"Rozhodl jsem se vést si záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara." A.J.R.

úterý 16. června 2015

STRC Dolní Morava 2015

Jsem jak přeskakující deska, když pořád dokola vykládám, jak letos nemám naběháno a tudíž jezdím na závody nenechat propadnout registraci, trochu potrénovat a užít si pěkný den v kopcích, není-li pohybový aparát proti. Po loňské bedně na Dolní Moravě šly letos ambice tak trochu stranou a na závod jsem jel hlavně užít si krásnou trať. Jelikož se však blíží Oravaman, tak jsem si vzal v pátek volno a na Dolní Moravu jsem si dojel na kole.

Cyklistický prolog
Zobání na cestu v podobě 6 Corny tyčinek a trochy datlí, spolu s pitným režimem „uvařeným z vody“ byl vrcholem mé bohorovnosti. Lehkovážně jsem si říkal, že když jsem jel před třemi týdny podobnou trasou až domů (Praha - Valmez) s nabouchaným batůžkem, tak na necelé 2/3 vzdálenosti se sbalím rychle, lehce a jednoduše. Přesně tak se mi taky vrátila má lehkovážnost, když jsem po dvou hodinách dojel do Kutné hory a navzdory ranní náloži quinoy jsem se začínal pomalu propadat do kalorického deficitu. Neúprosná asfaltová grilovačka mohla začít! Už za Čáslaví přestalo chutnat a tak jsem dal první nákupní pauzu. Zazásoben kolou a řádně schlazen vodou jsem vyrazil vstříc Chrudimi, ale úspěšně jsem ignoroval fakt, že jsem potil a potil, ale tělu soli nevracel a tak se celý ten stroj zadrhl na neefektivních vysokých tepech i při údržbovém tempu, v Luži jsem na sílu do sebe lil minerálku a druhou jsem naplnil vše, do čeho se vešla a šnečím tempem jsem si užíval slunečného dne v krásném okolí, navzdory jankovitosti vlastního organizmu, kterému jsem to ani trochu neulehčil. Naštěstí přes Litomyšl, Českou Třebovou, Lanškroun, Štíty, Králíky až na Dolní Moravu vede cesta, která opravdu zaslouží zvláštní číslo v časopise Cycling porn a tak navzdory řádnému progrilování, následnému kličkování mezi bouřkami a snaze nezatěžovat rozbitou achilovku, cesta pěkně utíkala a na závěr v Králíkách, zpoza bouřkových mraků vykouklo slunce klonící se k západu a rozlilo své zlaté paprsky po posečených loukách a lipových alejích, idylický konec cesty v poklidném kraji plném hor a tečkou ubytování v Zátiší na Dolní Moravě v neméně příjemném penzionu.

"Rozjetí před závodem"
Aklimatizace na Dolní Moravě
Po chvilce dojel Honza s Markem a tak po smytí prachu z cest jsme vyrazili na večeři, kterou jsem chtěl zachránit, co se dalo. Jenže ejhle, naše otázka, zda se o půl desáté ještě vaří, vyvolala odmítnutí ze strany hospodského a poctivý „hate“ ze strany čísnice, která nás rovnou poslala pryč. Wow. Takže jsme všechny naděje vložili do hotelu Vista, ujištěni, že v tuhle dobu nám nikdo v celém údolí nedá najíst. Na profíky na Vistě si ale nepřijdou! Ochotný personál nám chvíli před zavíračkou naservíloval luxusní rizoto a tak spolu s valením všemožných solí před spaním bylo aspoň povinné minimum pro tělo učiněno.

Závod
Ráno jsem stejně jako večer cítil ztuhlost a bylo mi jasné, že to zase taková sranda nebude. Byla. Jakožto devátý z loňska jsem byl vyvolán do přední řady favoritů. Bylo to pěkné, postavit se tam třeba s Robertem Krupičkou, který nám všem potřásl rukou, abychom si jej alespoň jednou prohlédli zepředu. Ale to už se vybíhá a já se zkušeně řadím za vedoucí trojici a asi ještě kilometr trvá než mě začnou houfně proceďovat skuteční bězci, netrvá to dlouho a v prvním stoupání už běžím sám na konci druhé desítky.
Ve vybrané společnosti
Předbíhá mě i Honza, který má cyklistickou fazónu a neběhá mu to o nic hůř. Já se trápím a navzdory relativně nízkým tepům (na mé poměry) nohy tvrdnou, zkrátka mi jen nastavují zrcadlo toho, co jsem jim v pátek prováděl. A tak do kopce jdu, protože závod bude ještě dlouhý. V mírnějších úsecích se občas rozeběhnu, ale v zásadě pořád mě předbíhají davy a já si bojuji svůj boj s vlastní hlavou a nohama jako šutr. Krásné prostředí nechává vyvanout myšlenky na zabalení a bolest v problematickém chodidle je znatelná, ale neomezující a tak se na vrstevnicové cestě znova rozbíhám, ale kyselost se projeví hned ve stoupání nad občerstvovačkou a zase jdu i do mírného kopce, prostě to nejde. Jenom se pousměji při vzpomínce, jak jsem si tohle všechno loni běžel a šmaruju dál, levá, pravá. Pořád se propadám pořadím, na hřebenu rozbíhám neochotné nohy a užívám si měkkého trailu, ještě trochu chůze do kopce a potom už seběh, který si užívám a konečně předbíhám nějaké lidi. Při zhoupnutí do kopce zase pomalu přecházím do chůze a to se opakuje. Dávám gel, který v tom vedru kupodivu docela funguje.

Pro fotku jsem to rozběhl =)
Po vrcholu závodu, kde je druhá občerstvovačka, cítím že se nohy alespoň trochu odkyselily a tak dlouhý seběh běžím uvolněně a stahuju tolik lidí, kolik jen můžu, jsem zatuhlý, ne tak rychlý jak bych chtěl, ale neskutečně mě to mezi kameny baví a vybavují se mi pozitivní vzpomínky na loňský seběh, který mě dostal do desítky. Letos mě dostal v zásadě jen do údolí, ale byl krásný, ne už tolik cesta k druhé občerstvovačce, kterou teda běžím, ale na slunci mi to nechutná a i voda mi dojde a tak před občerstvovačkou seskočím pod neskutečně příjemně chladnou bystřinu valící se přes břeh nad cestou, doplním vodu do cecíku a na občerstvovačce to potvrdím iontem.
S břichem plným vody bojuju s tím, abych asfaltové stoupání vůbec vyšel. Co jsem seběhl z kopce, to se přese mě zase zpátky dostane i s úrokem a tak se snažím nemyslet a jít, cesta je nekonečná, tělo hotové, ale nakonec se objevuje vrstevnice. Sil není na rozdávání, ale rozeběhnu to. Docela to jde aspoň vyklusávat a když už slyším rachot z cíle, tak vím, že to nějak dotáhnu. Seběh pustím a do cíle po třech hodinách a nějakých sekundách dobíhám dostatečně tuhý, ale spokojený, že jsem dokončil.

Do cíle co by dup
Pozávodní chill-out
Odevzdávám čip a jdu se ládovat melounem a i těstovinový salát přijde vhod. Dám si i půlku tatranky a chvíli posedím na trávníku. Potkávám Honzu, který za 2:27 doběhl 15., což je supr výkon, který mu přeji. Sám jsem byl celý závod pěkně zdrblý a v hlavě se mi honily kdejaké chmurné myšlenky, ale už jenom to, že jsem tu jednu velkou krizi zvládl mi udělalo radost a čas 3:00 beru, i když je to o 40 minut pomaleji než loni. Ale nakonec není času příliš kontemplovat a je třeba nahodit cyklistické a valit na vlak do Zábřehu.

Vyjetí
Loučím se s Honzou a Markem, kterým patří dík, že mě nakrmili před závodem, přivezli mi běhací věci a odvezli běhací věci. S takovými kamarády je dvoufázový trénink hračka. Už jen dojet do Zábřehu, což je pořád z kopce a tak 44 km bylo pěkným vyjetím za 1:22. Vlak v 17:20 stíhám s rezervou, navíc ještě stihne nabrat 45 minut zpoždění než se dokodrcá kluk jedna ušatá.

Zhodnocení
Jen bych se opakoval, ale já to udělám, moderování Aleše Valenty je vkusné a vtipné, prostředí závodu nádherné a to vše jištěno zázemím Visty, kde vám ochotně připraví jídlo i v pátek před zavíračkou. STRC na Kraličáku je prostě krásný závod, který člověk musí mít rád. Extra palec nahoru za kvantum fotek ze závodu i díky fotografům Světu běhu. Příští rok rozhodně zase! Snad i ambice na umístění budou.


Tréninkový bloček to byl pěkný, 275 km v sedle čmeláka, 30 km běžmo/pěšmo v kopcích. Až se Oravaman zeptá, tak budu moci mít zase o něco čistší svědomí.

89. za 3:00:11 (GPS track zde)
Výsledková listina zde.
GPS track rozjetí a vyjetí (zde a zde).

Žádné komentáře:

Okomentovat