STRC Dolní Morava 2014

Když jsem ještě v zimě, jaře či co to bylo, pároval volné víkendy v kalendáři se závody, první červnový víkend byl jako ušitý pro Kralický Sněžník (čti STRC Dolní Morava). Pro účast mluvily minimálně dva důvody. Jednak se mi tento seriál zalíbil hned při první účasti na „Motolských jamkách“, kde za málo peněz dostal člověk hodně muziky. Druhak Kralický Sněžník mám rád a přitom jsem ještě nikdy nebyl na Dolní Moravě, tedy ideální příležitost vyplnit bílé místo v mapě.

V průběhu celého května jsem laboroval s menšími problémy, vesměs v oblasti kolen, úpony vazy, vše co se hýbe. Tak jsem oželel ŠUTR a zkusil štěstí na HRBu, který nohy zvládly, ale koleno pořád zlobilo. Čili týdenní náplň byla jasná; silnička. Neúnavně jsem kroutil kliky den co den a ve čtvrtek se mi už začalo stýskat po běhání, tak jsem nazul boty a dal jsem si hodinku a čtvrt v tempu. Koleno zase začalo lehce protestovat a tak přišlo další mazání, protahování a „vorázek“ při pátku s tím, že se to v sobotu do kopce nějak rozeběhne-nakonec bude na to víc jak 15 km.

Cesta z Prahy utekla rychle, jen v Dolní Moravě jsme byli celí nesví a nakonec jsme se museli ptát kudy k hotelu. Hold čekali jsme uvítací výbor se solí a chlebem nebo alespoň pořádnou ceduli kudy kam. Po rozmasírování nohou a navlečení se do závodního jsme vyrazili směrem k startu, pak zpět do auta a už i s čipem a startovním číslem znovu na start, kde si nás pořadatel pro sichr ještě jednou všechny odškrtl, aby náhodou neposlal vrtulník s termovizní na trať jen proto, že si to někdo rozmyslel ještě před startem nebo prostě jen rádi dělají fajfky u jmen.

Start byl tedy lehce po jedenácté a to už slunce mělo docela grády, obloha jakoby ji vymetl a jen slabá bríza, teplota přijatelná. Na trať se vyrazilo klasicky ve vysokém tempu, takže jsem se zařadil někde ve třetí desítce a šel si tvrdě za svým: předběhl jsem první ženu. Po 4 kilometrech byla ovšem znova přede mnou, naštěstí tady začalo skutečné stoupání a pro klid v duši jsem ji utekl a znovu ji viděl až v cíli, tedy první úkol byl splněn. Trochu jsem si jen neuměl představit, jak poběžím dalších 10 km prakticky pořád do kopce. Problémy s představivostí byly nahrazeny hrou: doběhni toho před sebou, což šlo zprvu těžce, ale postupně jsme se dopracovali až k horní stanici lanovky, následoval běhavý úsek po vrstevnici a první občerstvovačka, která bodla, protože tady nahoře se běželo prakticky pořád na slunci.

 

 Přišlo odbočení (z až doposud zpevněné cesty) a s ním i trail, úzká pěšina vinoucí se mezi borůvčím a taky mezi stromy, místy vybavena dřevěnými chodníčky, občas letitými pod nohy praskajícími. Nekončící stoupání mě stálo trochu přemlouvání nejít do chůze, ale nakonec jsem to vyběhl až na Podbělku.

Následovala hřebenová pasáž, žádné velké drámo, občas trochu seběh nebo výběh, měkká cesta, velice příjemná, semtam kořeny, ale místy zrádné bahenní flákoty. Jedna taková mi spolkla nohu tak šikovně, že jsem ji nedostal přes kořen před sebou a trochu poryl držkou v zemi.

Bylo to do měkkého, ale tím si mě kopec namíchl. Nechtěl jsem v těch mokřadech být ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Následující seběhy jsem běžel zcela nebrzděně a užíval si členitosti stezek mezi borůvčím, neodradilo mě ani jedno lehké zvrtnutí kotníku.

Hra, dožeň toho před sebou, dostávala stále další úrovně. Když jsem před Stříbrnickou doběhl Romana Baláže, začal jsem mít radost z rychlého závodu, navíc tady v 1300 metrech mimo přímé slunce bylo velice příjemně. Velice záhy přišla občerstvovačka a jen jsem smutně zašilhal po zapovězeném stoupání na samotný vrchol Kraličáku a rval to dolů okolo dvojice přede mnou, co to dalo. Chvíli jsem se držel za další dvojicí, jejíž tempo se mi líbilo, ovšem moc se přes ně nedal číst terén, který byl samý kořen, samý šutr. Tak jsem stáhl další dva korálky ze šňůry závodníků před sebou. Potom jsem minul ještě jednu dvojici, která zvolila postup „na jistotu“ mezi většími šutry. Už na štěrkové cestě jsem potkal poslední korálek, ehm, závodníka. Když nám cyklista dole pod kopcem říkal: „Devátý, desátý,“ tak se mi to moc nezdálo, ovšem byla to nová výzva; udržet desítku. Ostrý seběh stál dost sil, tak jsem byl navrácen zpět na desáté místo a snažil se udržet aspoň vizuální kontakt a se ctí se dostat k občerstvovačce, která byla lehce zpožděná, což se vyřešilo 500 metrů před ní vodou z bystřiny, ošplíchnutí obličeje a doběh pro půlku banánu a ioňták. Do cíle 6 km a přede mnou stoupání-asfalt. Navíc ze zadu se na mě tlačil jedenáctý. Úkol zněl jasně: vyběhnout asfalt. Moc se nohám už nechtělo, ale vizuální kontakt s Ondřejem přede mnou mě držel v běhu a netrvalo to dlouho a stoupání byl konec a do cíle zbývaly čtyři kilometry v zásadě po vrstevnici. Nohy se rozeběhly, přikrmil jsem je zbytkem gelu a viděl, že už je to dobré. Další tři kilometry byly krásně běhavé a krom čisté radosti z běhu (tempo kolem 4 min/km) jsem měl radost i z docvaknutí devátého Ondřeje. Z posledního seběhu jsem dvakrát nadšen nebyl, no ale dostalo mě to na konečné 9. místo, což spolu s čerstvým horským vzduchem vyvolalo euforický stav, který později ještě umocnilo 2. místo v kategorii. Krásný moment. (Kdyby to šlo, tak by člověk s takovýmto momentem měl sex a pořídil spoustu krásných malých momentů.) Dvě pozávodní Holby a poctivá pasta jen umocnily pocit z dobře vykonané práce. Krásná trať, luxusní prostředí a velice vkusné a zábavné moderování Aleše Valenty, podtrženo, sečteno: velice příjemná sobota. Sem se určitě rád vrátím.

Čas v cíli: 2:20:28

Track z movescountu: 28.6 km, 934 m+, http://www.movescount.com/moves/move33243930

Výsledková listina:

https://docs.google.com/spreadsheet/pub?key=0Ajr3L32sd2ikdE1zTE9oUjZkSExCekhITGI1VWtWV0E&output=html