Moravská Trojka

V rámci letošních cyklistických výzev jsem zdolal 20 valašských vrcholů ve třech dnech, dojel z Prahy domů a tak už mi zbývala jen poslední výzva. Pracovní název „M3 - Moravská Trojka“. Už dlouho jsem se chtěl podívat s čmelákem na Praděd a Dlouhé Stráně a taky jsem letos ještě nebyl na Lysé kolmo. Prakticky tedy jde o to zdolat tři zřejmě nejnáročnější/nejhezčí po asfaltu dostupné kopce na Moravě, převýšení a vzdálenost z toho dělají opravdovou výzvu!

Moravská Trojka; Dlouhé Stráně (1351 m.n.m), Praděd (1491 m.n.m.), Lysá Hora (1323 m.n.m)

Tento plán už jsem měl nějakou dobu v hlavě, avšak je pár věcí, které mě v tomto brzdí. Především lidé žijící z prány, kteří mě vytáčejí natolik, že musím jíst za ně, abych nastolil ve vesmíru rovnováhu. Zkrátka jsem se bez běhání dopracoval na kulatých 90 kg a na konzultaci se zrcadlem mi bylo řečeno, že se ze mě stává něco, čím nechci být. Vrcholem byl znovunalezený tepák, který jsem vzal na středeční švih a prakticky v každém kopci jsem se dostal nad 190 tepů. Jediné, co může předejít takovým věcem, je poctivý objem a tím výzva M3 je. Pár kliky (asi 550) byla na cykloserveru načrtnuta tato náhrada za B7, kterou spolu s celým běháním vzal iliotibiál. Exportem gpx souboru byla celá věc úředně stvrzena a po rezervaci jízdenky do Zábřehu se stal ultrapedál nevyhnutelným.

Na cykloserveru to vypadalo docela snesitelně.

Má příprava byla laxní stejně jako odjezd z Prahy. Příchod na nádraží 3 minuty před odjezdem, spurt koridorem k nástupišti jako Cavendish, zdržet průvodčí, vnutit jim kolo a může se jet. Itinerář jsem si napsal pouze pro úsek Praděd-Lysá, na zbytek jsem si věřil z hlavy. No po tmě v jednu ráno vše vypadá jinak a tak jsem se vydal špatným směrem už od nádraží v Zábřehu. Rychlá otočka a hurá do Šumperku. Krátké zastavení na Shellce, kde jsem pro jistotu vzal Mattonku a Redbull, čímž jsem baťoh využil do mrtě. Údolím Desné jsem se šinul až do Loučné, kde jsem minul odbočku a tak mé stoupání na Dlouhé Stráně začalo až po okružní jízdě vesnicí. Nicméně, stoupání (800 m+, 11 km) se mi takhle v noci jevilo jako velice vlídné. Všude tma a klid, jen tu a tam jsem to pokazil vyplašením nějakého zvířátka. Ani jsem se nenadál a už jsem míjel větrníky, za nimi jsem prve potkal mlhu v kratičkém sjezdu před závěrečným stoupáním, kde pro zvýšení dramatičnosti někdo sundal závoru. Další zrada byl konec cesty a schody na vrchol náspu přehrady. Naposled jsem zde byl asi tak v desíti letech a až teď se mi začíná vybavovat, že ty schody jsem už někdy šel. Nahoře výjev jak z hodně hutného thrilleru, rezonující zábradlí a mohutná temnotemná vodní plocha.

Důkazní materiál, byl jsem tam.

Byl jsem trochu připosraný zhasínat světla, ale myriády hvězd na nebi bez světelného znečištění po západu měsíce byly dechberoucí, tohle člověk zažije jen pořádně zašitý v kopcích. No rychle jsem natáhl dlouhý rukáv a pádil dolů. Škoda mlhy na rovince pod přehradou, podle Stravy se tady dá jet hrubo přes 80 kmh. Já jsem však jel hodně opatrně až dolů. I tak jsem mrzl, a čím víc jsem mrzl, tím víc utrpělo mé odhodlání. Na Červenohorské sedlo jsem vyjel vcelku pohodově, ale vidina dalšího rychlého sjezdu, mlhy a chladu mě nechala v krásné dřevěné autobusové zastávce s čistou lavičkou dělanou akorát na to, abych se tady na tři hodinky natáhl. Zničil jsem si kyčle, vykloubil rameno, přeležel ruku, ale stálo to za to. Sjezd do Bělé proti rannímu slunci byl balzámem pro zmrzlou duši. Následující stoupání potažené novým asfaltem bylo lákavou pozvánkou do resortu Praděd.

A takhle taková pozvánka vypadá v reálu.

Celá tahle cesta je jen objíždění Pradědu, který je od Dlouhých Strání vzdálen 5 km vzdušnou čarou, ale po asfaltu to dá cca 55 km, které ovšem stojí za to. Jeseníky, odpouštím vám všechny výtluky a škaredou cestu do Karlovy Studánky. Získaly jste si mě! Všechna stoupání skrz lesy, kde si hraje světlo se stínem, vůně hřibů, klid, pohoda a po tom potkáte navalené turisty a máte pro ně pochopení, protože je sobota ráno a je krásně, tak ať si jdou klidně přes celou šíři cesty. 

Oblíbená značka upozorňující na stoupání a zde jako bonus ještě "cyklisti".

Mě už těšilo stoupání na Praděd, závora regulující provoz a krásný asfalt až na Ovčárnu-tak nějak se mi to líbí. Od Ovčárny už to byl slalom mezi turisty a taky mi začaly tvrdnout slušně nohy, hold už jsem se pomalu blížil ke kótě 3000 výškových metrů, to je tak hranice, co normálně snesu za den. Cestou dolů jsem potkával už slušné množství cyklistů deroucích se nahoru a další sundávali svá žihadla z nosičů na střeše dole na parkovišti. Ale nikdo nejel směr Bruntál. Jen já a auta, co mě tlačila k nejrozbitější krajnici.

Na Pradědu s Pradědem.

Cesta, která se neskrytě snažila, vytřepat ze mne zbytky odhodlání dotáhnout to až na Lysou. Před Bruntálem už se proměnila v pěkný asfalt a když jsem radil Polákům kudy kam, tak jsem potom sám vytáhl mapu a podíval se, kudy že to mám jet. Okolo Slezské Harty se nohy začaly odkyselovat a já jsem dostal pocit, že bych to mohl dotlačit pod Lysou. Tak jsem zahnal myšlenky na cestu domů a vydal jsem se směr Opava. Dlouho jsem oddaloval oběd, až jsem v Raduňi totálně vyšťavený po zhruba 170 km vzal zavděk pizzou, kofolou a dvěma nepasterizovánými gambáči. Další hodinu cesty jsem pracoval na trávení pizzy a srovnání se do normálu (tedy energetického deficitu). Nevím, zda za to mohl blížící se déšť, ale množství mušek bylo neskutečné, tady byste rozhodně poznali veselého cyklistu, což jsem já nebyl, protože už jsem začínal být slušně rozbitý. Naštěstí jsem si naplánoval trasu se spoustou odboček a průjezdných bodů, tak jsem byl dostatečně zaměstnán navigací a na blbosti jako tuhé nohy nebyl čas myslet. Když jsem zahlédl v dáli Lysou, tak jsem byl veden základním instinktem: šlapat. Při průjezdu Metylovicemi jsem si vzpomněl na svůj dětský pobyt v místním ozdravném sanatoriu, kde mě měli trochu porovnat jako věčně nemocné dítě. Takhle zpětně musím říct, že všichni ti doktoři a alergologové, co mi zakazovali tělocviky, mě vlastně nakopli k tomu, abych dělal šílenosti jako je tato. Zdraví to svědčí a tolik ke všem doporučením doktorů, aby mělo tělo klid.

"To" u mohyly jsem já ladíc se na selfie. Západ slunce na Lysé je něco, pokud to nemáte domů ještě 60 km.

Dojezd do Frýdlantu po mokré cestě a nebe nad Lysou se dosti kabonilo, ale to mě nemohlo odradit. Byl jsem hnán touhou dostat se na ten zatracený kopec. Ovšem klasický problém asfaltu-objíždění. Než jsem dojel na začátek stoupání na konci Krásné, tak utekla snad hodina. Avšak když jsem viděl nápis Lysá-START, tak jsem musel zatlačit slzu a hodit lehčí převod. Cyklisté jedoucí shora mě donutili roztočit kliky a tvářit se, že jsem v pohodě, ovšem kadence šlapání se postupně měnila v dekadenci a v 850 metrech jsem musel zastavit a vrazit do sebe tyčinku a magnesium. A pak už jsem jen šlapal a hypnotizoval výškoměr na hodinách. Sám sobě jsem dovolil pauzičku po dosažení 1000 metrů, ale když jsem ještě byl schopen jet, tak jsem tu hranici posunul a opakováním psychologické hry jsem nakonec zastavil až na vrcholu prošitý jak už dlouho ne. Díval jsem se na hřeben před sebou a představoval si všechny B7-ičkáře a jejich strasti, což mě umravnilo. A tak jsem ani moc nenadával u zavřeného Šantánu, vrazil jsem do sebe sojový suk, oblékl bundu a pustil to dolů.

Na Lysé jsem byl překvapen absencí někoho, kdo by mě vyfotil.
 Ironie, když tam ten den prošlo alespoň 3000 lidí!

Prsty v botách byly už na kaši a sjezd jim dvakrát nepomáhal, ale aspoň mě to drželo při smyslech. Absence defektu na takto dlouhé trase po tolika rozbitých cestách mě vedla k zvýšené opatrnosti cestou dolů. Vidina domova mě poslala nejkratší cestou (přes Nové Dvory), tedy po něčem, co kdysi dávno býval hrubozrnný asfalt, ale dnes je to spíše štěrk, kamení a „lesní asfalt“. Tenhle cyklokrosový sjezd jsem přejížděl krokem a čekal na defekt, ten nepřišel, tak jsem vydrncaný jak hovado dole šlápl do pedálu a s předsevzetím, že až domů neshodím velký talíř jsem se pustil do nevýznamného stoupání u Šance. Cesta totálně mokrá a zase mlha. Někde odsud bych popsal jev zvaný „teflon-efekt“, tedy prská na vás voda, jste mokří, ale vy jste imunní a suše nevnímáte pocit vlhka. Stejně to bylo s nohama, které byly jak šutr, ale velká placka se pořád točila. Mezitím se sešeřilo, takže jsem vyjel za tmy a věděl, že dojedu za tmy. Ve chvíli, kdy jsem se dostal na hlavní, tak mě hladký asfalt tak rozpumpoval, že jsem vyždímal poslední zbytky sil a mírně stoupající údolí Bílé, kde se zjevně přehnala slušná bouřka jsem proplul jako nic a za chvíli jsem byl na Hlavaté a odsud domů to bylo už jen z kopce. S výjimkou posledního kilometru. Takový dojezd jsem na kole ještě nezažil, krom spurtu v Rožnově na křižovatce na oranžovou jsem se loudal jak nemohoucí, šlapání střídalo volnoběh, ruce, které byly tak zničené, že už se odmítaly držet řidítek, nohy jsem prakticky už necítil, o čtvrt na deset jsem dojel domů, hned jsem do sebe klopil kofolu. Středně krátká sprcha a už jsem si to šinul na sousedské mecheche, kde jsem byl pohoštěn dvěma královskými porcemi guláše podle mého gusta, pivíčko, koňak a v jednu ráno jsem zalehl do vytoužené postele a usnul na lusknutí prstů.

310 km, 5400 m+ a řada pěkných stoupání:
2x HC stoupání, 1x 1.kategorie, 2x 2. kategorie
To byla Moravská Trojka v mém podání.

Záznam trasy zde: http://www.strava.com/activities/191271031/overview