Valašské kilo plus drobná náplast v podobě 5. místa na 10 km v Braníku

Jednou takhle v pondělí na florbale přišla Iva (čti Kačka), že její brácha pořádá 100vku přímo ve Valašském Meziříčí a že to bude druhý červnový víkend. A že jsem zrovna měl bílé políčko v kalendáři, tak jsem jej hned zabookoval pro Valašské kilo. Zbývalo už jen najít parťáka, dostal jsem dvakrát košem, než jsem si uvědomil, že by mohl být Peťa po státnicích a taky že jo. Rychle domluveno, zaregistrováno, zaplaceno.

Peťa pořídil mapy, podle kterých jsme měli jít (konkrétně č.94 a 95, takže Hostýnsko-Vsetínská hornatina v podstatě). V pátek večer jsme se sešli v prostorách ZŠ Žerotínova, už je to nějaký pátek, co jsem tady chodil do školy, ale vzpomínky zůstávají a člověk se vždy rád vrací. U registrace potkávám Kačku a Hrocha, kterou jsem neviděl snad deset let. Nikdo se nemůže divit, že po rychlé prezenci přišel rychlý frťan. Jdu do jídelny, kde pan šiditel Knápek s pančelem Stromšíkem vyvařují pro závodníky a to už i před závodem, catering zkrátka na vysoké úrovni.

Před startem ještě konzultuji s Pavlem Škabrahou a na jeho a Magdin popud odkládám hůlky. V devět se dozvídáme jméno první kontroly a pádíme směr Lázy. Po nastoupání metrů na Píškovou se držíme po červené hřebenu, který je krásně běhatelný a během hodiny a půl jsme na Lázech, kde se dozvídáme jména checkpointů: Humenec, Vartovna, Lačnovské skály, Filka, Makyta a Santov.

Po trochu delším mapování vyrážíme směr Troják po hřebeni. Cesta krásně utíká, ještě pořád jdeme v krátkém rukávu a navíc jasná měsíčná noc dodává člověku klidu a pohody. Až na zatrapackané odbočky za Trojákem, kde se zmítáme v jednom kufru a po návratu už ve čtveřici a nalezení správné odbočky předvádíme ihned druhý kufr, který odhalíme po 2 km. Takže návrat zpět a mezitím nás dobíhá Magda a vůbec některé lidi předbíháme už podruhé. Tak to je, když máte v nohách, ale nemáte v hlavě. Kufrování bylo dosti únavné, ale ne tak zničující jako koleno, které začíná bolet, tuhlo už před 15 km na Lázech, teď už se jeho stav jen postupně zhoršoval. Cvakli jsme kontrolu na Humenci a věděl jsem, že je to blbé. Ještě jsem zkusil alespoň běžet výběhy, které Peťa šel s tím, že mě dožene z kopce, ale situace se ukázala jako bezvýchodná. Mobil jde ven z režimu v letadle a hledám autobusové spojení ze Sirákova, v 5:39, takže asi tři hodiny času. Pokračuji s Peťou dál, řešíme otázky života, vesmíru a vůbec. Už za světla se přehoupneme přes Sirákov a já mám stále více jak hodinku a půl, tak se vydávám s Peťou na Vartovnu, abych zabil čas. Dobíhá nás Magda a společně přicházíme na další checkpoint. Jen tak mezi řečí jsem prohodil, že mě to koleno pěkně sere, ale doufám, že jej dám do středy dokopy, abych mohl potlačit čas na desítce v Braníku, jako výraz posledního vzdoru mluvím něco o čase 37 minut. Rozloučím se s Peťou a Magdou, popřeji dobrý běh a odebírám se zpět na bus. Jsou to 3 kilometry, které teď po východu slunce krásně utečou za cvrlikání jarabáčků. Cesta domů je tak trochu očistec, po týdnech zapírání se provalila má kolenní lež a ještě k tomu koleno bolí a vzpíná se jak nevycválaná kobyla. Bylo to krásných 50 km, hodně zklamání, trochu návrat zase nohama zpátky na zem. Po Hrbu a Sněžníku jsem rozhodně neměl pokoušet štěstí na kile. Můžu být jen rád, že jsem zažil rozum a natrackoval jen 50 km a jel domů. Obrovská poklona Tomu Štverákovi, který dal cca 120 km za 16:52 v doprovodu Cooling Birds a stal se hvězdou závodu!

Koleno jsem alespoň trochu poléčil a na 10ku v Braníku se vydal s novými botkami-Noosa Tri od Asics-nejstrakatější bota ever.

Vyvenčil jsem i nové kompresní 2XU kraťasy a vůbec vše bylo na mé straně, jen koleno bylo lehce pochybovačné. Nakonec i číslo jsem si výjimečně připevnil symetricky.

Na startu jsme si popřáli štěstí s Marou a vrhli jsme se na to, hned se tlačím dopředu a kontroluji to zhruba z osmého místa v lehce přepáleném tempu. Na otočce kontroluju čas, který je slibný a škubnu vítěze Pražské stovky-Lukáše Masáka, který si zřejmě chodí vyrazit do Braníku z kopýtka, když zrovna nedělá seno. Za chvíli se dotahuju na čtvrtého a zkouším nástup. Po necelém kilometru je po nástupu a tuhnu. Ještě sice držím krok, ale už je mi jasné, že bojuji jen sám se sebou. Poslední čtvrtina je nekonečná a jen vidina dobrého času mě drží na dohled čtvrtému. Na poslední kilometr přichází druhý dech a jdu opět ostré tempo okolo 3:30 min/km.

Na čtvrtého ztrácím cca 8 sekund. Stopuju Ambit a vidím čas 37:01, tak jsem to před Vartovnou dobře předpověděl. Koleno je trochu naměkko, ale 5. místo a pozávodní pivko s Márou dávají zapomenout zpackanému víkendu a dávají příslib do budoucna.

Jako perličku na závěr uvedu přírodní úkaz, který se vystrojil na desítku jak na severní pól, k úžasu mému a Márovu jakbysmet zaběhl čas pod 39.