24 hodin bruslení pro meloun

Kolečkové brusle jsem si koupil loni na podzim, abychom trochu zpestřili paletu aktivit a abychom mohli s „Mufem“ čas od času pojezdit. Dvakrát či třikrát jsme byli na Ladronce a i když to místy jelo i přes třicet, tak vzhledem k astmatu Mufa a menším kolečkům to byl především fajn relax.

Můj pohled na bruslení se měl změnit. Nějaký měsíc zpět přišel Kuba s tím, že jim vypadl jeden synek z týmu a zda bych nechtěl zkusit 24ku na Olešné. Inu, zkusit se má vše, navíc mi to přišlo jako fajn zpestření během našlapaného roku.

Aby toho nebylo málo, v týdnu před samotnou akcí byl jeden z členů týmu vyzkoušet nové brusle, skončil s horečkami a patřičnou medikací připoután k lůžku, tudíž se tým smrskl na počet tří a z pohodových 6 hodin bruslení to začalo vypadat na 8. Pochopil jsem, že je třeba začít celou věc brát vážně a tak jsem čtvrtek před závodem po půl roce obul brusle a nakrouživ 25 km za hodinku a nějaké drobné, cítil jsem se připraven. V pátek jsem teda cítil třísla a taky trochu spodek zad. Preventivně jsem ještě šel plavat a na jedno malé kolo, abych vše pěkně protáhl. Mezitím se po sérii hovorů a ladění podmínek kontraktu přidal do týmu Martin (se kterým jsem absolvoval Radegastovu výzvu-pro změnu běhací 24-hodinovka). Trochu háček byl v tom, že Martin měl v sobotu hasičské TFA závody na Slezské Hartě a taky neměl brusle.

V sobotu tradičně se zpožděním jsme s Martinem vyrazili z Frenu, odpíchli jeho auto v Kunčicích a přes sérii nekonečných semaforů a objížděk jsme dojeli na registraci na Olešnou. Když nás po vystání fronty poslali do druhé, tak to Martin nevydržel, nechali jsme zde občanky a frčeli zpět do Kunčic, aby Martin mohl jet nabrat hasiče, kteří už jej v tu chvíli půl hodiny čekali (smutné je, že mi vlastně mohl dát ve Frenu občanku a mohli jsme si odpustit všechny ty nesmysly. Příště lépe!) Já jsem znovu dojel na Olešnou, postavili jsme stan, vypakovali věci a v jedenáct to začalo.

Okruh vedl okolo přehrady a měl 4,5 km. Vzhledem k tomu, že nejsme registrovaní sportovci a naše brusle byly opatřeny kolečky velikostí 84 či 90 mm, tak jsme se účastnili v hobby kategorii čtveřic (limit velikosti koleček 100 mm). Zvolili jsme taktiku střídání po dvou kolech, při dočasné absenci Martina to znamenalo přibližně 40-45 minut oddych a lehce přes 20 minut na trati. Takže v režimu dvě kola- sundat brusle- občerstvit jsme jeli jako stroj prvních šest hodin.

Nohy nevykazovaly známky únavy a tak časy na kolo zůstávaly zhruba konstantní, což trochu zavánělo pozdějším vytuhnutím, proto jsme si řekli, že trochu zvolníme. Ovšem někdy před šestou dorazil Martin a jeho první dvě rychlá kola strhla zbytek týmu a kolotoč lehce vyhecovaného tempa se rozjel nanovo. S příchodem tmy jsme museli nasadit čelovky a blikačky, ale taky se blížil přechod do nočního modu, kdy si každý chtěl ukrást pár desítek minut spánku, ideálně nějakou hodinku. Příděl kol pro každého se tedy zvýšil na 4, aby bylo dosaženo delší spací pauzy. Ještě před prvním čtyřkolem jsem si zašel na kuřecí s rýží a šel se na chvíli natáhnout, neboť mé tělo nepřivyklé na bruslařský postoj začalo protestovat, jmenovitě záda. Snad mi pár minut v limbu trochu pomohlo, první dvě kola jsem proletěl, ale během dalších dvou jsem krom tuhnoucích zad začal cítit i brusle bojující o prostor s nohami, první puchýř byl na světě a druhý na cestě, čas na kolo nebyl zlý, ale pocitově nekonečný a na další 4-kolo jsem nechtěl ani pomyslet. Dojel jsem, nasypal se müsli, pomerančem, melounem a solí a šel jsem spát. Probuzení bylo vtipné:“Vstávej, za deset minut jedeš!“ Odpor byl značný, odhodlání malé a bolest oteklých nohou obrovská. „Proč mě sakra nevzbudili o 15 minut dřív, jak bylo domluveno?!“ říkal jsem si. Jak jsem později zjistil, budili mě, ale mozek zjevně má tu úžasnou schopnost vypudit nepříjemné vzpomínky, zde zapracoval promptně. Vykolébal jsem se ze stanu, proklel celý svět a odplivl trochu síry jako bonus. Byl jsem na tom tak zle, že jsem si ani nevzal hodinky, takže bez informací o rychlosti a čase a s nohama dobytýma jak Berlín jsem vyrazil na 4-kolovou anabázi. Uklidňovalo mne, že to protrpím, půjdu spát a vzbudím se po východu slunce. Moc mi ten asfalt pod nohama neubýval a ke všemu ještě nejspíš praskl zalepený puchýř na konci prvního kola v technické pasáži při přejíždění dřevěné lávky. Bolest byla palčivá a intenzivní, kola 3 přede mnou. Nicméně, byl to jen puchýř a tak jsem si řekl, že to je jen strašně malý kousek těla a tak jsem se rozhodl myslet na to, jak je zbytek těla v pohodě. Krom zad to docela fungovalo. Ovšem intervaly, kdy jsem musel narovnat záda a trochu orazit, byly čím dál častější. Někde odsud jsem si začal pobrukovat motivační písničky, které my zrovna šly hlavou, nikdo na okruhu si nestěžoval. Většina měla dost práce sama se sebou. Každý dělal, co uměl. Někdo se dokonce snažil uplatit trať, snad aby byla shovívavější, proč jinak by tam vyhodil stokorunu přímo doprostřed stezky?! No snažil jsem se zabavit, jak to jen šlo a tak jsem vymýšlel třeba i nesmyslné scénáře se stokorunou. Ovšem jestli má v něčem Libor Uher pravdu, tak v tom, že bruslení je krásný sport, který dělá pěkná pozadí, především ta něžného pohlaví. Bylo vskutku těžké neslevit z tempa a předjíždět ty prdelky, místy to byl až hřích a místy prostě bylo třeba trochu si orazit v háku. Ovšem rychlá prdelka na konci čtvrtého kola vás dokáže pořádně vykoupat v laktátu. No, nakonec jsem ta čtyři kola nějak přežil, ale proklel jsem brusle a neměl už ani náladu jít spát. Záda na tom byla zle, tak poněkolikáté přišla do akce Martinova zázračná zelená mast a tentokrát jako bonus Paťčiny kouzelné ruce. Nějak na mě zapůsobila síla momentu a taky Martinův nástup na trať, kdy to vzal místo parťáka z kvarteta a sám odkroužil 5 kol, najednou byl zpět týmový duch, který fungoval na Radegastovi. 

Při pohledu na ponožku od krve jsem si byl méně jistý v kramflecích, ale pod ni jsem se nedíval, tak se řeklo, že brusle barví a šlo se na věc. Obutí bolelo, ale tohle je přesně ta zkouška hlavy, o které tyhle závody jsou. Martin předal štafetu a raketový výjezd do okruhu dal zapomenout na to, co se děje dole. Nakonec už bylo vidět i bez čelovky a v hlavě se vše srovnalo, dokonce i kola byla rychlejší než v předchozí směně. Nohy už značně bolely, ale zapírání do stehen nebylo nikdy příjemnější a nějak se to odkroutilo. Na předávce už čekal Jirka, který měl taky nohy samý puchýř, ale statečně s Kubou rozjeli další kolotoč dvoukolových střídání. Jedno dvoukolo jsem ještě taky přidal a potom jsem dostal náladu jít spát. Byl jsem mile překvapen, když jsem se vzbudil v 8:30 a nikdo se mnou nelomcoval.

Došel jsem a nabídl dvě kola, která bych ještě přidal do sbírky. Tak jsem svůj závěrečný účet uzavřel na 148,5 km. Celkem jsme nakroužili 513km (114 kol). Tímto děkuji Kubovi, že mi dal nakouknout na nejplošší z „Uhrovin“ a taky Jirkovi s Martinem za poctivou týmovou práci a ze všeho nejvíc Pati, která celou noc byla vzhůru a dirigovala naše spaní a ještě musela poslouchat klení, na oplátku jsme ji alespoň sem tam pašovali tatranky z občerstvovačky. Nezbývá než dodat, že absolutní vítězi najeli 688 km, ale ti asi jezdí víc než čtvrtek před samotnou akcí.

Časy jednotlivých kol:

http://www.inline24.cz/php/inline24-2014/R-main/vysledkova_listina-d.php?ID_TEAM=165