Beskydský šerpa

Beskydský šerpa je akce, na kterou jsme chtěli jít již loni, avšak deficit v oblasti lidských zdrojů v kombinaci s mým příletem do Prahy pár hodin před závodem udělily naší snaze stopku a tak jsme se na loňském Šmatlandu domluvili, že nám nejde o výsledek, ale o pohodový „team-building“. Efektem sněhové koule se nabalilo pár dalších kamarádů a tak jsme poskládali i „B-tým“, který byl nakonec pěkně nabouchaný. Jen Jura remcal, že jsme jej napsali bez optání, ale to ještě nevěděl, že z něj bude mediální hvězda.

V týdnu před startem nám vypadl Mára, který se rozhodl dál studovat a tím se připravit o celou tu parádu na začátku prázdnin. Po pondělním rokování, koho vzít místo něj, nad několika lahvemi, jsem v úterý naprosto zapomněl na navrhované jméno a zavolal Peťovi, který do toho prostě šel.

V předvečer celé akce jsme se šli trochu sžít se zlatavým mokem, který budeme muset nést. Probrali jsme s Vojtou vše, co četl v časopise Velo cestou z Prahy (vesměs rady doktora Vojtěchovského, jak trénovat v této fázi sezóny) u čtyř extra nachmelených a dali chipsy jako prevenci před vykřečováním.

Plni soli, vnitřně smířeni s pivem a znalí, jaký trénink tato fáze sezóny vyžaduje, posbírali jsme všechny členy týmu, snad krom provianťačky Alči, která mi ještě někdy nad ránem psala, že jde zrovna spát, ale že vstane-jinými slovy-„celenz ekzipted“-ať už tím myslela cokoli v tu nekřesťanskou hodinu, nevstala, její maminka se nám za ni moc omlouvala a popřála nám mnohý zdar. Do Ostravice jsme dojeli s předstihem, vyzvedli vše, co je třeba, dali panáčka na kuráž a cestou k autu, kde jsme si ještě chtěli přepudrovat nos před závodem, odchytila slečna z ČT našeho benjamínka/playboye Juru. Jeden fragment napoví, jak asi rozhovor vypadal: „Co budete dělat nahoře?“  -Dám si pivo. „Pivo?“ -No dobře, tak dvě. Více na ČT.

V 10:30 se vystartovalo asi půl minuty po kabrňákovi, co se rozhodl nahoru sám vynést postiženého klučinu. Naše kurtování bečky na nosítka bylo zpočátku spíše platonické a utekl nám „B-tým“ a s ním i spoustu jiné konkurence, která by nás jen znervózňovala. Po třech minutách jsme nakonec nahodili nosítka a šlo se, zkusil jsem zpočátku běh, ale pak jsem si vzpomněl, že cíl je Lysá a nechal toho. Tempo chůze však nebylo ani trochu turistické. Po 500 metrech cítím trochu vrch zad a předávám Matymu, ten se toho chopil bez bázně a hany. Jedeme docela dlouhé intervaly, Hegiho nevyjímaje, až přijde první ostré stoupání, kde Peťa hned dokazuje, že byl dobrou a charakterní volbou. Stoupání je ostré, střídáme častěji. Do kopce se to zádům líbí více než po rovině, alespoň mým. Vzít tyčky se zde jeví jako dobrý nápad a stejně tak se to ukáže ještě mnohokrát na kamení  na 9 km dlouhé trase s 900 výškovými metry se 70kg drobkem na zádech. V rovných intermezzech hole v zásadě odkládáme. Hegi hole nepoužívá nikde, preferuje stabilitu bečky. My ostatní zase rádi naložíme nějaká kila na osu ramena-ruce-hole. Míjíme Staškov a začíná přibývat zkoušek charakteru s prudším stoupáním a hlavně kamením. Občas se bečka trochu vrtí ze strany na stranu. Postupně si všímáme, že ani symetrie nosítek není 100% a pozorujeme, že nám kolektivně tuhne levá strana zad, ale to už jsme za půlkou a pořád poctivě jdeme dlouhé úseky, obvykle potáhnu 350 - 500 m dle aktuální nálady. Stoupání přitvrzuje, ale zároveň mám pocit, že ranní tvrdost po včerejším chmelení je pryč a pohled na nezdolného Hegiho, Matyho plného zapření a tichého odhodlání a Peťu, který překonává sám sebe a místy i neplechy kolébající se bečky, mě hecuje víc a víc. Dostáváme se na červenou značku a tlačíme na pilu, dlouhá střídání, vysoké tempo a vzájemné povzbuzování. Postupně střídání trochu zkracujeme, ale intenzitu držíme, což se podepisuje na Matym, který je zjevně spokojeně ženatý, ale nespokojený se svým dechem. Nicméně, je to 2 km do cíle a hromadu výškových metrů a jsme odhodlaní zápas dohrát klidně na tři útočné lajny. Hegi jde další ze svých poctivých úseků a pak přijde Peťa a jeho turbo, není cesty zpět, zběsile ženeme kupředu. Konce svých úseků začínám mít zahaleny lehce v mlze, ale vidina teoretického času pod 2:30 nás žene. Ke slovu se ještě dostává odpočatý Maty, který solidně potáhl, hodně slušný poslední výstřel. Nedostatek cukrů způsobil, že si nepamatuji Hegiho poslední pomazlení s bečkou, ale bylo to dost vysoko. Závěrečné tři pasáže protočíme s Peťou a finiš zůstal pro mou maličkost. Tady už nás povzbuzuje odpočatý „B-tým“. Poučen Martinem, že do mrtva, snažím se o běh. Cesta se rovná a mám vážně pocit běhu a taky jakoby se stmívalo. 

Naštěstí cíl, čas pod 2:28, úleva, bečka na zem, euforie, vzájemné gratulace a pocit z dobře odvedené týmové práce. A pak se dozvídáme, že tu bečku máme odnést ještě pár set metrů, odkud budou odvezeny. Dostaneme každý jeden plech, který jen zasyčí, necháme se vyfotit od Jiřího Rejmana, který zkušeně předává své pivo jiné mediální hvězdě-Jurovi, aby jej podržel. Blik, cvak a hurá do Šantánu.

„B-tým“ za svůj čas 2:09:00 a 15. místo sklízí náš obdiv. My jsme se nakonec ze čtvrté desítky po startu vyhoupli na pěkné 25. místo, ale největší výhrou byl každý metr, který člověk zabojoval a poponesl nad rámec svého „komfortu“ a taky je super, že se takhle tři spolužáci ze základky dají na něco, co není jejich šálek čaje a spolu s Peťou si to povodí až na vrchol Lysé. Trochu to zavání návratem za rok.

Odkaz na gps-track (bohužel bez tepovky): http://www.movescount.com/moves/move34700408

Výsledkovka (záložka Šerpa): http://live.results.cz/livepro.php?event=201433adrenalincup