Winterman rozhovor v Jalovci

V polovině října jste se na severu Čech zúčastnil extrémního triatlonového závodu s názvem Malevil Winterman. Můžete ve zkratce nastínit trasu závodu?

V 5:00 se začíná skokem do temného Labe a plave se do Děčína, kde je přechod na 180 km kola vedoucího malebnou krajinou Českého Švýcarska, Lužických hor a Podještědí, kde se nastoupá téměř 3000 m. Závěrečný maraton je běhavý, převážně po asfaltu po málo frekventovaných cestách, často v lesích. Závěrečných 13 km se stoupá na Ještěd, což je taková třešnička na dortu. Specifikem závodu je, že se jede za podpory doprovodu (u mě přítelkyně Miška a mamka), který se stará o svého závodníka od jídla přes oblečení až po psychologickou podporu.

Pro většinu lidí je jistě nepředstavitelné v chladném podzimním počasí už jen smočit část těla ve vodním toku. Jak jste se vypořádal s téměř čtyřmi kilometry v ledovém Labi?

Ono je to ve skutečnosti 8.3 km, aby to časově odpovídalo 3.8 km plavání ve stojaté vodě. Voda byla letos teplejší než vloni a měla zhruba 11 °C, přesto jsem zvolil dva neopreny, které mě spolu s neoprenovými ponožkami a kuklou udržely v teplotním komfortu. Plavání v noci v Labi je obrovský zážitek stejně jako sundávání dvou neoprénů.

Následovalo 180 km na kole s převýšením 3000 metrů. Které úseky tady byly nejnáročnější?

Pro mě bylo nejtěžších prvních 70 km, kde jsem se postupně dostal mimo komfort a musel zvolnit. Od 100. km jsem se naopak začal cítit opravdu dobře a ždíml jsem se více, než jsem zvyklý. Bolelo to, ale přineslo to zlepšení o 19 minut oproti loňsku.

Po dvou těžkých třetinách přišla ta finální - maratonská distance v běhu se závěrečným výběhem na Ještěd...

Na běhu eskaluje únava z celého dne a proto je nejtěžší částí. Rozhodující je udržet přísun energie, po deseti hodinách je další sladký gel to poslední, na co má hlava chuť, ale jen na vodě se na Ještěd běží blbě. Já jsem běh rozeběhl svižně a snažil se držet rovnoměrné tempo, což se mi dařilo, ale dlouho to na soupeře nestačilo. Závěrečných 15 km mě naštěstí zastihlo v dobrém rozpoložení a posunul jsem se ve stoupání z 5. na 2. místo. Závěrečný kilometr do cíle na Ještědu jsme si i se support týmem už užili v pohodě při západu slunce. Bylo to hodně emotivní po celém dni dřiny nás všech.

V těžké konkurenci jste našel jediného přemožitele v podobě české triatlonové legendy Petra Vabrouška. Zaostal jste za ním o pouhou čtvrthodinu. Jak si tohoto výsledku ceníte a kam byste ho ve své kariéře zařadil?

Toho výsledku si nesmírně vážím a řadím jej nejvýš především proto, že jsem krom plavání podal vyrovaný výkon ozdobený nejrychlejším během. Stát vedle Petra, ikony českého dlouhého triatlonu, je velká čest a krásný pocit.

Bylo ve vašich silách Vabrouška ještě více potrápit nebo jste se vydal na maximum?

Petr je mašina, na plavání i na kole mi pořádně naložil, protože je o tolik lepší. Nedělám si iluze, kdyby musel, tak by se na běhu byl schopen více ždímnout, ale nemusel. Já jsem naopak musel utahovat závity, abych se dostal dopředu, a závěrečné stoupání jsem šel na hraně.

Na tak náročné trati jistě každého potkají krizové situace. S jakými jste se potýkal vy?

Na kole jsem měl v první půli menší krizi, kterou jsem překonal jídlem a zvolněním. Větší krize přišla na běhu, kde po 20 km vyeskalovala nechuť ke všemu sladkému, žaludek začal protestovat a v hlavě jsem byl hodně dole. Miška to dobře přečetla a kratší úseky běžela se mnou a zásobovala mě colou s vodou a BCAAčkama (aminokyseliny, které umí tělo pálit), uvědomil jsem si, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro ni a mamku v autě a je třeba se srovnat a najednou to šlo. Bylo to v hlavě.

Co si člověk odnese ze závodu za umístění na stupních vítězů?

Dobrý pocit. Pořadatelé tento závod vytvořili, protože sami absolvovali extrémního Norsemana a nedlouho po něm si prošli ještě mnohem náročnějším bojem, když se jim narodilo nemocné dítě, kterému zachránili život v dětském kardiocentru v Motole a tak prize money ve výši 50 000,- věnuje vítěz právě na podporu tohoto pracoviště, což je vlastně takový hodně silný výraz vděku organizátorů.

Jaké další sportovní plány či sny máte do budoucna?

Chtěl bych se příští rok podívat na Swissmana, jeden z nejhezčích extrémních triatlonů, na kterého se dá dostat pouze skrz loterii. Jinak je sport pro mě především relax, takže čím víc času v horách, tím jsem více v pohodě a toho se držím.  

Winterman 2016 (english version)

Winterman will forever be my first long triathlon and has became a race of my heart. Since last October I have also done Stone Brixia Man in Italy and Janošík Slovak extreme triathlon in Slovakia so I've gained more experience.

Me 

Few friends including Vojta, another Winterman, and I rode the bike course two weeks before the race. I had been struggling since 30^th kilometer  while other guys were OK and after 90 km it was unbearable, I did drop them and went back home with ruined self-esteem. Lot of doubts about Winterman participation revealed...

Autumn in Valachia.

I made a decision to relax myself and find lost joy. Weekend in the Valachia (the East of Czech republic) and its mountains was the best possible choice. Next weekend we visited the Western Tatras with Miška (a girlfriend and support). I competed in a vertical race, suffered, failed, but finished. When I put on my shoes the afternoon after race I went low pace and just enjoyed the moving forward and lovely surroundings so much, that I ran half a minute faster than in the race with considerably lower heart beat rate, I got the trust in endurance in my legs despite of the missing power. Sunday hike to Rákoň (1870 m), where a snow cap reached 60 cm was totally refreshing. White mountain tops, sun and dramatic clouds provided full package sensual experience. We figuratively and literally found a peace there.

Western Tatras, what an autumn day?! =)

In the working week before race I have prepared new Equinox carbon wheels and hoped that they would help me to improve the poor bike performance which has stuck to me during autumn season. Since my throat was sore I ate a lot of garlic to get rid of this pain in the ass throat. It was typical pre-Winterman illness which left a day before the race.

With Vojta on a ferry.

Registration, briefing, accommodation, everything went smooth, thanks to the  organizers providing comfort to their athletes.

At 5 AM we stood on a pier (me and Vojta, who was attending his first long distance triathlon) and were waiting for the shot which started the race.

At your command!

I stepped on and suddenly had fairly meter of dark cold water above my head. However, water was a bit warmer than last year, swimming course prolonged from 7 to 8 km and my goggles were leaking. Those were main differencies, otherwise my swimming was slow and steady, I felt well. Arrival to Decin remained as impressive as I remembered.

Fighting with wetsuits. :-D

Transition 1 was the first supporter experience for Miška, she fought with my two wetsuits, but otherwise did well which resulted into an 8-minute improvement with respect to the last year.

After dawn.

The start of the bike should have been loosely ridden, but I got over few racers what encouraged me to push a little bit more than I had planned, but I still tried to keep the heartbeat rate in a reasonable zone. I got into a spiral with increasing heart rate and decreasing power which forced me to slow down the speed. My shifter didn't work properly  (string popped up) due to a rush during early morning bike preparation, so I had to go with the gear 34-26 instead of 34-28 in the steep climbs.

Smooth tarmac, new wheels, cycling made me happy.

I have approached the part, where I died during ride two weeks before race, so keeping the rhythm  was the only goal. I went from the saddle when the ascent told about it and when I finally rode away the Polish guy, I got calm and I believed that different day is coming. Eventually I started to feel better, because my stomach was working pretty well and I had been eating since T1, sweet gels and energy bars were compensated by salty baguettes with ham and it was something, which worked for me really well! When heart rate dropped down I shifted harder gears. No more valleys full of tears, I was enjoying happy sights from tops and horizons. I was totally in the race but didn't see other racers for maybe 50 km. I had info that I was catching Vojta, but did not see him, we went had similar velocity and serious effort, at least I had.

Love these roads in the middle of the forest.

Whole cycling was painful (it is always hard with lack of serious training) but I really enjoyed being able to squeeze out myself enough. Km 160, I caught some guy, then Tomas Racek and at T2 also Vojta. To see Mara Peterka was promising (he was 35 minutes ahead after the bike part last year).

My mother learnt how to do with camera. =)

I had no info about my position and that was good point, because I went according to my feelings. Nevertheless the desire to catch Vojta had changed my plans to save some energy for running. Anyway I looked forward to run and also felt confident (and a bit foolish).

Chips as a compensation to sweet things. I did not feel like to eat them during the race.

I started with the pace below 5 min/km and after a while, when I caught Vojta, we exchanged our feelings, wished all the best to each other and I run away from him slowly. After 5k I felt my problematic hamstring which set the pace lower. I ran first 10k in 51 minutes but still was not able to catch Tomas, until we reached the first serious ascent. Then we ran together, compared our egos and talked about man things, training portions, etc. When we met Mara, I was not able to keep up with Tom and after a while storm in my belly escalated quickly into a brief trip with pants down into the bushes. In a minute I was back on  the track one kilo lighter. 

It looks, that I lost my taste.

Despite of the good pace I still ran alone without eye contact and in combination with weaker stomach I was down and continuously falling deeper and deeper into crisis. Road to Křižany going through the valley was endless. I suffered badly. Fortunately, Miška read the situation pretty well and ran short parts with me and supplied me with BCAAs dissolved in coke with water. I realized that nobody was curious to see my crooked face. “Fuck it” moment did come.

Synchronize your run. =)

“You are not here to walk the tarmac road, but you should squeeze out everything! Support is not here to see your crooked face during hiking.” I realized how awesome was that I could still run only with some minor pains like breaking blisters and I should enjoy actual moment. Once Miška joined me again I ran freely some serious ascent and from this moment everything turned better. Bitter BCAAs with coke neutralized my stomach saturated by sweet gels and I believed that I could push harder and improve my position during last 15k. Time up to time the tears welled into my eyes. It  was touching to see what legs are capable of and once the legs are yours, you are defenceless.

Ascenting Ještěd.

When pace dropped below 5 min/km, I got back racing and I was determined to improve my 5^th place. According to the information from my support the 4^th, 3^rd and 2^nd place were in my possibilities in the best case scenario. Briefly behind Januv Dul I got over David who probably paid for really fast bike. In the steep part at Rozstani Martin was caught and on the 38^th km I caught Tom who run away from me at 15^th km. I felt really well and pace in ascent remained between 6:00 and 6:30. The 4^th 10k with 400 meters of elevation were under 57 minutes, which was great and satisfying! However, fatigue accumulated for the whole day and I heard last call of my stomach. Pace decrease was logical consequence. Since the slope of ascent was really steep in next two kilometers, the pace was 7:35. I reached Jestedka, „flamme rouge“ and place to meet with support and enjoyed the rest of the course with ladies. Getting through the finnish line before sunset was romantic and definitely relieving.

Finishline with my support. (=

Great atmosphere, full of positive energy, in the finishline as well as along the whole course, where supporters, random people, volunteers and organizers cheered racers up, that is a great thing on extreme triathlons and especially on the Winterman! Atmosphere was great since very beginning, especially a cruise on the boat to the startline with inspiring people like Petr Vabrousek, Tomas Slavata and Marek Peterka, who gave the race dimension of humanity.  Yet I am not talking about organizers, who had to spend hundreds of hours by preparing this awesome race and in the end they donated 2000 € through winners hands to chief of medicine from children cardiocentre Motol. Organizers performance was flawless and it was an honor for a racer to be there, to see it and to feel it. Eventually, everybody left Malevil after final ceremony with yawning face and good feeling. Good feeling, they did something right. Good feeling came out from sharing a tough day in beautiful nature with great people in supporter t-shirts in a friendly atmosphere. All pre-race doubts are pointless and even result wasn't so important, but just all those emotions create unique experience and all the pain and struggling that’s the fair price for that.

Panorama from the finishline.

After short interview we found the shelter in the tower on the top of Jested. I breathed out and saw the whole day in front of my eyes, all emotions touched me and I was defenceless, again. Tears welled into my eyes. Nevermind, a soup need some salt. What a day full of contemplation and living in a presence! The greatest victory is victory over yourself, moments when you stop to perceive all the disturbing things and get to the zone where time flows smoothly and you just put one foot in front of the other.  That happened to me and it was wonderful!

Top 3, what an honour to stand right next to Petr.

Here comes thanks and honour for professional work to everybody who participated on the organization of the race. I have to thank Miška and my mom for the great support from start to the end. They got me over the crisis on the run, they were magnificent! Thanks to Ferry firstly for support in sport generally and secondly for lending me a wetsuit. And of course thanks to everybody following on the internet and cheering, because audience is motivating and also kind of commitment to do my best. 

With women of my life.

Congratulations to everybody who faced Winterman, because you did the race!

Complete results

Before Winterman I was demotivated and had escaping intentions, but now I know, that Socrates was right when told:

„No man has the right to be an amateur in the matter of physical training. It is a shame for a man to grow old without seeing the beauty and strength of which his body is capable. “

Winterman 2016

Winterman je pro mě navždy první dlouhý triatlon a závod, který mám moc rád. Budu se snažit nebýt příliš květnatý, aby povídání nebylo delší než závod.

Takhle jsem vypadal po 80 km wintermanského kola nanečisto.

Dva týdny před závodem, na Václava, jsme byli s Vojtou a kamarády projet trasu a tempo teda nebylo lážové, nicméně, já jsem byl jediný, který po 30 km začal trpět a po 90 km svěsil krovky a trápil se sám zpátky do Prahy, zatímco ostatní si dali i Ještěd a natočili 330 km. Mé sebevědomí se rozplynulo jak pára nad gulášem a uvažoval jsem i o tom, zda se závodu samotného zúčastnit…

Takhle jsem relaxoval doma na Valašsku.

Místo zběsilého trénování jsem nakonec šel cestou „udělat si to pěkné“ a získat zpět psychickou pohodu. Víkend doma na Valašsku to dokáže jako nic. Další víkend v Roháčích s Miškou, kde odpolední vyklusání po trati závodu nakonec bylo rychlejší, než závod samotný v mém podání, mě utvrdilo v tom, že výkon chybí, ale vytrvalosti bych mohl rozdávat. Navíc hromady sněhu a slunce = relax, který jsem potřeboval.

Finální vyladění v Roháčích. <3

V týdnu jsem už jen nalepil galusky na nové Equatory a doufal, že alespoň nová kola zamaskují, že mi to až tak moc na tom kole nechutná. Taky jsem teda snědl kilo česneku, protože mě bolelo v krku – tradiční „předwintermanská nemoc“ , která rychle pominula.

S Vojtou na parníku, obličej natřený hřejivkou a nalitý krví.

V 5:00 stojíme s Vojtou, který jede svůj první dlouhý triatlon, na mole a napjatě čekáme na výstřel, který spustí celý ten studený cirkus.

Jednotka nastoupena ke skoku.

Já jsem nakročil, Labe se rozestoupilo a najednou jsem měl dobře metr vody nad hlavou. Voda teplejší než loni, trasa 8.3 místo 7 km a brýle, do kterých teče. To byly hlavní rozdíly. Jinak se mi plavalo dobře, stabilně, pomalu, ale jistě. Vplutí do Děčína neztratilo nic na své působivosti!

Stahování neoprénů. =))

Depo, kde čekal na Mišku supporterský křest ohněm v podobě stahování dvou neoprenů, jsme zvládli o 8 minut rychleji než loni, ruce ani nebylo třeba rozehřívat, jak ve vodě tolik nezmrzly.

Poprvé na galuskách, moc pěkné svezení, než přišla první krizička.

Na kole jsem se snažil rozjet volněji, ovšem už do Hřenska jsem začal předjíždět ty, co umí splývat v proudu líp než já (a že jich bylo! spolu s depem jsem byl klidně kolem 25. místa) a když jsem byl předjet, tak jsem poprvé musel tlumit vášně, zkontrolovat tepy a nechat jet, co jede. I tak jsem se postupně dostával do spirály rostoucích tepů a vadnoucích noh. Ke vší radosti mi moc nefungovala přehazovačka - vyskočilo mi lanko, zřejmě při nasazování kol před závodem. Rozhodl jsem se, že se tím nebudu trápit a prostě pojedu s tím, co mám, takže žádných 28 zubů, ale 26. =)

Ostrých fotek z kola není nikdy dost. =)

Celé mě to vedlo ke zvolnění, protože jsem se blížil k pasáži, kde mě před dva a půl týdny posekalo. Dnes jsem rozhodně nechtěl zopakovat exitus a tak jsem kopce nelámal a šel si ze sedla dle potřeby. Když jsem předjel Poláka a ujel mu, tak jsem začínal věřit, že to bude dobré. A že férově solené bagetky se šunkou krásně kompenzovaly gely a sladké tyčky, tak jsem od 100. km začal mít krom pocitu dobré i nohy. Nejeden kopec jsem jel na velkou pilu a začal jsem si kolo užívat jako za starých dobrých časů. Najednou to nebyla slzavá údolí, ale radostné shlížení z vrcholků hor kopečků.

Pěkné asfalty a les, to je Winterman v nejlepší formě!

Celá cyklistika mě bolela, ale získal jsem důvěru v nohy. Když mi support ladies řekly, že doháním Vojtu, který od srpnového víkendu na Stelviu jezdí v nevídané pohodě, tak jsem musel ještě přidat. Bolelo to, ale věděl jsem, že se ten dieselový motor ve mně rozjel a je škoda jej přidušovat. Tak jsem zodpovědně jedl a hnal to v kopcích, až jsem po cca 50 km před sebou zase viděl závodníka a za chvíli druhého a v depu nakonec i Vojtu. Zároveň jsem při dojezdu viděl Máru Peterku, který mi loni po kole dával 35 minut, jak doklusává zaváděcí kolečko a tak jsem začal mít z celého průběhu dobrý pocit.

Mamce to začíná s tím foťákem docela jít. =)

Jinak jsem nevěděl, kolikátý jsem a bylo to dobře, jel jsem si svoje a nebýt informace o Vojtovi, možná bych se i malinko šetřil. Na běh, na který jsem si věřil, na který jsem se těšil.

Sladké chutě se dají kompenzovat různě. Bohužel na tohle jsem moc při závodě neměl chuť, já největší brambůrker!

Začátek taky byl svižný tempem pod 5 min/km, poměrně záhy jsem předběhl Vojtu, popřáli jsme si mnohý zdar a běželi si každý to svoje. Začal jsem trochu cítit hamstring, tak jsem malinko slevil z nasazení a snažil jsem se uvolnit tuhnoucí nohy. Prvních 10 km za 51 minut, ale pořád ne a ne doběhnout Tomáše, který byl na dohled. Nakonec se mi to v stoupání povedlo. Pár kilometrů jsme běželi spolu a povídali, ale potom jsme doběhli Máru a to Toma akcelerovalo tak, že jsem si raději vystoupil a běžel sám. Břicho jak Zeppelin a píchalo v něm a vůbec se tam odehrávaly divoké věci, tak jsem skončil v křoví se staženým dresem. O kilo lehčí jsem se vrátil zpět na trať s odhodláním získat zpátky kontakt.

Tady už mi moc nechutná.

Bohužel navzdory solidnímu tempu jsem běžel stále osamocen a po dvacátém kilometru přišla krize. Nohy naštěstí stále běžely, ale hlava byla vymletá. Ochota přijímat potravu blížící se nule. Miška, když viděla, že se trápím, tak běhala kratší úseky se mnou a napájela mě bcaačkama s colou a vodou. Údolí Křižan nekonečné. Pár kilometrů jsem se trápil a křivil ksicht, ale potom mi došlo, že na můj útrpný výraz není nikdo zvědavý a rozhodně tím ničemu nepomůžu.  Přišel „fuck it“ moment.

S mojím trenérem. <3

„Nejsi tady, aby ses procházel, ale proto, abys tu nechal všechno. Support s tebou nejede proto, abys na ně křivil ksicht při turistice.“  Uvědomil jsem si, jak je super, že můžu běžet pouze s menší bolestí typu praskající puchýř a že je tohle vlastně radostný okamžik a měl bych si jej užívat. Do toho se ke mně připojila opět Miška a začalo krátké stoupání, které jsem vyběhl jako nic a v tu chvíli se karta k lepšímu obrátila, věřil jsem, že těch posledních 15 km doklušu. Chvílemi mi propukaly slzy, protože vidět, co všechno nohy dokážou, je prostě emotivní a jedná-li se o vaše nohy, jste bezbranní.

Stoupání na Ještěd, pár zatáček pod Výpřeží.

 Když pak tempo spadlo pod 5 min/km, tak jsem byl jako politý živou vodou a odhodlaný zamíchat kartami na 2. - 5. místě. Podle informací supportu byli všichni přede mnou docela blízko. Jdoucího Davida, který zaplatil za ostře jeté kolo, jsem předběhl hned za Janovým Dolem. Martina, kterého trápilo koleno, v ostrém stoupání na Rozstání a nakonec jediného Tomáše, kterého jsem v tu chvíli trápil jen já, jsem doběhl v rovnějším úseku dále a jakmile se cesta postavila, tak jsem mu cuknul. Až na Výpřež jsem sázel kilometry tempem těsně nad 6 min/km, takže čtvrtá desítka se 400 metry převýšení byla za 57 minut, což je super! Ovšem žádný strom neroste do nebe a i mě začalo tělo říkat, že utahujeme poslední závity a tak jsem trochu zvolnil, ale stále v cupitavém modu jsem doskotačil až na Ještědku a poslední kilometr s Miškou a mamkou jsme si užili včetně závěrečného „grand finale“ trailu a cílové čáry ozářené zapadajícím sluncem. 

Po pořádné práci sladkou odměnu.

Atmosféra v cíli hodně pohodová a milá, nabíjející pozitivní energií, stejně jako podél celé trati, kde povzbuzovali sami pořadatelé, dobrovolníci a support ostatních závodníků. Stejně tak na lodi cestou na start bylo spoustu legrace a lidi jako Petr Vabroušek, Mára Peterka nebo Tom Slavata dělají závod jedinečným pro jeho lidský rozměr a to ani nemluvím o pořadatelích, kteří tomu museli věnovat neskutečné usilí a nakonec ještě věnují 50 000,- skrz prostředníka v podobě vítěze na dětské kardiocentrum v Motole. Takže na konci všem zůstanou nevyspané obličeje a dobrý pocit. Dobrý pocit, že se pomohlo na dobrou věc. Dobrý pocit, že jste sdíleli vyčerpávající den s někým blízkým. Dobrý pocit z výkonu, krásného prostředí, přátelské atmosféry. Všechny předzávodní pochybnosti jsou v tu chvíli absolutně liché a nakonec ani ten výsledek není to nejdůležitější, ale právě všechny ty emoce, kterými byl celý víkend prošpikovaný, ty vytvářejí neopakovatelný zážitek a za to všechna ta bolest stojí!

Krásné odpoledne na Ještědu.

Po krátkém interview jsme zašli na polévku do útrob věže. Jak mi začalo vše pomalu docházet, tak jsem to nějak nedal a rozbrečel se nad tou nedobrou gulášovou, čímž jsem ji aspoň přisolil. Dlouho jsem si tak pěkně nevyvětral hlavu jako na severu Čech. Největším vítězstvím je vítězství nad sebou samým, moment, kdy se odprostíte od malých útrap a necháte se unášet sledem událostí, přesně to se mi stalo na běhu a bylo to letos asi poprvé v takhle čisté podobě a bylo to krásné.

S Petrem a Tomem, který předvedl heroický výkon, o Petrovi ani nemluvím!

Zde přichází poděkování a úcta ke všem, kteří se podíleli na organizaci celého víkendu. Potom děkuji Mišce a mamce za perfektní support. Děkuji Ferrymu jednak za podporu ve sportovním snažení a taky za to, že mi půjčil druhý neopren. A samozřejmě děkuji všem, kteří sledovali a drželi pěsti, vědomí publika za svými zády to je hodně silná motivace a závazek. Všechny gratulace mi udělaly velkou radost.

S celým týmem, ženy mého života!

Gratuluji všem, kteří se postavili tváří v tvář Wintermanovi, protože oni dělají závod!

A Vojtovi potom k parádní premiéře na dlouhých tratích! ;-)

Kompletní výsledky.

Před Wintermanem jsem byl docela demotivovaný a měl často zaječí úmysly, ale teď vím, že Sokrates měl pravdu, když jednou řekl:

“Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aby okusil tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.”

GPS track: plavání plus kolo a běh

Stránky závodu: tady

Winterman klepe na dveře

Po Janošíkovi jsem zažil jeden dobrý běh a jedno hrozné kolo, kdy jsem se 2 a půl hodiny trápil až do hořkého konce. Takže stejně jako na trase Janošíka jsem začal mít zaječí úmysly, co se Wintermana týče. Ale trocha myšlenkových her a strůjcem utrpení byla podle všeho pomalá regenerace a na strýcově šedesátce jsem se přejedl všeho s tím, že si tělo už vybere, co potřebuje. =))

Na Velkém Javorníku.

Přišel týden před Radhošťskou výzvou a zároveň se blíží Winterman. V úterý jsem narubal kopce v Šárce a nohy bolely, ale běžely a tak se mi vrátila sebedůvěra a na poslední dva pěkné dny (čtvrtek a pátek) jsem si vzal volno a jel domů přitrénovat.

Na Huštýně, trocha (cyklo)turistiky.

Chtěl jsem pohnout s Vrchařskou korunou, ale můj smělý plán na silničce a v běžeckých botách se ukázal jako hloupý a já jako srabík, co po Huštýně, Javorníku a Pustevnách otáčí domů se slušnou dávkou 1600 m+, aspoň něco.

Na Pustevnách, jestli letos dokončím VKV, tak to bude malý zázrak.

Užil jsem si trochu kvalitního času s bratry a po dvou hodinách spánku jsem vyrazil vstříc vlahé před-úplňkové noci, kdy jsem od dvou ráno točil trasu Podlesí-Lhoty-Bystřička a zpět s cílem nastoupat metrů, co se do noh vejde. Nevešlo, po 5 obrátkách a 3250 m+ se zase projevil srabík, který zůstal doma v pohodlí. Zastanu se jej, asi to mělo tréninkově smysl takto. Navíc teplý jižní vítr na hřebenu a mlha válející se v údolích z toho udělaly veskrze poeticky vyhlížející záležitost, které tiše přihlížely davy srnek kolem cest a dokonce i jezevec, ale pořádný mamlas, žádné tintítko, kterého jsem prohnal ve stoupání, chudák funěl, cítil jsem s ním. Západ měsíce zbarvujícího se do oranžova, rozbřesk a východ krvavě rudého slunečního disku nad Beskydy, to spolu s jezevcem v Praze moc často nevidím.

Odlesk toho, jaké pěkné to bylo. Čočka na telefonu tu krásu moc nedává.

Po jídle a vorázku jsem si dal Bystřičku ještě běžmo pod aerobním prahem místo oběda a odpoledne vytočení noh na horáku s rodinou na Santov zakončenou jehličíčkovým sjezdem domů, Jena básnil celý večer, takovou mělo jehličíčko formu. Já jsem naopak šel spát totálně vyždímaný s nastoupanými 4900 m+.

V sobotu deštivo, nevlídno, den jako stvořený pro regenerační fifinku a koupák s Jenou a Bobanem. Zaplavat, zapářit, zavířit a pár ostřejších bazénů na vyplavení laktátu, poprotahovat. A jako zlatý hřeb večera tři bratři jako jeden na tobogánu s dojezdem vyvolávajícím tsunami a nelibost plavčíka. Spolu s masírováním a kompreskami na noc jsem pro nohy nemohl více udělat.

Závěrečné metry stoupání. Zvažoval jsem hůlky. Nevím, co bych bez nich dělal.

Před závodem ještě ionťák, carbosnack, rozklus, protažení a carbonex tabletu, zkrátka nacukřit, co se vejde. A běžíme. Tempo v mírně stoupajícím údolí okolo 4:20 je fpoho na kluka, co neběžel asfaltové tempo ani nepamatuje. Pod kopcem jsem sebral hole a natlačil GT tabletu a snažil se běžet stojku. Indiána jsem praktikoval asi do poloviny stoupání a pak jsem se možná měl ždímnout víc, ale bál jsem se závěrečné stěny a tak jsem souvisle šel energickým krokem zapřený v holích. V nejprudší části mě popohnal Tom s Michalem a tak za dohledu valašských borců mi nebylo umožněno se flákat, na hřeben už běžím a tempo zase spadne ke čtyřem, cíl, konec bolesti, která byla veliká, ne že ne a čas 39:07, za tu bolest rozhodně příjemná odměna. A nakonec první flek, ale ten je jen vyjádřením míry konkurence. Svůj souboj s loňským Davidem jsem vyhrál o minutu a s tím jsem velice spokojen. Jsem teď znovu motivován ještě trochu na kole pojezdit a zaplavat, aby Winterman byl důstojným zakončením xtri sezóny. Navíc si vezu z prodlouženého víkendu 7100 výškových, což na srabíka není úplně zlé.

Konečně jsem si mohl stoupnout doprostřed, asi ideální čas skončit, tohle už se nemusí opakovat.

Dovětek: Radhošťská výzva je závod, který má super trasu a navíc je dělaný srdcem. Startovné je 230,- z toho 200,- jde na dobrou věc. Letos tyto peníze šly na Kamarád, což je dílna pro lidi s mentálním a tělesným postižením, která zároveň dodal i věcné ceny do tomboly a balíčků pro vítěze. Takže za pár korun se pomůže dobré věci, nechají vás zazávodit a ještě je v cíli teplé jídlo plus si můžete koupit točené pivo za 25,- nebo cokoli z menu, kde jsou same vybrané mňamky, to vše na vrcholu Radhoště. Navíc paní chodí s krabicí svatebních koláčků a rozdává plnýma hrstma. A k umístění na bedně není třeba extra výkonnost. Prostě jasná volba po všech stránkách. ;-)

Parádní ceny a to jsem ještě marcipánové pralinky nechal doma jako bolestné,

že mě tam trpí a stylové sklo na slivovici zde taky chybí.

Odkaz na stránky závodu: zde

GPS track: zde

I když ty intenzity letos dost šidím, tak tohle je příjemný pohled a ukázka toho, že i objem/pobyt v Gruzii umí zrychlit. =)

Janošík, Slovak extreme triathlon

(4 km – 180 km (2600m+) – 42 km (3000m+))

Janošík je v pořadí třetím extrémním triatlonem, který jsem absolvoval. Závod krásný, ale tvrdý a já jsem nesmírně rád, že něco takového vzniklo na Slovensku, kam by člověk kamenem dohodil a zbytek došel. Co z něj dělá extrémní triatlon?

Půlnoční plavání je působivé, pro mě, zlého plavce, trochu děsivé. Nicméně temná voda, černočerná noc, světla v dáli na břehu, blikotající bóje určující směr stejně jako červená světla plováků, které si za sebou všichni plavci táhnou, utváří atmosféru, kterou jen tak na Podolí v bazénu nezažijete.

Start z břehu v Námestove.

Jelikož jsem plaval naposledy v půli července, mám z plavání respekt, začínám zvolna a tak jsem spíše ceděn rychlejšími a já zase cedím vodní rostliny. Za druhou bójí pravoúhlý levý obrat a plavání do temné dáli Oravské přehrady. Plavu zig-zag a občas do někoho vrazím. Zhruba ve třetině plavání se rozdýchám a začínám mít konečně komfortní pocit. Zároveň cítím trochu pravé rameno a vyčítám si, že jsem se pořádně neprotáhl před startem, holt na všechno času dost. A tak to nějak kormidluju až k poslední bóji, kde už je nás více pořvávajících na člun, zda je ta bóje opravdu poslední. Čekal jsem tento problém, zároveň, když se ozvalo, že je, tak jsem na nic nečekal a plaval za světly přístavu v dáli. Pocitově se mi plavalo dobře, 20ti stupňová voda taky naprosto v pořádku, navíc jsem si přihřál trochu v neoprenu, jestli mi rozumíte. V hlavě mi jela písnička Nightswimming od R.E.M. a i když jsem se konečně probral a dostal chuť závodit, tak jsem měl v hlavě kolo, kde závod pro mě teprve začne, 140 tepů při výlezu z vody docela jasně říká, že jsem to nepřepálil. Do depa jsem doplaval za 1:27, tam už mě čekalo kolo celé vlhké. Padla rosa. A i když jsem se snažil, tak depo jsem opustil v čase 1:39 na 25. místě z cca 42 závodníků na startu.

Čmelák s dvacítkou už na mě čeká, jen se chudák orosil.

Plavání nikterak nepoškodilo extrémní Janošíkovu pověst, ale zvládl jej nějak i trouba, co měsíc a půl neplaval, tak by všichni čekali, že extrém přijde na kole. Ovšem start kola s rozsvícenými blikačkami a světly byl s rozumem, kolem 145 tepů a víceméně po rovině a tak mě chlapík z Bratislavy vybídl, že pojedeme vedle sebe a budeme si povídat, za což jsem později dostal 10 sekund penalizace, ale prvních 30 km krásně uteklo až pod první stoupání na Príslop, kde mu spadl řetěz a já jsem předjel prvního člověka a pak možná ještě jednoho a pak už jsem jen kroutil nohama na lehký převod. Celou noc za mnou jel můj support a svítil, za což jsem jim nesmírně vděčný stejně jako za to, že se udrželi při smyslech a nesrazili mě někde do škarpy. Mě naopak nízké otáčky dieselového motoru podvědomě nutily k vyšším otáčkám pedálů a tak byl první kopec rychle za námi a na rovině jsem letěl a i když se začalo velice mírně stoupat, tak byly nohy pořád živé až pod stojku pri Novoti, kde motory aut zdechaly a i na nejlehčí převod nebylo snadné rytmicky šlapat. Ale kopec krátký, všechno dobré a už tlačím druhou bulečku se šunkou. Jídlo rozhodně nepodceňuji a tlačím, tlačím a tlačím. Díky tomu i velice táhlé stoupání z Oravské Lesné příjemně ubíhá a postupně redukuju počet jezdců před sebou. Polovina kola za mnou, jsem unavený, nedostatek spánku je cítit, ale nohy jsou stále poslušné.

To nejsem já, ale pro představu kombinace mlhy, nástupu slunce a férového stoupání.

 Na horizontu se prolévám colou, abych byl při smyslech ve sjezdu do Zázrivé, kde trochu prochladám, ale množství zatáček, za které auto neposvítí, mě nenechává chladným. V údolí se líně válí mlha, ze které se zdvíhají svahy Fatry a celé je to moc pěkné, né už tolik stoupání v Zázrivé, které je sice krátké ale brutální. Nahoře zastavím, vyčurám se, dám bulečku, napiju se, doberu gely a valím dál. Sjezd i celé údolí Terchovou dolů je jeden veliký let a ti, co mě předjeli, když jsem čural, jsou zpět za mnou. Jen jedny Zippy se kolem mě mihnou a tak s nimi zesynchronizuji tempo a valíme lehce přes 40 až k odbočce před Belou, kde přijde mírně stoupající údolí a prudký propad rychlosti, Zippy jsou stále za mnou a ve stoupání se rozdíl ještě zvětší, ale ani já už nejedu na Lutišku s lehkostí, ale po 120 km se není čemu divit.

Stoupání na Lutišku, už za světla, ale už trochu ztuha.

Nahoře opět beru lahve od Martina, který okolo mě tancuje jako kolem malovaného vejce, a tlačím další tyčku. Dlouhý mírně klesající úsek je radostí pro unaveného Davida a tak letím vstříc Bystrici, kde se odbočuje a cesta už neklesá, slaboulinký protivítr a postupně mírňoulinké stoupání tlačí rychlost výrazně dolů a tenhle úsek bolí – hlavu, nohy jsou zásobeny a tak si předou. Začátek 4km stoupání vedoucího opět do Oravské Lesné je za odměnu, hned dávám nejlehčí převod a jedu na aerobním prahu, když se to trochu narovná, přidám. Jsem dost unavený, rozbolavělý, přeci jen srpnových 130 km na kole mě zas tak dobře nepřipravilo, ale nohy jedou, objevuje se slunce a já zase tlačím jídlo, šunka došla, už je jen domácí slanina, včerty, beru zavděk vším, co do sebe ještě jsem schopen natlačit.

Krásná ilustrace servisu. Upadla mi tyčka, Martin mi ji běží zvednout, stihl to do 5 sekund, tak jsem ji mohl bez obav pozřít.

Na konci nekonečného stoupání přichází táhlý sjezd do Lesné, kde znova najíždím na stoupání do Zázrivé, které jsme v noci jednou jeli. Dobrou zprávou je, že nohy akceptují podobné převody a o málo nižší tempo, navíc v lese je klid a tak mi nic nechybí a nahoře vím, že už mám téměř odpracováno, tlačím se gelem a piju colu.

Přineste mi vše, co máte na jídelním lístku. :o)

Zářijové slunce se začínalo dostávat do formy. Stoupání z Bystrice na Kykulu.

Sjezd je za světla krásný a teď už prozářené zbytky mlhy to jen umocňují. Kopec v Zázrivé bolí, ale vím, že jak jej přejedu, tak mám kolo za sebou a to je sakra motivace. Sjezd už je jen na vytočení noh.

Dokončení smyčky v Oravskej Lesnej a nájezd na předposlední stoupání. Krásné ráno.

Příjezd do depa, kde už čeká Miška, která přes noc dojela z Prahy, je příjemný. Zjišťuju, že jsem 7., což jej dělá ještě příjemnějším. Martin mi vzal povinnou výbavu na běh k sobě. Já láduju batoh gely, magnésky a nějakými tyčkami. Ještě stihnu ztratit startovní číslo a už si to šmarujeme z depa ven.

Daleko od auta stále se servisem. Podávání instrukcí pro začátek běhu.

Kolo nebylo extra těžké, na druhou stranu, 8 stoupání a velké množství rovin jdoucích údolím nahoru nedávalo tolik prostoru k vydechnutí a tak jsem byl po kole docela hotový, což mi samozřejmě patří, ale nohy se v decentním tempu rozeběhly a pak zase rády přešly do chůze při stoupání na Nocľahy, kde jsme sklidili 400 výškových metrů a to jsme sotva na 2 km.

Cesta na Nocľahy rozhodně nenudila.

S těmito výhledy ani nemohla.

Seběh z Nocľahů je technický, krásný, navíc jdu opatrně a noha drží, což je super. Zároveň jsme stáhli 3 závodníky před sebou, takže vše vypadá dobře, žaludek přijímá stravu a tak mezi poli běžíme. A je to příjemné poklusání. Na občerstvení je navíc iont, který mi chutná, což je vždy známka dobrého závodu. Méně mi už ale chutná asfalt, na který seběhneme a pokračujeme proti proudu říčky až do Terchové, což je prostě hnus, ale aspoň spolykáme cenné kilometry. U Lidlu čekám ženskou polovinu supportu se slaným pečivem, ta však nepřichází a tak mě s nafouklým břichem čeká smrt přecukrováním.

Abych taky trochu toho asfaltu ukázal.

Můžu si za to sám, ostatní nejsou telepati a já mám udílet jasné pokyny. Nakonec ženy si zasloužily trochu relaxu v Dierách za probdělou noc.  My zatím dobíháme čtvrtého, ač podle informací na občerstveních by měl být 3. Na občerstvení nekompromisně máčím pomeranč v soli a piju colu. Vyrážíme na měkounký trailík. Ztrácíme jednu lahev, jsem trochu smutný, ale potom utečeme v seběhu čtvrtému a už jsem trochu šťastnější, než se před námi nepostaví nekonečná panelovka, prudká jako čert! No, nějak jsme ji přežili i následné stoupání a pobíhání po loukách až po vytoužený seběh, který už jde trochu cítit, ale zase dole přechází v asfalt a tak zpětně třeba zhodnotit, že byl vlastně dobrý. =) Ale už jen trochu asfaltu a jsme v Dierách a na to jsem se moc těšil, odsud už jen spoustu vertikálních metrů a krásné přírody. Dostávám od Mišky tmavý chleba a slané tyčky. Tohle je reálné světlo na konci jednoho tunelu.

Diery, vymodlené, příjemná procházka.

Na občerstvovačce si dám Birell, veku, nějaké další slané věci a ještě to zaliju kolou a polknu tabletu vápníku, který zažene bolest hlavy. Zjišťujeme, že jsme 6. i když nás nikdo nepředběhl. Divné, ale zase zpátky nohama na zem a svižně vzhůru. Diery jsou jeden velký slalom mezi turisty, ale všichni jsou moc vstřícní a až na pár výjimek nás ochotně pouštějí. Mě cola nakopla a tak výškové metry naskakují a netrvá to dlouho a předbíháme závodníka, kterého jsme už jednou předběhli. Spoustu žebříků, řetězů a zanedlouho další závodník, kterého jsme na začátku běhu předběhli. Dejavú, které nás nemrzí, neb nám to jde a v sedle na Medzirozsutcách už máme 3. na dohled. Vypadá utrápeně. To já asi taky, ale nohy pořád jdou a už chybí jen 200 výškových a ve slabších chvílích jsem se utěšoval a Martinovi sliboval, že Rozsutec to rozsekne, že jak jej přejdeme, tak je vyhráno. Vyhráno nebylo, ale vrchol jsme přešli na 2. místě a seběhem dolů, který byl opravdu převážně seběh (jak mě ty nohy mile překvapily), jsme jej upevnili.

Hopkání dolů pred Chlebom.

Moje břicho už nechtělo o sladkém ani slyšel a tak na Medziholí jsem dal nějaký salám a magneziovou tabletu a iont a colu a s břichem jako žaba jsme vyrazili obejít Stoh. Co tím pořadatel ušetřil na metrech, to přidal na kořenech a kamení, takže spoustu hlubokých došlapů, ale už jsme na chrbátu Stohu a razíme na Poluludňový Grúň. Malinko se slunce schová za mraky, což je to nejlepší, co mohlo udělat a tak se jde pěkně, i když všechno už bolí a břicho je smutné z dalšího gelu, který má přetlumočit nohám v dalších stoupáních. Výhledy do všech stran, hřebenový klusík a spousta otázek, zda to vlastně stojí za to, takhle se muset cpát sacharidy. Ale ve stoupání jdou otázky stranou, protože to bolí i bez nich, ale každý další vrcholek dává zahnat pochybnosti. Je snad lepší způsob jak trávit sobotu?

Poslední stoupání, už mi chutnalo asi i více, ale vidina cíle to vše smázne.

Blížíme se Chlebu a ve hře je čas pod 16, tak klusáme, do kopce svižně jdeme a jsme v nejvyšším bodě závodu a já zapomínám na všechnu bolest a uvolněně běžím dolů do Snilovského sedla, kde je cíl, dokonce i trochu poodskočím Martinovi, ale hned mě má zpět, jak se to narovná. Před cílem si ještě povoláme Mišku a mamku a jako celý tým probíháme cílem, protože je to i jejich výsledek.

Závěrečný seběh za odměnu.

15h 55min, 2. místo, navíc v cíli je spousta lidí, kteří tleskají, výborná atmosféra na závod, který je limitován sloty pro 50 účastníků. Budu se opakovat, ale tohle je moment tak krásný, že by s ním chtěl člověk mít sex a pořídit si spoustu malých momentů.

Finito amigo. =)

Zároveň je jednoznačně zodpovězeno, co dělá Janošíka extrémním, je to právě závěrečná maratonská turistika, která je přísná sama o sobě, ale po plavání a kole by jen těžko hledala konkurenci a to nejen převýšením, ale i techničností. Perfektní aviváží k náročnosti je nádherné prostředí a duch celé akce, kdy i prodírání mezi turisty je super, protože fandí, občas se ptají, co je to za závod, a celkově mají super přístup. Tohle bylo zkrátka dobře investovaných 7000 kcal.

Janošíci, v pozadí hlavní hrdina, hřeben Kriváňské Fatry.

Vzhledem k tomu, že jsem za srpen naběhal jen 60 km, tak se nabízí otázka, z čeho jsem bral pro výkon? Odpověď je nasnadě; je to nošení krosny v Gruzii mezi 1800 a 3700 metry na přelomu červenec/srpen plus výstup na Kazbek (5033 m.n.m.), získaná silová vytrvalost a vyrobené krvinky odolaly tréninkové laxnosti.

Toten kluk mě dobře připravil na útrapy kdejaké turistiky.

Navíc jsme si před 3 týdny prošli trasu Diery-Rozsutec-Stoh-chata na Grúni-Poludňový Grúň-Chleb-Kriváň-Baraniarky-Vrátná, což byl s krosnou dobrý trénink a především omrknutí trasy, takže jsem pak v závodě zbytečně nedivočil. Na Wintermana už bych rád zase trochu přitrénoval, protože regenerace je sice super, ale nic se nemá přehánět.

Takový umí být hřeben, když není ani zataženo, ani slunečno. Z obhlédnutí tratě 14.8.

Poděkování patří mému perfektnímu support týmu, kde mamka celou noc řídila a Martin mě zásobil proviantem a taky Mišce že se třepala přes celou republiku, abych ji pak ani na Rozsutec nevzal. No a Martinovi samozřejmě za morální oporu na celém běhu! Hluboká poklona Peteru Palovi a celému organizačnímu týmu za přípravu těžkého, krásného a dobře zorganizovaného závodu s příjemným zázemím na Hotelu Boboty, kde proběhlo i vyhlášení s výhledem na závěrečnou „část“ běhu. Takhle zespoda to vypadalo krásně, skoro neškodně.

Plavání 25., po kole 7., běh v cíli 2. Přestože toho moc nenaběhám, je turistika pořád mou nejsilnější stránkou. =)

Strava track: zde alternativně movescount