"Rozhodl jsem se vést si záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara." A.J.R.

sobota 12. července 2014

Cesta domů

Ještě jako malý mohl člověk dosáhnout ve své hlavě na cokoliv, nic nebylo nemožné až do chvíle, než mu začala být vštěpována do hlavy odněkud zvenčí základní pravidla hry. A tak díky starostlivým rodičům nebo jen při nabití si papuly, když jste šplhali po kuchyňské lince pro dobroty ukryty někde vysoko, bylo vytvořeno v hlavě spoustu představ o tom, co by se nemělo dělat nebo je lepší nedělat. Spousta takto vytvořených bariér nás slušně provede telecími lety bez zásadní újmy avšak na druhou stranu někdy v kombinaci s leností, která vždy najde řadu racionálních důvodů, proč něco nedělat, odradí člověka od spousty zajímavých nápadů. Někdy máte zkrátka pocit, že věci mají tolik překážek, že jich nemůžete dosáhnout, pokud vás však láká těch věcí dosáhnout, je lepší nemyslet na překážky, ale jít si za svým.
Raději se nebudu pouštět do nějaké hlubší metafyziky a prostě řeknu, že jsem byl zklamán týdenní dovčou, kterou prve kazilo upršené počasí a nakonec bolavý krk. Vrcholem všeho bylo zprasení chodidel běháním naboso a následná léčba Becherem v Janové, kde jsme rádoby střízlivý všem nastínil své plány, jak se chci svézt na kole z Prahy domů. (Když něco chceš udělat, všem to vykecej!) A zrovna jsem všem řekl, že v pátek, co by ne. V pondělí a ve středu jsem cvičně střihl kilečko na jih od Prahy, vykecal svůj plán dalším lidem a s vyhlídkou na pěkné počasí jsem začal být dostatečně natěšen. 

Ve čtvrtek jsem posnídal jako šampión (¼ kg vloček, ½ kg bílého jogurtu a 4 nektarinky), přes den jsem to nějak lepil jak se dalo bez oběda a večer jsme se sestrou ztrestali půlkilový tatarák, ještě cestou domů jsem do sebe tlačil sladké pečivo, aby mě náhodou chůze z metra nestála drahocenný glykogen.
Na nohy kompresky odshora až dolů, rychle ještě tři polévkové lžíce BCAAček a hurá do světa.
Opora paměti, abych se neztratil
0:20 čas odjezdu z Kunratic. Pěkná měsíčná noc, všude klid a netrvalo to dlouho a hned jsem měl pocit, že bloudím v Čestlicích, o chvíli později jsem se nějak divně motal v Říčanech a pak už jsem se dostal na krásnou širokou a hlavně rovnou silnici I. třídy, která teď v noci za nulového provozu byla rajskou hudbou pro úzké pláště. Jen mě trochu překvapilo jak je zvlněná. Měl jsem sakra respekt ke kilometrům, co mě čekaly a tak jsem jel spíše výletní tempo, abych se náhodou nezakyselil dřív než je zdrávo. Nižší tempo si řeklo o oblečení bundy, kterou jsem měl původně přichystanou na déšť, ale tady splnila účel taky-zahřála. Někde na půli cesty do Kutné Hory mi začala slábnout čelovka. Pohoda, dám nové baterky a... ...svítí úplně stejně jako staré. Takže i když si koupíte superalkaline něco něco něco, tak pokud už nějakou dobu ležely v obchodě a pak doma, je to zkrátka k nasrání. Tak jsem jel na menší kužel a pod osvětlením v civilizaci a někdy i mezi poli, kde do toho pražil pořádně měsíc, světlo vypínal. Místy se mi chtělo tolik spát, že jsem vyhlížel nejpohodlnější místo ve vzrostlé trávě, kde bych se na chviličku natáhl. Ovšem znám se a vím, že bych byl schopen zaspat do rána a ještě se třeba vzbudit bez kola a tak jsem své nezkrotné touhy v sobě potlačil. Rychlost v noci je do jisté míry přímo úměrná intenzitě světla a tak jsem pokračoval výletně až do Kutné Hory. Lehounký kufr okolo sv. Barbory, návrat zpět a „Pavé úsek“ přes centrum, to celé z kopce za svitu lamp, krása. Taky jsem za odměnu vyndal telefon z režimu v letadle a mohl zkontrolovat korespondenci, dát sestře echo, že žiju a s pocitem sociálně naplněného života jsem se vydal kupředu na Čáslav. Cesty stále široké, jen už se tolik nehoupaly a přibylo kamionů, tempo šlo trochu nahoru a brzy jsem stočil směr Chrudim. První červánky dávaly tušit rozbřesk-krása! Ovšem za chvíli na 85. km defekt. To mě trochu nahlodalo, ale aspoň jsem si mohl sednout na chvíli na zem do trávy, zatímco jsem dával kolo do cajku. Začínalo se pomalu rozednívat, tak jsem preventivně bouchl Redbull, abych se s ním už nemusel tahat a frčím dál. Od Podhořan, kde začalo serpentinkou stoupání mě cesta začala doopravdy bavit, prostě kopečky jsou kopečky a rovina je dost na palici. Při projetí druhé serpentiny jsem už točil solidní kadenci a až do Chrudimi na 110. km jsem to držel dost v obrátkách. Potkal jsem první kapky, ale tak nějak to vypadalo, že ten déšť přede mnou ustupuje, což bylo pozitivní. Už za světla, potkávajíc ospalé obličeje lidí dopravujících se do práce, jsem si říkal, jak se mám, že už mám za sebou kus republiky. Jelo se prostě skvěle, jen ve stoupání v lese jsem občas viděl mihnout se přes cestu zvíře, které tam nebylo. Uklidnil jsem se, že to k tomu patří. Taky jsem poprvé nedodržel naplánovanou trasu a dal jsem se delší cestou na Skuteč, protože prostě tam na první pohled vedl hezčí asfalt a nutno říct, že až sem byly cesty krásné, rovné, jen výjimečně s vyjetými kolejemi. Cesta do Litomyšle se neskutečně houpala a všude lesy, louky, dančí obory a klid. Fakt je tam pěkně. Vynechal jsem návštěvu rozhledny Borůvka a Růžového paloučku, ale z tohohle místa prostě dýchala pohoda. A ty cestičky, samá zatáčka, nahorů dolů, sjezdíky v lesích a hned zase serpentinky. Prostě tady mě to i přes ubývající síly neskutečně bavilo a plnou měrou se mi vracela investice do „tupě jetých“ prvních 60 km. Navíc od Redbullu až sem mě nebralo spaní. Postupné klesání do Litomyšle a po sedmé ráno jsem tam. Začíná regulérně chcáti. Mobil v pozoru, radar a světle zelené odstíny nevěstí nic dobrého. Můžu počkat někde pod střechou a nebo zmoknout. Volím časově méně náročnou variantu, oblékám zpět bundu, kterou jsem zhruba před hodinou sundal, dopuju se gelem, magnesiem, nějakou tyčinkou a jsem rozhodnut ten déšť projet. Ovšem tohle nebyl deštík, ale chcanec. Z cyklistiky se stal aquatlon, který jsem si užíval dalších 40 km. Vidina 160 km domů a sebe s mokrou prdelí a botama do kterých vzdor návlekům nakonec nateče taky, to smrdělo průserem.

Naštěstí bunda nepustila dovnitř a merino podkolenky zvlády podržet nohy v teple, byl jsem pyšný, jak jsem se pěkně oblékl. Do kopce mi bylo jedno, že na mě odvšaď prskala voda, drtil jsem velký talíř a to mě drželo v teple, z kopce to bylo horší, ale začala hra: už je to míň jak půlka a doma tě čeká postel, navíc za Moravskou Třebovou už to znáš a tak budeš mít pocit, že jsi skoro doma. Třeba uznat, že 13°C bylo docela komfortních a odhodlání dojet až domů velké. Ovšem zase se vrátila krize spaní ve sjezdech. Trochu mě to zlomilo a držel jsem se protivné cesty I. třídy jistojistě vedoucí do Mohelnice a ošidil jsem se o pěkné silničky okolo Bouzova. Bylo to pohodlné rozhodnutí a hloupé. Sjezd do Mohelnice postrádal boční metrový pruh od bílé čáry a i když jsem jel 70 kmh byl to boj se všemi těmi kamioňáky. Kdybych byl při smyslech, tak bych asi nadával celou cestu dolů, takhle jen trochu. Ale nějak jsem to zmákl a tím jsem získal své místo na slunci, protože cestou do Olomouce už nepršelo a naopak vyšlo slunce a nakonec byl i pařák. Navíc zase má vášeň-serpentiny u Bílé Lhoty, krása. Začalo mě však ale už kvalitně bolet vše co zůstalo v botách a dříve se zovalo chodidly. Pavé úseky-třeba v Litovli byly provázeny hlasitým lamentováním, co za vola sem dalo ty kostky. Ale v zásadě jsem projížděl místy, které znám a věděl jsem, že to dotlačím a tak jsem se překodrcal přes Olomouc ani nevím jak-tomu městu nerozumím a vždy se v něm ztrácím. Na výjezdu jsem ještě u cesty koupil půl kila meruňek, takže ten kšeftař mi nandal údajně 800 g a chtěl peníze jakoby to bylo 900. Dal jsem mu je a ládujíc se meruňkama jsem proti ostrému protivětru pokračoval po protivném hlavním tahu. Potom jsem odbočil na vedlejší cestu, která byla panelová, čili na jeden kilometr připadá asi tisíc drncnutí a to s chodidly v rozkladu a vydrncanými zápěstími fakt nechcete. Nějak těch snad 15 km protřpěl až do Lipníka a pak jsem to zase smažil po 4-proudovce, což bylo nepříjemné, ale aspoň mě to hnalo. V Hranicích mě přivítal déšť, který směrem k domovu sílil, vrcholem byla průtrž před Valmezem, kdy jsem se brodil potoky vody a kamení, které teklo přes cestu. Prochcaný až na kost, ale šťastný jsem za deset dvě dojel domů. Pocit k nezaplacení, únava všechna pryč. Kupodivu ani prdel mě z kola nebolela a to tak že vůbec. Důkazem budiž to, že den poté jsem foukl dalších 75 km na vyjetí v kopečkách. Vlastně krom bolestí z drncaní jsem měl pocit, že bych mohl jet dál a nezastavovat. Nicméně, představa jak přijedu domů a začnu vyskládávat všechno jídlo, na které jsem se celou cestu těšil před sebe na stůl, vzala za své. Snědl jsem jeden tvarohový dezert, dal si horkou sprchu a díval se asi deset minut na kluky na Tour jak šlapou a pak jsem si šel na chvíli lehnout a vychutnávat si pocit ze zbourání mentálního bloku s názvem Praha-VM, nečekaně jsem hned vytuhl.
Bylo to dlouhé, hodně dlouhé, ale vesměs výletnické tempo, o čemž svědčí i množství vody, co jsem vypil.
A co že jsem snědl a vypil?


2x Margot
6x Müsli tyčinka Fit
3x Endurosnack
2x Corny
2x Magnesium
1x Red Bull
0.8 kg meruněk
3.65 l vody

Jinak teda cena píchlé duše a jídla jistojistě překračuje cenu jízdenky za vlak. =) A to nemluvím o ceně vířivky a páry pro mě a velkého servisu pro čmeláka, který šlapal jako hodinky celou cestu a za odměnu půjde do servisu.

Parametry trasy: 321.6km, 2952m+, 13:30 minut od dveří ke dveřím 

Žádné komentáře:

Okomentovat