O překračování vlastního stínu

Díky vrozenému talentu běhat neuvážlivě, v nerovnoměrných a nesmyslných dávkách a zřejmě i s křivými zády, jsem se dopracoval do stavu, kdy triatlon byl jediným rozumným východiskem, jak se vylhat z běžeckých problémů, navíc dokončení železňáka bylo vždy snem, později hrůzu nahánějící výzvou a nakonec jedním z nejhezčích sportovních zážitků v mém životě. Až zmoudřím a dostanu se do aspoň nějaké běžecké formy, tak bych se chtěl pokusit o plochého železňáka pod deset, ale jelikož jsem trouba, tak můžu ponechat ambice stranou a chtít zažít a přežít to nejlepší ze silničního kola a běhání po horách, to vše zabaleno v úhledném balíčku s názvem „extrémní triatlon“. Letos v mém notýsku krom obligátního říjnového „Wintermana“ přibyl ještě červencový „Stone Brixia Man“ v Dolomitech a „Jánošík“ na Oravě a v Malé Fatře.

Passo Gavia, profil. Ty červené kilometry nad 10 % budou při celé té porci v nohách slušně bolet.

V zimě jsem se ještě těšil na krásné závody v prosluněných horách, nicméně, brzy mi začalo docházet, co ty krásné závody obnáší. Abych přiblížil úskalí takového krásného závodu: ráno ještě za tmy obeplavete nějaký ostrov s hradem či zámkem a sednete na kolo, na kterém se snažíte krájet kilometry v údolích a přejet Apricu a Mortirolo z jeho mírnější strany (takže 15 km, 1200 m+), aby se před vámi postavil konečně kopec: Passo Gavia (17.5 km, 1360 m+, viz obrázek), které krom konstantního sklonu šplhá do 2600 metrů, takže už samotná výška přetaktuje srdce o dobrých 10 tepů výš, pokud se povede něco na předchozích 140 km přepálit nebo třeba špatně jíst, tak se může stát, že se kopec bude srdnatě bránit a rozhodně nedá nic zadarmo. Abych to dal v jedné větě: mám z toho vítr! Maraton s cílem na Passu Paradisu (taky něco přes 2500 metrů) už snad s Tomem nějak dáme, kdyby to měla být turistika, ale jsou to další 2000 metrů převýšení, takže z větru se stává už taková menší vichřice.

I když vždy říkám, že když krizovat, tak v kopcích, tak v tomto případě se snažím už od prosince alespoň trochu systematicky připravit. A tak se stalo, že do mého jídelníčku se nahrnulo více tuků. Počet tréninkových jednotek vzrostl, objevila se dokonce i posilovna několikrát týdně. A tak navzdory nízké hodinové dotaci (cca 35 hodin měsíčně), jsem byl neustále bolavý. Pro zpestření a trochu kompenzace jsem chodil plavat do 7 °C (ne)teplého bazénu na Podolí. Jedná se samosebou o sebemrskačství, ALE, nikdy bych si nedovedl představit, že do něčeho takového vlezu, natož že v tom budu plavat a já jsem jednou dal i 2 km! Závěrečný bazén bez neoprénu jen v čapce a plavkách je milionem jehliček, které ale člověku dávají pocit nezničitelnosti:„Já plavu v ledové vodě.“ Nicméně, s plaváním jsem to nikdy moc nepřeháněl a letošek není výjimkou. Zato s během se občas urvu ze řetězu a běžím i 40 km asfaltu denně. Jindy zase 26 km 400m+ do školy po ranní posilce za 1:50, pak se není čemu divit, když tyto excesy jsou potrestány v podobě bulky na hamstringu. Ale těch pár chvil, kdy má člověk pocit, že lítá, je krásných a daň kterou platím, má svou cenu. Lekce je to cenná.

S Tominem v únoru na Lysé.

Takže s upadající běžeckou přípravou docházelo častěji na kolo. Dali jsme s Tomíkem únorovou Lysou, což vždy zocelí ducha a i na otužilosti to přidá. Mě právě otužování pomohlo jednak s tím, že se na kolo nemusím oblíkat jako dříve do nesmyslného počtu vrstev, ale taky se zdravím, kdy jedno nachlazení vyležené za dva dny během celé zimy je dobrou vizitkou. A tak v březnu, když tuků na těle bylo ještě hodně, začal jsem trochu podvádět a spát s otevřeným oknem. Nižší teplota nutí tělo vytvořit si teplo samo a tak jej ponouká k odpalování tuků. Já starý odkopávač jsem si tak prochladl kolena a achilovky, další noc už jsem spal v kompreskách, ale s otevřeným oknem samozřejmě. Celkově mi navyknutí na chlad připadá jako jedna z nejprospěšnějších věcí, o které jsem se snažil.

S postupným nárůstem objemů se snažím nepolevovat ve večerním válení se po válci a masírování nohou mastmi a samosebou nebytným protahováním, ale jsem jen člověk a tak to někdy šidím, nicméně, i když mě pořád něco bolí, tak zlepšení hybnosti je dalším z aspektů, které mě baví a nutí mě více přemýšlet, čímž se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu. Jak říká Tomík, když parafrázuje někoho jiného:„Trénink tě má nabít, ne vybít.“ A má recht. Já bych to ještě více posunul na to, že člověk si musí umět najít ty pěkné věci. Například na běhání s čelovkou po Praze je krásné, když mezi poli nad Prokopákem světlo zhasnete a kocháte se klidem všude vůkol a nasvícenou Prahou v povzdálí a dramatickými mraky přelévajícími se ve světle měsíce. Jindy vám zase umrznou chodidla, ale doma se do nich vrátí cit a to je veliký důvod k radosti, stejně jako, když teploty vyskočí a na řadu přijde silnička. 50-hodinový březen se 700 km kola dal tušení, že se schyluje k dobrému dubnu.

Jaro na Beníkovi. Tenhle povrch dělá nohám hodně dobře. =)

Nejednalo se o dobrý duben, nýbrž o skvělý duben. Díky konferenci ve Skotsku, došlo na turistku v horách se super lidmi při výletních tempech, s foťákem, takže i když šlo o celodenní skotačení mezi lochy, gleny a beníky, tak míra nabití jednoznačně převyšovala vybití. Kopce na jaře byly v nejlepší formě místy s metrovou peřinou na vrcholech, s vlahým jarem v údolích. Věčné šmatlání v jarních sračkách bylo jen dokreslením neopakovatelné atmosféry.

Chobotix na "Střeše Skotska". =))

Zpestřením byla jedna ranní intenzitka, kdy na 14km okruhu bylo 1400 m+ a direkt na Na Gruagaichean, kde se na 700 metrech vyšplhalo 390 metrů byl pro mě neopakovatelným zážitkem, stejně jako zledovatělý hřeben v běhacích keckách bez maček. Ranní probuzení v horách je prostě magické a nalévá krev do žil! Druhým zpestřením bylo koupání v jezeru na Glenfinnanu, tedy místě, kde Harry Potter jezdil do Bradavic. Otužování a vyplavování laktátu z nohou nebylo nikdy tak zábavné! =)
 

Ráno na hřebenu, vpravo Na Graugaichean, ňuník. =)

Trénink na Wintermana nikdy nekončí.

Ve skotských Highlands byl zažehnut endorfinový motor, takže potom i podvečerní vyklusání po Edinburghu skončilo dvojitým výběhem na jediný kopec za městem a tak i městských 10 km mělo nakonec 650 metrů převýšení, top 10 na strmém kamenitém segmentu nutností. =) Ještě týž týden o víkendu jsme byli na kurzu ledovcových technik a tak ranní výšlap na Rysy byl lákavou výzvou. Záhy mi došlo, že to nebude sranda, ale s mačicema a cepínem to nějak šlo, tak jsem to v sedle nad chatou Pod Rysmi ještě nechtěl otáčet. Vyplatilo se vstát před pátou, fenomenální výhledy a neméně fenomenální vichr z toho udělaly další pro mě nový, ale silně návykový zážitek.

Východ slunce nad Tatrami ze sedla pod Rysmi.

Po dokurzování jsme zjistili, že před pátou neodjedeme, tak přišla ještě odpolední fáze v totální kaši na 50% svahu a následném hřebínku jsem cestou na Tupou (2284 m) sklidil ještě 800 výškových metrů, dořezal si lýtka v seběhu sněžnými poli, ale především šlo o parádní kochačku.

Vysoká a Rysy, výhled z Tupé, odpolední kochačka.

Stejně jako Rimmer musel začít v horách na nekonečných pláních, aby se z něj stal Eso Rimmer, tak i já jsem musel přičichnout k těm neskutečným krasavcům ve Skotsku a na Slovensku, abych nasál ducha hor. Všechny endorfiny z hor pak byly přetaveny v 12 dní silničky s 1200 kilometry. Značná část ve snaze točit nepřirozeně vysoké kadence, které jsou přesto podivuhodně nízké v porovnání s běžnými „kolotočáři“, kdy já ze srovnání vycházím jako dekadent. Nicméně, pracuju na tom, fňukám v kopích za Prahou, a když mám odpracováno, tak si udělám hezkou sobotu nebo neděli a zajedu si na Ještěd nebo rovnou domů přes půl republiky. Přejezd republiky je bolestivý, v dubnu je na něj holt brzo, neb ranní mrazíky nejsou kompatibilní s mými zimomřivými perifériemi, a taky množství spánku za poslední měsíc bylo silně podprůměrné, ale tak už to chodí, když nejen sportem je člověk živ, ale i věda se musí dělat, nicméně deprivace se dospí a 100 hodin při něčem, co občas bolí, ale povětšinou silně povznáší ducha, to za to stojí.

Zatím poslední Ještěd, 236 km kompletně v aerobním pásmu, byl jsem na sebe pyšný.

Asi by se slušelo napsat, jak mě příprava zoceluje na Stonemana, ale já mám jen čím dál větší respekt, nicméně, nesmírně mě těší, k čemu mě zaplacení nekřesťanského startovného dotlačilo, nakonec těch pár ufňukaných dní stojí za druhou polovinu dní, kdy je to super a vše běží jak má. Pocit dobře vykonané práce, když se strava racionalizuje a tepy na laufech klesají, tempa rostou, ten mě popostrkuje dále a pro mě nejtěžším úkolem je potom krotit své emoce a brát ohledy na vetché tělo. Takže zítra budou pro zpestření brusle, aby se zase zatížily jiné partie a v sobotu na kole, kterému se snad ještě nerozpadnou kliky, mě čeká první silniční závod, kdy si střihnu střední trasu Mamuta, což je nějakých 120 km v Hostýnkách tak jsem na sebe upřímně zvědav, ambice mezi cyklisty jsou jasné, první půlka pořadí by byla úspěch, zlatý triatlon! Má pršet, tudíž aspoň bude motivace jet rychle do cíle. Potom už slibuju, začnu zase plavat, abych se v těch Dolomitech na to kolo vůbec dostal.

Dnes ráno jsem přejel pohledem bordel v pokoji a zkontroloval tréninkový deník. Něco nelícovalo, bordel mám jako profík, trénink jako hobík, tak jsem posbíral ten mrdník, zametl a trochu se poválel po válci, tak se z lenivého kluka s velkýma ambicema, stává o něco disciplinovanější realista s adekvátními tréninkovými dávkami a nohama na zemi. =)

Meziroční srovnání cyklistických objemů k datu.