"Rozhodl jsem se vést si záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara." A.J.R.

neděle 11. listopadu 2018

Velká kunratická - návrat ke kořenům


Před dvěma roky jsem doběhl na Ještěd a byl jsem hrdý na to, co jsem nechal v závodě. Již od útlého dětství jsem byl náruživý fanda sportu a najednou jsem opět seděl o Vánocích u telky a mohl se dívat, jak brblám moudra o extrémním triatlonu a věcech s ním spojených.

Tahle mince má ovšem i svůj rub. Když se mi začalo dít, že dokončuji závody v pořadí s jednociferným číslem, začal jsem se upínat k redukci tohoto čísla. A tak místo abych dělal věci z čisté lásky k přírodě a pálení tuků, začal v mé hlavě krysí závod. Trvalo mi dlouho než jsem si tohle vůbec připustil a ještě dnes mám problém se odprostit od očekávání, která moje hlava automaticky chce vytvářet. Hodně mi v tomto pomohl rok bez závodění, uvědomování si, že mě baví pohyb jako takový a nějaké měření pindíků na závodě má být jen kořením toho všeho pěkného. Potřeboval jsem zlenivět, ztloustnout, pořádat půl kila sušenek nebo kilo zmrzliny na posezení, abych od sebe přestal mít očekávání. Jistě existují elegantnější řešení, ale raději si věci potentuji sám, než abych se hněval za špatnou radu na druhého.
Druhý brod a náběh na Hrádek, odsud to sakra bolí.

Ve středu se mě nevinně zeptal kolega v práci, zda jdu na Kunratickou a moje hlava hned začala racionálně vysvětlovat, že nemám naběháno, respektive vůbec neběhám, a že tudíž snad až za rok…

…Kunratická je závod krátký, ale intenzivní, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Vzpomněl jsem si na ty roky, co jsem udusával hrabanku v Kunraťáku a chtěl jsem prostě jen být znovu u toho, já, sušenkofil. Tři dny pochyb, koupě registrace a v neděli už jsem vzpomínal, jak ty kopce bolí a třeba doslova dřevěná pravá noha na Hrádku pro mě byla novinkou přidávající dramatičnost seběhu. Bolelo to moc, ale nakonec to v cíli nebyla taková hrůza. Zaběhl jsem to téměř totožně jako v roce 2013. Kruh se uzavřel, jsem zpět na začátku.

Nechci, aby čas v cíli byl mým strašákem, byť jej budu vždy vnímat a do jisté míry bude vždy  kritériem dobré přípravy, vnitřně mě motivují a posouvají kupředu jiné věci, ty které mám rád, proto chci v hlavě dát stranou představu uspokojujícího pohledu na časomíru na vrcholu Ještědu a raději ji nahradit přičichnutím k tlejícímu listí a hrábnutí si rukou v kunratické hrabance, protože to jsou věci, které byly vždy mému srdci bližší, které jsou prosté a které formují zdravější pohled než hlava v oblacích. 

Žádné komentáře:

Okomentovat