Beskydský šerpa

Beskydský šerpa je akce, na kterou jsme chtěli jít již loni, avšak deficit v oblasti lidských zdrojů v kombinaci s mým příletem do Prahy pár hodin před závodem udělily naší snaze stopku a tak jsme se na loňském Šmatlandu domluvili, že nám nejde o výsledek, ale o pohodový „team-building“. Efektem sněhové koule se nabalilo pár dalších kamarádů a tak jsme poskládali i „B-tým“, který byl nakonec pěkně nabouchaný. Jen Jura remcal, že jsme jej napsali bez optání, ale to ještě nevěděl, že z něj bude mediální hvězda.

V týdnu před startem nám vypadl Mára, který se rozhodl dál studovat a tím se připravit o celou tu parádu na začátku prázdnin. Po pondělním rokování, koho vzít místo něj, nad několika lahvemi, jsem v úterý naprosto zapomněl na navrhované jméno a zavolal Peťovi, který do toho prostě šel.

V předvečer celé akce jsme se šli trochu sžít se zlatavým mokem, který budeme muset nést. Probrali jsme s Vojtou vše, co četl v časopise Velo cestou z Prahy (vesměs rady doktora Vojtěchovského, jak trénovat v této fázi sezóny) u čtyř extra nachmelených a dali chipsy jako prevenci před vykřečováním.

Plni soli, vnitřně smířeni s pivem a znalí, jaký trénink tato fáze sezóny vyžaduje, posbírali jsme všechny členy týmu, snad krom provianťačky Alči, která mi ještě někdy nad ránem psala, že jde zrovna spát, ale že vstane-jinými slovy-„celenz ekzipted“-ať už tím myslela cokoli v tu nekřesťanskou hodinu, nevstala, její maminka se nám za ni moc omlouvala a popřála nám mnohý zdar. Do Ostravice jsme dojeli s předstihem, vyzvedli vše, co je třeba, dali panáčka na kuráž a cestou k autu, kde jsme si ještě chtěli přepudrovat nos před závodem, odchytila slečna z ČT našeho benjamínka/playboye Juru. Jeden fragment napoví, jak asi rozhovor vypadal: „Co budete dělat nahoře?“  -Dám si pivo. „Pivo?“ -No dobře, tak dvě. Více na ČT.

V 10:30 se vystartovalo asi půl minuty po kabrňákovi, co se rozhodl nahoru sám vynést postiženého klučinu. Naše kurtování bečky na nosítka bylo zpočátku spíše platonické a utekl nám „B-tým“ a s ním i spoustu jiné konkurence, která by nás jen znervózňovala. Po třech minutách jsme nakonec nahodili nosítka a šlo se, zkusil jsem zpočátku běh, ale pak jsem si vzpomněl, že cíl je Lysá a nechal toho. Tempo chůze však nebylo ani trochu turistické. Po 500 metrech cítím trochu vrch zad a předávám Matymu, ten se toho chopil bez bázně a hany. Jedeme docela dlouhé intervaly, Hegiho nevyjímaje, až přijde první ostré stoupání, kde Peťa hned dokazuje, že byl dobrou a charakterní volbou. Stoupání je ostré, střídáme častěji. Do kopce se to zádům líbí více než po rovině, alespoň mým. Vzít tyčky se zde jeví jako dobrý nápad a stejně tak se to ukáže ještě mnohokrát na kamení  na 9 km dlouhé trase s 900 výškovými metry se 70kg drobkem na zádech. V rovných intermezzech hole v zásadě odkládáme. Hegi hole nepoužívá nikde, preferuje stabilitu bečky. My ostatní zase rádi naložíme nějaká kila na osu ramena-ruce-hole. Míjíme Staškov a začíná přibývat zkoušek charakteru s prudším stoupáním a hlavně kamením. Občas se bečka trochu vrtí ze strany na stranu. Postupně si všímáme, že ani symetrie nosítek není 100% a pozorujeme, že nám kolektivně tuhne levá strana zad, ale to už jsme za půlkou a pořád poctivě jdeme dlouhé úseky, obvykle potáhnu 350 - 500 m dle aktuální nálady. Stoupání přitvrzuje, ale zároveň mám pocit, že ranní tvrdost po včerejším chmelení je pryč a pohled na nezdolného Hegiho, Matyho plného zapření a tichého odhodlání a Peťu, který překonává sám sebe a místy i neplechy kolébající se bečky, mě hecuje víc a víc. Dostáváme se na červenou značku a tlačíme na pilu, dlouhá střídání, vysoké tempo a vzájemné povzbuzování. Postupně střídání trochu zkracujeme, ale intenzitu držíme, což se podepisuje na Matym, který je zjevně spokojeně ženatý, ale nespokojený se svým dechem. Nicméně, je to 2 km do cíle a hromadu výškových metrů a jsme odhodlaní zápas dohrát klidně na tři útočné lajny. Hegi jde další ze svých poctivých úseků a pak přijde Peťa a jeho turbo, není cesty zpět, zběsile ženeme kupředu. Konce svých úseků začínám mít zahaleny lehce v mlze, ale vidina teoretického času pod 2:30 nás žene. Ke slovu se ještě dostává odpočatý Maty, který solidně potáhl, hodně slušný poslední výstřel. Nedostatek cukrů způsobil, že si nepamatuji Hegiho poslední pomazlení s bečkou, ale bylo to dost vysoko. Závěrečné tři pasáže protočíme s Peťou a finiš zůstal pro mou maličkost. Tady už nás povzbuzuje odpočatý „B-tým“. Poučen Martinem, že do mrtva, snažím se o běh. Cesta se rovná a mám vážně pocit běhu a taky jakoby se stmívalo. 

Naštěstí cíl, čas pod 2:28, úleva, bečka na zem, euforie, vzájemné gratulace a pocit z dobře odvedené týmové práce. A pak se dozvídáme, že tu bečku máme odnést ještě pár set metrů, odkud budou odvezeny. Dostaneme každý jeden plech, který jen zasyčí, necháme se vyfotit od Jiřího Rejmana, který zkušeně předává své pivo jiné mediální hvězdě-Jurovi, aby jej podržel. Blik, cvak a hurá do Šantánu.

„B-tým“ za svůj čas 2:09:00 a 15. místo sklízí náš obdiv. My jsme se nakonec ze čtvrté desítky po startu vyhoupli na pěkné 25. místo, ale největší výhrou byl každý metr, který člověk zabojoval a poponesl nad rámec svého „komfortu“ a taky je super, že se takhle tři spolužáci ze základky dají na něco, co není jejich šálek čaje a spolu s Peťou si to povodí až na vrchol Lysé. Trochu to zavání návratem za rok.

Odkaz na gps-track (bohužel bez tepovky): http://www.movescount.com/moves/move34700408

Výsledkovka (záložka Šerpa): http://live.results.cz/livepro.php?event=201433adrenalincup

Valašské kilo plus drobná náplast v podobě 5. místa na 10 km v Braníku

Jednou takhle v pondělí na florbale přišla Iva (čti Kačka), že její brácha pořádá 100vku přímo ve Valašském Meziříčí a že to bude druhý červnový víkend. A že jsem zrovna měl bílé políčko v kalendáři, tak jsem jej hned zabookoval pro Valašské kilo. Zbývalo už jen najít parťáka, dostal jsem dvakrát košem, než jsem si uvědomil, že by mohl být Peťa po státnicích a taky že jo. Rychle domluveno, zaregistrováno, zaplaceno.

Peťa pořídil mapy, podle kterých jsme měli jít (konkrétně č.94 a 95, takže Hostýnsko-Vsetínská hornatina v podstatě). V pátek večer jsme se sešli v prostorách ZŠ Žerotínova, už je to nějaký pátek, co jsem tady chodil do školy, ale vzpomínky zůstávají a člověk se vždy rád vrací. U registrace potkávám Kačku a Hrocha, kterou jsem neviděl snad deset let. Nikdo se nemůže divit, že po rychlé prezenci přišel rychlý frťan. Jdu do jídelny, kde pan šiditel Knápek s pančelem Stromšíkem vyvařují pro závodníky a to už i před závodem, catering zkrátka na vysoké úrovni.

Před startem ještě konzultuji s Pavlem Škabrahou a na jeho a Magdin popud odkládám hůlky. V devět se dozvídáme jméno první kontroly a pádíme směr Lázy. Po nastoupání metrů na Píškovou se držíme po červené hřebenu, který je krásně běhatelný a během hodiny a půl jsme na Lázech, kde se dozvídáme jména checkpointů: Humenec, Vartovna, Lačnovské skály, Filka, Makyta a Santov.

Po trochu delším mapování vyrážíme směr Troják po hřebeni. Cesta krásně utíká, ještě pořád jdeme v krátkém rukávu a navíc jasná měsíčná noc dodává člověku klidu a pohody. Až na zatrapackané odbočky za Trojákem, kde se zmítáme v jednom kufru a po návratu už ve čtveřici a nalezení správné odbočky předvádíme ihned druhý kufr, který odhalíme po 2 km. Takže návrat zpět a mezitím nás dobíhá Magda a vůbec některé lidi předbíháme už podruhé. Tak to je, když máte v nohách, ale nemáte v hlavě. Kufrování bylo dosti únavné, ale ne tak zničující jako koleno, které začíná bolet, tuhlo už před 15 km na Lázech, teď už se jeho stav jen postupně zhoršoval. Cvakli jsme kontrolu na Humenci a věděl jsem, že je to blbé. Ještě jsem zkusil alespoň běžet výběhy, které Peťa šel s tím, že mě dožene z kopce, ale situace se ukázala jako bezvýchodná. Mobil jde ven z režimu v letadle a hledám autobusové spojení ze Sirákova, v 5:39, takže asi tři hodiny času. Pokračuji s Peťou dál, řešíme otázky života, vesmíru a vůbec. Už za světla se přehoupneme přes Sirákov a já mám stále více jak hodinku a půl, tak se vydávám s Peťou na Vartovnu, abych zabil čas. Dobíhá nás Magda a společně přicházíme na další checkpoint. Jen tak mezi řečí jsem prohodil, že mě to koleno pěkně sere, ale doufám, že jej dám do středy dokopy, abych mohl potlačit čas na desítce v Braníku, jako výraz posledního vzdoru mluvím něco o čase 37 minut. Rozloučím se s Peťou a Magdou, popřeji dobrý běh a odebírám se zpět na bus. Jsou to 3 kilometry, které teď po východu slunce krásně utečou za cvrlikání jarabáčků. Cesta domů je tak trochu očistec, po týdnech zapírání se provalila má kolenní lež a ještě k tomu koleno bolí a vzpíná se jak nevycválaná kobyla. Bylo to krásných 50 km, hodně zklamání, trochu návrat zase nohama zpátky na zem. Po Hrbu a Sněžníku jsem rozhodně neměl pokoušet štěstí na kile. Můžu být jen rád, že jsem zažil rozum a natrackoval jen 50 km a jel domů. Obrovská poklona Tomu Štverákovi, který dal cca 120 km za 16:52 v doprovodu Cooling Birds a stal se hvězdou závodu!

Koleno jsem alespoň trochu poléčil a na 10ku v Braníku se vydal s novými botkami-Noosa Tri od Asics-nejstrakatější bota ever.

Vyvenčil jsem i nové kompresní 2XU kraťasy a vůbec vše bylo na mé straně, jen koleno bylo lehce pochybovačné. Nakonec i číslo jsem si výjimečně připevnil symetricky.

Na startu jsme si popřáli štěstí s Marou a vrhli jsme se na to, hned se tlačím dopředu a kontroluji to zhruba z osmého místa v lehce přepáleném tempu. Na otočce kontroluju čas, který je slibný a škubnu vítěze Pražské stovky-Lukáše Masáka, který si zřejmě chodí vyrazit do Braníku z kopýtka, když zrovna nedělá seno. Za chvíli se dotahuju na čtvrtého a zkouším nástup. Po necelém kilometru je po nástupu a tuhnu. Ještě sice držím krok, ale už je mi jasné, že bojuji jen sám se sebou. Poslední čtvrtina je nekonečná a jen vidina dobrého času mě drží na dohled čtvrtému. Na poslední kilometr přichází druhý dech a jdu opět ostré tempo okolo 3:30 min/km.

Na čtvrtého ztrácím cca 8 sekund. Stopuju Ambit a vidím čas 37:01, tak jsem to před Vartovnou dobře předpověděl. Koleno je trochu naměkko, ale 5. místo a pozávodní pivko s Márou dávají zapomenout zpackanému víkendu a dávají příslib do budoucna.

Jako perličku na závěr uvedu přírodní úkaz, který se vystrojil na desítku jak na severní pól, k úžasu mému a Márovu jakbysmet zaběhl čas pod 39.

24 hodin bruslení pro meloun

Kolečkové brusle jsem si koupil loni na podzim, abychom trochu zpestřili paletu aktivit a abychom mohli s „Mufem“ čas od času pojezdit. Dvakrát či třikrát jsme byli na Ladronce a i když to místy jelo i přes třicet, tak vzhledem k astmatu Mufa a menším kolečkům to byl především fajn relax.

Můj pohled na bruslení se měl změnit. Nějaký měsíc zpět přišel Kuba s tím, že jim vypadl jeden synek z týmu a zda bych nechtěl zkusit 24ku na Olešné. Inu, zkusit se má vše, navíc mi to přišlo jako fajn zpestření během našlapaného roku.

Aby toho nebylo málo, v týdnu před samotnou akcí byl jeden z členů týmu vyzkoušet nové brusle, skončil s horečkami a patřičnou medikací připoután k lůžku, tudíž se tým smrskl na počet tří a z pohodových 6 hodin bruslení to začalo vypadat na 8. Pochopil jsem, že je třeba začít celou věc brát vážně a tak jsem čtvrtek před závodem po půl roce obul brusle a nakrouživ 25 km za hodinku a nějaké drobné, cítil jsem se připraven. V pátek jsem teda cítil třísla a taky trochu spodek zad. Preventivně jsem ještě šel plavat a na jedno malé kolo, abych vše pěkně protáhl. Mezitím se po sérii hovorů a ladění podmínek kontraktu přidal do týmu Martin (se kterým jsem absolvoval Radegastovu výzvu-pro změnu běhací 24-hodinovka). Trochu háček byl v tom, že Martin měl v sobotu hasičské TFA závody na Slezské Hartě a taky neměl brusle.

V sobotu tradičně se zpožděním jsme s Martinem vyrazili z Frenu, odpíchli jeho auto v Kunčicích a přes sérii nekonečných semaforů a objížděk jsme dojeli na registraci na Olešnou. Když nás po vystání fronty poslali do druhé, tak to Martin nevydržel, nechali jsme zde občanky a frčeli zpět do Kunčic, aby Martin mohl jet nabrat hasiče, kteří už jej v tu chvíli půl hodiny čekali (smutné je, že mi vlastně mohl dát ve Frenu občanku a mohli jsme si odpustit všechny ty nesmysly. Příště lépe!) Já jsem znovu dojel na Olešnou, postavili jsme stan, vypakovali věci a v jedenáct to začalo.

Okruh vedl okolo přehrady a měl 4,5 km. Vzhledem k tomu, že nejsme registrovaní sportovci a naše brusle byly opatřeny kolečky velikostí 84 či 90 mm, tak jsme se účastnili v hobby kategorii čtveřic (limit velikosti koleček 100 mm). Zvolili jsme taktiku střídání po dvou kolech, při dočasné absenci Martina to znamenalo přibližně 40-45 minut oddych a lehce přes 20 minut na trati. Takže v režimu dvě kola- sundat brusle- občerstvit jsme jeli jako stroj prvních šest hodin.

Nohy nevykazovaly známky únavy a tak časy na kolo zůstávaly zhruba konstantní, což trochu zavánělo pozdějším vytuhnutím, proto jsme si řekli, že trochu zvolníme. Ovšem někdy před šestou dorazil Martin a jeho první dvě rychlá kola strhla zbytek týmu a kolotoč lehce vyhecovaného tempa se rozjel nanovo. S příchodem tmy jsme museli nasadit čelovky a blikačky, ale taky se blížil přechod do nočního modu, kdy si každý chtěl ukrást pár desítek minut spánku, ideálně nějakou hodinku. Příděl kol pro každého se tedy zvýšil na 4, aby bylo dosaženo delší spací pauzy. Ještě před prvním čtyřkolem jsem si zašel na kuřecí s rýží a šel se na chvíli natáhnout, neboť mé tělo nepřivyklé na bruslařský postoj začalo protestovat, jmenovitě záda. Snad mi pár minut v limbu trochu pomohlo, první dvě kola jsem proletěl, ale během dalších dvou jsem krom tuhnoucích zad začal cítit i brusle bojující o prostor s nohami, první puchýř byl na světě a druhý na cestě, čas na kolo nebyl zlý, ale pocitově nekonečný a na další 4-kolo jsem nechtěl ani pomyslet. Dojel jsem, nasypal se müsli, pomerančem, melounem a solí a šel jsem spát. Probuzení bylo vtipné:“Vstávej, za deset minut jedeš!“ Odpor byl značný, odhodlání malé a bolest oteklých nohou obrovská. „Proč mě sakra nevzbudili o 15 minut dřív, jak bylo domluveno?!“ říkal jsem si. Jak jsem později zjistil, budili mě, ale mozek zjevně má tu úžasnou schopnost vypudit nepříjemné vzpomínky, zde zapracoval promptně. Vykolébal jsem se ze stanu, proklel celý svět a odplivl trochu síry jako bonus. Byl jsem na tom tak zle, že jsem si ani nevzal hodinky, takže bez informací o rychlosti a čase a s nohama dobytýma jak Berlín jsem vyrazil na 4-kolovou anabázi. Uklidňovalo mne, že to protrpím, půjdu spát a vzbudím se po východu slunce. Moc mi ten asfalt pod nohama neubýval a ke všemu ještě nejspíš praskl zalepený puchýř na konci prvního kola v technické pasáži při přejíždění dřevěné lávky. Bolest byla palčivá a intenzivní, kola 3 přede mnou. Nicméně, byl to jen puchýř a tak jsem si řekl, že to je jen strašně malý kousek těla a tak jsem se rozhodl myslet na to, jak je zbytek těla v pohodě. Krom zad to docela fungovalo. Ovšem intervaly, kdy jsem musel narovnat záda a trochu orazit, byly čím dál častější. Někde odsud jsem si začal pobrukovat motivační písničky, které my zrovna šly hlavou, nikdo na okruhu si nestěžoval. Většina měla dost práce sama se sebou. Každý dělal, co uměl. Někdo se dokonce snažil uplatit trať, snad aby byla shovívavější, proč jinak by tam vyhodil stokorunu přímo doprostřed stezky?! No snažil jsem se zabavit, jak to jen šlo a tak jsem vymýšlel třeba i nesmyslné scénáře se stokorunou. Ovšem jestli má v něčem Libor Uher pravdu, tak v tom, že bruslení je krásný sport, který dělá pěkná pozadí, především ta něžného pohlaví. Bylo vskutku těžké neslevit z tempa a předjíždět ty prdelky, místy to byl až hřích a místy prostě bylo třeba trochu si orazit v háku. Ovšem rychlá prdelka na konci čtvrtého kola vás dokáže pořádně vykoupat v laktátu. No, nakonec jsem ta čtyři kola nějak přežil, ale proklel jsem brusle a neměl už ani náladu jít spát. Záda na tom byla zle, tak poněkolikáté přišla do akce Martinova zázračná zelená mast a tentokrát jako bonus Paťčiny kouzelné ruce. Nějak na mě zapůsobila síla momentu a taky Martinův nástup na trať, kdy to vzal místo parťáka z kvarteta a sám odkroužil 5 kol, najednou byl zpět týmový duch, který fungoval na Radegastovi. 

Při pohledu na ponožku od krve jsem si byl méně jistý v kramflecích, ale pod ni jsem se nedíval, tak se řeklo, že brusle barví a šlo se na věc. Obutí bolelo, ale tohle je přesně ta zkouška hlavy, o které tyhle závody jsou. Martin předal štafetu a raketový výjezd do okruhu dal zapomenout na to, co se děje dole. Nakonec už bylo vidět i bez čelovky a v hlavě se vše srovnalo, dokonce i kola byla rychlejší než v předchozí směně. Nohy už značně bolely, ale zapírání do stehen nebylo nikdy příjemnější a nějak se to odkroutilo. Na předávce už čekal Jirka, který měl taky nohy samý puchýř, ale statečně s Kubou rozjeli další kolotoč dvoukolových střídání. Jedno dvoukolo jsem ještě taky přidal a potom jsem dostal náladu jít spát. Byl jsem mile překvapen, když jsem se vzbudil v 8:30 a nikdo se mnou nelomcoval.

Došel jsem a nabídl dvě kola, která bych ještě přidal do sbírky. Tak jsem svůj závěrečný účet uzavřel na 148,5 km. Celkem jsme nakroužili 513km (114 kol). Tímto děkuji Kubovi, že mi dal nakouknout na nejplošší z „Uhrovin“ a taky Jirkovi s Martinem za poctivou týmovou práci a ze všeho nejvíc Pati, která celou noc byla vzhůru a dirigovala naše spaní a ještě musela poslouchat klení, na oplátku jsme ji alespoň sem tam pašovali tatranky z občerstvovačky. Nezbývá než dodat, že absolutní vítězi najeli 688 km, ale ti asi jezdí víc než čtvrtek před samotnou akcí.

Časy jednotlivých kol:

http://www.inline24.cz/php/inline24-2014/R-main/vysledkova_listina-d.php?ID_TEAM=165

STRC Dolní Morava 2014

Když jsem ještě v zimě, jaře či co to bylo, pároval volné víkendy v kalendáři se závody, první červnový víkend byl jako ušitý pro Kralický Sněžník (čti STRC Dolní Morava). Pro účast mluvily minimálně dva důvody. Jednak se mi tento seriál zalíbil hned při první účasti na „Motolských jamkách“, kde za málo peněz dostal člověk hodně muziky. Druhak Kralický Sněžník mám rád a přitom jsem ještě nikdy nebyl na Dolní Moravě, tedy ideální příležitost vyplnit bílé místo v mapě.

V průběhu celého května jsem laboroval s menšími problémy, vesměs v oblasti kolen, úpony vazy, vše co se hýbe. Tak jsem oželel ŠUTR a zkusil štěstí na HRBu, který nohy zvládly, ale koleno pořád zlobilo. Čili týdenní náplň byla jasná; silnička. Neúnavně jsem kroutil kliky den co den a ve čtvrtek se mi už začalo stýskat po běhání, tak jsem nazul boty a dal jsem si hodinku a čtvrt v tempu. Koleno zase začalo lehce protestovat a tak přišlo další mazání, protahování a „vorázek“ při pátku s tím, že se to v sobotu do kopce nějak rozeběhne-nakonec bude na to víc jak 15 km.

Cesta z Prahy utekla rychle, jen v Dolní Moravě jsme byli celí nesví a nakonec jsme se museli ptát kudy k hotelu. Hold čekali jsme uvítací výbor se solí a chlebem nebo alespoň pořádnou ceduli kudy kam. Po rozmasírování nohou a navlečení se do závodního jsme vyrazili směrem k startu, pak zpět do auta a už i s čipem a startovním číslem znovu na start, kde si nás pořadatel pro sichr ještě jednou všechny odškrtl, aby náhodou neposlal vrtulník s termovizní na trať jen proto, že si to někdo rozmyslel ještě před startem nebo prostě jen rádi dělají fajfky u jmen.

Start byl tedy lehce po jedenácté a to už slunce mělo docela grády, obloha jakoby ji vymetl a jen slabá bríza, teplota přijatelná. Na trať se vyrazilo klasicky ve vysokém tempu, takže jsem se zařadil někde ve třetí desítce a šel si tvrdě za svým: předběhl jsem první ženu. Po 4 kilometrech byla ovšem znova přede mnou, naštěstí tady začalo skutečné stoupání a pro klid v duši jsem ji utekl a znovu ji viděl až v cíli, tedy první úkol byl splněn. Trochu jsem si jen neuměl představit, jak poběžím dalších 10 km prakticky pořád do kopce. Problémy s představivostí byly nahrazeny hrou: doběhni toho před sebou, což šlo zprvu těžce, ale postupně jsme se dopracovali až k horní stanici lanovky, následoval běhavý úsek po vrstevnici a první občerstvovačka, která bodla, protože tady nahoře se běželo prakticky pořád na slunci.

 

 Přišlo odbočení (z až doposud zpevněné cesty) a s ním i trail, úzká pěšina vinoucí se mezi borůvčím a taky mezi stromy, místy vybavena dřevěnými chodníčky, občas letitými pod nohy praskajícími. Nekončící stoupání mě stálo trochu přemlouvání nejít do chůze, ale nakonec jsem to vyběhl až na Podbělku.

Následovala hřebenová pasáž, žádné velké drámo, občas trochu seběh nebo výběh, měkká cesta, velice příjemná, semtam kořeny, ale místy zrádné bahenní flákoty. Jedna taková mi spolkla nohu tak šikovně, že jsem ji nedostal přes kořen před sebou a trochu poryl držkou v zemi.

Bylo to do měkkého, ale tím si mě kopec namíchl. Nechtěl jsem v těch mokřadech být ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Následující seběhy jsem běžel zcela nebrzděně a užíval si členitosti stezek mezi borůvčím, neodradilo mě ani jedno lehké zvrtnutí kotníku.

Hra, dožeň toho před sebou, dostávala stále další úrovně. Když jsem před Stříbrnickou doběhl Romana Baláže, začal jsem mít radost z rychlého závodu, navíc tady v 1300 metrech mimo přímé slunce bylo velice příjemně. Velice záhy přišla občerstvovačka a jen jsem smutně zašilhal po zapovězeném stoupání na samotný vrchol Kraličáku a rval to dolů okolo dvojice přede mnou, co to dalo. Chvíli jsem se držel za další dvojicí, jejíž tempo se mi líbilo, ovšem moc se přes ně nedal číst terén, který byl samý kořen, samý šutr. Tak jsem stáhl další dva korálky ze šňůry závodníků před sebou. Potom jsem minul ještě jednu dvojici, která zvolila postup „na jistotu“ mezi většími šutry. Už na štěrkové cestě jsem potkal poslední korálek, ehm, závodníka. Když nám cyklista dole pod kopcem říkal: „Devátý, desátý,“ tak se mi to moc nezdálo, ovšem byla to nová výzva; udržet desítku. Ostrý seběh stál dost sil, tak jsem byl navrácen zpět na desáté místo a snažil se udržet aspoň vizuální kontakt a se ctí se dostat k občerstvovačce, která byla lehce zpožděná, což se vyřešilo 500 metrů před ní vodou z bystřiny, ošplíchnutí obličeje a doběh pro půlku banánu a ioňták. Do cíle 6 km a přede mnou stoupání-asfalt. Navíc ze zadu se na mě tlačil jedenáctý. Úkol zněl jasně: vyběhnout asfalt. Moc se nohám už nechtělo, ale vizuální kontakt s Ondřejem přede mnou mě držel v běhu a netrvalo to dlouho a stoupání byl konec a do cíle zbývaly čtyři kilometry v zásadě po vrstevnici. Nohy se rozeběhly, přikrmil jsem je zbytkem gelu a viděl, že už je to dobré. Další tři kilometry byly krásně běhavé a krom čisté radosti z běhu (tempo kolem 4 min/km) jsem měl radost i z docvaknutí devátého Ondřeje. Z posledního seběhu jsem dvakrát nadšen nebyl, no ale dostalo mě to na konečné 9. místo, což spolu s čerstvým horským vzduchem vyvolalo euforický stav, který později ještě umocnilo 2. místo v kategorii. Krásný moment. (Kdyby to šlo, tak by člověk s takovýmto momentem měl sex a pořídil spoustu krásných malých momentů.) Dvě pozávodní Holby a poctivá pasta jen umocnily pocit z dobře vykonané práce. Krásná trať, luxusní prostředí a velice vkusné a zábavné moderování Aleše Valenty, podtrženo, sečteno: velice příjemná sobota. Sem se určitě rád vrátím.

Čas v cíli: 2:20:28

Track z movescountu: 28.6 km, 934 m+, http://www.movescount.com/moves/move33243930

Výsledková listina:

https://docs.google.com/spreadsheet/pub?key=0Ajr3L32sd2ikdE1zTE9oUjZkSExCekhITGI1VWtWV0E&output=html