Grizzlyman - extrém který kouše!!!

Někdy přijde moment, kdy jste s rozumem v koncích. Potom je dobré naslouchat srdci…

Tak nějak bych asi v jedné větě shrnul můj niterní zážitek z prvního Grizzlyho. Krátký report hotov, všichni spokojeni.
...byl to první ročník, zjevení na českém triatlonovém nebi, tak si to zaslouží trochu faktů a nějaké to fňukání.

Sluší se hned na začátek říct, jaké jsou Grizzlyho proporce: 3.8 km plavání - 207 km kolo (4100 m+) - 46 km běh (2100 m+). Zkrátka plnotučný závod v horách.

Příprava

Snad jen na kole jsem měl něco najeto (i když žádný zázrak), abych si představil, že ho přežiju. Běžecky jsem se začal cítit dobře v Tatrách na konci května, nicméně, bolavá achilovka ukázala stopku serióznímu běhání, no a plavat jsem byl letos dvakrát, dohromady 3200 m (porovnej s 3800 m, které se plavou v závodě). Pral jsem se s myšlenkou, zda se na Grizzlyho nevybodnout. Přece jen obhajoba, hledání bytu, stěhování, událo se toho hodně, spánku moc nebylo a do toho jsem ještě chytil moribundus do krku. Nicméně, Tom Slavata mě týden před závodem při ranním běhání znova ujistil v tom, že to bude závod, který si neradno nechat ujít, tak jsem navzdory všem racionálním argumentům proč nejít poslechl srdce a Toma a v hlavě už jsem se viděl, jak se houpu na vymazlené trati kola.

Ranní romanťárna.

Plavání

Aby toho utrpení před závodem nebylo málo, tak ještě tropické počasí vyhnalo teplotu vody na 27 °C, takže pěkně naostro bez šprcky a to jsem celou svou plaveckou přípravu opíral o to, že to zachrání neoprén.

Začátek plavání jsem nebyl schopen zklidnit dech a dobře 500 metrů jsem s tím bojoval, potom dobré, dokud mě nezačalo trochu tahat v pravém rameni, ale to už bylo druhé kolo. Trochu jsem změnil záběr a podařilo se mi tomu ulevit. Třetí kolo už mi ke konci docházelo, ale vidina depa to tam dostrkala. V tu chvíli jsem začal věřit, že to dneska půjde.

Hurá z vody ven!

Kolo

Depo na mé poměry rychlé, i když jsem posnídal ,a hurá na kolo. 

Úvodní metry kola. Jel jsem bez hrazdy, abych ušetřil klíčové gramy například na Lysou. =)

Divné zvuky se ozývaly od zadního kola. Dvakrát jsem zastavil a šteloval brzdu. Smířil jsem se s tím, že je to lepší a dál to nechal žít svým životem. 20. místo po plavání jsem už před prvním opravdovým stoupáním pomalu redukoval, na Pustevny to mám letos najeté a bylo to zase fajn, i když se na mě plavání trochu podepsalo. Pod Solání jsem už někde okolo desítky a předjíždí mě Pepr, který se toho nebojí a ví, co dělá. Údolí Karlovic je vlastně takový extraktor energie, pořád to mírně stoupá a protivítr není žádným překvapením.

Příjezd na Kasárna.

Na Podťatém pak začalo poměrně přísné stoupání na Kasárna, které bolí, ale nahoře už jsem 8., ostatní to asi bolelo taky. Na občerstvovačce pivo a meloun, to byla veliká paráda. Sjezd do Makova jsem už letos jel a tak tu a tam trochu popustím brzdy a už stoupám na Bumbálku.

Meloun. Pivo přichystáno. Někdy se dokonce mluví i s plnou pusou. 

Nerozumné úsilí na Kasárna mi dalo pocítit lehkého vyčerpání, sázím tedy lehčí převody a na pohodu to utočím až nahoru, kde čeká mamka s dobrotami. Tady ještě pořád tlačím sladké tyčky. Pod stoupáním na Pustevny ještě dávám kyselici a meloun. Jakmile se potom sklon cesty zvedl, hned jsem sáhl po lehkých převodech a kontrolovaně jsem došlapal toho dne už podruhé na Pustevny. Ve sjezdu předjíždím jednoho souputníka a kousek za Trojanovicemi druhého. V Čeladné znovu řádně jím, tak mě říznou zpět, ale rovina mi jde a tak za Frýdlantem už jsem zase před nimi a ještě před Morávkou se dostávám na pátý flek. Hurá, které trvá krátce, protože mě začínají pálit, tlačit, prostě štvát prsty v botách. To je tak, když si na takový závod vezmete nové boty. Kdo se bojí nesmí do lesa. A tak za jízdy vyzouvám a šlapu jen v ponožkách, aby se chodidlům ulevilo. Zafungovalo a ve stoupání na Visalaje dojíždím Maťa – spolubydlícího z chatky a jak se později ukáže, dobrého kamaráda od Slavaťáka, svět je malý!

Závěr stoupání na Lysou.

Pod Visalajema se mi udělá lehce blujno ze sladké tyčky a taky to byla poslední, kterou jsem ten den snědl. Na Lysou mi zase nedělá dobře ananasová příchuť BCAAček, příště pěkně hořké v surové podobě a žádné fancy dochucené. Stoupání je přísné a bolí, navíc druhá polovina skoro celá na slunci. V bidonu ta žlutá srajda, co se nedá pít, chodidla zase pálí.

Bosou nohou v trávě. Velká úleva.

Takhle nějak vypadá peklo na 170. km  závodu. Nebyl to pěkný pohled, ale vylámal jsem to až na vrchol. Zul si boty za odměnu, prošel se v ponožkách po makadamu k čipu, potom po asfaltu ke kiosku pro Birell, udělal si to pěkné, zpátky se nazul a svištěl dolů. 

I takhle vypadá závodění.
"I am lit and basically give no fucks!"

Pod kopcem jsem od mamky dobral už jen ionťák a vodu a vyslal ji do depa. Že byl echtovní pařák, tak mi tejpos v Superbu zatarasil celý pruh odbočováním k domu z protisměru. Vyslal jsem k němu pár zvířátek a těsně jej objel. Hůř se pak objížděl masív Lysé, neboť jsem začal křečovat, moc a v obou stehnech, málem jsem z kola spadl, jak málo se s tím dalo dělat. Nakonec pomohl tvrdší převod a jít ze sedla. Magnézko do sebe a nohy se přestaly svíjet bolestí. Houpavý profil a protivítr, které někdo postavil mezi mě a depo, byly k vzteku.

Vysoká míra koordinace. =D

Běh

Zato depo byl malý ráj na zemi, oáza klidu, kde vám přiletí vývar nebo boloňské těstoviny. Sprcha, kde i kilo soli z obličeje se rozpustí jak nic. Botičky, hůlečky a spolu s Pavlem, který se přišel podívat se sestřenkou, vybíháme směr Lysá, potom už jenom svižně jdeme, ale svižně až nahoru. Povídáme si celou dobu a tak to pěkně utíká. Na vrcholu dávám už asi pátou bulečku se šunkou a slazený Birell, dost možná omyl, těžko říct.

Mamka mi vybírá vybrané speciality z kouzelné bedýnky.

Co se dá říct lehce, že mé tvrdé nohy nesouzněly s kamenitým chodníkem z Lysé. Navíc Pavel se vrátil do Ostravice, tak jsem pokračoval sám. Potřeboval bych jehličíčkovou cestu a místo toho pořád jen pojebané kamení! Drobný tanec stehnům nepřidává a tak se to snažím pustit, ale pro to není příliš prostor. Je to na posrání. Takže křoví. Ukázalo se, že to byl planý poplach a akorát mě chytly křeče, jak jsem přidřepnul. Po dalším půl kilometru už o planý poplach nejde, trhám kapradí a šňůrku v pase. Úleva. Seběh však bolí furt stejně. Zkusím jít – to bolí ještě víc! Tak běžím. Už jsem dole, bude proviant, těším se. Auto však nikde. Volám mamce, nejsem moc příjemný. Padají slova jako chyba v mapování a že mám chvíli počkat. Hůlky letí do příkopy, já do trávy. (Jsem zlomený, rozmazlený, malý parchant, co nic nevydrží.) Neviděl jsem svou budoucnost v běhu do cíle. Jakmile přijel proviant, tak jsem do sebe sypal solné tablety, magnézko. Trochu jsem si pobrečel, ale mamka byla nekompromisní. Poslala mě do potoka, že mi to udělá lepší. Tak s bulkou v puse jsem se po pás máčel pod splavem. Nabrat jsem dvě láhve iontu a vydal jsem se turisticky na Kykulku, že bych to mohl aspoň zkusit dokončit.

Sestřenka Míša s Pavlem, který se se mnou prošel na Lysou.

Stoupání je mírné, po asfaltu, dalo by se běžet. Po pár kilometrech mi odtrne a tak tu a tam pár kroků poklusnu. Závěr je prudký po lesní cestě. Nohy tvrdé, ale necítím se zle. Takže na horizontu rozbíhám a po širokých kamenitých cestách se dolů dá běžet, tedy běžím. Žádný turista tady neodpovídá na pozdrav, asi nemají rádi lidi s číslem. Na truc jim běžím až ke studánce, kde si poliju stehna živou vodou, namočím šáteček a šoupu nohama někam dolů, kde čeká proviant. Mamka má Colu! Nejlepší! Tlačím do hlavy bulku, zapíjím Colou, ale jen malé doušky, protože Cola je dobrý sluha, ale zlý pán. Dostává se mi hlasité podpory od supportů Matěje a Toma. Sám pak v poli zase brečím, tentokrát štěstím/dojetím, což se běžně děje, když nohy na 25. km svižně běží a víte, čím si během dne prošly. Na Ondřejník jdu už mírně stoupající asfalty. Nechci se nechat unést euforií a skapat.

Stoupání jde střídavě po pěkných pěšinách a širokých lesních cestách. Na traverzech poklusnu, ale snažím se šetřit achilovku, která je cítit. Hřeben Ondřejníku je prašná od lesáků rozježděná cesta. Je to tady jak na větrné hůrce, přitom zapadá slunce a celé to vlastně dělá dojem, že je člověku tak nějak pěkně a bytí je najednou lehké. Krize definitivně zažehnána a mám odhodlání to v seběhu rozbalit. Ale ejhle! Zase milion kýblů kamení, takže pomalý tanec. Asfalt do Metylovic už klušu jak koník. V autě dávám poslední bulečku a Birell. Dávám do sebe už třetí gel s příchutí slaný karamel, který stále jsem schopen přijímat. Třetího mám prý 10 minut. Vybíhám svižně a u odbočky na Čupek potkávám třetího, jak se vrací z kufru. Do kopce jdeme spolu, ale hůlky mě sunou kupředu a tak na vrcholu hned rozbíhám a ani se neohlížím.

Doběh potmě se vší radostí.

Já naivka si myslel, že přijde táhlý seběh. Haha. Spousta houpavých luk plných sena, kde v stoupání raději přecházím do chůze. Do Palkovic se to párkrát zhouplo. Nicméně, vytvořil jsem díru, neotáčím se a běžím. Od mamky jen lok Coly a posílám ji do cíle. Sám se ještě nechám pokousat od psa, kterému jsem zjevně nevoněl – není se čemu divit za celý den. Ale když vidím, že nohy jdou jak mašina, tak ještě přidávám. Cesta pořád někam odbočuje, tak úzkostlivě hledám šipky a dvěma randícím párům jsem zakřenil a ještě k tomu čelovkou přímo do ksichtu. Stydím se.

Trošku toho cílového povídání.

Ale mám důležitější věci na práci – běžím. Svižně běžím. Už nic nejím, ani nepiju. Zrychluji. Přichází moment, kvůli kterému to všechno dělám. Kdy naše křehká schránka dopřeje na pár desítek minut mít pocit nezničitelnosti. V tu chvíli by na mě mohli kamen lámat, necítím bolest. Krosová vložka a ani náznak křeče, celý časoprostor je nakloněný do cíle. Tam už čeká mamka a cíl probíháme spolu, protože to ona mně umožnila projíst se závodem.

Pepr zůstal v cíli ještě dlouho po doběhu a vítal závodníky.

Za 17:08 na 3. místě celkově a 2. mezi mladí klucí.

Mladí klucí na bedně.

Outro

Jakmile trochu zchladnu, tak začínám znovu cítit puchýře, tuhou achilovku, naraženou patu, ale je mi dobře, užívám si cílového filozofování. Těším se, že jsem to celé zvládl. Že se mi mamka nikde neztratila. V noci mám permanentní hlad a na chatce nic jiného než sladké tyčky – tak nějak asi vypadá peklo. Tak piju ioňták a druhý den jsem snědl asi 6 hlavních jídel během dne. Nohy kupodivu dobré, ztvrdly až cestou do Prahy v autě.

Mohl bych tady sáhodlouze hodnotit první ročník po všech stránkách. Nebudu. Je to masakr. Krásný masakr. Tak krásný, že za rok asi znovu, byť by to byl jediný triatlon za rok. Celé je to dělané z lásky k sportu a z toho závodu to jde cítit. Děkuji za slané věci na občerstvovačkách, nejlepší možná věc. I to pivo na Kasárnách. Gratuluji všem souputníkům, co se jen postavili na start- za tu odvahu a těm, co to tlačili do posledních sil – za vůli. Díky otcům tohohle závodu, podařilo se vám vyrobit unikát. Grizzly je extrém, který kouše! A v neposlední řadě díky mamce, že to celé se mnou objela a pořádně mě vykrmila.

Jsem moc rád, že jsem neposlouchal hlavu, ale nechal se přivábit vůní domácích kopců a mohl být u toho. Projít si 17-hodinovou mentální očistou. Být na pár minut nesmrtelný a o pár minut později "tvrďácky" brečet mezi poli…


Výsledky: zde
Plavání: odkaz na Stravu
Kolo: odkaz na Strava
Běh: Odkaz na Stravu - dokud se nevybila baterka v hodinkách

Duatlon 101 - "Krušnoman 5-82-15"

Příprava

Moc jsem se těšil na první závod po více jak roční pauze. Věděl jsem o něm už od zimy, takže jsem měl určitý prostor koncepčně pracovat, což mě baví, na druhou stranu jsem začínal prakticky od nuly nebo pokud bych to měl vztáhnout ke dnům, kdy jsem se cítil na kole a běhu komfortně; tak od mínus padesátosmičky.

Ilustrační foto pro zimní výletování.

Long story short: díky skialpům jsem měl aspoň malý aerobní polštář, který jsem povlékl do 1700 km na kole, což není moc, ale snažil jsem se posledních 14 dní více tlačit intenzitu, abych snesl bolest při závodu. Běh bohužel šel na druhou kolej a už o Velikonočním výstupu na Brestovou jsem pochopil, že do kopce tak maximálně můžu rychle jít, ale na seriózní běhání to není.

Ranní výhled z Brestové, kde mi docvaklo, že moje motory letos do kopce moc netáhnou.

Intenzita na kole a běhání intervalů nakonec odnesla achilovka, která řekla ne čtvrtečnímu běhu lesoparkem na Hostivaři a zároveň na mě vrhla spleen, takže předzávodní vyladění se nekonalo, ale aspoň jsem se snažil nerozpustit smutek v sladkém, abych to totálně nezařízl.

Erzgebirge

Musím zde říct, jak moc bylo hloupé spojovat si Litvínov jen s chemickým průmyslem. Už cestou od Dubí hledíme jak puci, jak pěkně jsou vyvedené asfalty v tomto odlehlém kraji, ale především na okolní lesy v plném rozpuku, což je příjemná změna oproti holinám v podhůří Beskyd a Hostýnkách. Utažené zatáčky, hladký asfalt a pohádkové okolí cestou na Klíny byly nejlepším předzávodním apetizerem, který jsem kdy v Česku zažil. Ubytování v Staré hračkárně v Českém Jiřetíně a předzávodní procházka okolo Flajského plavebního kanálu při západu slunce, …asi jsem se tam do toho zamiloval. 

Večer před závodem u flájského plavebního kanálu. Fotokvalita není volačo-mobil po západu slunce.

Závod

Konečně jsem mohl vstávat v osm, jaká slast! Už při snídani začalo pršet a pršelo vytrvale během většiny dne. Aspoň na rozpravu déšť zeslábl, ale na startu už zase férově lilo. 

Občerstvení o 40 km později než byl původní plán. 

Na startu jsem se neprozíravě postavil dozadu a tak výběh sjezdovky byl spojen se snahou trochu vylepšit svou pozici před kolem, brejličky zarosené a při seběhu po singltreku mocné prodírání se kupředu z druhé půle startovního pole. A potom táhlé stoupání, které mě posadilo na prdel a uklidnilo. Už při tom prvním 5km okruhu jsem pochopil, že tohle sakra nebude zadarmo a vidina dalších 3 okruhů po kole mě nenechávala klidným. Takže na kolo jsem sedal už solidně rozpumpovaný, okolní déšť jsem bral už jen jako kulisu, která tomu všemu dodává tu správnou atmosféru. Výjezd z depa byl svižný. Dokud v nohách bylo glykogenu přehršel, tak jsem točil jak o duši. Po dlouhém sjezdu a prvním kopci v Německu jsem dokonce měl na dohled Vabra. 

Závěrečný sjezd do depa s konečně opláchnutým kolem. =))

Mezitím jsem se co chvíli předjížděl s Martinem, který zafungoval jako velice dobrý metronom a i když mi ve stoupání z Německa uskočil, tak jsem jej na začátku druhého kola ve sjezdu opět docvakl a pak už jsme se jen navzájem motivovali, abychom to nějak obstojně objeli. Jelikož na německé straně i vysvitlo slunce, tak to bylo velice příjemné drcení klik. Jedinou obtíží bylo, že laxní rozvědčíci nás před koncem prvního kola poslali rovnou do druhého a tudíž jsme přišli o možnost doplnit vodu, takže nakonec 82 km o jedné lahvi, která musela stačit. Ale přijel jsem se sem příjemně unavit a ne brblat, takže jsme si užívali deště, mlhy, větru a výjimečně sluníčka. Poslední kilometry kola se zajídaly a jako bonus jsme ještě dostali to, o co nám trasu zkrátili v prvním kole, čili ještě jedno mírné stoupání před během a pak šup do depa. Nebyl jsem schopen obout běžecké boty, takže jsem provařil dost času, holt kolo a nedostatek závodní praxe si začali vybírat svou daň.

Mozek po kole vypnutý. Koušu do gelu, který se otevírá zlomením. Pohoda. =)

Byl jsem tvrdý jak šutr, chodidla promrzlá bez citu, ale běh po singltreku je taková zábava, že se vše nakonec rozhýbalo. První kopec a bolest, kterou jsem ještě kousnul, ale představa, že tohle půjdu ještě dvakrát… auvajs! Začali mě předbíhat ti, které jsem strouhnul na kole a tak jsem se vytratil z první dvacítky a soustředil jsem se jen na to, abych do sebe dostal nějakou energii a nezkapal. Už jsem prakticky běžel jen sám proti sobě. Těžký to boj. Naštěstí stoupání na konci okruhu nejdříve zpříjemnili Slavaťáci a pak Miška, které jsem postupně odložil orosené brýličky, rukavice a nakonec i návleky, což mě mentálně odlehčilo.

Běh byl asi tak dynamický, jak to vypadá na fotce. Zadek těžký, nohy tvrdé. Bude potřeba to ještě vyladit.

V druhém kole jsem ještě vyběhl táhlé asfaltové stoupání, snad díky tabletě, kterou jsem se snažil celé první kolo zžužlat a nakonec jsem z ní tu energii dostal. A když mi bylo nejhůř, tak jsem si uvědomil, jak je tady pěkně a užíval jsem si, že jsem v lese, na horách, mimo Prahu. Ve třetím kole už jsem si v hlavě spočítal, že svižná chůze bude do kopca podobně rychlá a mnohem ekonomičtější. Taky že jo. Navíc bříško, které bylo celý běh jen na troše Coly a magnézka už taky stávkovalo a začalo se nafukovat. Poslední stoupání tak byl boj doběhnout vcelku až do cíle, který nakonec přišel a já vyndaný jak ruce z kapes jsem úlevně proběhl cílem s pocitem solidně odpracovaného závodu.

Cílová rovinka, juhůůůůů! Duathlon 101, exam passed!

 

V souladu s mým startovním číslem – 101, můžu říct, že tohle byla lekce „Duathlon 101“, kdy jsem dostal naplácáno za tréninkovou nekázeň v podobě nedostatku kopců a zároveň mě odměnilo kolo, kde jsem nějaké ty krtince kolem Prahy jezdil, tak v kombinaci se 14. časem na kole a 40. na běhu a slabším depem jsem se nakonec dostal do cíle jako 24. za 4:26, což beru všema dvaceti a cítím se silně satisfakovaně s ohledem na to, jak moc to někdy bolelo poskládat práci, kolo, běh do týdne kdy se spánku nedostává a všude je žádán výkon.

Byl to nad očekávání pěkný víkend. Přátelská atmosféra na Klínech vytvářející dojem tepla v chladném podmáčeném dni a to celé prošpikované pořádnou náloží kola a běhu v malebném koutu země na pomezí Čech a Německa, asi se sem budu muset ještě vrátit a ne nutně jen závodit. =)

1. běh: https://www.strava.com/activities/2359064646
Kolo: https://www.strava.com/activities/2359064947
2.běh: https://www.strava.com/activities/2359064806

Výsledky: http://www.czechtriseries.cz/results/track/9232?returnUrl=%2Fresults%2Frace%2F3678

Velká kunratická - návrat ke kořenům

Před dvěma roky jsem doběhl na Ještěd a byl jsem hrdý na to, co jsem nechal v závodě. Již od útlého dětství jsem byl náruživý fanda sportu a najednou jsem opět seděl o Vánocích u telky a mohl se dívat, jak brblám moudra o extrémním triatlonu a věcech s ním spojených.

Tahle mince má ovšem i svůj rub. Když se mi začalo dít, že dokončuji závody v pořadí s jednociferným číslem, začal jsem se upínat k redukci tohoto čísla. A tak místo abych dělal věci z čisté lásky k přírodě a pálení tuků, začal v mé hlavě krysí závod. Trvalo mi dlouho než jsem si tohle vůbec připustil a ještě dnes mám problém se odprostit od očekávání, která moje hlava automaticky chce vytvářet. Hodně mi v tomto pomohl rok bez závodění, uvědomování si, že mě baví pohyb jako takový a nějaké měření pindíků na závodě má být jen kořením toho všeho pěkného. Potřeboval jsem zlenivět, ztloustnout, pořádat půl kila sušenek nebo kilo zmrzliny na posezení, abych od sebe přestal mít očekávání. Jistě existují elegantnější řešení, ale raději si věci potentuji sám, než abych se hněval za špatnou radu na druhého.

Druhý brod a náběh na Hrádek, odsud to sakra bolí.

Ve středu se mě nevinně zeptal kolega v práci, zda jdu na Kunratickou a moje hlava hned začala racionálně vysvětlovat, že nemám naběháno, respektive vůbec neběhám, a že tudíž snad až za rok…

…Kunratická je závod krátký, ale intenzivní, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Vzpomněl jsem si na ty roky, co jsem udusával hrabanku v Kunraťáku a chtěl jsem prostě jen být znovu u toho, já, sušenkofil. Tři dny pochyb, koupě registrace a v neděli už jsem vzpomínal, jak ty kopce bolí a třeba doslova dřevěná pravá noha na Hrádku pro mě byla novinkou přidávající dramatičnost seběhu. Bolelo to moc, ale nakonec to v cíli nebyla taková hrůza. Zaběhl jsem to téměř totožně jako v roce 2013. Kruh se uzavřel, jsem zpět na začátku.

Nechci, aby čas v cíli byl mým strašákem, byť jej budu vždy vnímat a do jisté míry bude vždy  kritériem dobré přípravy, vnitřně mě motivují a posouvají kupředu jiné věci, ty které mám rád, proto chci v hlavě dát stranou představu uspokojujícího pohledu na časomíru na vrcholu Ještědu a raději ji nahradit přičichnutím k tlejícímu listí a hrábnutí si rukou v kunratické hrabance, protože to jsou věci, které byly vždy mému srdci bližší, které jsou prosté a které formují zdravější pohled než hlava v oblacích. 

Winterman rozhovor v Jalovci

V polovině října jste se na severu Čech zúčastnil extrémního triatlonového závodu s názvem Malevil Winterman. Můžete ve zkratce nastínit trasu závodu?

V 5:00 se začíná skokem do temného Labe a plave se do Děčína, kde je přechod na 180 km kola vedoucího malebnou krajinou Českého Švýcarska, Lužických hor a Podještědí, kde se nastoupá téměř 3000 m. Závěrečný maraton je běhavý, převážně po asfaltu po málo frekventovaných cestách, často v lesích. Závěrečných 13 km se stoupá na Ještěd, což je taková třešnička na dortu. Specifikem závodu je, že se jede za podpory doprovodu (u mě přítelkyně Miška a mamka), který se stará o svého závodníka od jídla přes oblečení až po psychologickou podporu.

Pro většinu lidí je jistě nepředstavitelné v chladném podzimním počasí už jen smočit část těla ve vodním toku. Jak jste se vypořádal s téměř čtyřmi kilometry v ledovém Labi?

Ono je to ve skutečnosti 8.3 km, aby to časově odpovídalo 3.8 km plavání ve stojaté vodě. Voda byla letos teplejší než vloni a měla zhruba 11 °C, přesto jsem zvolil dva neopreny, které mě spolu s neoprenovými ponožkami a kuklou udržely v teplotním komfortu. Plavání v noci v Labi je obrovský zážitek stejně jako sundávání dvou neoprénů.

Následovalo 180 km na kole s převýšením 3000 metrů. Které úseky tady byly nejnáročnější?

Pro mě bylo nejtěžších prvních 70 km, kde jsem se postupně dostal mimo komfort a musel zvolnit. Od 100. km jsem se naopak začal cítit opravdu dobře a ždíml jsem se více, než jsem zvyklý. Bolelo to, ale přineslo to zlepšení o 19 minut oproti loňsku.

Po dvou těžkých třetinách přišla ta finální - maratonská distance v běhu se závěrečným výběhem na Ještěd...

Na běhu eskaluje únava z celého dne a proto je nejtěžší částí. Rozhodující je udržet přísun energie, po deseti hodinách je další sladký gel to poslední, na co má hlava chuť, ale jen na vodě se na Ještěd běží blbě. Já jsem běh rozeběhl svižně a snažil se držet rovnoměrné tempo, což se mi dařilo, ale dlouho to na soupeře nestačilo. Závěrečných 15 km mě naštěstí zastihlo v dobrém rozpoložení a posunul jsem se ve stoupání z 5. na 2. místo. Závěrečný kilometr do cíle na Ještědu jsme si i se support týmem už užili v pohodě při západu slunce. Bylo to hodně emotivní po celém dni dřiny nás všech.

V těžké konkurenci jste našel jediného přemožitele v podobě české triatlonové legendy Petra Vabrouška. Zaostal jste za ním o pouhou čtvrthodinu. Jak si tohoto výsledku ceníte a kam byste ho ve své kariéře zařadil?

Toho výsledku si nesmírně vážím a řadím jej nejvýš především proto, že jsem krom plavání podal vyrovaný výkon ozdobený nejrychlejším během. Stát vedle Petra, ikony českého dlouhého triatlonu, je velká čest a krásný pocit.

Bylo ve vašich silách Vabrouška ještě více potrápit nebo jste se vydal na maximum?

Petr je mašina, na plavání i na kole mi pořádně naložil, protože je o tolik lepší. Nedělám si iluze, kdyby musel, tak by se na běhu byl schopen více ždímnout, ale nemusel. Já jsem naopak musel utahovat závity, abych se dostal dopředu, a závěrečné stoupání jsem šel na hraně.

Na tak náročné trati jistě každého potkají krizové situace. S jakými jste se potýkal vy?

Na kole jsem měl v první půli menší krizi, kterou jsem překonal jídlem a zvolněním. Větší krize přišla na běhu, kde po 20 km vyeskalovala nechuť ke všemu sladkému, žaludek začal protestovat a v hlavě jsem byl hodně dole. Miška to dobře přečetla a kratší úseky běžela se mnou a zásobovala mě colou s vodou a BCAAčkama (aminokyseliny, které umí tělo pálit), uvědomil jsem si, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro ni a mamku v autě a je třeba se srovnat a najednou to šlo. Bylo to v hlavě.

Co si člověk odnese ze závodu za umístění na stupních vítězů?

Dobrý pocit. Pořadatelé tento závod vytvořili, protože sami absolvovali extrémního Norsemana a nedlouho po něm si prošli ještě mnohem náročnějším bojem, když se jim narodilo nemocné dítě, kterému zachránili život v dětském kardiocentru v Motole a tak prize money ve výši 50 000,- věnuje vítěz právě na podporu tohoto pracoviště, což je vlastně takový hodně silný výraz vděku organizátorů.

Jaké další sportovní plány či sny máte do budoucna?

Chtěl bych se příští rok podívat na Swissmana, jeden z nejhezčích extrémních triatlonů, na kterého se dá dostat pouze skrz loterii. Jinak je sport pro mě především relax, takže čím víc času v horách, tím jsem více v pohodě a toho se držím.  

Winterman 2016 (english version)

Winterman will forever be my first long triathlon and has became a race of my heart. Since last October I have also done Stone Brixia Man in Italy and Janošík Slovak extreme triathlon in Slovakia so I've gained more experience.

Me 

Few friends including Vojta, another Winterman, and I rode the bike course two weeks before the race. I had been struggling since 30^th kilometer  while other guys were OK and after 90 km it was unbearable, I did drop them and went back home with ruined self-esteem. Lot of doubts about Winterman participation revealed...

Autumn in Valachia.

I made a decision to relax myself and find lost joy. Weekend in the Valachia (the East of Czech republic) and its mountains was the best possible choice. Next weekend we visited the Western Tatras with Miška (a girlfriend and support). I competed in a vertical race, suffered, failed, but finished. When I put on my shoes the afternoon after race I went low pace and just enjoyed the moving forward and lovely surroundings so much, that I ran half a minute faster than in the race with considerably lower heart beat rate, I got the trust in endurance in my legs despite of the missing power. Sunday hike to Rákoň (1870 m), where a snow cap reached 60 cm was totally refreshing. White mountain tops, sun and dramatic clouds provided full package sensual experience. We figuratively and literally found a peace there.

Western Tatras, what an autumn day?! =)

In the working week before race I have prepared new Equinox carbon wheels and hoped that they would help me to improve the poor bike performance which has stuck to me during autumn season. Since my throat was sore I ate a lot of garlic to get rid of this pain in the ass throat. It was typical pre-Winterman illness which left a day before the race.

With Vojta on a ferry.

Registration, briefing, accommodation, everything went smooth, thanks to the  organizers providing comfort to their athletes.

At 5 AM we stood on a pier (me and Vojta, who was attending his first long distance triathlon) and were waiting for the shot which started the race.

At your command!

I stepped on and suddenly had fairly meter of dark cold water above my head. However, water was a bit warmer than last year, swimming course prolonged from 7 to 8 km and my goggles were leaking. Those were main differencies, otherwise my swimming was slow and steady, I felt well. Arrival to Decin remained as impressive as I remembered.

Fighting with wetsuits. :-D

Transition 1 was the first supporter experience for Miška, she fought with my two wetsuits, but otherwise did well which resulted into an 8-minute improvement with respect to the last year.

After dawn.

The start of the bike should have been loosely ridden, but I got over few racers what encouraged me to push a little bit more than I had planned, but I still tried to keep the heartbeat rate in a reasonable zone. I got into a spiral with increasing heart rate and decreasing power which forced me to slow down the speed. My shifter didn't work properly  (string popped up) due to a rush during early morning bike preparation, so I had to go with the gear 34-26 instead of 34-28 in the steep climbs.

Smooth tarmac, new wheels, cycling made me happy.

I have approached the part, where I died during ride two weeks before race, so keeping the rhythm  was the only goal. I went from the saddle when the ascent told about it and when I finally rode away the Polish guy, I got calm and I believed that different day is coming. Eventually I started to feel better, because my stomach was working pretty well and I had been eating since T1, sweet gels and energy bars were compensated by salty baguettes with ham and it was something, which worked for me really well! When heart rate dropped down I shifted harder gears. No more valleys full of tears, I was enjoying happy sights from tops and horizons. I was totally in the race but didn't see other racers for maybe 50 km. I had info that I was catching Vojta, but did not see him, we went had similar velocity and serious effort, at least I had.

Love these roads in the middle of the forest.

Whole cycling was painful (it is always hard with lack of serious training) but I really enjoyed being able to squeeze out myself enough. Km 160, I caught some guy, then Tomas Racek and at T2 also Vojta. To see Mara Peterka was promising (he was 35 minutes ahead after the bike part last year).

My mother learnt how to do with camera. =)

I had no info about my position and that was good point, because I went according to my feelings. Nevertheless the desire to catch Vojta had changed my plans to save some energy for running. Anyway I looked forward to run and also felt confident (and a bit foolish).

Chips as a compensation to sweet things. I did not feel like to eat them during the race.

I started with the pace below 5 min/km and after a while, when I caught Vojta, we exchanged our feelings, wished all the best to each other and I run away from him slowly. After 5k I felt my problematic hamstring which set the pace lower. I ran first 10k in 51 minutes but still was not able to catch Tomas, until we reached the first serious ascent. Then we ran together, compared our egos and talked about man things, training portions, etc. When we met Mara, I was not able to keep up with Tom and after a while storm in my belly escalated quickly into a brief trip with pants down into the bushes. In a minute I was back on  the track one kilo lighter. 

It looks, that I lost my taste.

Despite of the good pace I still ran alone without eye contact and in combination with weaker stomach I was down and continuously falling deeper and deeper into crisis. Road to Křižany going through the valley was endless. I suffered badly. Fortunately, Miška read the situation pretty well and ran short parts with me and supplied me with BCAAs dissolved in coke with water. I realized that nobody was curious to see my crooked face. “Fuck it” moment did come.

Synchronize your run. =)

“You are not here to walk the tarmac road, but you should squeeze out everything! Support is not here to see your crooked face during hiking.” I realized how awesome was that I could still run only with some minor pains like breaking blisters and I should enjoy actual moment. Once Miška joined me again I ran freely some serious ascent and from this moment everything turned better. Bitter BCAAs with coke neutralized my stomach saturated by sweet gels and I believed that I could push harder and improve my position during last 15k. Time up to time the tears welled into my eyes. It  was touching to see what legs are capable of and once the legs are yours, you are defenceless.

Ascenting Ještěd.

When pace dropped below 5 min/km, I got back racing and I was determined to improve my 5^th place. According to the information from my support the 4^th, 3^rd and 2^nd place were in my possibilities in the best case scenario. Briefly behind Januv Dul I got over David who probably paid for really fast bike. In the steep part at Rozstani Martin was caught and on the 38^th km I caught Tom who run away from me at 15^th km. I felt really well and pace in ascent remained between 6:00 and 6:30. The 4^th 10k with 400 meters of elevation were under 57 minutes, which was great and satisfying! However, fatigue accumulated for the whole day and I heard last call of my stomach. Pace decrease was logical consequence. Since the slope of ascent was really steep in next two kilometers, the pace was 7:35. I reached Jestedka, „flamme rouge“ and place to meet with support and enjoyed the rest of the course with ladies. Getting through the finnish line before sunset was romantic and definitely relieving.

Finishline with my support. (=

Great atmosphere, full of positive energy, in the finishline as well as along the whole course, where supporters, random people, volunteers and organizers cheered racers up, that is a great thing on extreme triathlons and especially on the Winterman! Atmosphere was great since very beginning, especially a cruise on the boat to the startline with inspiring people like Petr Vabrousek, Tomas Slavata and Marek Peterka, who gave the race dimension of humanity.  Yet I am not talking about organizers, who had to spend hundreds of hours by preparing this awesome race and in the end they donated 2000 € through winners hands to chief of medicine from children cardiocentre Motol. Organizers performance was flawless and it was an honor for a racer to be there, to see it and to feel it. Eventually, everybody left Malevil after final ceremony with yawning face and good feeling. Good feeling, they did something right. Good feeling came out from sharing a tough day in beautiful nature with great people in supporter t-shirts in a friendly atmosphere. All pre-race doubts are pointless and even result wasn't so important, but just all those emotions create unique experience and all the pain and struggling that’s the fair price for that.

Panorama from the finishline.

After short interview we found the shelter in the tower on the top of Jested. I breathed out and saw the whole day in front of my eyes, all emotions touched me and I was defenceless, again. Tears welled into my eyes. Nevermind, a soup need some salt. What a day full of contemplation and living in a presence! The greatest victory is victory over yourself, moments when you stop to perceive all the disturbing things and get to the zone where time flows smoothly and you just put one foot in front of the other.  That happened to me and it was wonderful!

Top 3, what an honour to stand right next to Petr.

Here comes thanks and honour for professional work to everybody who participated on the organization of the race. I have to thank Miška and my mom for the great support from start to the end. They got me over the crisis on the run, they were magnificent! Thanks to Ferry firstly for support in sport generally and secondly for lending me a wetsuit. And of course thanks to everybody following on the internet and cheering, because audience is motivating and also kind of commitment to do my best. 

With women of my life.

Congratulations to everybody who faced Winterman, because you did the race!

Complete results

Before Winterman I was demotivated and had escaping intentions, but now I know, that Socrates was right when told:

„No man has the right to be an amateur in the matter of physical training. It is a shame for a man to grow old without seeing the beauty and strength of which his body is capable. “