc. Nacvakávám hole a pomáhám nohám, jak to jen jde. Ještěže je mlha a nevidím v plné kráse, co nás čeká, stačí vědět. V první části je stoupání snesitelnější, ale tělo se s ním stejně nekamarádí. Postupně si zvyká, ale to kopec začíná nabírat grády. Odhadem jsem ve třetině a žaludek začne pořádně bolet, za půlkou čekám, že se asi pozvracím, ale když potkávám Ráďu s Gabčou, tak dělám hrdinu a vtipkuju. Navzdory žaludku mě to fakt baví, občas i popoběhnu, ale pak si to zase rozmyslím, nicméně, hrdinství mi zůstává a žaludek postupně vytlačuju z mysli. Slyším lokomotivu v zádech, strojové tempo, navíc bez holí. Klobouk dolů, tuším, že to Jiří, který okolo mě heká o chvíli později, nebude mít lehké vyhrát. Já jsem pochopil, že dostanu příděl několika minut a navíc jako bonus přišly úseky se sklonem okolo 35 %. Hodně těžké tady se ještě žvýknout. Potkávám Marki-spolužačku z gymplu, tak se snažím tvářit nenuceně při té dřině. Po každé stojce čekám narovnání a konec, který nepřichází. Ale blíží se. Pěšina se rovná a už jsem u hotelu. Protože jsem neposlouchal úvodní řeč, tak jsem si naivně myslel, že tady je cíl. Ač na hřebeni, neběžím, nevím kam přesně, všude mlha, jsem demotivován. Nakonec mi turisté potvrdí hypotézu s názvem: „Na vrchol.“ Je to kousek, rozbíhám se a cílovým obloukem proklušu. 44 minut a nějaké drobné, jsem spokojen, vím, že jsem tam nechal dneska skoro všechno. Tepovka je mi důkazem, průměrný tep 189, max 199. Zkrátka po závodní pauze jsem byl dost natěšený a nakonec jsem si to vážně užil, intenzivně.

Jdu si pro suché věci a horký čaj. Dávám si zelňačku. Převlíkám se. Přichází Terka, Martin a potom i Mara. Pro lepší vstřebání zážitků loudím po Míši, která kmitá v zázemí, pár panáčků pro tu naši partu. Jsem za ně vděčný, pomůžu rozdělat oheň venku, aby se lidé u něj mohli zahřát. Mlha se postupně zvedá, znova klesá, rozpouští a nakonec mizí-vítr ji rozfouká. Další panáčky na zahřátí, rizoto, piví. Pohoda. V tombole ne a ne vytáhnout naše číslo, remcáme, Terka je vytažena, remcáme už jen tři, Mara, remcáme jen dva, nakonec i já s Martinem dostaneme tašku a jsme spokojeni, nikdo neremcá. Přichází na řadu vyhlášení, každý tuší svůj čas, nikdo netušíme pořadí. Mezi ženami se hned Terka dostává na bronzový stupínek, pecka. Mezi muži se nejprve dozvíme, že čtvrtý ztratil na třetího 3 vteřiny. A třetí je nějaký David Smrčka. O tři parníky před ním je Viktor Novotný, kterého porazil o 7 vteřin Jiří Petr.

Dva borci a já. Ale pódium vždy potěší.
©Jiří Petr (Sprostá krádež fotky, omlouvám se.)

Pro úplnost: Martin je nakonec 8. a Maru při jeho běžecké premiéře předběhla snad jen první žena, super. Společné foto a Martin s Terkou jdou ještě tréninkově směr Pindula-Javorník. My dolů k autu stejnou cestou, je to fakt šupák. Ale nohy nebolí, jsou spokojené, chtělo by se jim běhat. Minimálně za rok se jim přání splní. A abych nezapomněl, velký dík a palec nahoru organizátorům, zase jednou moc pěkná sobota!

Sobota, na kterou nakonec vysvitlo slunce.

Pěkné ceny v tombole, pohár pro flákače mého ražení a perfektní catering.
Byl by hřích si to za rok nestřihnout znova.

Zde track: http://www.movescount.com/moves/move41682430

Moravská Trojka

V rámci letošních cyklistických výzev jsem zdolal 20 valašských vrcholů ve třech dnech, dojel z Prahy domů a tak už mi zbývala jen poslední výzva. Pracovní název „M3 - Moravská Trojka“. Už dlouho jsem se chtěl podívat s čmelákem na Praděd a Dlouhé Stráně a taky jsem letos ještě nebyl na Lysé kolmo. Prakticky tedy jde o to zdolat tři zřejmě nejnáročnější/nejhezčí po asfaltu dostupné kopce na Moravě, převýšení a vzdálenost z toho dělají opravdovou výzvu!

Moravská Trojka; Dlouhé Stráně (1351 m.n.m), Praděd (1491 m.n.m.), Lysá Hora (1323 m.n.m)

Tento plán už jsem měl nějakou dobu v hlavě, avšak je pár věcí, které mě v tomto brzdí. Především lidé žijící z prány, kteří mě vytáčejí natolik, že musím jíst za ně, abych nastolil ve vesmíru rovnováhu. Zkrátka jsem se bez běhání dopracoval na kulatých 90 kg a na konzultaci se zrcadlem mi bylo řečeno, že se ze mě stává něco, čím nechci být. Vrcholem byl znovunalezený tepák, který jsem vzal na středeční švih a prakticky v každém kopci jsem se dostal nad 190 tepů. Jediné, co může předejít takovým věcem, je poctivý objem a tím výzva M3 je. Pár kliky (asi 550) byla na cykloserveru načrtnuta tato náhrada za B7, kterou spolu s celým běháním vzal iliotibiál. Exportem gpx souboru byla celá věc úředně stvrzena a po rezervaci jízdenky do Zábřehu se stal ultrapedál nevyhnutelným.

Na cykloserveru to vypadalo docela snesitelně.

Má příprava byla laxní stejně jako odjezd z Prahy. Příchod na nádraží 3 minuty před odjezdem, spurt koridorem k nástupišti jako Cavendish, zdržet průvodčí, vnutit jim kolo a může se jet. Itinerář jsem si napsal pouze pro úsek Praděd-Lysá, na zbytek jsem si věřil z hlavy. No po tmě v jednu ráno vše vypadá jinak a tak jsem se vydal špatným směrem už od nádraží v Zábřehu. Rychlá otočka a hurá do Šumperku. Krátké zastavení na Shellce, kde jsem pro jistotu vzal Mattonku a Redbull, čímž jsem baťoh využil do mrtě. Údolím Desné jsem se šinul až do Loučné, kde jsem minul odbočku a tak mé stoupání na Dlouhé Stráně začalo až po okružní jízdě vesnicí. Nicméně, stoupání (800 m+, 11 km) se mi takhle v noci jevilo jako velice vlídné. Všude tma a klid, jen tu a tam jsem to pokazil vyplašením nějakého zvířátka. Ani jsem se nenadál a už jsem míjel větrníky, za nimi jsem prve potkal mlhu v kratičkém sjezdu před závěrečným stoupáním, kde pro zvýšení dramatičnosti někdo sundal závoru. Další zrada byl konec cesty a schody na vrchol náspu přehrady. Naposled jsem zde byl asi tak v desíti letech a až teď se mi začíná vybavovat, že ty schody jsem už někdy šel. Nahoře výjev jak z hodně hutného thrilleru, rezonující zábradlí a mohutná temnotemná vodní plocha.

Důkazní materiál, byl jsem tam.

Byl jsem trochu připosraný zhasínat světla, ale myriády hvězd na nebi bez světelného znečištění po západu měsíce byly dechberoucí, tohle člověk zažije jen pořádně zašitý v kopcích. No rychle jsem natáhl dlouhý rukáv a pádil dolů. Škoda mlhy na rovince pod přehradou, podle Stravy se tady dá jet hrubo přes 80 kmh. Já jsem však jel hodně opatrně až dolů. I tak jsem mrzl, a čím víc jsem mrzl, tím víc utrpělo mé odhodlání. Na Červenohorské sedlo jsem vyjel vcelku pohodově, ale vidina dalšího rychlého sjezdu, mlhy a chladu mě nechala v krásné dřevěné autobusové zastávce s čistou lavičkou dělanou akorát na to, abych se tady na tři hodinky natáhl. Zničil jsem si kyčle, vykloubil rameno, přeležel ruku, ale stálo to za to. Sjezd do Bělé proti rannímu slunci byl balzámem pro zmrzlou duši. Následující stoupání potažené novým asfaltem bylo lákavou pozvánkou do resortu Praděd.

A takhle taková pozvánka vypadá v reálu.

Celá tahle cesta je jen objíždění Pradědu, který je od Dlouhých Strání vzdálen 5 km vzdušnou čarou, ale po asfaltu to dá cca 55 km, které ovšem stojí za to. Jeseníky, odpouštím vám všechny výtluky a škaredou cestu do Karlovy Studánky. Získaly jste si mě! Všechna stoupání skrz lesy, kde si hraje světlo se stínem, vůně hřibů, klid, pohoda a po tom potkáte navalené turisty a máte pro ně pochopení, protože je sobota ráno a je krásně, tak ať si jdou klidně přes celou šíři cesty. 

Oblíbená značka upozorňující na stoupání a zde jako bonus ještě "cyklisti".

Mě už těšilo stoupání na Praděd, závora regulující provoz a krásný asfalt až na Ovčárnu-tak nějak se mi to líbí. Od Ovčárny už to byl slalom mezi turisty a taky mi začaly tvrdnout slušně nohy, hold už jsem se pomalu blížil ke kótě 3000 výškových metrů, to je tak hranice, co normálně snesu za den. Cestou dolů jsem potkával už slušné množství cyklistů deroucích se nahoru a další sundávali svá žihadla z nosičů na střeše dole na parkovišti. Ale nikdo nejel směr Bruntál. Jen já a auta, co mě tlačila k nejrozbitější krajnici.

Na Pradědu s Pradědem.

Cesta, která se neskrytě snažila, vytřepat ze mne zbytky odhodlání dotáhnout to až na Lysou. Před Bruntálem už se proměnila v pěkný asfalt a když jsem radil Polákům kudy kam, tak jsem potom sám vytáhl mapu a podíval se, kudy že to mám jet. Okolo Slezské Harty se nohy začaly odkyselovat a já jsem dostal pocit, že bych to mohl dotlačit pod Lysou. Tak jsem zahnal myšlenky na cestu domů a vydal jsem se směr Opava. Dlouho jsem oddaloval oběd, až jsem v Raduňi totálně vyšťavený po zhruba 170 km vzal zavděk pizzou, kofolou a dvěma nepasterizovánými gambáči. Další hodinu cesty jsem pracoval na trávení pizzy a srovnání se do normálu (tedy energetického deficitu). Nevím, zda za to mohl blížící se déšť, ale množství mušek bylo neskutečné, tady byste rozhodně poznali veselého cyklistu, což jsem já nebyl, protože už jsem začínal být slušně rozbitý. Naštěstí jsem si naplánoval trasu se spoustou odboček a průjezdných bodů, tak jsem byl dostatečně zaměstnán navigací a na blbosti jako tuhé nohy nebyl čas myslet. Když jsem zahlédl v dáli Lysou, tak jsem byl veden základním instinktem: šlapat. Při průjezdu Metylovicemi jsem si vzpomněl na svůj dětský pobyt v místním ozdravném sanatoriu, kde mě měli trochu porovnat jako věčně nemocné dítě. Takhle zpětně musím říct, že všichni ti doktoři a alergologové, co mi zakazovali tělocviky, mě vlastně nakopli k tomu, abych dělal šílenosti jako je tato. Zdraví to svědčí a tolik ke všem doporučením doktorů, aby mělo tělo klid.

"To" u mohyly jsem já ladíc se na selfie. Západ slunce na Lysé je něco, pokud to nemáte domů ještě 60 km.

Dojezd do Frýdlantu po mokré cestě a nebe nad Lysou se dosti kabonilo, ale to mě nemohlo odradit. Byl jsem hnán touhou dostat se na ten zatracený kopec. Ovšem klasický problém asfaltu-objíždění. Než jsem dojel na začátek stoupání na konci Krásné, tak utekla snad hodina. Avšak když jsem viděl nápis Lysá-START, tak jsem musel zatlačit slzu a hodit lehčí převod. Cyklisté jedoucí shora mě donutili roztočit kliky a tvářit se, že jsem v pohodě, ovšem kadence šlapání se postupně měnila v dekadenci a v 850 metrech jsem musel zastavit a vrazit do sebe tyčinku a magnesium. A pak už jsem jen šlapal a hypnotizoval výškoměr na hodinách. Sám sobě jsem dovolil pauzičku po dosažení 1000 metrů, ale když jsem ještě byl schopen jet, tak jsem tu hranici posunul a opakováním psychologické hry jsem nakonec zastavil až na vrcholu prošitý jak už dlouho ne. Díval jsem se na hřeben před sebou a představoval si všechny B7-ičkáře a jejich strasti, což mě umravnilo. A tak jsem ani moc nenadával u zavřeného Šantánu, vrazil jsem do sebe sojový suk, oblékl bundu a pustil to dolů.

Na Lysé jsem byl překvapen absencí někoho, kdo by mě vyfotil.
 Ironie, když tam ten den prošlo alespoň 3000 lidí!

Prsty v botách byly už na kaši a sjezd jim dvakrát nepomáhal, ale aspoň mě to drželo při smyslech. Absence defektu na takto dlouhé trase po tolika rozbitých cestách mě vedla k zvýšené opatrnosti cestou dolů. Vidina domova mě poslala nejkratší cestou (přes Nové Dvory), tedy po něčem, co kdysi dávno býval hrubozrnný asfalt, ale dnes je to spíše štěrk, kamení a „lesní asfalt“. Tenhle cyklokrosový sjezd jsem přejížděl krokem a čekal na defekt, ten nepřišel, tak jsem vydrncaný jak hovado dole šlápl do pedálu a s předsevzetím, že až domů neshodím velký talíř jsem se pustil do nevýznamného stoupání u Šance. Cesta totálně mokrá a zase mlha. Někde odsud bych popsal jev zvaný „teflon-efekt“, tedy prská na vás voda, jste mokří, ale vy jste imunní a suše nevnímáte pocit vlhka. Stejně to bylo s nohama, které byly jak šutr, ale velká placka se pořád točila. Mezitím se sešeřilo, takže jsem vyjel za tmy a věděl, že dojedu za tmy. Ve chvíli, kdy jsem se dostal na hlavní, tak mě hladký asfalt tak rozpumpoval, že jsem vyždímal poslední zbytky sil a mírně stoupající údolí Bílé, kde se zjevně přehnala slušná bouřka jsem proplul jako nic a za chvíli jsem byl na Hlavaté a odsud domů to bylo už jen z kopce. S výjimkou posledního kilometru. Takový dojezd jsem na kole ještě nezažil, krom spurtu v Rožnově na křižovatce na oranžovou jsem se loudal jak nemohoucí, šlapání střídalo volnoběh, ruce, které byly tak zničené, že už se odmítaly držet řidítek, nohy jsem prakticky už necítil, o čtvrt na deset jsem dojel domů, hned jsem do sebe klopil kofolu. Středně krátká sprcha a už jsem si to šinul na sousedské mecheche, kde jsem byl pohoštěn dvěma královskými porcemi guláše podle mého gusta, pivíčko, koňak a v jednu ráno jsem zalehl do vytoužené postele a usnul na lusknutí prstů.

310 km, 5400 m+ a řada pěkných stoupání:
2x HC stoupání, 1x 1.kategorie, 2x 2. kategorie
To byla Moravská Trojka v mém podání.

Záznam trasy zde: http://www.strava.com/activities/191271031/overview

Po zpackaném ultratrailu, první triatlonové pábení

Už delší dobu koketuji s myšlenkou nahlédnout do světa triatlonu a naučím-li se plavat, tak zkusit i nějaký delší triatlon. A jelikož každý tušil, jak dopadne další můj běžecký pokus v Jizerkách, tak jsem se nechal zlákat na Pražský triatlon, který se konal „den poté“. Samotnou registraci do závodu jsem nechal až na neděli podle toho, jak se vše vyvrbí. V sobotu jsem odběhl 22 km na Jizerském ultratrailu a dalších 18 km odpajdal zpět do prostor startu/cíle. Běžecká část hratelná. S ohledem na koleno bylo 20 km za 2 hodiny přijatelné tempo, za které se úplně nestydím.

Chvíli po startu, bezbolestný běh.

Od Jizerky už to však byla jen příjemná procházka po Jizerských lesních cestách, která mi poskytla trochu bolesti a lamentování nad kolenem, ale taky spoustu prostoru pro přemýšlení a tvorbu předsevzetí, která jen těžko budu všechna dodržovat, ovšem začít více cvičit s nohou a přitlačit na plavání, to bych zvládnout mohl. Nakonec cesta samotná vedla příjemnými prosluněnými místy, tak se plány zosnovaly prakticky samy.

Protržená přehrada a co z ní zbylo

Smutně jsem se díval, jak běžci jeden za druhým dobíhají do cíle, a žužlal nealko Bernarda. Náladu mi zvedlo vyzkoušení trička Hostýnské osmy, které sem přivezl ukázat Lukáš a k mé radosti L-ko (které mám objednané) sedělo krásně, navíc je nádherné! No a jak jsem začal trochu pookřívat, v hlavě jsem začal osnovat plány na neděli.

Spánek po vzdaném závodu za moc nestojí. Buďto vás studí probrečený polštář nebo vás budí bandička, která se rozhodla cestou z párty probrat zásadní pravdy života a zaházet si u toho míčem na koš. A taky jsem při každém dalším probuzení cítil, jak nohy tuhnou. Hned jsem lupl jedno magnesko, zapil půllitrem vody a natáhl kompresky, abych zachránil, co se dalo. Ráno už jako spořádaný člověk zvažuji pro a proti a vychází mi, že bych si měl dát den klidu. Koleno navzdory tubě kostivalové masti, kterou jsem na něj vypatlal a dopřál mu zábal, stále trochu bolí. Pak si ale vzpomenu, že plavání a jízda na kole tomu podle slečny fyzioterapeutky nemůžou ublížit a naopak by měly dělat i dobře a tak narychlo tlačím vločky s jogurtem a balím běžecké boty do batůžku, navlíkám se do závodního a s tím, že se koleno rozhýbe a nohy rozšlapou cestou do Dolních Počernic, vyrážím. 15 km je akorát na rozjetí. Registraci stíhám, tudíž jsem najednou o šest kil lehčí, ale s vidinou kulturního vyžití na neděli. Lepím čísla všude možně, chystám věci a spolu s Vojtou, který jde taky svůj první trialton, a Ironmanem Dušisem tlačíme kola a vše do depa a jdeme se nachystat na plaveckou část.

Ironman a dva novici

Jelikož jsem klasik hlavně takhle po ránu a taky proto, že neumím plavat, zvolil jsem právě kategorii Klasik (400 m plavání/36km kolo/4 km běh), což je taková zlatá střední cesta mezi Sportem a Hobby, dost kola, málo plavání a běhání, ideální regenerace po sobotním trápení. Mohl bych sáhodlouze popisovat postartovní řež, mou neschopnost držet při kraulu směr,… prostě jsem pak raději plaval prsa a pokusy o kraul skončily daleko od hlavního proudu nebo mě někdo pomlátil. Ovšem utrpení netrvalo dlouho a už si běžím ke kolu a dušička se raduje. Příště si asi vezmu ručník jako všichni ostatní, abych mokré nohy obalené štěrkem nemusel třít o sebe a nakonec stejně jet v botech s hromadou jemných kamínků. Tričko jsem si oblékl naruby a předkem na zadek. Po obrácení trička tak depo po plavání gentlemansky opouštím až po většině souputníků na 92. místě. Netrápí mě to, sázím těžší převody a rozjíždím stíhačku. Na obrátce na 6. km dojíždím Vojtu, který si umí obléct triko napoprvé, i když plave asi stejně dobře jako já. Rozjíždíme zde povolený hák, ale jsem malý sobeček, který má po sobotě tvrdkavější nohy, ale jedou mu a tak se víceméně vědomě škubu a jedu si svoje. Ještě dva cyklisti se ke konci okruhu zaháknou, ale nevypadají, že by chtěli střídat, tak jsou odpárání.

První kolo bylo dost ostré a tak na začátku druhého v protivětru trošinku zvolňuji, ale po chvíli se zase rozjíždím k velké stíhačce, kus před obrátkou vidím Dušise, který už jede od obrátky a má stále velký náskok a tak nezbývá než dřít a doufat. Na konci druhého kola dávám gel ze startovního balíčku-je hnusný a nechce se mu ven. Naštěstí jej podržím v bříšku a v nájezdu do třetího, tedy posledního kola, se do toho opírám s tím, že je to posledních 12 km, kde se dá ještě zamíchat s kartami-dojet Dušise. 

Azuro, asfalt a "pedal to the metal"

O celkovém pořadí nemám ponětí, neboť trať je stejná pro všechny tři kategorie, jen každý jede jiný počet kol, tak se tady motá spoustu ne zcela lehce rozlišitelných cyklistů. Před obrátkou na 30.km dojíždím Dušise, který se chytí jak klíště a pustí až v jednom z následujících stoupání. Přemýšlím, jak budou reagovat zakyselené nohy na přechod do běhu a jako jediné rozumné řešení se jeví to co nejdřív vyzkoušet. Některá stoupání už jdu i ze sedla a o laktátu nepřemýšlím, prostě tam je.

Depo z kola do běhu mi jde, nazuju boty, přenesu jen malý podíl štěrku a frčím. Koleno je takové trochu legrační a zrovna jistě se necítím. Po chvíli probíhám přes časoměřičskou bránu a zahajuji oficiálně první ze 4 kilometrových kol, které vedou parkem po trávě, šotolince a dřevěných mostcích, velká část okruhu nabízí stínek, což je tomhle vedru z nezaplacení! Potím se, snažím se, bolí to, ale nakonec se rozeběhnu. Tempo jde někam ke 3:45/km, už jen abych něco neprovedl kolenu. Jsem šetrný a čím dál více tuhnu, zatímco koleno drží a ani se moc neozývá zpod kompresky. Tempo jde postupně dost nad 4 min/km, ale pořád předbíhám další lidi a to mě udržuje v pohybu. Dokončuji slitý jako hovado, nevěřil bych, že i jen 4 km můžou takhle bolet.

To vedro udělalo svoje, slitý, rudý v obličeji, ale šťasten!

Nicméně koleno vydrželo, pocitově super výkon, čas 1:27:33, jsem s tím spokojený?! Ani nevím, počítám, pořád nevím. Až konzultace hodinek s oficiálními výsledky mi dává uspokojivou odpověď. Může mě jen mrzet pomalé plavání, ze kterého vyplynula cyklistika bez možnosti potkat rovnocenného partnera do háku. Ale i tak kolo za 59:27 je 7. čas v cyklistické části a 4 km za 16:16 dokonce 3. v běžecké. Celkově pěkné 14. místo. Ztráta na prvního 8:45 (z toho 6:30 na plavání). Dušis i Vojta do 30. místa ze 133 lidí.

Cho-bo-tix crew jde do-pře-du!

První zkušenost s triatlonem veskrze positivní a nad lehkým pozávodním obědem si slibujeme, že se budeme snažit, abychom tomu plavání v dohledné době nakopali zadek.

GPS track: http://www.movescount.com/moves/move36260939

Odkaz na výsledky: https://docs.google.com/spreadsheet/pub?key=0AlBQrPxis386dE1kX015S09YNXlrYWdTX1dpS3dRMFE&gid=1

Cesta domů

Ještě jako malý mohl člověk dosáhnout ve své hlavě na cokoliv, nic nebylo nemožné až do chvíle, než mu začala být vštěpována do hlavy odněkud zvenčí základní pravidla hry. A tak díky starostlivým rodičům nebo jen při nabití si papuly, když jste šplhali po kuchyňské lince pro dobroty ukryty někde vysoko, bylo vytvořeno v hlavě spoustu představ o tom, co by se nemělo dělat nebo je lepší nedělat. Spousta takto vytvořených bariér nás slušně provede telecími lety bez zásadní újmy avšak na druhou stranu někdy v kombinaci s leností, která vždy najde řadu racionálních důvodů, proč něco nedělat, odradí člověka od spousty zajímavých nápadů. Někdy máte zkrátka pocit, že věci mají tolik překážek, že jich nemůžete dosáhnout, pokud vás však láká těch věcí dosáhnout, je lepší nemyslet na překážky, ale jít si za svým.

Raději se nebudu pouštět do nějaké hlubší metafyziky a prostě řeknu, že jsem byl zklamán týdenní dovčou, kterou prve kazilo upršené počasí a nakonec bolavý krk. Vrcholem všeho bylo zprasení chodidel běháním naboso a následná léčba Becherem v Janové, kde jsme rádoby střízlivý všem nastínil své plány, jak se chci svézt na kole z Prahy domů. (Když něco chceš udělat, všem to vykecej!) A zrovna jsem všem řekl, že v pátek, co by ne. V pondělí a ve středu jsem cvičně střihl kilečko na jih od Prahy, vykecal svůj plán dalším lidem a s vyhlídkou na pěkné počasí jsem začal být dostatečně natěšen. 

Ve čtvrtek jsem posnídal jako šampión (¼ kg vloček, ½ kg bílého jogurtu a 4 nektarinky), přes den jsem to nějak lepil jak se dalo bez oběda a večer jsme se sestrou ztrestali půlkilový tatarák, ještě cestou domů jsem do sebe tlačil sladké pečivo, aby mě náhodou chůze z metra nestála drahocenný glykogen.

Na nohy kompresky odshora až dolů, rychle ještě tři polévkové lžíce BCAAček a hurá do světa.

Opora paměti, abych se neztratil

0:20 čas odjezdu z Kunratic. Pěkná měsíčná noc, všude klid a netrvalo to dlouho a hned jsem měl pocit, že bloudím v Čestlicích, o chvíli později jsem se nějak divně motal v Říčanech a pak už jsem se dostal na krásnou širokou a hlavně rovnou silnici I. třídy, která teď v noci za nulového provozu byla rajskou hudbou pro úzké pláště. Jen mě trochu překvapilo jak je zvlněná. Měl jsem sakra respekt ke kilometrům, co mě čekaly a tak jsem jel spíše výletní tempo, abych se náhodou nezakyselil dřív než je zdrávo. Nižší tempo si řeklo o oblečení bundy, kterou jsem měl původně přichystanou na déšť, ale tady splnila účel taky-zahřála. Někde na půli cesty do Kutné Hory mi začala slábnout čelovka. Pohoda, dám nové baterky a... ...svítí úplně stejně jako staré. Takže i když si koupíte superalkaline něco něco něco, tak pokud už nějakou dobu ležely v obchodě a pak doma, je to zkrátka k nasrání. Tak jsem jel na menší kužel a pod osvětlením v civilizaci a někdy i mezi poli, kde do toho pražil pořádně měsíc, světlo vypínal. Místy se mi chtělo tolik spát, že jsem vyhlížel nejpohodlnější místo ve vzrostlé trávě, kde bych se na chviličku natáhl. Ovšem znám se a vím, že bych byl schopen zaspat do rána a ještě se třeba vzbudit bez kola a tak jsem své nezkrotné touhy v sobě potlačil. Rychlost v noci je do jisté míry přímo úměrná intenzitě světla a tak jsem pokračoval výletně až do Kutné Hory. Lehounký kufr okolo sv. Barbory, návrat zpět a „Pavé úsek“ přes centrum, to celé z kopce za svitu lamp, krása. Taky jsem za odměnu vyndal telefon z režimu v letadle a mohl zkontrolovat korespondenci, dát sestře echo, že žiju a s pocitem sociálně naplněného života jsem se vydal kupředu na Čáslav. Cesty stále široké, jen už se tolik nehoupaly a přibylo kamionů, tempo šlo trochu nahoru a brzy jsem stočil směr Chrudim. První červánky dávaly tušit rozbřesk-krása! Ovšem za chvíli na 85. km defekt. To mě trochu nahlodalo, ale aspoň jsem si mohl sednout na chvíli na zem do trávy, zatímco jsem dával kolo do cajku. Začínalo se pomalu rozednívat, tak jsem preventivně bouchl Redbull, abych se s ním už nemusel tahat a frčím dál. Od Podhořan, kde začalo serpentinkou stoupání mě cesta začala doopravdy bavit, prostě kopečky jsou kopečky a rovina je dost na palici. Při projetí druhé serpentiny jsem už točil solidní kadenci a až do Chrudimi na 110. km jsem to držel dost v obrátkách. Potkal jsem první kapky, ale tak nějak to vypadalo, že ten déšť přede mnou ustupuje, což bylo pozitivní. Už za světla, potkávajíc ospalé obličeje lidí dopravujících se do práce, jsem si říkal, jak se mám, že už mám za sebou kus republiky. Jelo se prostě skvěle, jen ve stoupání v lese jsem občas viděl mihnout se přes cestu zvíře, které tam nebylo. Uklidnil jsem se, že to k tomu patří. Taky jsem poprvé nedodržel naplánovanou trasu a dal jsem se delší cestou na Skuteč, protože prostě tam na první pohled vedl hezčí asfalt a nutno říct, že až sem byly cesty krásné, rovné, jen výjimečně s vyjetými kolejemi. Cesta do Litomyšle se neskutečně houpala a všude lesy, louky, dančí obory a klid. Fakt je tam pěkně. Vynechal jsem návštěvu rozhledny Borůvka a Růžového paloučku, ale z tohohle místa prostě dýchala pohoda. A ty cestičky, samá zatáčka, nahorů dolů, sjezdíky v lesích a hned zase serpentinky. Prostě tady mě to i přes ubývající síly neskutečně bavilo a plnou měrou se mi vracela investice do „tupě jetých“ prvních 60 km. Navíc od Redbullu až sem mě nebralo spaní. Postupné klesání do Litomyšle a po sedmé ráno jsem tam. Začíná regulérně chcáti. Mobil v pozoru, radar a světle zelené odstíny nevěstí nic dobrého. Můžu počkat někde pod střechou a nebo zmoknout. Volím časově méně náročnou variantu, oblékám zpět bundu, kterou jsem zhruba před hodinou sundal, dopuju se gelem, magnesiem, nějakou tyčinkou a jsem rozhodnut ten déšť projet. Ovšem tohle nebyl deštík, ale chcanec. Z cyklistiky se stal aquatlon, který jsem si užíval dalších 40 km. Vidina 160 km domů a sebe s mokrou prdelí a botama do kterých vzdor návlekům nakonec nateče taky, to smrdělo průserem.

Naštěstí bunda nepustila dovnitř a merino podkolenky zvlády podržet nohy v teple, byl jsem pyšný, jak jsem se pěkně oblékl. Do kopce mi bylo jedno, že na mě odvšaď prskala voda, drtil jsem velký talíř a to mě drželo v teple, z kopce to bylo horší, ale začala hra: už je to míň jak půlka a doma tě čeká postel, navíc za Moravskou Třebovou už to znáš a tak budeš mít pocit, že jsi skoro doma. Třeba uznat, že 13°C bylo docela komfortních a odhodlání dojet až domů velké. Ovšem zase se vrátila krize spaní ve sjezdech. Trochu mě to zlomilo a držel jsem se protivné cesty I. třídy jistojistě vedoucí do Mohelnice a ošidil jsem se o pěkné silničky okolo Bouzova. Bylo to pohodlné rozhodnutí a hloupé. Sjezd do Mohelnice postrádal boční metrový pruh od bílé čáry a i když jsem jel 70 kmh byl to boj se všemi těmi kamioňáky. Kdybych byl při smyslech, tak bych asi nadával celou cestu dolů, takhle jen trochu. Ale nějak jsem to zmákl a tím jsem získal své místo na slunci, protože cestou do Olomouce už nepršelo a naopak vyšlo slunce a nakonec byl i pařák. Navíc zase má vášeň-serpentiny u Bílé Lhoty, krása. Začalo mě však ale už kvalitně bolet vše co zůstalo v botách a dříve se zovalo chodidly. Pavé úseky-třeba v Litovli byly provázeny hlasitým lamentováním, co za vola sem dalo ty kostky. Ale v zásadě jsem projížděl místy, které znám a věděl jsem, že to dotlačím a tak jsem se překodrcal přes Olomouc ani nevím jak-tomu městu nerozumím a vždy se v něm ztrácím. Na výjezdu jsem ještě u cesty koupil půl kila meruňek, takže ten kšeftař mi nandal údajně 800 g a chtěl peníze jakoby to bylo 900. Dal jsem mu je a ládujíc se meruňkama jsem proti ostrému protivětru pokračoval po protivném hlavním tahu. Potom jsem odbočil na vedlejší cestu, která byla panelová, čili na jeden kilometr připadá asi tisíc drncnutí a to s chodidly v rozkladu a vydrncanými zápěstími fakt nechcete. Nějak těch snad 15 km protřpěl až do Lipníka a pak jsem to zase smažil po 4-proudovce, což bylo nepříjemné, ale aspoň mě to hnalo. V Hranicích mě přivítal déšť, který směrem k domovu sílil, vrcholem byla průtrž před Valmezem, kdy jsem se brodil potoky vody a kamení, které teklo přes cestu. Prochcaný až na kost, ale šťastný jsem za deset dvě dojel domů. Pocit k nezaplacení, únava všechna pryč. Kupodivu ani prdel mě z kola nebolela a to tak že vůbec. Důkazem budiž to, že den poté jsem foukl dalších 75 km na vyjetí v kopečkách. Vlastně krom bolestí z drncaní jsem měl pocit, že bych mohl jet dál a nezastavovat. Nicméně, představa jak přijedu domů a začnu vyskládávat všechno jídlo, na které jsem se celou cestu těšil před sebe na stůl, vzala za své. Snědl jsem jeden tvarohový dezert, dal si horkou sprchu a díval se asi deset minut na kluky na Tour jak šlapou a pak jsem si šel na chvíli lehnout a vychutnávat si pocit ze zbourání mentálního bloku s názvem Praha-VM, nečekaně jsem hned vytuhl.

Bylo to dlouhé, hodně dlouhé, ale vesměs výletnické tempo, o čemž svědčí i množství vody, co jsem vypil.

A co že jsem snědl a vypil?

2x Margot

6x Müsli tyčinka Fit

3x Endurosnack

2x Corny

2x Magnesium

1x Red Bull

0.8 kg meruněk

3.65 l vody

Jinak teda cena píchlé duše a jídla jistojistě překračuje cenu jízdenky za vlak. =) A to nemluvím o ceně vířivky a páry pro mě a velkého servisu pro čmeláka, který šlapal jako hodinky celou cestu a za odměnu půjde do servisu.

Parametry trasy: 321.6km, 2952m+, 13:30 minut od dveří ke dveřím 

GPS track: http://www.strava.com/activities/165578110/overview

Beskydský šerpa

Beskydský šerpa je akce, na kterou jsme chtěli jít již loni, avšak deficit v oblasti lidských zdrojů v kombinaci s mým příletem do Prahy pár hodin před závodem udělily naší snaze stopku a tak jsme se na loňském Šmatlandu domluvili, že nám nejde o výsledek, ale o pohodový „team-building“. Efektem sněhové koule se nabalilo pár dalších kamarádů a tak jsme poskládali i „B-tým“, který byl nakonec pěkně nabouchaný. Jen Jura remcal, že jsme jej napsali bez optání, ale to ještě nevěděl, že z něj bude mediální hvězda.

V týdnu před startem nám vypadl Mára, který se rozhodl dál studovat a tím se připravit o celou tu parádu na začátku prázdnin. Po pondělním rokování, koho vzít místo něj, nad několika lahvemi, jsem v úterý naprosto zapomněl na navrhované jméno a zavolal Peťovi, který do toho prostě šel.

V předvečer celé akce jsme se šli trochu sžít se zlatavým mokem, který budeme muset nést. Probrali jsme s Vojtou vše, co četl v časopise Velo cestou z Prahy (vesměs rady doktora Vojtěchovského, jak trénovat v této fázi sezóny) u čtyř extra nachmelených a dali chipsy jako prevenci před vykřečováním.

Plni soli, vnitřně smířeni s pivem a znalí, jaký trénink tato fáze sezóny vyžaduje, posbírali jsme všechny členy týmu, snad krom provianťačky Alči, která mi ještě někdy nad ránem psala, že jde zrovna spát, ale že vstane-jinými slovy-„celenz ekzipted“-ať už tím myslela cokoli v tu nekřesťanskou hodinu, nevstala, její maminka se nám za ni moc omlouvala a popřála nám mnohý zdar. Do Ostravice jsme dojeli s předstihem, vyzvedli vše, co je třeba, dali panáčka na kuráž a cestou k autu, kde jsme si ještě chtěli přepudrovat nos před závodem, odchytila slečna z ČT našeho benjamínka/playboye Juru. Jeden fragment napoví, jak asi rozhovor vypadal: „Co budete dělat nahoře?“  -Dám si pivo. „Pivo?“ -No dobře, tak dvě. Více na ČT.

V 10:30 se vystartovalo asi půl minuty po kabrňákovi, co se rozhodl nahoru sám vynést postiženého klučinu. Naše kurtování bečky na nosítka bylo zpočátku spíše platonické a utekl nám „B-tým“ a s ním i spoustu jiné konkurence, která by nás jen znervózňovala. Po třech minutách jsme nakonec nahodili nosítka a šlo se, zkusil jsem zpočátku běh, ale pak jsem si vzpomněl, že cíl je Lysá a nechal toho. Tempo chůze však nebylo ani trochu turistické. Po 500 metrech cítím trochu vrch zad a předávám Matymu, ten se toho chopil bez bázně a hany. Jedeme docela dlouhé intervaly, Hegiho nevyjímaje, až přijde první ostré stoupání, kde Peťa hned dokazuje, že byl dobrou a charakterní volbou. Stoupání je ostré, střídáme častěji. Do kopce se to zádům líbí více než po rovině, alespoň mým. Vzít tyčky se zde jeví jako dobrý nápad a stejně tak se to ukáže ještě mnohokrát na kamení  na 9 km dlouhé trase s 900 výškovými metry se 70kg drobkem na zádech. V rovných intermezzech hole v zásadě odkládáme. Hegi hole nepoužívá nikde, preferuje stabilitu bečky. My ostatní zase rádi naložíme nějaká kila na osu ramena-ruce-hole. Míjíme Staškov a začíná přibývat zkoušek charakteru s prudším stoupáním a hlavně kamením. Občas se bečka trochu vrtí ze strany na stranu. Postupně si všímáme, že ani symetrie nosítek není 100% a pozorujeme, že nám kolektivně tuhne levá strana zad, ale to už jsme za půlkou a pořád poctivě jdeme dlouhé úseky, obvykle potáhnu 350 - 500 m dle aktuální nálady. Stoupání přitvrzuje, ale zároveň mám pocit, že ranní tvrdost po včerejším chmelení je pryč a pohled na nezdolného Hegiho, Matyho plného zapření a tichého odhodlání a Peťu, který překonává sám sebe a místy i neplechy kolébající se bečky, mě hecuje víc a víc. Dostáváme se na červenou značku a tlačíme na pilu, dlouhá střídání, vysoké tempo a vzájemné povzbuzování. Postupně střídání trochu zkracujeme, ale intenzitu držíme, což se podepisuje na Matym, který je zjevně spokojeně ženatý, ale nespokojený se svým dechem. Nicméně, je to 2 km do cíle a hromadu výškových metrů a jsme odhodlaní zápas dohrát klidně na tři útočné lajny. Hegi jde další ze svých poctivých úseků a pak přijde Peťa a jeho turbo, není cesty zpět, zběsile ženeme kupředu. Konce svých úseků začínám mít zahaleny lehce v mlze, ale vidina teoretického času pod 2:30 nás žene. Ke slovu se ještě dostává odpočatý Maty, který solidně potáhl, hodně slušný poslední výstřel. Nedostatek cukrů způsobil, že si nepamatuji Hegiho poslední pomazlení s bečkou, ale bylo to dost vysoko. Závěrečné tři pasáže protočíme s Peťou a finiš zůstal pro mou maličkost. Tady už nás povzbuzuje odpočatý „B-tým“. Poučen Martinem, že do mrtva, snažím se o běh. Cesta se rovná a mám vážně pocit běhu a taky jakoby se stmívalo. 

Naštěstí cíl, čas pod 2:28, úleva, bečka na zem, euforie, vzájemné gratulace a pocit z dobře odvedené týmové práce. A pak se dozvídáme, že tu bečku máme odnést ještě pár set metrů, odkud budou odvezeny. Dostaneme každý jeden plech, který jen zasyčí, necháme se vyfotit od Jiřího Rejmana, který zkušeně předává své pivo jiné mediální hvězdě-Jurovi, aby jej podržel. Blik, cvak a hurá do Šantánu.

„B-tým“ za svůj čas 2:09:00 a 15. místo sklízí náš obdiv. My jsme se nakonec ze čtvrté desítky po startu vyhoupli na pěkné 25. místo, ale největší výhrou byl každý metr, který člověk zabojoval a poponesl nad rámec svého „komfortu“ a taky je super, že se takhle tři spolužáci ze základky dají na něco, co není jejich šálek čaje a spolu s Peťou si to povodí až na vrchol Lysé. Trochu to zavání návratem za rok.

Odkaz na gps-track (bohužel bez tepovky): http://www.movescount.com/moves/move34700408

Výsledkovka (záložka Šerpa): http://live.results.cz/livepro.php?event=201433adrenalincup

Valašské kilo plus drobná náplast v podobě 5. místa na 10 km v Braníku

Jednou takhle v pondělí na florbale přišla Iva (čti Kačka), že její brácha pořádá 100vku přímo ve Valašském Meziříčí a že to bude druhý červnový víkend. A že jsem zrovna měl bílé políčko v kalendáři, tak jsem jej hned zabookoval pro Valašské kilo. Zbývalo už jen najít parťáka, dostal jsem dvakrát košem, než jsem si uvědomil, že by mohl být Peťa po státnicích a taky že jo. Rychle domluveno, zaregistrováno, zaplaceno.

Peťa pořídil mapy, podle kterých jsme měli jít (konkrétně č.94 a 95, takže Hostýnsko-Vsetínská hornatina v podstatě). V pátek večer jsme se sešli v prostorách ZŠ Žerotínova, už je to nějaký pátek, co jsem tady chodil do školy, ale vzpomínky zůstávají a člověk se vždy rád vrací. U registrace potkávám Kačku a Hrocha, kterou jsem neviděl snad deset let. Nikdo se nemůže divit, že po rychlé prezenci přišel rychlý frťan. Jdu do jídelny, kde pan šiditel Knápek s pančelem Stromšíkem vyvařují pro závodníky a to už i před závodem, catering zkrátka na vysoké úrovni.

Před startem ještě konzultuji s Pavlem Škabrahou a na jeho a Magdin popud odkládám hůlky. V devět se dozvídáme jméno první kontroly a pádíme směr Lázy. Po nastoupání metrů na Píškovou se držíme po červené hřebenu, který je krásně běhatelný a během hodiny a půl jsme na Lázech, kde se dozvídáme jména checkpointů: Humenec, Vartovna, Lačnovské skály, Filka, Makyta a Santov.

Po trochu delším mapování vyrážíme směr Troják po hřebeni. Cesta krásně utíká, ještě pořád jdeme v krátkém rukávu a navíc jasná měsíčná noc dodává člověku klidu a pohody. Až na zatrapackané odbočky za Trojákem, kde se zmítáme v jednom kufru a po návratu už ve čtveřici a nalezení správné odbočky předvádíme ihned druhý kufr, který odhalíme po 2 km. Takže návrat zpět a mezitím nás dobíhá Magda a vůbec některé lidi předbíháme už podruhé. Tak to je, když máte v nohách, ale nemáte v hlavě. Kufrování bylo dosti únavné, ale ne tak zničující jako koleno, které začíná bolet, tuhlo už před 15 km na Lázech, teď už se jeho stav jen postupně zhoršoval. Cvakli jsme kontrolu na Humenci a věděl jsem, že je to blbé. Ještě jsem zkusil alespoň běžet výběhy, které Peťa šel s tím, že mě dožene z kopce, ale situace se ukázala jako bezvýchodná. Mobil jde ven z režimu v letadle a hledám autobusové spojení ze Sirákova, v 5:39, takže asi tři hodiny času. Pokračuji s Peťou dál, řešíme otázky života, vesmíru a vůbec. Už za světla se přehoupneme přes Sirákov a já mám stále více jak hodinku a půl, tak se vydávám s Peťou na Vartovnu, abych zabil čas. Dobíhá nás Magda a společně přicházíme na další checkpoint. Jen tak mezi řečí jsem prohodil, že mě to koleno pěkně sere, ale doufám, že jej dám do středy dokopy, abych mohl potlačit čas na desítce v Braníku, jako výraz posledního vzdoru mluvím něco o čase 37 minut. Rozloučím se s Peťou a Magdou, popřeji dobrý běh a odebírám se zpět na bus. Jsou to 3 kilometry, které teď po východu slunce krásně utečou za cvrlikání jarabáčků. Cesta domů je tak trochu očistec, po týdnech zapírání se provalila má kolenní lež a ještě k tomu koleno bolí a vzpíná se jak nevycválaná kobyla. Bylo to krásných 50 km, hodně zklamání, trochu návrat zase nohama zpátky na zem. Po Hrbu a Sněžníku jsem rozhodně neměl pokoušet štěstí na kile. Můžu být jen rád, že jsem zažil rozum a natrackoval jen 50 km a jel domů. Obrovská poklona Tomu Štverákovi, který dal cca 120 km za 16:52 v doprovodu Cooling Birds a stal se hvězdou závodu!

Koleno jsem alespoň trochu poléčil a na 10ku v Braníku se vydal s novými botkami-Noosa Tri od Asics-nejstrakatější bota ever.

Vyvenčil jsem i nové kompresní 2XU kraťasy a vůbec vše bylo na mé straně, jen koleno bylo lehce pochybovačné. Nakonec i číslo jsem si výjimečně připevnil symetricky.

Na startu jsme si popřáli štěstí s Marou a vrhli jsme se na to, hned se tlačím dopředu a kontroluji to zhruba z osmého místa v lehce přepáleném tempu. Na otočce kontroluju čas, který je slibný a škubnu vítěze Pražské stovky-Lukáše Masáka, který si zřejmě chodí vyrazit do Braníku z kopýtka, když zrovna nedělá seno. Za chvíli se dotahuju na čtvrtého a zkouším nástup. Po necelém kilometru je po nástupu a tuhnu. Ještě sice držím krok, ale už je mi jasné, že bojuji jen sám se sebou. Poslední čtvrtina je nekonečná a jen vidina dobrého času mě drží na dohled čtvrtému. Na poslední kilometr přichází druhý dech a jdu opět ostré tempo okolo 3:30 min/km.

Na čtvrtého ztrácím cca 8 sekund. Stopuju Ambit a vidím čas 37:01, tak jsem to před Vartovnou dobře předpověděl. Koleno je trochu naměkko, ale 5. místo a pozávodní pivko s Márou dávají zapomenout zpackanému víkendu a dávají příslib do budoucna.

Jako perličku na závěr uvedu přírodní úkaz, který se vystrojil na desítku jak na severní pól, k úžasu mému a Márovu jakbysmet zaběhl čas pod 39.