Winterman 2016

Winterman je pro mě navždy první dlouhý triatlon a závod, který mám moc rád. Budu se snažit nebýt příliš květnatý, aby povídání nebylo delší než závod.

Takhle jsem vypadal po 80 km wintermanského kola nanečisto.

Dva týdny před závodem, na Václava, jsme byli s Vojtou a kamarády projet trasu a tempo teda nebylo lážové, nicméně, já jsem byl jediný, který po 30 km začal trpět a po 90 km svěsil krovky a trápil se sám zpátky do Prahy, zatímco ostatní si dali i Ještěd a natočili 330 km. Mé sebevědomí se rozplynulo jak pára nad gulášem a uvažoval jsem i o tom, zda se závodu samotného zúčastnit…

Takhle jsem relaxoval doma na Valašsku.

Místo zběsilého trénování jsem nakonec šel cestou „udělat si to pěkné“ a získat zpět psychickou pohodu. Víkend doma na Valašsku to dokáže jako nic. Další víkend v Roháčích s Miškou, kde odpolední vyklusání po trati závodu nakonec bylo rychlejší, než závod samotný v mém podání, mě utvrdilo v tom, že výkon chybí, ale vytrvalosti bych mohl rozdávat. Navíc hromady sněhu a slunce = relax, který jsem potřeboval.

Finální vyladění v Roháčích. <3

V týdnu jsem už jen nalepil galusky na nové Equatory a doufal, že alespoň nová kola zamaskují, že mi to až tak moc na tom kole nechutná. Taky jsem teda snědl kilo česneku, protože mě bolelo v krku – tradiční „předwintermanská nemoc“ , která rychle pominula.

S Vojtou na parníku, obličej natřený hřejivkou a nalitý krví.

V 5:00 stojíme s Vojtou, který jede svůj první dlouhý triatlon, na mole a napjatě čekáme na výstřel, který spustí celý ten studený cirkus.

Jednotka nastoupena ke skoku.

Já jsem nakročil, Labe se rozestoupilo a najednou jsem měl dobře metr vody nad hlavou. Voda teplejší než loni, trasa 8.3 místo 7 km a brýle, do kterých teče. To byly hlavní rozdíly. Jinak se mi plavalo dobře, stabilně, pomalu, ale jistě. Vplutí do Děčína neztratilo nic na své působivosti!

Stahování neoprénů. =))

Depo, kde čekal na Mišku supporterský křest ohněm v podobě stahování dvou neoprenů, jsme zvládli o 8 minut rychleji než loni, ruce ani nebylo třeba rozehřívat, jak ve vodě tolik nezmrzly.

Poprvé na galuskách, moc pěkné svezení, než přišla první krizička.

Na kole jsem se snažil rozjet volněji, ovšem už do Hřenska jsem začal předjíždět ty, co umí splývat v proudu líp než já (a že jich bylo! spolu s depem jsem byl klidně kolem 25. místa) a když jsem byl předjet, tak jsem poprvé musel tlumit vášně, zkontrolovat tepy a nechat jet, co jede. I tak jsem se postupně dostával do spirály rostoucích tepů a vadnoucích noh. Ke vší radosti mi moc nefungovala přehazovačka - vyskočilo mi lanko, zřejmě při nasazování kol před závodem. Rozhodl jsem se, že se tím nebudu trápit a prostě pojedu s tím, co mám, takže žádných 28 zubů, ale 26. =)

Ostrých fotek z kola není nikdy dost. =)

Celé mě to vedlo ke zvolnění, protože jsem se blížil k pasáži, kde mě před dva a půl týdny posekalo. Dnes jsem rozhodně nechtěl zopakovat exitus a tak jsem kopce nelámal a šel si ze sedla dle potřeby. Když jsem předjel Poláka a ujel mu, tak jsem začínal věřit, že to bude dobré. A že férově solené bagetky se šunkou krásně kompenzovaly gely a sladké tyčky, tak jsem od 100. km začal mít krom pocitu dobré i nohy. Nejeden kopec jsem jel na velkou pilu a začal jsem si kolo užívat jako za starých dobrých časů. Najednou to nebyla slzavá údolí, ale radostné shlížení z vrcholků hor kopečků.

Pěkné asfalty a les, to je Winterman v nejlepší formě!

Celá cyklistika mě bolela, ale získal jsem důvěru v nohy. Když mi support ladies řekly, že doháním Vojtu, který od srpnového víkendu na Stelviu jezdí v nevídané pohodě, tak jsem musel ještě přidat. Bolelo to, ale věděl jsem, že se ten dieselový motor ve mně rozjel a je škoda jej přidušovat. Tak jsem zodpovědně jedl a hnal to v kopcích, až jsem po cca 50 km před sebou zase viděl závodníka a za chvíli druhého a v depu nakonec i Vojtu. Zároveň jsem při dojezdu viděl Máru Peterku, který mi loni po kole dával 35 minut, jak doklusává zaváděcí kolečko a tak jsem začal mít z celého průběhu dobrý pocit.

Mamce to začíná s tím foťákem docela jít. =)

Jinak jsem nevěděl, kolikátý jsem a bylo to dobře, jel jsem si svoje a nebýt informace o Vojtovi, možná bych se i malinko šetřil. Na běh, na který jsem si věřil, na který jsem se těšil.

Sladké chutě se dají kompenzovat různě. Bohužel na tohle jsem moc při závodě neměl chuť, já největší brambůrker!

Začátek taky byl svižný tempem pod 5 min/km, poměrně záhy jsem předběhl Vojtu, popřáli jsme si mnohý zdar a běželi si každý to svoje. Začal jsem trochu cítit hamstring, tak jsem malinko slevil z nasazení a snažil jsem se uvolnit tuhnoucí nohy. Prvních 10 km za 51 minut, ale pořád ne a ne doběhnout Tomáše, který byl na dohled. Nakonec se mi to v stoupání povedlo. Pár kilometrů jsme běželi spolu a povídali, ale potom jsme doběhli Máru a to Toma akcelerovalo tak, že jsem si raději vystoupil a běžel sám. Břicho jak Zeppelin a píchalo v něm a vůbec se tam odehrávaly divoké věci, tak jsem skončil v křoví se staženým dresem. O kilo lehčí jsem se vrátil zpět na trať s odhodláním získat zpátky kontakt.

Tady už mi moc nechutná.

Bohužel navzdory solidnímu tempu jsem běžel stále osamocen a po dvacátém kilometru přišla krize. Nohy naštěstí stále běžely, ale hlava byla vymletá. Ochota přijímat potravu blížící se nule. Miška, když viděla, že se trápím, tak běhala kratší úseky se mnou a napájela mě bcaačkama s colou a vodou. Údolí Křižan nekonečné. Pár kilometrů jsem se trápil a křivil ksicht, ale potom mi došlo, že na můj útrpný výraz není nikdo zvědavý a rozhodně tím ničemu nepomůžu.  Přišel „fuck it“ moment.

S mojím trenérem. <3

„Nejsi tady, aby ses procházel, ale proto, abys tu nechal všechno. Support s tebou nejede proto, abys na ně křivil ksicht při turistice.“  Uvědomil jsem si, jak je super, že můžu běžet pouze s menší bolestí typu praskající puchýř a že je tohle vlastně radostný okamžik a měl bych si jej užívat. Do toho se ke mně připojila opět Miška a začalo krátké stoupání, které jsem vyběhl jako nic a v tu chvíli se karta k lepšímu obrátila, věřil jsem, že těch posledních 15 km doklušu. Chvílemi mi propukaly slzy, protože vidět, co všechno nohy dokážou, je prostě emotivní a jedná-li se o vaše nohy, jste bezbranní.

Stoupání na Ještěd, pár zatáček pod Výpřeží.

 Když pak tempo spadlo pod 5 min/km, tak jsem byl jako politý živou vodou a odhodlaný zamíchat kartami na 2. - 5. místě. Podle informací supportu byli všichni přede mnou docela blízko. Jdoucího Davida, který zaplatil za ostře jeté kolo, jsem předběhl hned za Janovým Dolem. Martina, kterého trápilo koleno, v ostrém stoupání na Rozstání a nakonec jediného Tomáše, kterého jsem v tu chvíli trápil jen já, jsem doběhl v rovnějším úseku dále a jakmile se cesta postavila, tak jsem mu cuknul. Až na Výpřež jsem sázel kilometry tempem těsně nad 6 min/km, takže čtvrtá desítka se 400 metry převýšení byla za 57 minut, což je super! Ovšem žádný strom neroste do nebe a i mě začalo tělo říkat, že utahujeme poslední závity a tak jsem trochu zvolnil, ale stále v cupitavém modu jsem doskotačil až na Ještědku a poslední kilometr s Miškou a mamkou jsme si užili včetně závěrečného „grand finale“ trailu a cílové čáry ozářené zapadajícím sluncem. 

Po pořádné práci sladkou odměnu.

Atmosféra v cíli hodně pohodová a milá, nabíjející pozitivní energií, stejně jako podél celé trati, kde povzbuzovali sami pořadatelé, dobrovolníci a support ostatních závodníků. Stejně tak na lodi cestou na start bylo spoustu legrace a lidi jako Petr Vabroušek, Mára Peterka nebo Tom Slavata dělají závod jedinečným pro jeho lidský rozměr a to ani nemluvím o pořadatelích, kteří tomu museli věnovat neskutečné usilí a nakonec ještě věnují 50 000,- skrz prostředníka v podobě vítěze na dětské kardiocentrum v Motole. Takže na konci všem zůstanou nevyspané obličeje a dobrý pocit. Dobrý pocit, že se pomohlo na dobrou věc. Dobrý pocit, že jste sdíleli vyčerpávající den s někým blízkým. Dobrý pocit z výkonu, krásného prostředí, přátelské atmosféry. Všechny předzávodní pochybnosti jsou v tu chvíli absolutně liché a nakonec ani ten výsledek není to nejdůležitější, ale právě všechny ty emoce, kterými byl celý víkend prošpikovaný, ty vytvářejí neopakovatelný zážitek a za to všechna ta bolest stojí!

Krásné odpoledne na Ještědu.

Po krátkém interview jsme zašli na polévku do útrob věže. Jak mi začalo vše pomalu docházet, tak jsem to nějak nedal a rozbrečel se nad tou nedobrou gulášovou, čímž jsem ji aspoň přisolil. Dlouho jsem si tak pěkně nevyvětral hlavu jako na severu Čech. Největším vítězstvím je vítězství nad sebou samým, moment, kdy se odprostíte od malých útrap a necháte se unášet sledem událostí, přesně to se mi stalo na běhu a bylo to letos asi poprvé v takhle čisté podobě a bylo to krásné.

S Petrem a Tomem, který předvedl heroický výkon, o Petrovi ani nemluvím!

Zde přichází poděkování a úcta ke všem, kteří se podíleli na organizaci celého víkendu. Potom děkuji Mišce a mamce za perfektní support. Děkuji Ferrymu jednak za podporu ve sportovním snažení a taky za to, že mi půjčil druhý neopren. A samozřejmě děkuji všem, kteří sledovali a drželi pěsti, vědomí publika za svými zády to je hodně silná motivace a závazek. Všechny gratulace mi udělaly velkou radost.

S celým týmem, ženy mého života!

Gratuluji všem, kteří se postavili tváří v tvář Wintermanovi, protože oni dělají závod!

A Vojtovi potom k parádní premiéře na dlouhých tratích! ;-)

Kompletní výsledky.

Před Wintermanem jsem byl docela demotivovaný a měl často zaječí úmysly, ale teď vím, že Sokrates měl pravdu, když jednou řekl:

“Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aby okusil tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.”

GPS track: plavání plus kolo a běh

Stránky závodu: tady

Winterman klepe na dveře

Po Janošíkovi jsem zažil jeden dobrý běh a jedno hrozné kolo, kdy jsem se 2 a půl hodiny trápil až do hořkého konce. Takže stejně jako na trase Janošíka jsem začal mít zaječí úmysly, co se Wintermana týče. Ale trocha myšlenkových her a strůjcem utrpení byla podle všeho pomalá regenerace a na strýcově šedesátce jsem se přejedl všeho s tím, že si tělo už vybere, co potřebuje. =))

Na Velkém Javorníku.

Přišel týden před Radhošťskou výzvou a zároveň se blíží Winterman. V úterý jsem narubal kopce v Šárce a nohy bolely, ale běžely a tak se mi vrátila sebedůvěra a na poslední dva pěkné dny (čtvrtek a pátek) jsem si vzal volno a jel domů přitrénovat.

Na Huštýně, trocha (cyklo)turistiky.

Chtěl jsem pohnout s Vrchařskou korunou, ale můj smělý plán na silničce a v běžeckých botách se ukázal jako hloupý a já jako srabík, co po Huštýně, Javorníku a Pustevnách otáčí domů se slušnou dávkou 1600 m+, aspoň něco.

Na Pustevnách, jestli letos dokončím VKV, tak to bude malý zázrak.

Užil jsem si trochu kvalitního času s bratry a po dvou hodinách spánku jsem vyrazil vstříc vlahé před-úplňkové noci, kdy jsem od dvou ráno točil trasu Podlesí-Lhoty-Bystřička a zpět s cílem nastoupat metrů, co se do noh vejde. Nevešlo, po 5 obrátkách a 3250 m+ se zase projevil srabík, který zůstal doma v pohodlí. Zastanu se jej, asi to mělo tréninkově smysl takto. Navíc teplý jižní vítr na hřebenu a mlha válející se v údolích z toho udělaly veskrze poeticky vyhlížející záležitost, které tiše přihlížely davy srnek kolem cest a dokonce i jezevec, ale pořádný mamlas, žádné tintítko, kterého jsem prohnal ve stoupání, chudák funěl, cítil jsem s ním. Západ měsíce zbarvujícího se do oranžova, rozbřesk a východ krvavě rudého slunečního disku nad Beskydy, to spolu s jezevcem v Praze moc často nevidím.

Odlesk toho, jaké pěkné to bylo. Čočka na telefonu tu krásu moc nedává.

Po jídle a vorázku jsem si dal Bystřičku ještě běžmo pod aerobním prahem místo oběda a odpoledne vytočení noh na horáku s rodinou na Santov zakončenou jehličíčkovým sjezdem domů, Jena básnil celý večer, takovou mělo jehličíčko formu. Já jsem naopak šel spát totálně vyždímaný s nastoupanými 4900 m+.

V sobotu deštivo, nevlídno, den jako stvořený pro regenerační fifinku a koupák s Jenou a Bobanem. Zaplavat, zapářit, zavířit a pár ostřejších bazénů na vyplavení laktátu, poprotahovat. A jako zlatý hřeb večera tři bratři jako jeden na tobogánu s dojezdem vyvolávajícím tsunami a nelibost plavčíka. Spolu s masírováním a kompreskami na noc jsem pro nohy nemohl více udělat.

Závěrečné metry stoupání. Zvažoval jsem hůlky. Nevím, co bych bez nich dělal.

Před závodem ještě ionťák, carbosnack, rozklus, protažení a carbonex tabletu, zkrátka nacukřit, co se vejde. A běžíme. Tempo v mírně stoupajícím údolí okolo 4:20 je fpoho na kluka, co neběžel asfaltové tempo ani nepamatuje. Pod kopcem jsem sebral hole a natlačil GT tabletu a snažil se běžet stojku. Indiána jsem praktikoval asi do poloviny stoupání a pak jsem se možná měl ždímnout víc, ale bál jsem se závěrečné stěny a tak jsem souvisle šel energickým krokem zapřený v holích. V nejprudší části mě popohnal Tom s Michalem a tak za dohledu valašských borců mi nebylo umožněno se flákat, na hřeben už běžím a tempo zase spadne ke čtyřem, cíl, konec bolesti, která byla veliká, ne že ne a čas 39:07, za tu bolest rozhodně příjemná odměna. A nakonec první flek, ale ten je jen vyjádřením míry konkurence. Svůj souboj s loňským Davidem jsem vyhrál o minutu a s tím jsem velice spokojen. Jsem teď znovu motivován ještě trochu na kole pojezdit a zaplavat, aby Winterman byl důstojným zakončením xtri sezóny. Navíc si vezu z prodlouženého víkendu 7100 výškových, což na srabíka není úplně zlé.

Konečně jsem si mohl stoupnout doprostřed, asi ideální čas skončit, tohle už se nemusí opakovat.

Dovětek: Radhošťská výzva je závod, který má super trasu a navíc je dělaný srdcem. Startovné je 230,- z toho 200,- jde na dobrou věc. Letos tyto peníze šly na Kamarád, což je dílna pro lidi s mentálním a tělesným postižením, která zároveň dodal i věcné ceny do tomboly a balíčků pro vítěze. Takže za pár korun se pomůže dobré věci, nechají vás zazávodit a ještě je v cíli teplé jídlo plus si můžete koupit točené pivo za 25,- nebo cokoli z menu, kde jsou same vybrané mňamky, to vše na vrcholu Radhoště. Navíc paní chodí s krabicí svatebních koláčků a rozdává plnýma hrstma. A k umístění na bedně není třeba extra výkonnost. Prostě jasná volba po všech stránkách. ;-)

Parádní ceny a to jsem ještě marcipánové pralinky nechal doma jako bolestné,

že mě tam trpí a stylové sklo na slivovici zde taky chybí.

Odkaz na stránky závodu: zde

GPS track: zde

I když ty intenzity letos dost šidím, tak tohle je příjemný pohled a ukázka toho, že i objem/pobyt v Gruzii umí zrychlit. =)

Janošík, Slovak extreme triathlon

(4 km – 180 km (2600m+) – 42 km (3000m+))

Janošík je v pořadí třetím extrémním triatlonem, který jsem absolvoval. Závod krásný, ale tvrdý a já jsem nesmírně rád, že něco takového vzniklo na Slovensku, kam by člověk kamenem dohodil a zbytek došel. Co z něj dělá extrémní triatlon?

Půlnoční plavání je působivé, pro mě, zlého plavce, trochu děsivé. Nicméně temná voda, černočerná noc, světla v dáli na břehu, blikotající bóje určující směr stejně jako červená světla plováků, které si za sebou všichni plavci táhnou, utváří atmosféru, kterou jen tak na Podolí v bazénu nezažijete.

Start z břehu v Námestove.

Jelikož jsem plaval naposledy v půli července, mám z plavání respekt, začínám zvolna a tak jsem spíše ceděn rychlejšími a já zase cedím vodní rostliny. Za druhou bójí pravoúhlý levý obrat a plavání do temné dáli Oravské přehrady. Plavu zig-zag a občas do někoho vrazím. Zhruba ve třetině plavání se rozdýchám a začínám mít konečně komfortní pocit. Zároveň cítím trochu pravé rameno a vyčítám si, že jsem se pořádně neprotáhl před startem, holt na všechno času dost. A tak to nějak kormidluju až k poslední bóji, kde už je nás více pořvávajících na člun, zda je ta bóje opravdu poslední. Čekal jsem tento problém, zároveň, když se ozvalo, že je, tak jsem na nic nečekal a plaval za světly přístavu v dáli. Pocitově se mi plavalo dobře, 20ti stupňová voda taky naprosto v pořádku, navíc jsem si přihřál trochu v neoprenu, jestli mi rozumíte. V hlavě mi jela písnička Nightswimming od R.E.M. a i když jsem se konečně probral a dostal chuť závodit, tak jsem měl v hlavě kolo, kde závod pro mě teprve začne, 140 tepů při výlezu z vody docela jasně říká, že jsem to nepřepálil. Do depa jsem doplaval za 1:27, tam už mě čekalo kolo celé vlhké. Padla rosa. A i když jsem se snažil, tak depo jsem opustil v čase 1:39 na 25. místě z cca 42 závodníků na startu.

Čmelák s dvacítkou už na mě čeká, jen se chudák orosil.

Plavání nikterak nepoškodilo extrémní Janošíkovu pověst, ale zvládl jej nějak i trouba, co měsíc a půl neplaval, tak by všichni čekali, že extrém přijde na kole. Ovšem start kola s rozsvícenými blikačkami a světly byl s rozumem, kolem 145 tepů a víceméně po rovině a tak mě chlapík z Bratislavy vybídl, že pojedeme vedle sebe a budeme si povídat, za což jsem později dostal 10 sekund penalizace, ale prvních 30 km krásně uteklo až pod první stoupání na Príslop, kde mu spadl řetěz a já jsem předjel prvního člověka a pak možná ještě jednoho a pak už jsem jen kroutil nohama na lehký převod. Celou noc za mnou jel můj support a svítil, za což jsem jim nesmírně vděčný stejně jako za to, že se udrželi při smyslech a nesrazili mě někde do škarpy. Mě naopak nízké otáčky dieselového motoru podvědomě nutily k vyšším otáčkám pedálů a tak byl první kopec rychle za námi a na rovině jsem letěl a i když se začalo velice mírně stoupat, tak byly nohy pořád živé až pod stojku pri Novoti, kde motory aut zdechaly a i na nejlehčí převod nebylo snadné rytmicky šlapat. Ale kopec krátký, všechno dobré a už tlačím druhou bulečku se šunkou. Jídlo rozhodně nepodceňuji a tlačím, tlačím a tlačím. Díky tomu i velice táhlé stoupání z Oravské Lesné příjemně ubíhá a postupně redukuju počet jezdců před sebou. Polovina kola za mnou, jsem unavený, nedostatek spánku je cítit, ale nohy jsou stále poslušné.

To nejsem já, ale pro představu kombinace mlhy, nástupu slunce a férového stoupání.

 Na horizontu se prolévám colou, abych byl při smyslech ve sjezdu do Zázrivé, kde trochu prochladám, ale množství zatáček, za které auto neposvítí, mě nenechává chladným. V údolí se líně válí mlha, ze které se zdvíhají svahy Fatry a celé je to moc pěkné, né už tolik stoupání v Zázrivé, které je sice krátké ale brutální. Nahoře zastavím, vyčurám se, dám bulečku, napiju se, doberu gely a valím dál. Sjezd i celé údolí Terchovou dolů je jeden veliký let a ti, co mě předjeli, když jsem čural, jsou zpět za mnou. Jen jedny Zippy se kolem mě mihnou a tak s nimi zesynchronizuji tempo a valíme lehce přes 40 až k odbočce před Belou, kde přijde mírně stoupající údolí a prudký propad rychlosti, Zippy jsou stále za mnou a ve stoupání se rozdíl ještě zvětší, ale ani já už nejedu na Lutišku s lehkostí, ale po 120 km se není čemu divit.

Stoupání na Lutišku, už za světla, ale už trochu ztuha.

Nahoře opět beru lahve od Martina, který okolo mě tancuje jako kolem malovaného vejce, a tlačím další tyčku. Dlouhý mírně klesající úsek je radostí pro unaveného Davida a tak letím vstříc Bystrici, kde se odbočuje a cesta už neklesá, slaboulinký protivítr a postupně mírňoulinké stoupání tlačí rychlost výrazně dolů a tenhle úsek bolí – hlavu, nohy jsou zásobeny a tak si předou. Začátek 4km stoupání vedoucího opět do Oravské Lesné je za odměnu, hned dávám nejlehčí převod a jedu na aerobním prahu, když se to trochu narovná, přidám. Jsem dost unavený, rozbolavělý, přeci jen srpnových 130 km na kole mě zas tak dobře nepřipravilo, ale nohy jedou, objevuje se slunce a já zase tlačím jídlo, šunka došla, už je jen domácí slanina, včerty, beru zavděk vším, co do sebe ještě jsem schopen natlačit.

Krásná ilustrace servisu. Upadla mi tyčka, Martin mi ji běží zvednout, stihl to do 5 sekund, tak jsem ji mohl bez obav pozřít.

Na konci nekonečného stoupání přichází táhlý sjezd do Lesné, kde znova najíždím na stoupání do Zázrivé, které jsme v noci jednou jeli. Dobrou zprávou je, že nohy akceptují podobné převody a o málo nižší tempo, navíc v lese je klid a tak mi nic nechybí a nahoře vím, že už mám téměř odpracováno, tlačím se gelem a piju colu.

Přineste mi vše, co máte na jídelním lístku. :o)

Zářijové slunce se začínalo dostávat do formy. Stoupání z Bystrice na Kykulu.

Sjezd je za světla krásný a teď už prozářené zbytky mlhy to jen umocňují. Kopec v Zázrivé bolí, ale vím, že jak jej přejedu, tak mám kolo za sebou a to je sakra motivace. Sjezd už je jen na vytočení noh.

Dokončení smyčky v Oravskej Lesnej a nájezd na předposlední stoupání. Krásné ráno.

Příjezd do depa, kde už čeká Miška, která přes noc dojela z Prahy, je příjemný. Zjišťuju, že jsem 7., což jej dělá ještě příjemnějším. Martin mi vzal povinnou výbavu na běh k sobě. Já láduju batoh gely, magnésky a nějakými tyčkami. Ještě stihnu ztratit startovní číslo a už si to šmarujeme z depa ven.

Daleko od auta stále se servisem. Podávání instrukcí pro začátek běhu.

Kolo nebylo extra těžké, na druhou stranu, 8 stoupání a velké množství rovin jdoucích údolím nahoru nedávalo tolik prostoru k vydechnutí a tak jsem byl po kole docela hotový, což mi samozřejmě patří, ale nohy se v decentním tempu rozeběhly a pak zase rády přešly do chůze při stoupání na Nocľahy, kde jsme sklidili 400 výškových metrů a to jsme sotva na 2 km.

Cesta na Nocľahy rozhodně nenudila.

S těmito výhledy ani nemohla.

Seběh z Nocľahů je technický, krásný, navíc jdu opatrně a noha drží, což je super. Zároveň jsme stáhli 3 závodníky před sebou, takže vše vypadá dobře, žaludek přijímá stravu a tak mezi poli běžíme. A je to příjemné poklusání. Na občerstvení je navíc iont, který mi chutná, což je vždy známka dobrého závodu. Méně mi už ale chutná asfalt, na který seběhneme a pokračujeme proti proudu říčky až do Terchové, což je prostě hnus, ale aspoň spolykáme cenné kilometry. U Lidlu čekám ženskou polovinu supportu se slaným pečivem, ta však nepřichází a tak mě s nafouklým břichem čeká smrt přecukrováním.

Abych taky trochu toho asfaltu ukázal.

Můžu si za to sám, ostatní nejsou telepati a já mám udílet jasné pokyny. Nakonec ženy si zasloužily trochu relaxu v Dierách za probdělou noc.  My zatím dobíháme čtvrtého, ač podle informací na občerstveních by měl být 3. Na občerstvení nekompromisně máčím pomeranč v soli a piju colu. Vyrážíme na měkounký trailík. Ztrácíme jednu lahev, jsem trochu smutný, ale potom utečeme v seběhu čtvrtému a už jsem trochu šťastnější, než se před námi nepostaví nekonečná panelovka, prudká jako čert! No, nějak jsme ji přežili i následné stoupání a pobíhání po loukách až po vytoužený seběh, který už jde trochu cítit, ale zase dole přechází v asfalt a tak zpětně třeba zhodnotit, že byl vlastně dobrý. =) Ale už jen trochu asfaltu a jsme v Dierách a na to jsem se moc těšil, odsud už jen spoustu vertikálních metrů a krásné přírody. Dostávám od Mišky tmavý chleba a slané tyčky. Tohle je reálné světlo na konci jednoho tunelu.

Diery, vymodlené, příjemná procházka.

Na občerstvovačce si dám Birell, veku, nějaké další slané věci a ještě to zaliju kolou a polknu tabletu vápníku, který zažene bolest hlavy. Zjišťujeme, že jsme 6. i když nás nikdo nepředběhl. Divné, ale zase zpátky nohama na zem a svižně vzhůru. Diery jsou jeden velký slalom mezi turisty, ale všichni jsou moc vstřícní a až na pár výjimek nás ochotně pouštějí. Mě cola nakopla a tak výškové metry naskakují a netrvá to dlouho a předbíháme závodníka, kterého jsme už jednou předběhli. Spoustu žebříků, řetězů a zanedlouho další závodník, kterého jsme na začátku běhu předběhli. Dejavú, které nás nemrzí, neb nám to jde a v sedle na Medzirozsutcách už máme 3. na dohled. Vypadá utrápeně. To já asi taky, ale nohy pořád jdou a už chybí jen 200 výškových a ve slabších chvílích jsem se utěšoval a Martinovi sliboval, že Rozsutec to rozsekne, že jak jej přejdeme, tak je vyhráno. Vyhráno nebylo, ale vrchol jsme přešli na 2. místě a seběhem dolů, který byl opravdu převážně seběh (jak mě ty nohy mile překvapily), jsme jej upevnili.

Hopkání dolů pred Chlebom.

Moje břicho už nechtělo o sladkém ani slyšel a tak na Medziholí jsem dal nějaký salám a magneziovou tabletu a iont a colu a s břichem jako žaba jsme vyrazili obejít Stoh. Co tím pořadatel ušetřil na metrech, to přidal na kořenech a kamení, takže spoustu hlubokých došlapů, ale už jsme na chrbátu Stohu a razíme na Poluludňový Grúň. Malinko se slunce schová za mraky, což je to nejlepší, co mohlo udělat a tak se jde pěkně, i když všechno už bolí a břicho je smutné z dalšího gelu, který má přetlumočit nohám v dalších stoupáních. Výhledy do všech stran, hřebenový klusík a spousta otázek, zda to vlastně stojí za to, takhle se muset cpát sacharidy. Ale ve stoupání jdou otázky stranou, protože to bolí i bez nich, ale každý další vrcholek dává zahnat pochybnosti. Je snad lepší způsob jak trávit sobotu?

Poslední stoupání, už mi chutnalo asi i více, ale vidina cíle to vše smázne.

Blížíme se Chlebu a ve hře je čas pod 16, tak klusáme, do kopce svižně jdeme a jsme v nejvyšším bodě závodu a já zapomínám na všechnu bolest a uvolněně běžím dolů do Snilovského sedla, kde je cíl, dokonce i trochu poodskočím Martinovi, ale hned mě má zpět, jak se to narovná. Před cílem si ještě povoláme Mišku a mamku a jako celý tým probíháme cílem, protože je to i jejich výsledek.

Závěrečný seběh za odměnu.

15h 55min, 2. místo, navíc v cíli je spousta lidí, kteří tleskají, výborná atmosféra na závod, který je limitován sloty pro 50 účastníků. Budu se opakovat, ale tohle je moment tak krásný, že by s ním chtěl člověk mít sex a pořídit si spoustu malých momentů.

Finito amigo. =)

Zároveň je jednoznačně zodpovězeno, co dělá Janošíka extrémním, je to právě závěrečná maratonská turistika, která je přísná sama o sobě, ale po plavání a kole by jen těžko hledala konkurenci a to nejen převýšením, ale i techničností. Perfektní aviváží k náročnosti je nádherné prostředí a duch celé akce, kdy i prodírání mezi turisty je super, protože fandí, občas se ptají, co je to za závod, a celkově mají super přístup. Tohle bylo zkrátka dobře investovaných 7000 kcal.

Janošíci, v pozadí hlavní hrdina, hřeben Kriváňské Fatry.

Vzhledem k tomu, že jsem za srpen naběhal jen 60 km, tak se nabízí otázka, z čeho jsem bral pro výkon? Odpověď je nasnadě; je to nošení krosny v Gruzii mezi 1800 a 3700 metry na přelomu červenec/srpen plus výstup na Kazbek (5033 m.n.m.), získaná silová vytrvalost a vyrobené krvinky odolaly tréninkové laxnosti.

Toten kluk mě dobře připravil na útrapy kdejaké turistiky.

Navíc jsme si před 3 týdny prošli trasu Diery-Rozsutec-Stoh-chata na Grúni-Poludňový Grúň-Chleb-Kriváň-Baraniarky-Vrátná, což byl s krosnou dobrý trénink a především omrknutí trasy, takže jsem pak v závodě zbytečně nedivočil. Na Wintermana už bych rád zase trochu přitrénoval, protože regenerace je sice super, ale nic se nemá přehánět.

Takový umí být hřeben, když není ani zataženo, ani slunečno. Z obhlédnutí tratě 14.8.

Poděkování patří mému perfektnímu support týmu, kde mamka celou noc řídila a Martin mě zásobil proviantem a taky Mišce že se třepala přes celou republiku, abych ji pak ani na Rozsutec nevzal. No a Martinovi samozřejmě za morální oporu na celém běhu! Hluboká poklona Peteru Palovi a celému organizačnímu týmu za přípravu těžkého, krásného a dobře zorganizovaného závodu s příjemným zázemím na Hotelu Boboty, kde proběhlo i vyhlášení s výhledem na závěrečnou „část“ běhu. Takhle zespoda to vypadalo krásně, skoro neškodně.

Plavání 25., po kole 7., běh v cíli 2. Přestože toho moc nenaběhám, je turistika pořád mou nejsilnější stránkou. =)

Strava track: zde alternativně movescount

Stone Brixia Man (edition zero)

Po Wintermanovi jsem byl namlsaný a začal hledat další extrémní triatlony.  Jelikož loterie, skrz které je třeba se na velkou trojku (Swissman, Celtman a Norseman) dostat, byly už passé, upnul se můj pohled na Stonemana, kde první ročník byl postaven na „first come, first served“, takže žádná loterie, navíc kolo jdoucí přes Mortirolo a Gavii, běh se 2000 m převýšení mezi pořádnými kopci, byl jsem jasný. Zaplatil nekřesťanské startovné a nějaký zanedbatelný 20eurový poplatek za zprocesování platby. A začal jsem trénovat. Bohužel běžecky jsem se odvařil a tak mi nezbylo než točit kolo a pokud to jen trochu šlo, sbírat výškové metry.

Příprava

Běh moc nešel s problematickým hamstringem a proto jsem provozoval poskromnu vertikální turistiku, ať už to bylo ve Skotsku, v Tatrách nebo v Ráztoce. V červnu jsem se párkrát pokusil jít běhat, ale s bolestí jsem se potázal a tak jsem to nehrotil a raději nechal čas pro kolo a hamstring nechal v klidu.

Plavání jsem flákal, v lepším případě jsem šel jednou týdně plavat. 3 týdny před závodem jsem byl hned několikrát, dal jsem 2km pod 40 minut, potom přes hodinu v neoprenu v Karolince a považoval jsem to za vyřízenou záležitost.

Kola jsem jezdil hojně. Když to šlo, tak kopce, aneb i kolem Prahy se dá za den nastoupat 3700 výškových. Najezdil jsem toho dost, ale měsíc před závodem jsem raději trávil čas s Miškou, než se ještě v týdnu někde trápit na kole. Trochu jsem přibral, ale zase kvalitním melounováním a krátkými intenzitami došlo ke zvýšení výkonu. Co jsem nestihl v týdnu, to jsem doháněl o víkendech. Lehce se pak stalo, že mě ve dvě ráno u Čáslavi přestalo bavit a dojel jsem na Praděd jen díky Mišce, která mě nejdřív namotivovala (prý ať nepřemýšlím a jedu, že kdybych furt přemýšlel, tak bych nikdy nic neudělal), abych vůbec vyjel a pak celou noc snášela mé výlevy, jak mě to nebaví. Naštěstí po prvních 150 km a východu slunce se často spraví nálada a já jsem měl vždy podporujícího kouče na telefonu, tak jsem do konce června dotáhl cykloúčet na necelých 5000 a 85 výškových kilometrů.

Sjezd z Gavie do Ponte di Legno (v 2400 m.n.m.).

Aklimatizace

Do Ponte di Legno jsem dojel obtloustlý, ale s poměrně dobrýma nohama. V pondělí jsem si dal zcela volně Gavii (40 km 1500 m+), v úterý trochu přestřeleně Gavii, Stelvio a Gavii (130 km 4400 m+), prostě mě to lákalo. Měl jsem velké štěstí v neštěstí, jelikož jsem ve stoupání na Stelvio zlomil špici. Takže středa byla zabita hledáním servisu se špicí. A i když to byla starost navíc a nohy tvrdé, tak to bylo vlastně štěstí, páč kdyby praskla v závodě, tak se zvencnu. Po opravě v Bormiu jsme dali odpoledne plavání v místním bazénu a ve čtvrtek ještě turisticky sjezdovku z Tonale na Paradiso, 3 km, 700 výškových a pak dolů proti směru konce maratonu, abych věděl, co mě čeká. Výsledek byl ten, že do Marone na start jsem jel s tvrdýma nohama, kompreskama, spoustou jídla, ale dobře srovnaný s výškou a s osahanými nejtěžšími stoupáními.

Abych uvedl na pravou míru obtloustlost,

jde o pár kilo, které na jaře nebyly, na ven to moc nejde vidět (sixpack gone),

ale v kopci je to cítit.

Závod

Ohnivá show jako na koncertě Ramsteinů,

ovšem pokožce neoprenu to nedělá dobře.

Lago d´Iseo, v němž se schylovalo k plavání, bylo čisté a teplé. Jak mi to plavání nejde, tak okolních 30 stupňů ve mně probudilo touhu plavat! Po omrknutí jezera a odevzdání kola do depa jsme šli vyslechnout moudra na brífink a taky byla nějaká ta jídla, já jsem ještě měl zásobní rohlíky s kešu máslem, abych glykogenil neustále celý den. Celé to bylo v italském stylu na poslední chvíli, tak i já jsem ještě za šera ladil obsah dropbagů do dep, cíle a na Gavii. Před desátou jsem ulehl venku na matračku, která nám byla poskytnuta, a za zvuku cikád jsem blaženě usnul. Chvíli po druhé budík, sprcha na probrání, poslední kešu bageta, pobrat věci a hurá k lagu! Poházet dropbagy na příslušné hromady, vyfasovat chip, umístit gps tracker do batůžku a pak už hurá na loď, která nás na pozadí ohňové show vezla někam na jezero. Za pozornost stojí, že odjíždíme jen o 5 minut později, v Itálii! Jsem překvapivě klidný. Popřeji si štěstí s novými známými a když se začne skákat, tak skočím taky. Začátek plavání je vždy těžší než se rozdýchám a najdu si své tempo. Když se tak nějak uklidním ve větší skupince, tak se někdo vepředu zastaví a ukáže se, že asi neplaveme správně a je třeba změnit směr. Dál už plavu za světlem, za kterým jsem plavat neměl a tak pak stáčím směrem k dalším plavcům, kterých ale ubývá, až plavu sám, potkám člun, křičím na ty lidi, zda plavu správně a kterým směrem pokračovat. Napotřetí mi odpoví. Nasraný plavu směrem k ostrovu a začínám tu nasranost prodávat do záběrů s pocitem, že jsem mezi posledními a je třeba bušit, abych ten závod neprovařil ve vodě. Míjím ostrov a už je šero a jediné viditelné světlo je přístaviště, kam mám doufám plavat. S pozdější vítěznou ženou si zanadáváme na navigaci a ujistíme se kam plavat. Stabilním záběrem jistě k depu a za chvíli jsme tam. Mou nasranost mírní Tom, když mi říká, že jsem 19., podle časomíry jsem byl 17. za 1:20.

Tohle jsme za sebou táhli, aby nás bylo vidět. Nějak se to celé zvrtlo.

Různé směry plavců v pozadí hovoří samy za sebe.

V depu jsem ukecanější, ale za 8 minut jsem ready a na 22. místě vyjíždím na kolo. Prvních 60 km bylo plochých, mírně stoupajících a tak jsem se snažil rozjet volněji a držet se mezi 140-150 tepy. Hrazdu jsem si nebral, kvůli kopcům v druhé půli, kde by byla mrtvým závažím a tak jsem položil lokty na řidítka a snažil se aspoň trochu sbalit a polykat kilometry. 

Vše probíhalo hladce, pořadí se jen lehce přelévalo, až jeden kruháč bez šipky vytvořil 5 členou skupinku. Hovor s pořadatelem a ujištění, že jedeme správně, vše mi přetlumočil Gabriel, který má českou přítelkyni a tak jsme se brzy skamarádili. 

Mezitím od začátku kola jím, protože jídlo je základ, bez něj nejsou watty. A piju, protože s ionty nejsou křeče. Nic to nemění na tom, že má regenerace nebyla úplně dobrá a mám tuhé nohy, tak se k nim snažím chovat slušně, aby vydržely. Na druhé občerstvovačce v Edolu zastavím a tlačím bresaola panini, colu a banán.

Určitě by bylo kde pošetřit čas. :-D

Přecházím kompletně na pořadatelský iont (i proto, že jedna z mých lahví začala v depu na slunci zřejmě kvasit, člověk se pořád učí), který má zvláštní chuť, ale sladkohořkost je žaludku příjemná a nohám se zase líbí stoupání do Apricy a tak za dalších 40 minut jsem na 80. km ve 1200 metrech. Beru nějaké gely od Toma a vydávám se vstříc stojce, která jasně dává najevo, že do Trivigna to nebude zadarmo. Mám trochu obavy, aby bolavé nohy vydržely celé kolo, ale vzpomenu si, co mi ráno psala Miška:“…hlavně se z toho neposrat. Mysli na to, že děláš něco, co tě baví.“ A taky, že jo. Svítí slunce, teplota je příznivá pro kombinaci krátký-krátký a nohy pořád dávají solidní watáž na to, abych po lehkém propadu na rovině stahoval šlachovité Italy ve stoupání, takhle mám kolo rád.

Ultratrailový mág, kouzelná krabice a malý cyklista odbočující na Trivigno v Aprice.

V Trivignu na občerstvovačce tlačím neskutečně do hlavy. Z Trivigna už to jsou jen krátké prudké stojky střídané mírnými klesáními, vůkol borové lesy, vlnící se louky a poctivá horská cesta, která má svou zrnitost, ale kola po ní krásně sviští. Přesně tuhle cestu jsem si nedávno prohlížel na záchodě v časopise Cycling porn. 

Neprohlížel, ale kdyby takový časopis byl, tak ta cesta tam bude. Pořád střídání světlo stín, lesy, louky, výhledy do hlubokého údolí. Teplota akorát a cesta nechce nikdy skončit. Nikoho před sebou ani za sebou a tak si šlapu pohodu a užívám si to. Po krátkém sjezdu jsem na Mortirolu, 110 km za 4:37, kolo pod 8 hodin má reálné obrysy.

Dobrá ilustrace přibližující dojem z cesty Trivigno-Mortirolo. =)

Pozitivně naladěn krájím zatáčky uzounké klikatící se cesty s průměrným sklonem 13%. Fanatický sjezd mě zcela strhne a dojíždím trojici, se kterou ještě chvíli jedu po odbočení na Ponte di Legno a zahájení stoupání, kde ale nechci draftovat a tempo bych si představoval jiné, tak jim cuknu. Tomovi dávám instrukce, co mi podat na občerstvovačce. Jede se mi moc pěkně, i když samozřejmě tělo topí pod kotlem a únava je, tak kopce do 160 tepů a dobré papú způsobily, že mi před Gavií narostla ramena. Nicméně, mírné stoupání na velkou placku mi nalilo zbytečně moc optimismu. 15 % úseky na Gaviu mě vrátily nohama na zem, nejlehčí převod a 165 tepů lámaných jak to jde.  V týdnu jsem to tady zvládal nenásilně v sedle na 155, hold plavání a 140 km kola jsou cítit. Ještěže jsem si nevzal hrazdu. 

Stoupání na Gaviu se mi dostalo hluboko pod kůži a i při závodě se zkřiveným šklebem bezděčně vnímám tu krásu kolem a i když to bolí, tak si to užívám, protože první žena už je za mnou a já tvrdý, ale za dvojicí nekompromisně spolupracují, kterou nad hranicí 2000 metrů předjíždím a trápím se dál ve vlastním rytmu na místo jejich. A to už jsem mezi loukami a vím, že už je to převýšení jako z Hvězdy na Praděd a to vždy nějak skousnu, i když jsem na kaši. A tak si užívám to, že se můžu trápit na krásném kopci a než to vylámu až nahoru, tak ještě dva kousky předjedu. Nahoře jím, beru láhev a natahuju návleky. Trvalo mi to 5 minut, asi jsem se trošinku kochal. Dolů fičím, ale je sobota a to všichni Italové jedou na Gaviu a tak je to hra brzd, jeden nezávodník mě ve sjezdu předjíždí v temném tunelu, však jo a zastav hned za ním, idiotta, stupido, spaghetti, macaroni!!! Ale což, už jen přežít sjezd a můžu jít na turistiku. Jednou jsem nedobrzdil a miškoval mezi autem a protijedoucí motorkou a všem děkuju za čtení situace a pokorné přijmutí omluvy. Dole si sjezd příliš neužívám, páč jsem unavený a hlavou mi jedou nesmysly jako, co bych dělal, kdybych měl defekt. Jsem rád, že jsem v depu, kolo za 7:47 rozhodně beru, převlékám dres za triko a dávám dolů cyklo kraťasy a dávám botky, diriguju Toma, co vzít za jídlo na běh a po 5 minutách jdeme na to.

Velice uvážlivé vyběhnutí na běh. Svaly na nohách až

nebezpečně se rýsující, product of Gavia.

Vzhledem k mé neschopnosti bezbolestně běhat volím do kopce zrychlenou chůzi střídající s pomalým klusem. Což stačilo, abych se posunul na 9. místo. Vrstevnice celá odklusaná, seběh opatrně, abych netrápil problematický hamstring. Nenechám se zneklidnit ani dvojicí, která se přes nás v seběhu přežene jak velká voda. Jdu si svoje a když je noha po deseti kilometrech dobrá, tak klušeme i menší stoupání, protože ti dva jsou pořád na dohled.  

Jen na občerstvovačkách to je dokola banán a kola a voda a to mi v tom vedru pomalu přestává chutnat. Stejně jako asfaltová cyklostezka. Pozitivní je, že hamstring drží, ale nohy tak nějak celkově bolí kompletně odshora dolů. Slunce je nemilosrdné a tak potoky potu tečou. Odírající se bradavky jen podtrhují mizérii, do které se řítím. Městem ještě probíháme, ale jak zmizí lidé, tak jde do kytek i má vůle běžet a přecházím v chůzi. Rozbíhám na rovině, ale brzy znovu přecházím. 

Krize se vším všudy. Břicho nafouklé jak žaba, další sladkou občerstvovačku pouze usrknu trochu coly a jdu pryč, protože potřebuji něco slaného a namísto toho mám přeslazený bouřící se žaludek. Tomovi vysvětluju, že jsme nějak zdolali půlmaratón (za 2:24), ale ten druhý bude zřejmě turistický, protože nohy jsou špatné podobně jako břicho a já chci hlavně vidět panorama Paradisa, čili dokončit.

Tohle jsem měl vypálené v hlavě a za tím jsem umanutě šel.

Po několika kilometrech se nechám přemluvit ke klusu po travičce. Kupodivu to není zlé a tak bez energie klusám kdejakou jehličíčkovou cestu a stoupání je chůze, která často přeteče i někam do roviny. Mezitím tlačím powerbike, který žvýkám v puse dobře dvacet minut, než jej pošlu dolů. Zkouším i GT tabletu, z něčeho musím ty kopce udělat, tak dost nekomfortně tlačím do hlavy a snažím se zapíjet jen decentně vodou, páč břicho je vody plné. Přichází nádherné trailové pasáže, kdy se škrábeme proti spádnici jehličím vzhůru, tady konečně chůze má své opodstatnění, po vrstevnici poklus a pak další stoupák. Jsem bolavý, ale když ještě předejdeme trápícího se Francouze, tak jsem zpět na 10. fleku a závod dostává nový smysl. Poklusávám častěji. 

Až seběhneme k občerstvovačce. „Anything salty?“ Klasicky „nothing“, ale to už mám u Robertina objednanou slanou bulečku a šunku (slanou šunku!!) a na Tonale to jsou tři kilometry mezi luky po pěkné cestičce s výhledy na kopce, které nás čekají. A tak si zpívám Veselého turistu a cesta ubíhá pod nohama. V hlavě pak ještě jede klasické Walk unafraid, tématicky dvě dobře zvolené písničky a za chvíli už vidíme Robertina. A hned nato už se soukám do třičtvrťáků a tlačím pečivo se šunkou a s prosciutem a znovu se šunkou a s obojím. Zapíjím colou a jednu bulečku beru s sebou. Robertino byl světlem na konci tunelu, které jasně žhnulo v podobě těch slaných dobrot. Veselý beru na občerstvovačce Powerade a jsem odhodlán, že s ním, colou a Tomem to už nějak dotlačíme na Paradiso.

Před šunkou na Tonale nebylo sil na rozdávání.

Probíháme dětským hřištěm, rozverně, potom běžíme traverz, celý. Vidím to dobře. Předzávodní cíl 16 hodin, tedy v osm večer na Paradisu je dosažitelný. Dlouhý rychlý krok funguje ve stoupání velice dobře a za chvíli procházíme tunelem nad 2000 metry a brzy jsme už na úzkém trailu ve 2150 metrech. Optimismus je teplo a na mě si chlad nepřijde. Popoběhneme pro fotografa a pak zase krok za krokem přes kameny a kořeny vzhůru až na vrchol Zikkuratu, čti Paradisa.

Otvírá se nám kamenné údolí a metry naskakují, 2300, 2400, dostáváme se na 9. flek před odfrkujícího Švéda a pomalu se blížíme cíli. Hlava se mi trochu točí, nohy nejsou jisté, ale když dosáhneme horizontu, přichází klusík, krátký seběh kolem malého jezírka a po suti na červený koberec, kde vybíháme poslední krpál a je cíl. Neskutečná radost. Nakonec 42 km zrychlené turistiky s 2000 m+ za 5:51. Super čas na tu hrůzu, ale hlavně celkový čas 15:13 a 9. místo, což je nad očekávání dobré. Nohy jsou rozbité, ale žádné kulhání nebo pichlavá bolest se neobjevují, tak můžu být šťastný. A rovnou si vyjdu na pahorek nad cílem a kochám se vrcholy zalitými sluncem sklánějícím se k západu. Stejně jako lůžko je nejměkčí po dlouhé cestě, tak tahle krása dostává další rozměr díky bolesti a úsilí, které bylo třeba vynaložit pro tento pohled. Nebudu se dlouze rozepisovat, hodnotit a srovnávat. Je to pět let a něco, když jsem nebyl schopen na jeden zátah uběhnout 5 km a musel jsem se vydýchávat chůzí no a světe div se, trocha blbnutí v keckách, na kole a v bazénu a jsem na Paradisu. Šťastný a vděčný, že jsem se sem mohl podívat.

Můj běžecký tahoun nezklamal a dostrkal mě tam.

Mám rád stylový červený koberec!

Jak na kole, tak na běhu jsem zaznamenal 7. čas, což zejména na běhu je velká motivace dát do kopy nohu a začít zase běhat, protože tam je veliký potenciál ukrojit drahocenné minuty, třeba už v září na Janošíkovi.

Děkuju Tomovi, za veškerou podporu a za tah na branku na maratonu. Robertovi, nejlepšímu řidiči a vynálezci slané občerstvovačky, Mišce za podporu v tréninku i při závodě, byť jen online. Marovi a všem dalším, že sledovali nebo si alespoň vzpomněli a fandili.

GPS track včetně tepáku: ZDE (Strava) nebo ZDE (movescount)

Přehled časů a vývoje pořadí:

Detection	Km	time	average	pos		Km	fraction	average	pos
		total	total	total		fraction	time	fraction	fraction
Swim	3,80	1:20:58	2'07" min/100m	17		3,80	1:20:58	2'07" min/100m	17
T1	4,00	1:29:15	22'18" min/Km	22		0,20	0:08:17	41'23" min/Km	39
Bike	184,00	9:16:25	19,84 Km/h	9		180,00	7:47:10	23,12 Km/h	7
T2	184,10	9:22:10	3'03" min/Km	10		0,10	0:05:46	57'39" min/Km	26
Run	226,00	15:13:44	4'02" min/Km	9		41,90	5:51:34	8'23" min/Km	7
Finish	226,00	15:13:44	14,84 Km/h	9		0,00			0